Make a wish

Plánovat si věci dopředu není právě dobrý zvyk. Můžu si navymýšlet milion všeho, osm vzdušných zámků, pět princů na bílých oslech, výhru ve Sportce a cestu kolem světa, pak mě 2.ledna přejede auto a bude to pořešené.
Přesto do nového roku vstupuju se zatajeným dechem a úplně tiše, nenápadně a trochu rozpačitě „soukám svá přání jak stříbrnou nit“ (mimochodem tohle je otázka do kvízu – v které pohádce ta věta zazněla?).
Prosím, prosím, milý ročku Dvoutisící Sedmý, chtěla bych

- každý den vstávat nejdřív v 7
- každou noc nerušeně spát aspoň 7 hodin
- každý den zažít něco veselého a od srdce se zasmát
- každý den mít pocit, že jsem někomu něco dala (a vůbec to nemusí být materiální, ale může)
- každý den dostat od někoho ze svého okolí ujištění, že mě má rád (nepotřebuju slyšet přesně tuhle větu, stačí gesto, dotek, úsměv, slovo...)
- cítit se a být zdravá a taky nedostávat zprávy o tom, že je nemocný někdo, koho mám ráda
- občas se vydat do přírody a být špinavá a pít vodu z potoka
- spát pod širákem a nechat si přes obličej běhat pavouky
- dívat se občas do plamenů a snít o tom, že jsem tulák, kterému je všechno jedno a který se nemusí nikam vracet
- občas vypnout mobil a nebýt z toho nervózní
- cítit v duši Boha
- poznat nové lidi a nezapomenout na ty, které jsem poznala dřív
- zamilovat se do někoho, jehož současnou prioritou nebude hospoda, párty a nevázanost, kdo nebude mít slečnu a kdo bude ochotný pustit se se mnou do dobrodružství zvaného vztah
- přemýšlet před tím, než se do něčeho vrhnu, a respektovat názor svého rozumného já
- zvládat školu a mít pocit, že mě baví

Děkuju.

Smykem

Dneska jsme byli se skauty na silvestrovském pochodu. Šli jsme podél Moravy, nastavovali tváře větru a koulovali se. Najednou jsem uslyšela praskot. Otočila jsem se a viděla jsem auto, jak ve smyku sjelo z cesty vedoucí po druhém břehu. Převrátilo se na střechu a kutálelo se – pomalu a jakoby s rozmyslem – po břehu dolů. Kdyby nebyl celý svah hustě porostlý křovím a stromy, asi by skončilo ve vodě. Takhle zůstalo viset ve větvích střechou dolů. Strnuli jsme a já, nemajíc u sebe telefon, zakřičela jsem na Zuzku, aby volala...
Hovor trval nekonečně dlouho, přepojovali ji ze zlínské centrály na kroměřížskou. Zatím jsme stáli na břehu a hleděli jsme na děsivý obraz před sebou. Pociťovala jsem otřesný paradox – dvě třetiny otrokovického Červeného kříže se ocitlo u nehody, na kterou jsme se tisíckrát připravovali – a náhle jsme nemohli dělat vůbec nic. Vůbec nic. Od auta a možná umírajících lidí v něm nás dělilo několik desítek metrů vody, hluboké a ledové. Most několik kilometrů daleko.
Aby toho nebylo málo, nikdo z aut jedoucích po oné cestě si havárie nemohl všimnout; převrácené bylo schované pod kopcem...
Zuzka měla v očích slzy a já jsem jí křečovitě tiskla ruku. „Ať už dojedou, proboha, kde jsou...“ šeptala jsem si pro sebe... čas se nekonečně vlekl...
Potom se z auta vysoukalo dítě. Vydrápalo se nahoru po svahu, pak se otočilo a slezlo zpátky k vozidlu; za několik sekund se objevily děti dvě. Nahoře na cestě se octly v okamžiku, kdy jsme uslyšeli houkání sanitky. Mezitím se z auta vyprostil i nějaký muž, ačkoliv držel tělo v trochu nepřirozeném úhlu, nebyl snad raněný vážně. Dojeli hasiči. Zvuk houkačky a blikání modrého světla mě uklidňovalo, snímalo ze mě nesmyslný pocit odpovědnosti.
Doufám, že se dlouho neocitnu u něčeho podobného.

Jde to jinak?

Až teď na výšce mám pocit, že se dozvídám věci, které mi osvětlují svět a žití. Možná trochu pozdě, ale přece... Konečně jsem se ponořila do poslední seminárky, kterou mi pro tenhle semestr zbývá vypracovat. A našla jsem zajímavou odpověď na hledání příčiny většiny lidských smutků.

„Člověk je nadán rozumem; je život, který si uvědomuje sám sebe; má vědomí sebe samého, svých bližních, své minulosti a možností své budoucnosti. Toto vědomí sebe samého jako zvláštní jednotky, vědomí krátkého trvání vlastního života, vědomí, že se člověk narodil ne ze své vůle a že proti své vůli zemře, že umře před těmi, které miluje, či oni před ním, vědomí osamocení a odloučení, bezmocnosti vůči silám přírody a společnosti, to vše dělá z jeho oddělené rozervané existence nesnesitelné vězení. Musel by zešílet, kdyby se z tohoto vězení neosvobodil, kdyby nevztáhl ruce a nespojil se nějak s ostatními lidmi, vnějším světem. (...) Nejhlubší lidská potřeba je proto překonat odloučenost, opustit vězení své samoty.“
(Erich Fromm: Umění milovat)

Není to jediná neonová myšlenka na pozadí velkého temného čehosi, co ve mně budí hrůzu. Fromm kupříkladu také tvrdí, že milovat někoho je umění jako každé jiné, kterému je potřeba se naučit. Většina lidí si ale myslí, že to je věc jednoduchá a že je pouze složité najít někoho, kdo by byl našeho milování hoden. Taky se většina lidí soustředí hlavně na to, aby byli milováníhodni oni sami; ženy se pěstí, seč jim síly stačí, muži se snaží vykrmovat svá konta.
Naše kultura podporuje „pseudolásky“, vztahy odcizených automatů. Manželství je spolkem dvou jednotlivin, sobectví proti světu ve dvou.
Svět je jediný velký objekt naší chuti, velký prs; účelem je konzumovat a bavit se.
Chybí víra v možnost lásky, víra jakožto jistota a pevnost přesvědčení. Chybí aktivita. Chybí pokora. Člověk slouží ekonomice, ekonomika slouží člověku až jako sekundární produkt...

Dokážu žít jinak?

Sháním příručku...

Tak nevím. Svátky prožívám čím dál míň a pokud to takhle půjde dál, za pár let Vánoce ani slavit nebudu. Dárky mě moc neberou, stejně jsem skoro o všech věděla předem, rodinu vídám často i přes rok a pohádky máme na videokazetách. Snad jen vánoční stromeček, třpytící se, svítící a vonící nachlup stejně jako před dvaceti, patnácti lety, kdy pro mě ještě byl symbolem tajemství, přináší záchvěvy nostalgie. A sníh, něžná a čistá pokrývka špinavého světa.
Jenomže letos se sníh taky nějak zapomněl a místo ve střední Evropě napadl v Texasu, kde naprosto ochromil veškerý provoz a v celé zemi měli několik dní prázdniny.
Možná by hodně věcí bylo jinak, kdybych nebyla sama, ale o těchhle záležitostech vždycky rozhodují dva, takže vina neleží jenom na mně.
Těším se do školy. Ačkoliv je to někdy stres, je to taky řád a jistota – aspoň nějaká.
Na druhou stranu hodně myslím na děti a mladé lidi, které jsem poznala za posledních pár měsíců, na obyvatele dětských domovů, výchovných zařízení nebo prostě jen ulice – a pak mi moje myšlenky připadají jako donebevolající rouhání.
Chtělo by to příručku, jak se vyznat ve vlastní hlavě.

Fucking fuckers

Když mi v úterý kamarád dával do ruky DVD s filmy vypálenými speciálně pro mě a přál mi pěkné Vánoce, napadlo mě, jaký je to starostlivý kluk a jak si přes prázdniny u těch filmíků odpočinu. Asi bylo hodně naivní myslet si, že mi dá pohodové příběhy s happy-endem a vánoční tematikou... i když na druhou stranu, kdyby mi takové filmy dal, dost by u mě klesl.
Dneska jsem se mrkla na první z filmů. Green street hooligans je oficiální název, já bych to překřtila na Fucking fuckers, protože výrazy se slovním základem "fuck" jsou nejfrekventovanější v celém filmu. To ale samozřejmě není to hlavní.
Když běžely závěrečné titulky, tiskla jsem si křečovitě ruce, hryzala jsem si rty a mrkala frekvencí, za kterou by se nemusela stydět křídla splašeného hmyzu, abych zahnala slzy.
Samozřejmě byl film někde maličko nadnesený a přibarvený. Ale základ reálný... až moc. Dva fankluby londýnských fotbalových klubů zbožňující se víc než Kapuleti a Montekové, v hlavní roli věčně vykulený Elijah Wood, neprávem vyhozený student z Harvardu a nováček v opravdovém světě - o dost krutějším, než ho nejspíš ve škole učili. A spousta násilí, xenofobie, slepého davového chování a nevybité agrese, podrazáctví a rány pod pás v pravém i přeneseném smyslu slova.
Snažila jsem se sama pro sebe zlehčit všechnu tu hrůzu a představovala jsem si, jak museli být maskéři utahaní, než namaskovali všechna ta zranění, a kolik hektolitrů umělé krve muselo být připraveno. Ale křečovitý smích mi poněkud tuhl na rtech.
Poznala jsem před několika týdny člověka o pár let mladšího než já, který by dost dobře mohl být inspirátorem pro Green street hooligans. Co bylo nejhorší, když vyprávěl o svém vlastním chuligánství, vyprávěl to hrdě a spokojeně. S úsměvem mi zarecitoval slova útočného popěvku, který se vyřvává na stadionech, a pak se zeptal, jestli mě může pozvat na pivo. Jako když páv roztáhne svůj barevný ocas a pak loví samičku...
To, co činí člověka bytostí s právem na titul homo sapiens sapiens, morální hodnoty a úcta k životu, to jsem bolestně postrádala u onoho klučiny i u postav zmíněného filmu. A postrádám je u lidí čím dál častěji. Teď už můj šok z filmu odezněl, vnímám hlavně bezmoc a smutek. Mám ale pocit, že Vánoce jakožto svátky klidu a míru pro mě skončily, ještě než začaly.

...a čas běží...

Na závěr roku vždycky dělám bilanci uplnynulých třech stovek dnů (plus nějaké drobné) a většinou se nestačím divit, co všechno mě potkalo.
Kolik lidí se mihlo mým životem a kolik z nich tam zůstalo, jaký důvod mělo to, že se tam mihli, co všechno jsem zažila, co jsem se naučila a co jsem zapomněla, co se povedlo a co jsem zvorala. A taky řeším, jestli se konečně cítím být tak stará, jak aktuálně jsem.
A samozřejmě činím nějaká předsevzetí. Pamatuju si jedno takové vtipné, když jsem byla ještě malá... tehdy jsem se rozhodla, že si budu každý den poctivě dvakrát denně čistit zuby. Časem jsem to mírně navýšila, teď si čistím zuby před každým odchodem z domu... Nikdy nevíte, koho kde budete líbat :o)
Původně jsem chtěla v tomhle prvním spotu pomocí nějaké složité symboliky naznačit něco hrozně vznešeného a osudového... jakože pomalu končí rok a já zakládám blog a tak. Ale jeden můj kamarád mě mimo jiných věcí naučil, že práce se oceňuje až po tom, co je vykonána. Čímž chci říct, že až budu psát dejme tomu svůj stý spot, pak teprve se budu moct cítit vznešeně...
Ale odbyla jsem první list, úvodní a rozpačitý, a z toho snad radost mít můžu :o)