Rok 2007...

...byl fajn... nějakým záhadným způsobem jsem proplula dvěma semestry... několikrát jsem byla zamilovaná a přesně tolikrát zklamaná... poznala jsem spoustu nových lidí a získala jsem od nich spoustu nových zkušeností... objevila jsem nový smysl lilie... odvedla jsem kus práce v Ratolesti... přečetla jsem nechutné množství knížek a popsala spoustu papíru... pronikla jsem trošku do romského světa... zjistila jsem, jak bolí zlomenina... zřejmě jsem ublížila několika lidem, ale snad víc jsem jich potěšila... splnila jsem si jeden ze snů a podívala se do Řecka...

Všem lidem podílejícím se na mém životě díky :o)

Když se klepou ruce

Jako malá jsem měla strach ze tmy, strach donést domů špatnou známku, někdy jsem měla strach říct pravdu.

V dospívání jsem měla strach ze vztahu, strach ze tmy a strach z maturity.

Před hodinou jsem měla strach z bakalářek, strach ze tmy a strach z cizích starých mužů.

Teď mám strach o Člověka, kterého srazilo auto, a mám pocit, že jenom tenhle strach má smysl.

Vzpomínka na 17.11.07

„Pamatuješ si ještě slib?“ ptala se mě Vaneska včera.

„Jo... ty ne?“

„Já taky,“ řekla.

„Občas si ho připomínám,“ pokračovala jsem. „Protože třeba sloužit pravdě a lásce je někdy docela těžké.“

Mlčela.

„Člověk by měl mluvit pravdu,“ dodala jsem.

Zvedla ke mně hlavu: „I když se bojí?“

Pro změnu jsem mlčela já. Co říct osmiletému dítěti, když některé věci nechápu ani ve svých dvaadvaceti?

„I když se bojíš, tak to musíš zkusit,“ řekla jsem nakonec.

Přece jsme to slíbili, ne?

Tonutí

Zoe ležela na zádech a hleděla na oblohu. Přemýšlela, jak asi vypadá svoboda... oblaky se jí zdály svobodné, ale pak si uvědomila, že jimi pohybuje vítr. Tedy vítr je svobodný? Představovala si, že je větrem. Vítr může lítat, kam se mu zachce, nemusí nic dodržovat a nikoho poslouchat. Co na tom, že ho nikdo nemá rád, protože přináší zimu a déšť, co na tom, že je ve své ledovosti sám. Zoe se cítila podvedená. Nepřináší zimu ani déšť, a přece nemá oproti větru ani svobodu.

Obloha zšedla. Zoe se zatočila hlava. Těžké mraky náhle začaly padat dolů. Klesaly stále níž, až do sebe pohltily kouli. Chlad a vlhkost naplnily vzduch a něco... něco sevřelo její hrudník. Prudce se nadechla; vniklo jí to do úst a do plic. Zoe napadlo, že tak se asi cítí člověk, který se topí. Chtěla vykřiknout, ale zimou oněměla. Točila se jí hlava a šeď z mraků pronikala i skrze zavřená víčka. Přitiskla si ruce na obličej; nevěděla, kde končí její myšlenky a začíná svět, a na hrudi ji bolelo.

Večere, večere, cos tak neveselý...

Z nešťastné lásky lámal jedno pivo za druhým. Zrozena z jednoho piva za druhým skočila na něj opička a usadila se mu za krkem. Nešťastný z opičky zapálil si cigaretu. Nikotinový pach mu ulpěl na rtech; nešťastný z pachu vložil si do úst žvýkačku. Žvýkačka unavovala jeho čelisti, a tak raději přiživil opičku. S tloustnoucím orangutanem prohluboval se jeho smutek z nešťastné lásky. Stále baculatější žal zažehal děsivé fantazie s nešťastnou láskou v hlavní roli. Zlé představy zkoušel utopit v jednom pivu za druhým. Tak trochu bludný večer tvarem do kruhu.

Někdy člověk prostě opravdu nemá co říct, i když toho prožívá hodně. A tak jsem jen seděla a mlčela.

Mimochodem... taky máte vždycky na konci roku pocit, že byste měli všechno tak nějak uzavřít? Přitom jde jenom o změnu data... Nebo ne?

Zlínské důvěrnosti

Telefonoval a cpal se do dveří, ačkoliv jsme ještě nevystoupili. Jestli mu bylo pětadvacet, tak to bylo moc.

„Že bys počkal, až vystoupíme?“ osopila se na něho macatá žena.

„Aby ses nezbláznila...“ pravil přes rameno telefonující klučina.

Do situace se vložil také vousatý pán: „Že ti jednu fláknu,“ navrhl a pokračoval: „Jak se to sakra chováš?“

Napadlo mě, že je pěkné, jak si tu všichni tykáme, a vyhopsala jsem z trolejbusu.

Z oken kulturáku dovádivě vykřikoval saxofon, který miluju, a v hlavě mi zněly Holanovy verše: Játra milování leží v hříchu...

Barevný den, tenhle 6. prosinec.

Seance ve fitness

Dnes poprvé jsem byla v posilovně. Zřejmě taky naposled. Bylo to... no asi nejvíc ze všeho komické. V rámci rozhýbání jsem si jako první stroj vybrala takovou houpavě-běhací mašinu. Pohyb, který jsem na tom provozovala, byl něco mezi během, lyžováním, skákáním gumy a plaváním vzduchem. Rozmanitá činnost.
Výhled z okna, který se mi nabídl, byl ovšem nudný. Jediná věc v mém zorném úhlu byla zastávka šaliny. Plešatý děda něco lovil v nose. Maminka třískala vzpouzející se dítě a blonďák líbal brunetku, načež je všechny odvezla devítka a bylo po kině.
Tak jsem vyměnila stroje. Chvilku jsem týrala ruce, chvilku záda, chvilku nohy. Mé ne právě nabušené svaly začaly křečovat, i když jsem tělu nabídla melounový iontový nápoj za 13,- Kč.
Běžící pás mě odjakživa fascinoval, takže jsem se odhodlala a vlezla na něho. Zmáčkla jsem (zřejmě nějaké vnuknutí) tlačítko s nejmenším číslem: s osmičkou. Vedle osmičky byl čudlík s desítkou, s patnáctkou... dokonce i třicítku měli... Netušila jsem ovšem, že se jedná o rychlost. Můj pás se tedy pode mnou rozjel rychlostí 8 km v hodině. Zavrávorala jsem a poskočila vpřed, ale pás pořád jel, a docela rychle. Slečna vedle mě elegantně klusala, zřejmě si uměla nastavit rychlost menší než osm. S vypětím všech sil jsem zmáčkla tlačítko off. Já i pás jsme zabrzdili.
Nakonec jsem skončila na poměrně bezpečném rotopedu. Konečně jsem mohla začít myslet na něco jiného než kolik kilo zátěže si nastavit a kolik zvednutí už jsem zvládla.
Přemýšlela jsem, co vede lidi k tomu, aby běhali či chodili po gumovém pásu, který si žije svým vlastním životem, místo aby si vyšli na procházku třeba do Líšně nebo na Kraví horu nebo na Žlutavský kopec. A taky že šlapat na kole, ale nikam nedojet, je hrozně divné.
Nicméně... proti gustu... přesto asi dám příště přednost té procházce :o)

Óda na ticho

Pořádné ticho člověk najde jenom v kostele a v lese... ovšem pozor - kostel nesmí být moc hezký, aby nebyl plný turistů, a v lese nesmí ze stejného důvodu stát žádná hospoda, žádná pamětihodnost a žádný výjimečný přírodní úkaz.
Ticho je nedostatkové zboží a hlavně tady v Brně si to uvědomuju každou minutou. Tramvaje cinkají jak urvané, pěší zóny jsou naplněny úryvky rozhovorů procházejících lidí, trolejbusy chrochtají, semafory mají tik v obou svých očích a zběsile tikají, v obchodech řvou ampliony s hudbou a reklamami a na privátě tenké stěny propouští veškeré zvuky nejen z naší koupelny, ale taky z koupelny vedlejšího bytu.
Paradoxně čím víc hluku kolem sebe člověk má, tím hlouběji je v anonymitě a izolovanosti od okolí...
Není to žádná novinka, vím, neobjevila jsem ameriku. Jen mě to tak napadlo. Popojedem.
Už mám nějaké vánoční dárky, tralala :o)

Noc sněhové vločky

Na svou cestu jsem se chystala dlouho a pečlivě. Kadeřila jsem své bílé krajkoví a čechrala bílé vlásky, ostatně přesně podle Jeho žádosti. Řekl: „Buďte co nejkrásnější a potěšte co nejvíc lidí...“

Jednou v noci se usmál a pravil: „Je čas.“ Podívala jsem se naposled na nebe nad sebou, hvězdy bíle zářily do noci a jejich světlo bylo ještě slavnostnější než obvykle. Naposled jsem objala sestry a bok po boku jsme se začaly sypat z matčina lůna k lidem.

Padaly jsme zvolna tmou a houpal námi Vítr. Tančily jsme po jeho zádech, líbal nás na patičky a na zápěstí a laskal v krajkoví.

Potom se pod námi objevila... ach, jaké překvapení... obloha! Hvězdy zářily, ale ne bíle, jak jsme znaly z dřívějška, ale modře a oranžově, a tvořily podivná souhvězdí, jejichž jména jsme neznaly. „To nejsou hvězdy, vy bláhové, to jsou města a vesnice a domy,“ šeptal nám Vítr do vlásků. Začaly jsme být zvědavé a odháněly ho od sebe, už jsme se s ním nechtěly laskat, chtěly jsme poznat nový lidský svět. Vítr se rozzlobil a vztekem nabral na síle, začal námi – nevěrnými milenkami – házet ze strany na stranu, nahoru a dolů. „Potrháš nám krajky,“ naříkaly jsme, ale všecko marné.

Nakonec nás zachránilo Slunce. Začalo svítat a Vítr se skučením odletěl. To už byla města docela blízko pod námi, viděly jsme budovy a malé dvounohé tvorečky – lidi. Kam jen spadnout, myslela jsem si, abych udělala co nejvíc radosti?

V parku pode mnou stála žena v kabátě a právě ze země zdvihala dítě, které upadlo. Plakalo na celé kolo a bradička se mu třásla. Už vím...

Usedla jsem na černé řasy batolete. Křik přestal, dítě vykulilo oči a zamrkalo. Zároveň jsem ucítila teplo, které vycházelo z jeho líček. Moje krajkoví tálo, já celá jsem tála. Dítě však už neplakalo. S posledním úsměvem jsem splynula se slanou slzou na jeho tváři.

Seminář v Hukvaldech

„Zuzka soplí. Smrká jak o život. Jura zakázal mně a Zuzce jíst a sám toho pak spořádal jak malý polský zájezd. Kuba se těší na pivo. Ivoš odjel na Třeštík.

Včera Jura, Mira, Kuba a Svaťa šli oblbovat nějaké slečny. Zuzka pravila, že půjde těm slečnám zkontrolovat občanky. Medvěd se ve spacáku zběsile vrtěl, pak jsme si dali Milku. Potom Syslice s Méďou schovali spacáky kluků do jednoho spacáku. Když se kluci – lehce nakalení – vrátili, hodně dlouho nemohli svoje spacáky najít a Mira si myslel, že v tom jeho někdo spí.“ (deníkové zápisky - PÁ, SO)

Skautský seminář v Hukvaldech byl fajn. Ještě nikdy jsem nespala v jedné místnosti spolu s dalšími 200 lidmi. Tělocvična praskala ve švech. Všude byly spacáky a hlavy a těla a brajgl jak v tanku. Přednášky byly trochu... mno... náročné na trpělivost, ale zazněly v nich i zajímavé myšlenky. Například ta, že „vojenská síla je morálně neutrální“. Hm. A taky, že „ruce jsem dostal, abych jimi pozdravil člověka, pohladil dítě a podal kytku“.

Koukala jsem kolem sebe na všechny ty skauty a přemýšlela jsem, co by na to říkal můj kamarád Preclíček.

Ples byl divoký, i když jsem splnila své předsevzetí o pouhých dvou deci vína. Vyplatilo se to... nemám okno ani trapas ani nic, čeho bych litovala :o) Hudba trochu slabší, ale pohled na Medvěda na židli, kterou kluci drželi vysoko nad hlavami, byl nezapomenutelný. A taky když mě Kuba v rámci vášnivého tance ohnul tak, že jsem hlavou a zády vytřela celou zem. A když mi docela cizí ogara odněkud od Frýdlantu nejdřív doporučil, abych si tuhle akci užila na 100% a pak mě pozval na chvíli ven.

Zkrátka a dobře... už dlouho jsem tak nezařádila :o)

Čáry-máry na Čáře

Včera jsem stála na České a žvýkajíc jablko čekala jsem na jednoho človíčka. Jak se blížila celá, lidí kolem přibývalo; Česká je tradiční potkávací místo.
Přímo pod hodinami stál kluk v modré bundě. Taky čekal. Pak k němu došla drobná slečna v bílých kalhotách. Chvilku na sebe hleděli. Měla hranatý obličej a krátké vlasy. On byl o dost vyšší než ona.
„Tak já jsem Jirka,“ řekl nakonec on.
„Já jsem Lenka,“ odpověděla. Stiskli si ruce. Vzápětí se k sobě otočili boky a vydali se kamsi do srdce města. „Kam půjdeme?“ zaslechla jsem ještě kluka jménem Jirka.
Pochopila jsem, že jsem byla svědkem setkání domluveného přes chat nebo nějaký inzerát. Tak proto ta chvilka ticha před prvními slovy; během oněch dvou vteřin se v obou tvořil první dojem, proto ten rychlý odchod; stát proti sobě a dívat se do očí je velmi důvěrné a dost těžké – s kolika lidmi to dokážete?
Byla jsem vlastně svědkem velkého momentu. Možná zlomového momentu v jejich životě. Možná jsem byla svědkem první kapitoly příběhu, který přinese hodně radosti, nebo naopak hodně zklamání. Nebo taky nepřinese vůbec nic, „jen“ zkušenost, že kluk v modré bundě, který se jmenuje Jirka, není ten pravý. Nebo že krátkovláska Lenka není princezna, o jaké Jirka sní. A tak dále.
…Česká je tak trochu magické místo, že?

Když akce stojí zato

Nechápu to, ale nakonec to vyšlo. Hra Zlatý oči, kterou jsme včera pořádali pro veřejnost, dopadla nanejvýš dobře. Ve tmě a ve strachu z dopadení pobíhalo 7 týmů Otrokovicemi, šplhalo po stromech a do výtoku odpadní roury, utíkalo před agenty a na závěr na odlehlém parkovišti bojovalo o krabici s tajnými dokumenty. Mám z toho několik postřehů, které mi teď leží v hlavě.

Už nebudu říkat o našich skautech, že jsou nevychovaní.

Už si nemyslím, že jsme my roveři skupina těsně před rozpadnutím.

Kluci roveři umí být i příjemní nehádaví a nerýpaví lidi, navíc neuvěřitelně akční, whau ;o)

I mládež z nízkoprahového klubu umí dokončit závod, byť s milionem sprostých slov a spoustou vykouřených cigaret.

Když je vůle na všech zúčastněných stranách, všecko jde.

Procitnutí

Zoe odvrátila hlavu od zamlžených stěn a utřela si navyklým pohybem obličej. Čekala, že ucítí vlhkost od slz, ale její pokožka byla suchá. Překvapilo ji to. Ani si neuvědomila, že už nepláče. Pohladila se po tváři a přejela prsty na ústa. Vnímala přechod pevné kůže chřípí a jemné kůžičky rtů. Z úst sálalo horko. Zoe se dotkla jazyka, který se pod jejími prsty poddajně prohnul, vlhký a teplý. Ucítila život, jenž jí protékal tělem. Existenci něčeho tak materiální jako tělo si už dlouho nepřipustila. Teď si uvědomovala, jak může pohybovat prsty, zkoumala síť čar ve své dlani, zkoušela do plic nabírat vzduch po částech a chvilku ho zadržet uvnitř sebe, zatínala a povolovala břišní svaly. Toto všechno jsem já, myslela si a usmála se.

Stěny koule zprůsvitněly. Jak to jen trvalo dlouho, co přes ně neviděla? Měsíc? Rok? Půl života? Už skoro zapomněla, jak to vypadá venku. Musí to znova zjistit, posílena zkušeností se ztrátou tepla jiné Bytosti.

Zoe zkřížila nohy a posadila se uprostřed své koule. Seděla rovně a na rtech jí hrál úsměv.

Hm-m-m...

Dnes jsem byla v rámci praxe na náslechu na „svém“ gymplu. Ve druhém patře někdo nainstaloval fotbálek – o přestávce kolem něj stál hlouček kluků a hráli jak o život. Češtinářka mi podala ruku, hudebkář mě přímo na chodbě spontánně objal. Až na to, že mi svým pupkem rozmáčkl snad polovinu vnitřností, bylo to přijetí opravdu milé. Prodavač v bufetu mi podával žádané jablko s přemýšlivým pohledem a když jsem platila, ptal se, co teď studuju a jak dlouho jsem od „nich“ pryč.

Zjistila jsem, že vyučovací hodina je velmi krátká a že nevím, jak do ní jednou nacpu všechno, co nás učí – kontrola úkolu, opakování staré látky, motivace pro novou, nová látka, upevnění nové látky, úkol... Taky jsem zjistila, že studenti mají vůči učitelům dosti silné předsudky a že učitel je v hodině sám, kdežto studentů, kteří ho apriori nemají rádi, je kolem třiceti. Nerovný boj. Zároveň jsem pochopila, proč doktorka Vonková nazývá fakultu skleníkem. Seděla jsem v lavici a přemýšlela, jestli na tohle mám. Odpověď: nevím. Taky přemýšlím, jestli mám jet na příští léto s Lukášem do Ameriky. Nevím. Zároveň stále nevím, jak řešit rezavé problémy z léta. Nevím, jestli mám dál tancovat, a nevím, jestli mám doučovat Romky i další semestr. Začínám „descartesovatět“ a „sokratesovatět“, protože vím jenom to, že jsem a že toho moc nevím...

Relativismus

15.00 hodin středoevropského času. Dětský pokoj. Nahoře v rohu pavouk. Dole dítě. U dítěte matka. Ve vzduchu moucha.

Proč je to zvířátko – mimochodem jak se to jmenuje? – tak vysoko? Nemůžu na to dosáhnout. Chci to osahat, ocucat, chci si s tím pohrát. Sundejte mi to někdo. Ta moucha je sice níž, ale je moc rychlá. Maminka ji vyžene nebo zabije. Ale dokud to neudělá, můžu ji honit a hrát si s ní. (Dítě)

Sakra, to jsem v pěkném průšvihu. Musím si dát bacha na tu ženskou a na lepačku. A – no to snad ne – tam v rohu je pavouk! Už vím, kam se poděla teta Máša, když se včera nevrátila domů. Hlavně opatrně, musím najít okno. Ať se po mně to dítě neohání, rozčiluje mě to. (Moucha)

Zas sem vletěla moucha! Beztak venku posedávala po nějakém psím lejnu, musím ji hned zabít. Potvora. Wuaaaa! A co ten hnusný pavouk tam navrchu? Fuj, kolik má noh a jaké dlouhé... Musím říct manželovi, ať ho vyhodí, já se ho nedotknu. Hlavně ať se někam neschová. (Matka)

Ale, ale, ale, no to je milé překvapení. Ta muška se mi hodí, už mám hlad. Hlavně se tvářit nenápadně. Jenom doufám, že mi ji neodežene ta ženská, co má tak málo noh a hrozně tlusté. To dítě se na mě dívá, jako by mě chtělo sníst, ještě že na mě nedosáhne. Hm, to je dneska pěkný den. (Pavouk)

...jaká střední Evropa? (Muž, obyvatel Washingtonu, 39 let)

Žvýkající královna

Včera jsem výjimečně doučovala obě moje žačky zaráz. Bylo to lepší (celou dobu se obě hrozně snažily být lepší než ta druhá), ale i horší (když každá potřebuje něco jiného, těžko se můžu rozpůlit...). Když jsem je vedla domů, našla Verunka v kapse deset korun a rozhodla se, že si půjdou koupit něco do obchodu. Čekala jsem venku a těšila jsem se, až si dám na privátě večeři.

Pak vyšly z obchodu a Monika mi poručila, ať zavřu oči. Sotva jsem to udělala, ucítila jsem malou ručku, jak mi něco cpe do kapsy. Zašmátrala jsem tam a podívala jsem se na jejich dárek - jak jsem pochopila, dodatečně k narozeninám. Na dlani mi ležela žvýkačka.

Připomnělo mi to scénku z Vánoc, na kterých jsem se poprvé podílela obdarováváním rodiny. Bylo mi asi osm a jakožto praktická holčička koupila jsem mamince menstruační vložky. Věděla jsem, že se občas objevují na záchodě, a navíc se ten balíček dobře balil.

Holky s napětím čekaly, co na jejich dar řeknu. Chtělo se mi smát a zároveň brečet. Nakonec jsem začala s pokud možno očividným nadšením žvýkat hrozně velikou a sladkou žvýkačku. Holky se dmuly pýchou a vedly si mě jako žvýkající královnu špinavým a smrdutým Cejlem... Byla to legrace :o)

Listem

Nejdřív se mi začalo hůř dýchat. Každý nádech zabolel; vyděsilo mne to. Otec mě však uklidnil, je to prý normální... Prosil jsem, aby mi pomohl, aby mi na dobu, než to přejde, dával víc energie. Dlouho mlčel a potom řekl: „Nepřejde to.“

Nerozuměl jsem, co to znamená, a bál jsem se nad tím přemýšlet, protože jsem tušil něco zlého. Abych se vyhnul bolesti, dýchal jsem méně a méně. Pak jsem objevil na své pokožce žlutou skvrnku. Každým dnem rostla a každé místo, které zasáhla, se stalo necitlivým. Necítil jsem chlad dešťových kapek ani šimrání hmyzích nožiček. S hrůzou jsem sledoval, jak žloutnu, krabatím se, jak usychám.

Nežloutl jsem však jenom já, ale všichni mí bratři. V hloubi duše jsem věděl, co to znamená, převzal jsem to vědomí od samé podstaty života. Stárnuli jsme.

V okamžiku, kdy jsem pojmenoval svou žlutou a stále se rozšiřující skvrnu, jako bych se uklidnil, jako bych pochopil, že není zbytí, a tedy že není důvod vzdorovat.

Jednoho dne vítr zafoukal o něco silněji a tu – z horní větve se uvolnil jeden bratr a pomalu, pomalu a jakoby rozpačitě se snášel k zemi. Cestou se něžně dotýkal nás ostatních, bylo to loučení a zároveň ujištění o tom, že se zase sejdeme. Spadneme z nebe, abychom se setkali na zemi.

Otec v ty dny mlčel. Nevím, zda pro nás truchlil, snad ne. Copak má smysl truchlit pro něco, co jsme nezavinili?

Trvalo řadu dní, než žluť pohltila všechnu mou zářivou zeleň. Přestal jsem už úplně dýchat a cítil jsem každým dnem, jak se úží mé spojení s Otcem. Jednoho večera jsem ucítil, že jsem volný. Jakási jemná síla mě táhla dolů; poddal jsem se jí a snášel jsem se k zemi. Po cestě jsem objímal bratry a sliboval jim brzké setkání.

Několik hodin nato přišla nějaká dívka. Zvedla mě ze země a rukou jemně přejela po mém žlutém těle. Přivoněla ke mně; v jejích očích jsem spatřil lásku. Pak mne položila zpátky k mým bratrům a odešla.

Ordinace v zelené zahradě

„Tak co vás trápí, posaďte se“ usmál se doktor. Nebylo mu jistě víc než třicet. Židle byla koženková a zatraceně nízká, takže jsem málem upadla.

„Mně se stala taková věc... přivřela jsem si prsty do dveří,“ řekla jsem rozpačitě.

„Ani se nedivím,“ sledoval pobaveně, jak se opatrně usazuju na jeho příliš nízké židli. Polila mě červeň.

„Bydliště...“ tázal se, ťukaje do počítače. „Škola...?“ „Masarykova universita v Brně.“

„Fakulta?“ „Pedagogická.“

„Obor?“ „To se tam snad nepíše, ne?“ vrčela jsem, ale odzbrojil mě úsměvem. „Čeština – občanka.“

Zvedl obočí a přestal ťukat. „Napajedla v šestém pádě?“

„Napajedlech i Napajedlích, je to dublet,“ řekla jsem suverénně (nejenom ty znáš cizí slova!), i když jistá jsem si nebyla. „Dobrá, paní učitelko, tak si běžte na rentgen.“

„Nejsem paní a učitelka ještě taky ne,“ pravila jsem pedantsky.

Za deset minut jsem naproti němu seděla znova. Pobídl mě, ať se podívám na prosvícený snímek. „Tak co tomu říkáte?“ ptal se jak na nějakém lékařském konziliu. Napadlo mě jenom něco jako whau, vidět svoje kosti se nepoštěstí každý den, ale to asi slyšet nechtěl.

„Nejsem přece medik,“ bránila jsem se. „Vy to nevidíte?“ divil se ironicky a já měla chuť ho praštit. Asi to vycítil, ukázal tedy na jako vlas tenkou čárečku a oznámil mi radostně: „Máte to zlomené, paní učitelko!“

Než jsem se vzpamatovala, dával mi asistent dlažku. Doktor mezitím psal zprávu pro mou doktorku. Buše do klávesnice, upřel na mě modrý pohled: „Na ty chyby se nedívejte, paní učitelko.“

„Opravím je červeně a pošlu vám to zpátky!“ Co si o sobě myslíš, floutku?!

Při odchodu jsem si spletla východ a vstup na sádrovnu. Oboje dveře byly bílé, což mě zmátlo. S líbezným přáním pěkného večera sledoval mě ten tajtrlík, jak lomcuju klikou zamčených dveří...

Docela veselý večer.

Zážitky z Cejlu

Šla jsem si na pavlačák pro Moničku, mou romskou žákyňku. Zatímco se oblíkala a balila „kabelu“, začali se mnou konverzovat dva klučinové. Nejprve chtěli mermomocí se mnou a Monikou na doučování. Nevím, co si představovali, že tam děláme, pochybuju, že by tak toužili po čtení a psaní. Pak mi ten jeden nechtě dupnul na nohu. „Au!“ zavyla jsem a když se k ničemu neměl, vyjádřila jsem názor, že by se mohl omluvit. Chlapeček se na mne drze podíval a dupnul mi na nohu znova – tentokrát cíleně. Prudce jsem ho odstrčila a pro případ dalšího útoku jsem mu slíbila pár facek.

Pak konečně došla Monika. Jenomže ještě než jsme opustily dvůr, otočila se a zavolala na „mamu“, aby jí hodila žvýkačky. Tento výkřik se stal příčinou rychlého a nemilého řetězce událostí.

Z třetího patra přiletěl balíček žvýkaček. Monika je rychle sebrala ze země a utíkala pryč. Příčinu jejího úprku jsem pochopila rychle – oba hošíci se s bojovným řevem rozběhli za ní, respektive za žvýkačkami. Došla jsem důstojným krokem před dům a spatřila jsem zmítající se změť hnědých rukou a nohou. Jekot sílil. „Nechte toho, to se nedělá!“ vykřikla jsem, ale už v momentě, kdy se mi slova tvořila v ústech, jsem věděla, že budou k ničemu. Zůstala jsem chvilku bezradně stát, pak jsem se neohroženě vrhla do řvoucího klubka – přece nebudu zdálky pozorovat, jak mi tlučou žačku!

Popadla jsem jednoho kluka a odtrhla jsem ho od Moniky. Druhý tím ale dostal víc místa pro nápřah, čehož za skandování „Dej sem žvýkačky“ okamžitě využil. Zkrátka a dobře – nestačila jsem na ně ani zdaleka a cítila jsem, jak moje autorita i důstojnost mizí kdesi za Svratkou a ještě dál. Nakonec situaci vyřešila Moniččina maminka, která začala na kluky svým vytrénovaným hlasem romsky řvát tak, že bych i já zalezla pod stůl, kdyby tam nějaký byl. Kluci konečně vypadli, Monika se otřepala a šly jsme.

Napadlo mě, že vlastně nevím, jestli chci být učitelka.

Krásně v krásném

Nalíčit, natáhnout punčošky (opatrně, ať se neroztrhnou), vybrat halenku a projít se zkusmo po bytě ve střevíčkách (po půl roce si nohy odvykly). Sraz v šest. Kluci výjimečně v kvádrech, vzorně uvázané kravaty a čerstvě oholené tváře. Premiéra muzikálu Kabaret z nás udělala aspoň na pár hodin jiné lidi.

Divadlo bylo plné, 19. řada uprostřed slibovala poměrně dobrý výhled. Ještě než představení začalo, zaujal mě pohled na hlavy lidí před sebou. Barevné, nadýchané, malé, velké, kudrnaté... sem tam záblesk pánské plešky, napadlo mě přirovnání k jelenímu zrcátku.

Představení bylo pro mě hodně silné po všech stránkách. Uchvátil mě děj (jsem prostě úchylná na špatné konce), písničky i taneční choreografie.

Pak jsme si šli sednout do jakéhosi podniku. Dvě deci sladkého vína mě uvedly do rozverné nálady; to je tak, když člověk večeří v pět a pak pije na prázdný žaludek. Smáli jsme se a hráli jsme fotbálek a diskutovali jsme o divadle... po dlouhé době parádní sobotní večer :o)

Pán s berlemi

Jela jsem ze Zlína, když se do dveří trolejbusu vpotácel podivný chlápek. Sotva stál na nohou, jednak proto, že měl dvě berle, jednak proto, že byl silně pod vlivem alkoholu. Spíš upadl než se posadil na volné sedadlo, na berle si položil bradu a upřel pohled kamsi do dálky. Měl ošuntělou bundu a pytlovité rifle, zarostenou tvář a mastné vlasy. Fascinovaně jsem ho pozorovala – celou dobu se totiž usmíval.

Zatímco já jsem s mírnou hysterií četla šílenou knížku o evropské integraci, zatímco za mnou si dvě ženy navzájem stěžovaly na své manžely a děti, zatímco přistupovali a vystupovali uhonění lidi jedoucí z práce... ten muž se usmíval. Občas zaostřil zrak na tři macaté paní, které seděly naproti němu, a pak se zase začal usmívat; snad mu připomínaly nějakou jeho milenku, manželku nebo možná matku. Fyzicky ve světě se mnou, psychicky ve světě svém a jenom svém. Zas mě to vyděsilo. Zas ta úvaha, že jsme vlastně pořád sami.

Žijeme všichni ve svém duševním světě, ve své vlastní kouli, a ta koule je jenom pro jednoho, nelze ji sdílet s jinou lidskou bytostí. Dokonalá samota. Běží mi z toho mráz po zádech.

Někteří lidé zvou do své koule transcendentální bytosti; Boha, Alláha, Dia, Manitoua a další. Jiní utápí samotu v alkoholu stejně jako ten usmívající se pán. Někteří lidé zahrnují partnera zničujícím zbožňováním, jež přináší iluzi sdílení světa. Jiní píšou knihy nebo aspoň na blog a vtělují do písmenek obrazy svého světa. Někteří kombinují více způsobů. Ha.

Ironií by ovšem bylo, kdyby i fyzický svět byl jenom fantazií uvnitř mojí koule; v noci mi připadají skutečné sny, ve dne pozemský svět; čemu lze věřit?

Ajajaj. Zas jsem se do těch myšlenek zamotala. A to všecko ten pán s berlemi.

10.10.1985 a dvaadvacet let poté

Vstávala jsem v osm, dala jsem si spršku, koláček a jablko a vyrazila do školy... tělocvik, oběd, přednáška, přednáška, seminář. Doučování, v pekařství koupit něco k jídlu a fofrem na bus domů. Docela obyčejný den.

Docela obyčejný den?

V 05.43 cinkla první smska. Než den skončil, přišlo jich několik desítek. Po příjezdu do Otrokovic na zastávce stála Zuzka. S dortem, kytkou a dárkem v náručí. Pak jsem ještě na pozvání kluků utíkala do Vegas. Dostala jsem bonboniéru a tři mlaskavé pusy.

Děkuju vám všem, co jste si vzpomněli :o) Hodně to pro mě znamená.

Nakupovací uragán

Kamarád Mireček mě poprosil, abych s ním jela nakupovat. Prý si sám nic nevybere a potřebuje nutně kalhoty a triko... Souhlasila jsem, proč ne. Už když mi to říkal, rozhodla jsem se, že košile bude nejlepší volba; košile na mužích totiž zbožňuju :o)

Nejdřív jsme šli do C+A. „Tak jakou máš velikost?“ ptala jsem se u stojanu s riflemi. „No... nevím...“ krčil bezradně rameny, potom sáhl po kalhotách velikosti malý cirkusový stan. „To ti bude velké,“ pravila jsem znalecky. „Myslíš?“ podivoval se a já pochopila, že to musím vzít do svých rukou. Nahnala jsem ho do kabinky. Na prvních dvou kusech jsem zjistila pas a délku, čtvrté si koupil. „A co tohle, to se ti nelíbí?“ otázala jsem se s líbezným úsměvem ukazujíc na elegantní černou košili s jemným bílým proužkem.

„Lindo,“ podíval se na mě důrazně, „já si musím koupit něco, co mi zachová aspoň trochu metalový styl...“ Pokývala jsem hlavou a chtělo se mi smát. Metalový styl v C+A?

V dalším obchodě jsem na to šla od lesa. „Běž do kabinky, donesu ti něco, o čem si myslím, že ti bude slušet... za vyzkoušení nic nedáš.“ Zatímco se svlékal, vybrala jsem černou polokošili s bílým proužkem. Šklebil se do té doby, než si ji oblekl. Byl k sežrání, což jsem mu taky dostatečně dramaticky oznámila. Polichoceně se vrtěl před zrcadlem. Mimochodem jsem poznamenala, že ta košile v C+A byla ještě hezčí. „A ty by ses tam se mnou vrátila?“ ptal se nesměle. Za patnáct minut ji platil u pokladny.

Co z toho plyne? Až budete někdo chtít pomoct s nakupováním, stačí říct ;o)

Ještě musím dodat, že i on se snažil něco pro mě vybrat. A strašně se divil, že ženy si musí oblečení před zakoupením zkusit, jelikož mají trochu rozmanitější tvary než muži. Do trika, které mi donesl, jsem se neuměla ani obléct, bylo samý rozparek a díra, výsledek byl prý prudce svůdný, ale já bych se v tom na ulici propadla hanbou. Shodli jsme se na svetříku, spokojenost na obou stranách.

Co z toho plyne? Až si budu chtít zvednout sebevědomí, půjdu zase na nákupy s Mirou. I kdybych si totiž oblekla pytel, bude mi tvrdit, že jsem sexy :o)))

Glosy z peeru

V rámci zachování duševního zdraví dovolila jsem si týdenní pobyt v přírodě. Abyste si nemysleli, že se flákám kdovíkde - nebyl to jen tak ledajaký pobyt, nýbrž výjezd peer dobrovolníků. Nebudu vás nudit rozvleklým popisem oněch pěti úžasných dnů. Dovolím si jen pár poznámek.

Tak například není LSD jako LCD nebo THC jako TBC. Písmenko sem, písmenko tam a ostuda na světě. Nesnáším zkratky.

Hned první den jsem se zamkla na záchodě tak důkladně, že odemykání trvalo asi 10 minut. Klíč se vzpříčil v zámku a zkrotil ho až udatný lektor Martin. Během jeho zápolení s dveřmi jsem seděla na zaklopené míse a počítala kachličky. Byl to velice poetický zážitek.

Nejlepší na pleť je sádra. Slupovací maska, peeling, vyhlazovací krém – všecko v jednom. V mém případě navíc jako bonus částečné skalpování. Nezapomenutelné.

Jo a všimli jste si, že už začal podzim? :o)

...ššš...ššš...ššš...

Připadám si jako na tři stra procent roztočená káča. Myšlenky sviští po svých prapodivných myšlenkodrahách, TGV je proti nim louda; povinnost, referát, Brno, ulice, tramvaj, termín, bakalářka, březen, zima, Vánoce, dárky, Zuzka, Tomáš, procházka, listí, žluť, podzim, narozeniny, skaut, kluci, radost, čaj, stůl, župan, poznámky, knihy...

Asociace bouří mysl, výsledkem je rozmazaná šmouha místo ostrého obrázku světa.

V noci se propadám do líbezné pseudoreality mého podvědomí; po několika letech si zase uvědomuju svoje sny a nestačím se divit, co všechno mi taky nevědomky běží hlavou. A hlavně si musím připustit, že si to žije vlastním životem... duše, nebo mozek, nebo myšlenky, nebo co to vlastně je. Nezáleží Tomu na tom, co káže rozum, dělá si to, co chce, myslí to na lidi, na které chce, připravuje pro mě šílená dobrodružství, ve kterých nic není racionální, ale o to víc úžasné... A na závěr jedno doporučení. Mrkněte na film Waking life :o)

Bláznivý brněnský blues

Jízda v šalině ve mně po prázdninách opět asociovala jízdu ve vozíčku ve strašidelném hradu, s jakými kolotočáři objíždějí poutě. Drnc, cuk, drnc, zatáčka, brzda, dvojitý drnc. Promiňte, pane, na tu nohu jsem vám nechtěla stoupnout, ale stalo se, jo a máte pěkný zadek.

U Vaňkovky se povalovala skupinka podezřelých kluků a holek, na nohou měli kanady, kovové cvočky všude možně, mastné vlasy, zorničky jak kola u vozu a agresivní řeči. Co by mi řekli, kdybych si jen tak přisedla k nim? V mikině s logem skautu?

Na České mě oslovila jakási dívka, prý jestli bych neměla ňáký drobný. Za zády jí pískal na flétnu kluk. Melodie byla italská a vlezlá. Chtěla jsem jí doporučit brigádu někde v Tesku, ale nakonec jsem jenom zavrtěla hlavou a šla jsem dál, aby mi ten kluk náhodou nenacpal tu svou flétnu třeba do nosu.

O tři sta metrů dál mi do cesty vlezl chlápek s otázkou, zda jsem místní. V domnění, že se chce zeptat na směnárnu, poštu nebo nějakou ulici, zastavila jsem se a nahodila úsměv. Vytasil se s nabídkou na setkání v blízké době. O postelovém záměru nebylo pochyb. V jedné vteřině se mi zvedl kufr a zároveň se mi chtělo smát. Byl opravdu slizký. Ještě za mnou něco volal, když jsem prchala, ale už jsem se nezastavila.

Když jsem čekala na Blanku a se mnou tam na svoje Blanky a Blaňáky čekalo dalších 50, 100 lidí, napadlo mě, jaká by byla sranda, kdybychom najednou byli všichni nazí a bosí. Prostě – razdvatřiteď – a všude padesát, sto čekajících naháčů. Co by ti lidi dělali? Utíkali by pryč? Smáli by se? Nagelovaní hošíci by najednou nemohli frajersky strčit palce do kapes, holky by nepohupovaly koketně zadečkem v úzké sukni. Šaty prý dělají člověka – kdo by tam zbyl?

Na nádraží jsem se posadila vedle starého pána. Staří pánové po mladých holkách většinou mlsně koukají, nebo dokonce zavedou řeč. Tento pán si pouze soustředěně ryl v nose. Nejprve v jedné, pak v druhé dírce. Nejprve ukazováčkem, pak malíčkem. Myslím, že tam měl v plánu nacpat celou ruku, ale pak mu jel vlak, tak jsem neviděla závěr. I tak jsem z něho byla natolik konsternovaná, že jsem se polila mlékem. Polotučné, akční nabídka za 7,90.

Ve vlaku jsem skoro spadla do záchodové mísy. Čurat v zatáčce se holt nevyplácí.

Jdu spát. Jestli se mi zas bude zdát, že stavím s Harrym Pottrem, devítiletým Svaťou a docentem Jemelkou věž ze švédských beden, tak asi zajdu na psychiatrii.

Prožívat...

...kávově hnědé pondělí jako dlouhý den bez vyhlídky konce a pak se vracet domů a pít čaj s blízkým člověkem a trošku si stěžovat na práci a naplánovat pro útěchu něco na vzdáleně se tvářící víkend...

...oranžové úterý s mírným optimismem, protože dnes se vstávalo líp než včera, vylaďovat plány na konec týdne, všímat si vlastních šikovných rukou a mít radost z plodů své práce...

...trávově zelenou středu, která povzbuzuje zdáním, že je nejkratší, vrátit se dřív domů a jít do kina nebo na procházku, protože je svátek zlomu pracovního týdne...

...námořnicky modrý čtvrtek s lenivým klidem a s myšlenkami na volno a blízké lidi, pracovat déle a o trošku tak oddálit chvilku, kdy skončí povinnosti a přijde volno, spěchat domů a někoho pohladit, podělit se o radost a o sebe...

...světle fialový pátek s radostným těšením na naplánované víkendové akce, mávnout rukou nad problémy a být pánem svého vnitřního světa, dopřát si zmrzlinu a večer jít posedět s přáteli a pozvat někoho na neděli na oběd...

...růžovou sobotu s výletem, bolavýma nohama, piknikem v přírodě, s vypnutým mobilem a s večerním návratem domů, vykoupat se a dát si víno a teplou večeři, zapálit svíčku a usmívat se, pustit si film a usnout u něj...

...bílou neděli s pozdním vstáváním, se snídaní v posteli, s odpolední procházkou, svařit víno pro zahřátí a porýt zahrádku a zahrát si hru a diskutovat nad událostmi uplynulého týdne a cítit se spokojeně...

Přeplněná šiška...

Do trolejbusu nastoupil starý pán. Vymrštila jsem se ze sedadla, ale on zavrtěl hlavou: „Kdepak, já jedu jenom jednu zastávku, slečno, seďte...“ Posadila jsem se tedy zpátky. Naklonil se ke mně a skřípavým hlasem mi oznámil, že má devadesát let... „ale pořád se o sebe starám sám. Žena mně umřela před čtyřma rokama, tak musím sám nakupovat...“

Hleděla jsem na něho z profilu. Měl neuvěřitelně vrásčité ucho a v oku velké ječné zrno.

„To jste šikovný,“ řekla jsem pochvalně – tak, jak se mluví i k malým dětem.

„Měl jsem dva kocúrky, dva kamarády, jeden měl dvanáct roků a druhý čtrnáct. Oba mně umřeli...“ pokračoval v monologu.

„Tak to si musíte pořídit nové,“ navrhla jsem, ale sotva jsem to vyslovila, došlo mi, že to je hloupost. Copak bych si jen tak pořídila novou Zuzku nebo nové ségry?

„Ale né, už né,“ usmíval se stařík. Napadlo mě, co pro něho znamená smrt. Zda se jí bojí, i když si to nemyslím; vždyť dá se bát něčeho, co odneslo celoživotní družku a dlouholeté kamarády? A jak sám musí být člověk, aby se svěřoval cizí holce v trolejbusu?

A taky teď přemýšlím, odkdy člověk může říct: „...už né...“ Do kdy je ještě a odkdy už?

A jak se k smrti stavím já sama? A mají křesťané právo na strach ze smrti?

Mám hlavu jak škopek, to dneska zase bude dlouhé usínání :o)

Lost in thinking

Jen jsem se tak zamyslela. Zajímalo by mě, co vlastně znamená „odpustit někomu“. Víte, co všechno ten pojem zahrnuje. Vzpomněla jsem si nejdřív, jak mi dneska ségra dupla na nohu, jak mě to bolelo a jak jsem byla vzteklá. Pak bolest odezněla, vztek přešel... do pěti minut jsem jí to prominula. Je tedy odpuštění spjato jenom s vyprcháním emocí, většinou zloby nebo lítosti? A je prominutí totéž co odpuštění?

Další moje vzpomínka je z doby velmi rané, snad mi bylo pět nebo šest, kdy mě moje tehdy patnáctiletá puberťácká teta a její kamarádka donutily, abych se nahastrošila do jakýchsi šílených šatů a v rámci hry na svatbu se „vdala“ za bráchu té kamarádky. Bylo to velmi potupné, protože ten chlapeček byl mladší a hlavně menší než já, ale byla jsem měkká a nechala jsem se ukecat. S tetou jsem se pak – ponížená a plná vzteku – nebavila snad týden. Dodneška mám v sobě pocit křivdy, že se mnou někdo udělal něco proti mé vůli. A taky mám pocit, že jsem to tetě ještě neodpustila, ačkoliv vztek je dávno pryč.

Poslední vzpomínka je čerstvá a dost intimní. Vztek je už pryč, ponížení taky, křivdu necítím. Jediné, co cítím, je nedůvěra, respektive ztráta důvěry. Přemýšlím, jestli tomu člověku budu schopná odpustit; důvěra je nejcennější zboží.

Když někomu něco odpustím, znamená to, že se přenesu přes to, co se událo, a jdu dál jakoby nic? Je odpuštění, když ho zprostím viny ve své mysli, ale změním své chování k němu?

Nejhorší je, že odpustit nejde na povel. Nejde si říct „kašlu na to, odpouštím ti...“ Ten pocit musí přijít sám od sebe... nejde ho vyvolat. Ale kdo nebo co ho vyvolá? Čas? Podvědomé procesy? Bůh? Láska?

Květina zasazená proto, aby zemřela

Jedna z Bytostí setrvala u její koule velmi dlouho. Pro Zoe to byl zcela nový zážitek. Hleděli na sebe řadu dní a ačkoliv se nemohli doopravdy slyšet, mlčky hovořili očima. Na ty oči zřejmě nikdy nezapomene, i když by snad zapomněla ráda. V té době stěny její koule nemlhovatěly, byly zcela průsvitné a mnohem jemnější, než kdy Zoe zažila. Nechladily už a ona si zvykla sedávat blízko, blizoučko u nich a nechala se konejšit jejich teplem. Choulila se ke svým stěnám a Bytost se choulila zase ke svým; s trochou fantazie si Zoe mohla lehce představovat, že se choulí oba k sobě, aniž by je oddělovaly dvě stěny. Důvěřovala každé další minutě, že se to nezmění, stejně jako svět důvěřuje Slunci, že každé ráno vyjde. Důvěra v ní rostla s každým okamžikem; z malého bojácného semínka touhy vyrostla silná a barvami hýřící květina jistoty, avšak jistoty bez pevného základu.

Jednoho dne se Zoe vzbudila jako obvykle přitulená ke stěně koule... téměř přitulená k Bytosti. Vtom však pocítila chlad. Už skoro zapomněla, jaké to je... na to špatné se zapomíná tak lehce... a ten chlad se jí zabodl přímo do srdce, odkud se šířil v mrazivých ochromujících vlnách do celého těla. Vytřeštěně hleděla na prázdné místo, kde ještě včera byla Bytost – v tom místě byla stěna koule nejledovější. Zoe nerozuměla, třásla se zimou a květina důvěry rozkvetlá v jejím srdci rychle vadla, aby z ní nakonec zbyla jen hromádka šedého prachu.

Stěny koule byly dávno prostoupené mlhou, když se Zoe konečně potichu a mlčky rozplakala.

Fantazie studeného babího léta

Seděl u lampy a četl noviny. Pršelo. Déšť líbal skla oken a tma se něžně tulila k špinavému městu – večer plný lásky. Jeho silueta zářila v teplém světle lampy do ulice; kdyby kolemjdoucí vyhlédli zpod deštníku, spatřili by starcovy bílé vousy a orlí nos. Noviny v jeho rukou byly datovány 10.října 1985. Co na tom, že nejsou právě čerstvé – zprávy jsou pořád stejné, stále někdo umírá a někdo se rodí; o nic víc než o život a smrt tady neběží.

Bílá hlava mu klesla a upadl do lehké dřímoty. Jako by byl nachystaný hned za víčky, začal se mu v hlavě odvíjet sen, jenž se mu poslední dobou zdál velmi často. Sen složený z událostí jeho života. Dlouhá cesta sněhovou vánicí do školy. Chytání rybek v potoce. Výprask za čtverku z matematiky. Modré Anniny oči a její útlé kotníky. Předávání výučního listu. Dopisy z vojny a na vojnu. Hrdost na první výplatu. Vrčení motorky. Záblesk svatebního prstýnku a útlý Annin prsteníček. Maličký Josífek a maličká rakev. Po matce modrooká Andulka a její oblíbený plyšový medvěd. Stěhování do Brna. Baculatý Honzík. Vůně posekané trávy. Zdobení vánočního stromku...

Prudce trhl hlavou a zvedl opět noviny. Než zase začal číst, napadlo ho, jak je to zvláštní, že se tolik let života dá shrnout do několikavteřinového snu.

Diagnóza: těžká závislost

Je to hotovka. Jsem normální závislák. Nekouřím, piju málo, opíjím se velmi sporadicky, drogy neberu, hrací automat bych neuměla ani spustit.
Jsem závislá na lidech. Být delší dobu sama ve mně spouští skoro regulérní absťák – nejprve neklid, pak deprese, třes rukou, ztráta chuti k jídlu, nespavost, pocit, že mi něco strašně moc chybí a že všechno, co dělám, dělám jenom proto, abych před sebou samou schovala pocit ztráty… Jestli se mě někdo chcete zbavit, pošlete mě na pár dní do prázdného bytu, zrušte se mnou kontakty, tvařte se, že neexistuju. Po dostatečně dlouhé době zavolejte do blázince a dejte jim mou adresu – výsledek je jistý.
Nevíte někdo, jak se to dá léčit?

Rýmařov - Praděd - Hvězda

Tak jsem si zase cosi dokázala. Klapka: 35 kilometrů poprvé. S deštěm, větrem, puchýři, vyvrtnutým kotníkem. S hledáním seníku kdesi v lese. Pak bláznivá radost, když je seník nalezen. Noční chlad, ztuhlé svaly, špinavé pavučiny, mytí v ranní rose. Zkřehlé ruce, zablácené kalhoty, vlhké boty. A radost ze života a vřelé přátelství k lidem, co tím vším prochází s vámi...

Glosy z cesty do Helady

Když se řekne Řecko, vybaví se nezasvěcenému snílkovi moře, sbírání škeblí, olivy, sýr, možná Olymp a jeho přívětiví bohové. Když se však řekne Helada, evokuje toto slovo (alespoň ve mně) dobrodružství, nebezpečí, tajemství, dálky, úmorné poutě, Olymp a bohy přívětivé jen občas...

My jsme se vydali předvádět náš krásný valašský folklor rozhodně spíše do Helady než do Řecka. A měli jsme se tam... asi takto.

Naše výprava obsahovala řadu klasických zájezdových prvků nekonečným chlastáním počínaje a veselým obměňováním slov písniček konče (co sa mně pod oknem nastál, když mně moje milá nedala nebo jak to nic netušícím Řekům ten Pepa zpíval). Chtěla bych ale zmínit spíš zážitky, které byly opravdu unikátní a které člověk rozhodně jen tak nezažije.

První malou pohromou byl náš průvodce Fanda, synek ředitele festivalu. Sice disponoval pěkným zadečkem, ale organizační schopnosti pokulhávaly, což se projevilo například tím, že nás, své bezbranné svěřence, ztratil při přemísťování na pláž. Byl to ovšem klasik – do jiného autobusu vlezl kvůli ženské, jež se jmenovala Helena; nechť je mu tento fakt přičten k dobru.

A tak jsme se celé odpoledne poflakovali na pláži sami bez průvodce, pili jsme napěněné frapé a chlazáně (vychlazená piva) rychle se měnící v tepláně (mimochodem můj soukromý poznatek – teplé pivo je opravdu nechutné), zatímco Fandův taťka obvolával policejní stanice, nemají-li hlášenou nehodu českého autobusu.

Nevím, jak to chodí v jiných zemích, ale přesnost a dochvilnost jsou pojmy, které v řeckém slovníku najdete leda jako exotismy. Vlivem řecké flegmatičnosti či snad krajní neorganizovanosti začínala vystoupení o jednu až dvě hodiny později, takže přirozeně následovalo krácení programu, z připravených 40ti minut jsme dělali čtvrthodinky a tak podobně. Z nejvytíženějších tanečníků se stali opravdoví mistři převleků – prohodit si během několika vteřin šátek, fěrtoch, navléknout punčochy a zavázat boty je docela kumšt.

Další veselou kapitolou bylo stravování. Snídaně: libová šunčička, zeleninové mísy, jogurty, sýrové talíře a celozrnné pečivo? Utřete sliny, vážení, a naberte si pár kousků bagety, napatlejte si je máslem, džemem (máte-li štěstí a jde-li rozetřít) a dejte si pivo vedle u stánku, víc se dneska nepodává... a k obědu dostanete bagetu s mírně zkvašeným rajčetem, ale znáte to, dobré prase všecko spase, navíc je-li hladové.

Večeře se ukázaly z gurmánského hlediska jako nejzajímavější. Maso bylo kvalitní, hranolky křupavé a občas nám donesli i vodu na zapití. Jediné, avšak o to významnější mínus byl čas stolování – pro průměrného Čecha je jedna hodina ráno doba spánku, nikoliv největšího jídla dne. Nu, jiný kraj, jiný mrav.

Vystoupení byla plánovaná každý den na 21.hodinu. Rozumné rozhodnutí, dřív byste v téhle horké zemi na pódium lézt neměli. Řecké dny jsou stvořeny pro plácání v moři nebo nožky na stole u klimatizace. My jsme hojně využívali první varianty – čvachtali jsme se skoro každý den. Bohužel se v moři koupali i mořští ježci, takže z jedné pláže musela téměř polovina souboru s vydatným klením odkulhat – ovšem jak konstatoval jeden zraněný houslista, tak dobře si na zájezdě ještě nezapíchal.

O českém národě se říká, že krade. Snad je tomu tak, ale nejsme jistě jediní. Například Řekové mají dlouhé prsty taky – stačili jimi prošmejdit celou naši ubikaci (10. ZŠ v Agriniu). Snad díky špatně dovřenému oknu nám ukradli několik mobilů, mp3, švýcarský nůž a 50 euro. Nebyla to nejveselejší noc, kdy jsme čekali na policii... Celkem mě dostal naprostý nezájem z řecké strany, že to je mezinárodní ostuda, to bylo všem tak nějak jedno.

Nejzávažnější komplikace však nezpůsobil Fannnis, zloději ani ježci, ale ohnivý živel. Celou zemi zachvátily požáry. Závažnost situace mi došla v momentě, kdy jsem slyšela názor, že jet domů horami je sebevražda, protože tam není moře, do kterého lze v případě vzplanutí skočit. Představovala jsem si samu sebe, jak pohotovostním kladívkem rozbíjím okýnko autobusu a s planoucími vlasy poloudušená dýmem vyskakuju do vln...

Krizový štáb vyhlásil stav nouze a festival byl ukončen; rozhodovali jsme se, kdy a hlavně kudy odjet. Protože řidič chtěl jet v noci, aby viděl případné ohně, strávili jsme nedělní den na pláži, jako by se nechumelilo, respektive jako by nehořelo. Aby však ani tento den nebyl tak nudný, povedlo se nám hned po příjezdu na pláž při otáčení autobusu zahrabat se až po podvozek, to víte, kamínky jsou potvory. Nepomohlo tlačení, odhrabávání ani nadávky, musel dojet traktor s lanem a naši Scaniu potupně vytáhnout. Pomstila se nám urvaným výfukem. Jelikož přivolaní svářeči u sebe nějak neměli svářečku, byl výfuk opraven ve stylu drátek-provázek-gumička...

Planoucí zemí jsme projeli bez úhony. V 05.02 mě vzbudilo ticho; řidič na povinných 9 hodin vypnul motor. Sbalili jsme si věci na celý den a vydali jsme se tmou do míst, kde jsme tušili pláž. Kromě pohodlných lehátek na nás čekali taky toulaví psi. Zkuste si spát, když se vám kdykoliv může do zadnice zahryznout vychrtlá zdivočená doga...

Jinak to ale byla romantika, svítily hvězdy, měsíc skoro v úplňku, šplouchání vln a cvrkání cvrčků... Když začalo svítat, vyplížila jsem se sbírat mušličky; hrál mi k tomu podivný koncert cvrčků, chlapského chrápání a dalších tělesných zvuků. Poprvé v životě jsem se setkala s medúzou. Nejprve jsem si myslela, že je to gumové cosi, co vyvrhlo moře – modré, průsvitné, na pohled nechutné; ale byla toho plná pláž a páchlo to po vyhaslém životě. No, tohle zvíře si do akvárka asi nepořídím.

Na cestu jsme se vydali v půl třetí odpoledne. Připravení na vedro vezli jsme 225 litrů vody – jak poznamenali chlapi, toho bohdá nebylo, aby se soubor vracel s takovou zásobou obyčejné vody s nulovým obsahem alkoholu. Samozřejmě chlazáňů a tepláňů bylo taky dost a vinného střiku jakbysmet. O dobrodružství se postarala čurpauza kdesi v Makedonii, kdy jsme celí natěšení („Už mám pytlík jak žárovku!“) vyběhli z busu, načež když jsem si začala stahovat kalhoty, zavolali nás vyděšeně zpátky, že se v tomhle místě potulují zdivočelí nebezpeční psi a ať se okamžitě vrátíme...

Rozlámaní, zapaření, mírně podroušení, vyzpívaní, ale veselí a povětšinou zdraví dorazili jsme před 15.hodinou do Zlína. Kalispéra a ef charistó!

Rozloučení na Březůvkách

Sny o mladém muži na koni, který si mě v sedle odveze někam pryč, mou spíše racionální mysl nikdy moc netrápily. Dneska se to ale stalo. Doopravdy.

Přiřítil se cvalem a blonďaté vlasy za ním vlály. „Kam jedete, pane?“ usmívala jsem se mu v ústrety. „Sem,“ pravil prostě – moc toho nenamluví.

Seskočil z koňského hřbetu a chytil krásné tmavé zvíře za ohlávku. „Nasedej!“

„Co... cože?“ ustrnula jsem. A když mi došlo, co po mně chce, jako obvykle se mi podařilo pokazit maximálně úžasnou chvilku totálně pitomou hláškou: „Když ale já mám blbé boty, podívej, žabky...“ „To je úplně jedno,“ usmál se na mě a já jsem se konečně odhodlala vyhoupnout se do sedla. Vedl koně, já jsem se vezla jako princezna a vnímala jsem energii prýštící z hory svalů pod sebou. Pak se rozběhl, zamlaskal na hnědáka a já poprvé v životě klusala, strašně jsem se bála, že z toho koně spadnu, a tak jsem tiskla koleny jeho hřbet, ale taky jsem byla hrozně moc nadšená, děti tleskaly a mně najednou byly ukradené všechny trampoty tohohle hloupého léta a smála jsem se jak už dlouho ne a vlastně ještě teď se usmívám...

Znáte ten pocit, že dokážete všechno na světě, že nic není problém, že život je strašně krásný?

Na zabití, přesně jak říkáte...

Po třech dnech strávených s otcem a jeho rodinou uvědomila jsem si znova, jak hrozná jsem dcera. Jsem nevděčná a ani v nejmenším nerespektuju vůli svých rodičů, prarodičů, nikoho.

Když jsem byla malá, mamka ze mě chtěla mít výbornou houslistku. Nesnášela jsem ale ty hodiny v učebně, chodila jsem za hudební školu a doma jsem cvičila maximálně pět minut denně. Taťka chtěl, abych hrála házenou; nenáviděla jsem ale boj o míč, drsný přístup trenéra a nekonečná cvičení driblingu. Kvůli jednomu jsem se vymlouvala na druhé – házenou nemůžu dělat, protože zlomené prsty jsou pro hráče na housle pohromou... a cvičit dneska nemůžu, mami, převrátila jsem si včera na tréninku ukazováček a bolí to...

Oboje jsem pověsila na hřebík, sotva rodičovská vůle trochu ochabla (máti vydržela s houslemi devět let). Rozum jsem ale nedostala.

„Cože, pedagogickou? S tvojima známkama?!“ omdlévala mamka, když jsem jí přednesla své pomaturitní ambice. Chtěla ze mě mít doktorku... chlubit se po špitále, že na tom a tom oddělení pracuje její nejstarší dítě – nejlépe se skromnou poznámkou, že školu ukončilo s červeným diplomem.

„Cože, češtinu a jakési pavědy?!“ ježil se otec a naprosto ho nezajímaly moje námitky, že angličtinu studovat ani učit nechci... „Udělej si certifikát,“ slyším i teď v jednom kuse, a následují ódy na jeho učitelku angličtiny v kursu – možná by měl raději za dceru ji, protože „má skvělý přízvuk, rok žila v Londýně, a ty cvičení, co nám dává – opravdu výborné, efektivní...“

Zato babička s dědou se mnou mají plány – od mých sedmi let – pořád stejné – a pořád stejné jsou i naše dialogy: „Tak co, Linduško, už by ses měla pomalu vdávat, ne? A kdy nám dovedeš ukázat toho svojeho galána?“ (Je-li zrovna čas Vánoc nebo mých narozenin, doprovází ony otázky balík s ručníky nebo povlečením do výbavy.) „Na to mám přece čas, dědo (babi), ještě mi zbývá x let studia...“ bráním se už poněkud chabě, protože postopadesátéosmé a pořád stejně bezvýsledně.

Taky si občas připadáte jako z jiné planety?

Hajzldítě

Včera, jdouc na stranu, byla jsem přede dveřmi zastavena mojí osmiletou sestrou. Stála před záchodem, držela kasičku a v druhé ruce list papíru.

10,- Kč malá

15,- Kč velká

četla jsem nemilosrdné ceny vypsané kostrbatým písmem druháka. Vaneska stála rozkročená a s vážným výrazem.

Vzpomněla jsem si na stejnou scénu před dvěma lety; tehdy ale vybírala korunu a dvě. Asi inflace. Ale i tak...

Začala jsem smlouvat: „Paní, já nemám drobné... mám jenom papírovou pětistovku...“
„Nevadí,“ pravila sestra, „budete to mít u nás předplacené a možná domluvíme i nějakou slevu.“

„Já se ale za chvilku počurám,“ zkusila jsem to přes city. „Tak zaplaťte,“ pobízela mě a cinkala mi pokladničkou před nosem. Tady přestává veškerá legrace...

Naštěstí jsem to já, kdo má z pozice staršího větší moc. „Jestli chceš ještě někdy půjčit brusle, tak mě pusť, a dělej!“ Když musíš, tak musíš.

Směnný obchod se službami taky není k zahození.

Cesta duše

Jako perleťová poloprůsvitná pulzující hrstka energie spočíva- jsem v náruči temné masy bez lidsky pochopitelných časových a prostorových rozměrů. Vesmír se rozprostírá na území, jaké nikdy žádný panovník nedobude.

Jednoho dne (lidsky řečeno, neboť není dne ani noci ve vesmíru) jsem by- povolá- před Boha. „Vdechnu tě do člověka,“ řekl. „Povím ti, co tě čeká, ačkoliv v okamžiku zrození vše zapomeneš...“ Posloucha- jsem mlčky a prostřednictvím Jeho slov jsem hledě- do své budoucnosti.

„Budeš mužem počatým na sklonku dne z lásky a touhy. Jako slunce, jež zapadalo za obzor v okamžiku tvého zplození, budeš ty sám umírněný, pokorný, a přece silný a vřelý. Lidi, které potkáš, budeš soudit pečlivě a po kapkách jim daruješ svou důvěru. Sytý hlas a jemné ruce žen ti budou přinášet bolest i něhu, stejně jako ty budeš přinášet bolest a něhu ženám.

Budeš se rozhodovat a celý život poneseš důsledky svých rozhodnutí. Věz, že celek sestává z drobností; i naoko nepodstatná volba mnohé změní.“

S těmito slovy se ode mne Bůh odvrátil. Pocíti- jsem strach. Odsouzení k zodpovědnosti, odsouzení ke svobodě. A nejistota; jak poznám, že učiněné rozhodnutí bylo správné?

Bůh se otočil a pousmál se.

Zdokumentováno

I vodáci někdy musí použít vlaky...

Dostáváme první pokyny

Admirál flotily dr. Haus

Ovečka a Kuřátko

Naloďování

Velké Pádlo :D

Budliky budliky s Kuřetem

Čekání na rozsudek nad jezem: sjízdný nebo nesjízdný?

Sjízdný!!!

Veselý večer... dokonce byli spatřeni růžoví rumoví sloni

Okolo ohně

We are the champions

Glosy tentokrát z Posázaví

Čistá a sytá mám náhle pocit, že to všechno byl jeden velký sen. Realitu připomínají polorozpadlé boty dosud nacucané sázavskou vodou a moje spálená záda. Prázdná krosna stojí rozpačitě uprostřed pokoje, jako by váhala, zda jí teď dám na pár dnů vydechnout, nebo zda ji zase čeká šichta. Oblečení nabylo díky špíně univerzální hnědošedé barvy a těší se do pračky, stejně jako já jsem se těšila do vany. Je to pokaždé stejné, ale vždycky o trochu jinačí.

Dojeli jsme do Ledče jako dva tucty navzájem cizích lidí, odjeli jsme ze Sázavy jako jedna parta. Jela jsem se strachem, vrátila jsem se s nadšením a s motivací. Jsem hrdá na všechny, co mi těch šest dní stáli nebo pádlovali po boku, protože věřím, že hodně z nich si sáhlo pořádně hluboko do svých možností. Ale nikdo to nevzdal, nikdo nereptal.

Lodě nesly rozličná jména: Hezouni, Čamár, Help, Kursk... Já jsem jela s Ivem v lodi označené číslem 666. Poté, co jsme se ještě v Ledči dvakrát po sobě na mělčině cvakli, nám došlo, že to je loď ďábelská. Ale rozhodli jsme se nepolevit... Nakonec náš červený ďáblík ustoupil přesile a zvládli jsme na něm všech 13+12+16+9 kilometrů.

Vody bylo spíš míň a slunko pálilo jak na Sahaře. Jezy byly sice pěkné, ale povětšinou nesjízdné, jen poslední den jsme mohli zkusit hned tři po sobě, což byla příjemná změna po olejovité, odporně stojaté vodě. Jinou příjemnou změnou byly velkolepé vodní bitvy a taky občasné peřejky. Konzervový maratón, spaní pod širákem, hvězdy nad hlavou a hučící, trochu strašidelná voda. Téměř dokonalý týden... Fotky dodám, jakmile mi budou dodány!!!

Metamorfózy šedi

Stalo se to jednoho dne, kdy slunce dřepělo za šedými mraky a déšť skrápěl stromy i trávu a vše živé. Obloha plakala, ale Zoe bylo všechno jedno. Nic neneslo nejmenší smysl. Seděla a pozorovala zírající a lhostejné obličeje kolem. Potom vysvitlo slunko, ale protože z nebe pršelo dál, udělala se Duha. Spektrum veselých barev ostře kontrastovalo s šedí světa a Zoe si povšimla, že jeden konec... ach... jeden konec Duhy vtékal přímo do její koule. Zapomněla se v radostné euforii vyvolané barvami světa, o němž si myslela, že je pravdivý... platónský svět idejí. Duha hřála a usmívala se na Zoe modrýma očima. Rudé rty šeptem slibovaly. Platónův svět neumí lhát, pomyslela si Zoe, a nabídla Duze k laskání své tělo; rozpřáhla paže a v očekávání přivřela oči.

Čekajíc na první dotek představovala si, co přijde. Tajila dech a srdce jí prudce bušilo. Horečná touha tepala žilami... a byla to právě touha, která nakonec Zoe přiměla dotknout se nejspíš stydlivé Duhy první. Natahovala ruce, natahovala je dál a dál a s každým milimetrem v ní rostla hrůza... žádná Duha tam nebude...

S pocitem děsu otevřela oči a seznala, že měla pravdu. Duha zářila na nebi vysoko nad její koulí a lhala každou svou barvou, lhala sliby a úsměvy a teplo. Její podstatou byla však šeď.

Zoe sklonila hlavu a do klína jí spadla slza.

Táborové glosy

Tábor byl téměř dokonalý. Přinesl moc pocitů, moc zážitků a velkou motivaci do dalších měsíců... Téma „Cesta kolem světa“ se ukázalo jako hodně dobré; vzdělávací i zábavné a hlavně poskytující téměř neomezenou škálu činností. Každý den se z někoho z nás stal domorodý průvodce po navštívených zemích, výborní byli Asiaté bratři Marušáci – jeden v kimonu, druhý jako zápasník sumo, Zuzka přihopsala jako klokan, Medvěd a Mira věrně napodobili Američany a poslední den jsme v Itálii my všichni dělali mafiány. Černé kalhoty i košile, brokovnice nenápadně ukryté v obalu od kytary, černé brýle a tváře bez úsměvu. Po nás se chtělo, abychom se Zuzkou šly za obšťastňující děvy, ale to jsme s díky odmítly a hrály jsme raději ženy mafiánů – ostatně i tak jsme měly sukně proklatě krátké.

V Číně se jedlo hůlkami, v Austrálii jsme obědvali klokaní steak, v Africe byly k večeři balíčky humanitární pomoci.

Budíček zajišťovala typická hudba, na nástěnce visely fráze v národních jazycích a taky vlajky. Večerní programy byly vždy zahaleny rouškou tajemství a stresu, protože jsme je skoro všechny vymýšleli těsně předtím. Ale povedla se čajovna i karneval a rozhodně nejlepší byla detektivka, ve které jsme my vedoucí hráli podezřelé a děti měly zjistit, co se stalo, a odhalit vraha. Do svých rolí jsme se vžili s vervou a nadšením. Tmu protínaly plamínky svíček, z půdy zazníval hysterický pláč vdovy, boss Carlo byl zahalen v kouři z doutníků a děsil děti nožem, v kuchyni se hroutila kuchařka, jež neúspěšně tajila milostný poměr se zabitým. Bujarý večírek dalších čtyř mafiánů oživoval opravdový alkohol a vléval jim do krve pravou sicilskou jiskru. K dokonalému zmatení situace přispěla skutečnost, že vrahem nebyl tradiční zahradník...

Sobotní ráno jsme si se Zuzkou zpestřily výletem do vesnice pro jídlo ke snídani. Byla to fajn procházka, ale přece jen jsme ušly cca pět kilometrů, takže moje energie byla skoro na nule a po hektickém úklidu tábořiště spíš pod nulou. Cestu domů jsem prospala, ale naštěstí nejen já, ale i děti.

Co na to všechno říct... snad velké díky všem velkým i malým :o)

Nákupy a myšlenky

Opravdu nemůžu po venku chodit nahá, a tak jsem dnes s krajním odporem a maximálním sebezapřením strávila několik hodin v obchodech. Ploužila jsem se mezi stojany a bylo mi na zvracení z houfů lidí kolem. Sbírala jsem ze stojanů kousky oblečení, v kabince jsem se soukala do nich a ven a myslela jsem na něco docela jiného, prohlížela jsem se v zrcadlech a bylo mi to jedno a v hlavě vířily myšlenky jak o závod.

Pak jsem zaslechla rozhovor z vedlejší kabiny: „To ale budu mít stejné jak Eva...“ pronesl ženský hlas. „Ale ne, ta v tom má větší prdel,“ odpověděla jiná žena. „Tsss... nikdo nemá větší prdel, než je tohle!“ odporovala ta první a její výrok doprovodilo hlasité plesknutí; domyslela jsem se, že se asi přes onu partii plácla, aby dodala svým slovům na váze. Usmála jsem se pro sebe – všechny máme stejné myšlenky. Vždyť i mně občas běží hlavou něco podobného, ale snad už jsem se z toho natrvalo přestala stresovat – malé vítězství nad sebou samotnou.

Někde jsem četla, že ženy mají tendenci vidět se v zrcadle jako mnohem silnější, než ve skutečnosti jsou. Taky jsem si vzpomněla, jak mi několik kamarádek říkalo, že pravidelně po nakupování oblečení začnou držet dietu, protože je znechutí pohled na vlastní tělo. Jedna holka se dokonce při vybírání prádla označila za špekáček v krajkách.

Zároveň jsem si vzpomněla, jak jsem někde četla, že potřebuje-li se někdo smířit s vlastní postavou, má chodit doma nahý nebo tak alespoň spát; postupně mu prý jeho tělo začne připadat normální a přirozené.

Vedle v kabině pokračovalo lamentování. Začala jsem být zvědavá, kdo je to tak strašně nespokojený, a tak jsem si počkala, až ona žena s údajně rekordním zadečkem vyleze.

Zcela podle očekávání z kabiny vyšla dívka se standardní postavou připravenou na mateřství.

Hm. Nejprve jsem jí chtěla doporučit, aby začala doma chodit nahá, ale pak jsem si říkala, že nebudu prudit...

Shrnuto

Zápisem do indexu zakončila včera doktorka Goňcová druhý ročník mého studia. Vyšla jsem z učebny a ze srdce mi spadl balvan aspoň dvoutunový.

Při cestě vlakem mi vlály uši v průvanu a myšlenky lítaly od jednoho ucha k druhému, ale ven z hlavy se jim nechtělo. Bilancovala jsem právě uplynulý semestr.

S politováním musím konstatovat, že škola získala naprosto nejmíň bodů v pomyslném „přínosovém“ žebříčku. Předměty jako multikulturní výchova a sociální pedagogika by sice mohly být fajn, ale při dotaci 1 hodina týdně se zvrhly spíše na trapné frašky. Učitelé ostatních předmětů byly zrychlené nebo naopak zabržděné ne-osobnosti a díky tomu mě jejich předměty spíš otravovaly.

Tento úpadek bohatě vykompenzovaly moje brněnské mimoškolní aktivity. Ratolest, Pět P a romské děti mi daly třikrát víc než soc-ped a multikultura dohromady.

Otrokovické události běžely v rychlém tempu hlavně díky skautu. Poznala jsem kluky z jejich roverské stránky a přeřadila jsem je ze skupiny „známí“ do skupiny „kamarádi“, či dokonce „přátelé“. Velký dík a velký úsměv patří Zuzce.

A co já sama? Svůj současný stav bych charakterizovala slovem „vyrovnaná“. Téměř se vším a téměř se všemi.

A pozítří začíná léto :o)

Kopr a jeho užití

Kopr vonný, latinsky Anethum graveolens, je jednoletá bylina, která, jak už to tak bývá, má řadu příznivý účinků. Znali ho už v Egyptě, v antickém Římě a tak dále. Zejména mě zaujalo, že má silné větropudné účinky a prý také podporuje činnost prsních žláz při kojení.

V mém nejbližším okolí se slovo „kopr“ vžilo jako zkratka pro sousloví „kurevský odpor k práci“. Když pominu to sprosté slovo na začátku, je to docela roztomilé a rozhodně vtipné užití. Leč opakovaný vtip přestává být vtipem a navíc jsem si všimla, že se význam slova kopr nějak podezřele proměnil. Začal být nadávkou a opravdu už to není... už to není ok.

Mluvit o některých kamarádech skoro výsadně jako o koprech, v lepším případě se namáhat s anglickým „dillman“, to se mi tak trochu nelíbí. Kopr je jedním z nejfrekventovanějších výrazů slovníku mého blízkého okolí. Dokonce už od něj odvozujeme slovesa (zase kopří), adjektiva (je koprový), s napětím čekám na moment, kdy se někdo blýskne příslovcem (v souladu s pravidly českého tvoření slov by to mohlo být například „koprovitě“).

Přitom si myslím, že občas se něco nechce nikomu z nás, a tak by kopření (vida ho, deverbatizované substantivum!) nemuselo být tolik kritizováno.

„Strč si kopr do prdele,“ zaslechla jsem dneska. Whau. Když pominu obdivuhodně složitou výslovnost této věty – je to skoro jazykolam – ranilo mě to jako otrávený šíp. Sice jsem nebyla adresátem této roztomilé věty, ale i tak to nebylo nic, co bych si poslechla s hřejivým pocitem uspokojení.

A proto se dnes slavnostně zaříkávám, že slovo kopr vypouštím ze svého slovníku. Odedneška se pokusím užívat je jen v původním a nepřekrouceném znění. To víte, přece jen je to bylinka, která splaskává nafouknuté bříško a lépe se po ní kojí.

Schůzka s Homo Sapiens Sapiens

Po čtyřech letech sbírání odvahy jsem pozvala na kafe člověka, který ovlivnil můj život dost radikálním způsobem. Je to poněkud osobní historie, taková, jaká se na veřejný blog nepíše, ale chtěla bych tu napsat aspoň pár postřehů.

Žít život teoretický, nebo život praktický? „Za prvák jsem přečetl asi 160 knížek,“ pravil. „Učím romské děti,“ řekla jsem já. Jsem skoro čistý praktik, kdežto on je poněkud teoretického – a egoistického – zaměření. „Když se tě někdo bude ptát, o čem jsme se bavili, řekni, že o mně,“ vybídl mě s úsměvem. Ve čtvrťáku nosil jiné brýle... hranatější.

„Je dobré zažívat hárdkóry... dávej si jich před sebe co nejvíc, posunou tě v životě dál.“ Ačkoliv kouřil, zuby měl bílé. A kousek horního řezáku ulomený... ještě pořád si to nenechal spravit.

Znova jsem mu opakovala, že chci učit. Byl to on, kdo mě ve čtvrťáku nevědomky přiměl, abych studovala společenské vědy. Řekla jsem mu to - už si opravdu nemám na co hrát. Vypadal potěšeně. Pak se z obyčejné lidské radosti z lichotky vznesl zase kamsi, kam za ním může jenom pár lidí. „Až budeš učit filosofii, pamatuj na jednu věc. Vědění je největší moc. A filosofie je největší vědění. Budeš mít v rukách bombu silnější než nukleární.“ Měl o trochu míň vlasů, ale pořád stejně černé.

Plácala jsem se jako kdysi v maximálně intelektuálních myšlenkách a zároveň v jeho charismatu, v jeho „shining“. Ještě že studuje v Praze.

Dal mi seznam filmů, na které se mám prý určitě podívat.

Jsem tak trochu vykolejená. Přinejmenším z toho, že mi zas někdo ukázal, kolik toho ještě nejsem schopná pochopit. Jestli tohle budeš číst, Víťo, tak díky za nové nasměrování :o) S hlavou vztyčenou a s řádným sebe-vědomím jdu dál.

Myšlenkový goulash

„Je mi teskno...“ napsal mi dnes zničehonic jeden člověk. Do tohohle kluka bych to nikdy neřekla a tím víc mě jeho zpráva vykolejila. Pak jsem šla městem a zaslechla jsem útržek hovoru: „...ten náš mladý, dovede si holku, nebo nedovede... tak nevím, jestli není na chlapy...“ věta vyslovená napůl v žertu, napůl v obavách.

Kdoví, co si myslí naši.

Většina mých známých jsou sami, bez partnera. „Je dost těžké najít si v tomhle věku holku, protože už je to hodně přebrané,“ konstatoval před několika týdny další z mých kamarádů.

Něco je špatně, cítím to ve vzduchu. A neříkejte, že není. Většina z mých zadaných přátel se mi zdá nešťastnějších než ti nezadaní; hádky, žárlivost, nedůvěra a vyprchaný cit je ubíjí.

„Znáš písničku Miroslav od Chinaski?“ zeptal se mě s úsměvem další můj kamarád, když jsem mu přednesla své stížnosti na vztahy, které si přejeme, ale nedokážeme je vybudovat, boříme je a pak pláčeme nad troskami. Znám... a nesnáším ji za to, jak moc je pravdivá.

Je hrozné, že na naší přetékající planetě může někomu být teskno.

Dneska jsem snědla asi půl kila třešní, které rostly přímo u cesty. Mám žaludek plný výfukového olova. Třeba mi konečně bude těžko jinak než od hlavy :o)

Malé noční dobrodružství

Kráčela jsem na tramvaj a na město padala teplá noc. V domě za cestou bouchly dveře a vyšel nějaký muž. Podíval se na mě – ale ne takovým tím zjišťovacím pohledem, zda mě náhodou nezná, ale pohledem drzým a lačným. No prosím, dívat se může každý, usmála jsem se v duchu. Zatímco odemykal červené sportovní auto, třikrát se po mně otočil. V okamžiku, kdy sedl dovnitř a nastartoval, jsem ho pustila z hlavy.
Rozhodně jsem nečekala, že se vytočí na tramvajovém pásu a zastaví přímo přede mnou. Stáhl okýnko a z hloubi vozu na mě hleděly hnědé oči podtržené širokým úsměvem. Třeba se chce jenom na něco zeptat, projelo mi hlavou. Chtěl: „Dobrý večer, slečno, můžu vás pozvat na skleničku?“
V zlomku sekundy se mi v hlavě vynořilo několik představ.
Ta první zobrazovala krvavé kusy mého těla zahrabané kdesi v lese na černé skládce.
Druhá představa nesla jisté prvky komičnosti – viděla jsem se, jak se probouzím nahá a rozcuchaná vedle člověka, o kterém nevím nic kromě jeho nejintimnějších fyzických vlastností. Asi bych se usmála k smrti.
Zároveň mnou prostoupil pocit vzrušení z potenciálního naplnění touhy, již má každá žena; touha být ukořistěna, být něžně znásilněna, touha být vlákána do osidel vášně...
Další a hodně intenzivní byla vidina „mých“ roverů, kterým sice do mého intimního života teoreticky vzato nic není, ale jsou to moji kamarádi a pociťuju vůči nim silné morální závazky.
Poslední – mně samotné trochu směšná – představa byla představa dat, děl a jmen, která si musím ještě zopakovat na zítřejší zkoušku, a která mi tudíž v tomto dobrodružství brání.
„Asi ne, díky,“ usmála jsem se, okýnko vyjelo nahoru a za pár vteřin bylo auto pryč.

Strach a touha

Slunce svítilo a spalovalo všechno živé; zamířila jsem raději kamsi do stínu a temna... a svět kolem mne se náhle změnil. Stromy a tráva a květiny, které tolik miluji, protože mi dávají život a já mohu dávat život jim, byly najednou pryč; vystřídalo je místo, jež mne děsilo. Celá vylekaná jsem se chtěla vrátit ven – raději slunce a horko než tohle... hrozivé a neznámé. Jenomže když jsem se rozlétla zpátky ke světlu, nešlo to; ucítila jsem prudkou bolest, která projela celým mým tělem. Znova a znova jsem zkoušela dostat se ven z té pasti a pokaždé jsem se jen udeřila; s počtem ran rostl můj strach.

Snad je východ jinde, snad jsem se jen zaslepená bolestí spletla... otočím se tedy a vydám se hledat jinou cestu. Jenomže nic kolem nepřipomíná život, jenž jsem před chvílí – nebo to bylo už včera? a bylo to vůbec? – opustila. Cizí pachy, zvláštní barvy a doznívající bolest mě matou.

Tohle místo je past a já mám strach, strach, strach, ochromuje mě a zbavuje schopnosti orientace. Jen najít cestu ven a znova vidět stromy a květiny a trávu...

Přede mnou se něco pohnulo... teď znova. Pohyb zprvu malý, teď však vidím, že nepřítel – v tomto místě nelze věřit, že něco může být přátelské – je obrovský. Musím uniknout, utéct do bezpečí... rozlétnu se ke světlu – a znova narazím na cosi, co nevidím, znova cítím prudkou a otupující bolest. Kromě strachu a bolesti však začínám cítit taky cosi jiného... cosi, co mě nutí bránit se útokem a co mě zbavuje obav pramenících z toho, že pohybující se nepřítel je mnohokrát větší než já. To on je vším vinen, zabiju-li ho, zase uvidím trávu, květiny, stromy. Otočím se a ačkoliv jsem se nikdy takto nebránila, vím, co dělat, cosi řídí mé chování a já jen poslouchám. Rozlétnu se. Pohyby nepřítele jsou náhle prudší a najednou vím, že i on se bojí. Jeho strach mi dodává odvahu... S pocitem vítězství bodnu. Avšak to, co následuje, není výhra... Ucítím náhle bolest tak strašnou, jakou jsem ještě nikdy nepoznala. Křídla se zastaví ve vzduchu a já padám... bolest nepřestává. Zmítám sebou... prosím, už dost, já nechtěla, nechtěla jsem tady být, byla to nehoda, tak proč musím takto trpět...

Bolest konečně pomalu odeznívá. Jsem však slabá, nemohu hýbat křídly ani nohama. Co se to děje? Moje slabost nepřestává, naopak sílí... jsem unavená. Život, kterým jsem ještě včera tolik hýřila, ze mne pomalu vyprchává. Dolehne ke mně závan větru... ucítím vůni květin, trávy, stromů. Je to naposled, vím to.

Je to sbohem od světa, který mi kdysi daroval život.

Parádní

Na úkor učení jsem měla parádní sobotu. Taky jste měli parádní sobotu? Vlastně i pátek byl parádní. A co ten váš? Protože ten můj byl parádní...

Po roverské schůzce jsme naplánovali movie session. Abychom předešli obvyklému dohadování, hlasovalo se. O jeden hlas vyhrál film Constantine. Jenomže... jenomže během prvních deseti minut jsem se jedenáctkrát vyděsila, takže nakonec jsem se na celé promítání vykašlala a valnou část večera jsem strávila venku. S měsícem a s hvězdami. A s Bohem.

Když film skončil, šli jsme spát. Ještě než jsem usnula, proběhla taková vtipná událost, kdy Ivoš vyhecoval Zuzku (pod příslibem čokolády), že na Medvěda vysype přepravku plnou vršků od pet lahví. Klubovna je malá a vršků bylo moc, takže jsme až do rána všichni díky čímusi blbému nápadu spali à la princezna na hrášku. Respektive na vršku. Respektive na milionu vršků...

Ráno na stole ležela Záhada. Jestli nevíte, jak taková ranní Záhada vypadá, tak vám ji popíšu: desítky neidentifikovatelných věciček zamotaných v alobalu. Když jsem balíčky začali rozbalovat, ukázalo se, že v nich je jídlo: salám, sýr, pečivo, máslo, sladkosti, jogurty, zelenina a ovoce. Nějaký dobrý skřítek si opravdu vyhrál, neboť v jednom balíčku byla i párátka. S vděčností jsme posnídali a vrhli se na práci. Kluci obnažili po vzoru gladiátorů svá těla do půl pasu a kromě toho, že nachytali spoustu bronzu (i když teda někteří se spíš pořádně spálili), zkompletovali osm podsad na tábor. My se Zuzkou jsme cudně zůstaly zahalené, ale potěšily jsme kluky jinak – na oběd jsme jim uvařily výborný guláš, a dokonce jsme uplácaly i dezert. Taky jsme zuřivě uklízely v celé klubovně a obecně to byl velmi vytížený den.

Večer jsme grilovali u Medvěda. Kolem kroužila bouřka, ale nakonec asi dostala kopr, protože nespadla ani kapka. V pokorné úctě ke zdravé stravě spořádali jsme několik kilo uzenin a vypili spoustu piva a kofoly. Poslední zbytky energie jsem vložila do soutěže, kterou vymysleli kluci a jejíž záznam bude na netu – až budu mít odkaz, dám ho sem... :o)