Pomník Z. B.

Přemýšlím, co je větší tragédie. Jestli smrt mladého člověka, který se rozhodl vzít si dobrovolně život, nebo smrt mladého člověka, jenž o život přišel nehodou. Taky přemýšlím, jestli vůbec jde porovnávat skutečnosti, na jejichž konci stojí smrt.

V noci umřel můj spolužák ze základky. Nocoval v avii, kde si přitápěl plynovými kamínky, plamen zhasl a plyn se stal vrahem – aspoň tak mi to bylo řečeno, ale v podstatě je úplně jedno, jak to doopravdy bylo. Ať tak či jinak, umřel člověk, který si možná plánoval žít do sta let, který možná toužil objet celý svět, který možná chtěl mít ženu a pět dětí, který možná toužil po úplně obyčejných věcech, jako je přijít večer z práce domů, dát manželce pusu a dívat se u večeře na zprávy.

Nic z toho nestihl.

Kéž jsou mi moje slzy varováním, abych nepromrhala ani minutu svého života.

Noze promiň ano, duši promiň ne?

Jeden můj kamarád má takový zajímavý postoj – nepoužívá slovo promiň. Tedy... nepoužívá ho v závažnějších životních situacích, například když někoho zraní něčím, co řekne, něčím, co udělá, nebo co naopak neudělá, ačkoliv to třeba udělat měl.
V situacích nedůležitých mu toto slovo nečiní žádné problémy, o čemž jsem se přesvědčila včera, kdy mi šlápl na nohu. Kromě hvězdného úsměvu mi věnoval také omluvu. (Noha přestala bolet v půl vteřině.)
Protože si tohohle člověka hodně vážím, ale zároveň pokládám za důležité se umět omluvit, strávila jsem dost času přemýšlením, co může někoho vést k rozhodnutí vypustit ze svého slovníku takové zásadní slovo.
Myslím si, že když člověk udělá něco, co udělat neměl, je dobré říct promiň, aby – i když už to většinou nejde vrátit zpátky – ukázal, že si to uvědomil, že ho to mrzí a že se bude snažit, aby se to už neopakovalo. Jediné slovo – a dopad činu nebo slov může být mnohem měkčí.
Ovšem někteří lidé považují vyslovení slova „promiň“ za pokrytecké – a možná to tak někdy doopravdy je. Vždycky je tady možnost omluvy, myslí si mnozí a jdou přes mrtvoly a přes rameno hází jedno promiň za druhým, protože je to omlouvá hlavně před sebou samotnými. Jenomže to je jako s vírou v Boha (vždycky můžu uvěřit a zbavit se tak svých hříchů), jako s dietou (můžu začít hubnout od zítřka), jako s partnerstvím (na vztah a zodpovědnost je času dost, až budu mít kariéru, až si užiju života...)...
Další hledisko: je pravdou, že někdy uděláme tomu druhému něco, co bychom oba raději zapomněli, o čem máme pocit, že by se nemělo víc rozmazávat, a to dokonce ani omluvou. Cítíme sami, že to toho druhého mrzí, a když začne o svém provinění mluvit, cítíme se hloupě a trapně...
Takže jaký je závěr?
Myslím si, že nikdo nemůžeme spolehlivě odhadnout, co se děje druhým v hlavě nebo duši, nemůžeme vědět, jestli naše omluva způsobí rozpaky, nebo naopak útěchu. A protože útěcha je důležitější a rozpaky lepší než cokoliv nedořešeného, „promiň“ bych ze slovníku raději nevypouštěla.

Bože?

Přála bych si, aby za mnou přišel Bůh. Sedl by si vedle mě, objal by mě a usmíval by se a já bych věděla, věděla bych, že je všechno tak, jak být má.

Nejdřív bych jen seděla a dívala bych se mu do tváře, protože tvář Stvořitele byla dřív než tvář samotné Země, dřív než cokoliv... Pak bych možná tiše plakala, snad úlevou, že opravdu existuje a že se mu mohu odevzdat. A pak bych se ptala. Měla bych spoustu otázek.

Proč si nerozumíme? Proč se usmíváme a ve skutečnosti kdesi v sobě křičíme o pomoc? Proč máme strach z lidí kolem sebe? Proč jim nedůvěřujeme? Proč důvěra přichází až jako poslední? Proč neumíme říct, co doopravdy chceme? Proč se někdy zlobíme i na lidi, kteří nám jsou těmi nejbližšími? Proč některé věci nedovedeme odpustit? Proč měníme své názory z minuty na minutu? Proč nedokážeme naše malé osobní problémy vidět v porovnání s problémy světa? Proč se hádáme se svou matkou? Proč milujeme ty, kteří nám to neoplácejí, a odmítáme ty, kteří nás milují?

Bůh je nekonečně dobrý, takže by mi s úsměvem odpověděl na všechny mé proč a já bych mohla v klidu spát. Jenomže... můj pokoj je stále prázdný. A moje srdce taky. A tak mě asi čeká bezesná noc.

Neosudové setkání

Datum: 23.1.2007
Místo: menza, Moravské náměstí, Brno
Čas: 13 hodin 10 minut
Okolnosti: vepřový steak a hranolky na talíři
Osoby: já, Zuzka, dva neznámí kluci s pěknou fasádou

Sedíme se Zuzkou u stolu a cpeme se jak nezavřené (celé dopoledne jsme nejedly). Přisednou si k nám dva fešní hošani a my se začneme cpát o něco elegantněji. Hlavou mi proběhne text jedné písničky - šohajíčku, čí si, velice pěkný si a já bych ťa chtěla, treba chudobný si...
"V sobotu se jdu podívat na zápas, hraje Luna," započne jeden konverzaci, bohužel ne s námi, ale se svým kamarádem.
"Hovno!" podiví se druhý, já se podívám na Zuzku a vidím, jak v jejích modrých skautských očích klesá nadšení.
"Hraje tam Lenka, víš která, taková ta..." pokračuje týpek mezi sousty.
"Hovno, ta? Sem nevěděl, že tam hraje..." ustrne v údivu jeho společník. Zuzka se začíná mračit.
"A jak to dopadlo s tou holkou? Rozešli jste se?" Hle, otázka na tělo.
"Ale hovno, sem ji nechal měsíc vydusit a pak došla sama," dělá ramena dotázaný. Zuzčiny oči připomínají pingpongové míčky. Ještě že nevidím svoje oči, asi na tom nejsou o moc líp. Představuju si, jak hromada fekálií na našem stole roste.
"A ty teda teďka hraješ za ten klub?" pokračuje s výslechem první kluk.

"Hovno, já teďka dělám trenéra," praví borec, Zuzka už se nepokrytě šklebí a já se začnu hlasitě smát, protože se nemůžu zbavit představy exkrementů mezi našimi steaky. Pěkně jeden bobek vedle druhého...
Rychle dojíme, na eleganci už dávno není nálada, protože tenhle oběd byl horší než jíst s mediky, kteří u oběda diskutují o právě provedené pitvě, a u stolu zanecháváme dva hochy s pěknou fasádou a hromadou nechutností okolo.

Místa našich snů

Moje roztoulané myšlenky mě inspirovaly k další anketní otázce.
„Na které místo by ses chtěl/a podívat?“
Dodatkem, který měl povzbudit fantazii odpovídajících, bylo, že tuto otázku lze pojmout jakkoliv.
M.K.: Do Austrálie, Peru, na Antarktidu, na Měsíc – abych viděla Zem z jiné strany, a taky do duše a myšlení člověka a nakonec do nebe.
J.N.: Chtěla bych se podívat na takové místo, kde se lidé neženou jen za penězi, ale jsou schopní se zastavit a zamyslet se nad druhými lidmi, pomáhají lidem – a to nezištně. A proč? Abych konečně viděla šťastné lidi, protože ti, kteří se tady ženou za majetkem, si sice myslí, že jsou šťastní, ale skutečně šťastní nejsou.
P.K.: Kamkoliv, kde bych byla s lidmi, které mám ráda, a dělala věci, které mě baví. A to může být klidně i u nás v paneláku na balkoně.
P.P.: Z míst pozemských bych chtěl navštívit dálný ruský východ a vidět to, o čem jsem tolik četl. Kamčatka, Sibiř, Kolyma... Z míst mimozemských bych chtěl navštívit paralelní vesmír, ve kterém je ze mne šikovný muzikant. Protože absence hudebního sluchu je můj největší současný handicap.

J.M.: Tak já bych se chtěl podívat do New Yorku na Empire State Building pro ten výhled, nebo pod Niagarské vodopády... a u nás nevím, třeba někam, kde je sníh :o)

D.Š.: Chci se podívat tam, kde se mi zalíbí natolik, že už tam budu chtít zůstat na celý život. Konec duchaplnosti :o) Jinak bych chtěla navštívit spoustu míst, na prvním místě Paříž.
L.K.: ...chtěl jsem napsat něco silného, něco hlubokého, něco krásného a s velkou myšlenkou... ale ještě víc se mi chtělo dál nerušeně spát... místo, čas a okolí, je to jako soukolí... když vše krásné do sebe zapadá, mnoho míst mě napadá... Dnes ráno (čas) to byla má postýlka (místo) a vyhřátá peřina a péřový polštář (okolí)...
P.F.: No, takových míst je víc, třeba Švédsko a Finsko... protože se mi tyhle země prostě líbí. A taky několik míst z dětství, protože na ně mám hezké vzpomínky :o)
B.Č.: ...co ti v této kritické situaci napsati. Tak kam bych se chtěla podívat nebo jaké místo navštívit? No... tak určitě zemi koňů - Hvajninu (zjevně jsou dosti inteligentní), pak laškuji s myšlenkou navštívit Otrantský zámek nebo Udolfa (ještě se rozhodnu), po pravdě řečeno jsem taky slyšela, že zajímavé prohlídky jsou v Augiášově chlévě a o Kavkazském křídovém kruhu nemluvě. Pokud se na to podívám z jiné perspektivy, tak bych se ráda zúčastnila neo-neo debaty a docela by mě lákalo setkání s panem Lyotardem a Foucaultem, mohli by mi třeba vysvětlit, jak jejich nepochopitelný koncept dvojího čtení a dekonstrukce souvisí s mezinárodními vztahy. No takže musíš uznat, že jsem doposud nerozhodnutý jedinec, možností je zkrátka hodně a času málo :o)
T.B.: ...ta otázka pro mě není vůbec lehká, cestuju dost nerada, a tak jsem nad tím přemýšlela celý víkend... dospěla jsem k závěru, že nezáleží na tom, kde jsem nebo kam bych jela, ale s kým. Jsou lidé, s nimiž bych jela až na konec světa, a potom zase někdo, kdo mi nestojí ani za to, abych je vytáhla ven...

Křížem krážem

Ve čtvrtek úderem 17.hodiny ukončila jsem první polovinu svého studia. (Tedy studia, jehož cílem je bakalářský titul, co bude potom, není ještě známo.) Opouštěla jsem pracovnu doktora Němce a v ruce jsem svírala podepsaný index. Zázrak se stal, uspěla jsem. Dokonce jsem uspěla výborně.

Jenomže...

Jenomže včera jsem opět nasedla do špatného vlaku a nebýt včasného zásahu spolucestujících, byla bych odjela kdovíkam. Možná by z toho byla i mezinárodní ostuda, neboť když jsem onen nesprávný vagón opouštěla, všimla jsem si značky EC. Opravdu nevím, co by si ve Vídni počali se zmatenou Sukupovou, i kdyby jim před nosem mávala deseti podepsanými indexy. Vzhledem k tomu, že německy umím pouze ichšprechenzidojč, ichlíbedich a aufridrzen, mohla by to být docela legrace.

Když jsem byla malá, myslela jsem si, že se dá cestovat po mracích. Nechápala jsem, nač jsou letadla, když stačí nasednout na oblak a ten člověka odveze... Jediný důvod, který ospravedlňoval lidskou ignoraci těchto báječných dopravních prostředků, jsem viděla v tom, že mrak nemá volant. Proto by se mohlo lehko stát, že z cesty do New Yorku by se stal výlet do Kremlu. Ale lidi by se aspoň naučili improvizovat. Platit desetidolarovkou za molokó, rogálik a jábloko a potom přesvědčit policii, že opravdu nejste mafie, ale pouze větrem zavátý turista s původním cílem v USA, to by mohla být docela dobrá bojová hra.

Přemýšlím, kam bych se chtěla podívat. Kam bych chtěla, aby mě mraky zanesly. Napadá mě čínská zeď, Singapour, Nový Zéland, Sydney, Velký Kaňon, Grónsko, Island, Sibiř, švédské fjordy, Aljaška, Patagonie a Díllí. A hlavy lidí, aspoň některých, a zejména potom mužských.

Hm.

Jenomže když ony ty obláčky nemají volant, tak asi nic.

Do kolen

Zbožňuju Vodafone, protože mi svou víkendovou akcí nahrál na akci moji. Udeřila sobota, den volných zpráv, proto jsem zaútočila s novou otázkou, samozřejmě ale nejen na vodafoňácké děti :o) Vzhledem k tomu, že některé odpovědi byly dosti osobní, vynechám tentokrát pro jistotu i iniciály. Můj dotaz zněl:
„Co tě v poslední době totálně dostalo?“
...ve škole profesor v zemáku. Pořád na mě dává nějaké příklady...
...dostala mě spousta věcí, ale žádná totálně, neboť jsem z velmi odolného materiálu, něco na způsob tvého zeleného krunýře :o)
...myslíš dostalo do kolen? Ten kokotský profesor na zkoušce :o)
...mě už asi nic nedostane, jsem si zvykla, i když možná to, že má o mě zájem 30letý chlap, sportovec... a já se nějak nemůžu rozkývat... k tomu ještě udržuju vztah s mladším... jo a ještě něco mě dostalo, a to, že bych byla schopná seknout se školou...
...dostaly mě zápočty z lexy a psycha, které mám zadarmo – moje seminárky ještě ani jeden z nich neviděl, jinak nevím, co by stálo za zmínku, nějak je mi poslední dobou všechno volné.
...co mě dostalo? Ty se ptáš? Asi zjištění, že muž a žena jsou jako černá a bílá... a ještě víc mě dostalo, že jsem na to přišla ve 20ti letech.
...no to je těžké říct, co mě totálně dostalo. No třeba můj paleček, který mě dostal k doktorovi. Možná taky Zoe a její koule, to jsem taky trochu nepobral... No a jinak mě stále dostává počasí, kdy už i venku začíná být tepleji než v klubovně, takže jsme dnes papali pizzu venku na špalcích :o)
...co mě dostalo, že umřela moje doktorka na kožní, úterý s ní mamka mluvila a ve středu byla mrtvá, no tak asi to, jak nejistá je naše existence tady.
...nu tak nevím... vlastně rozvádí se mi nej kamarád, to mě vzalo...
...třeba že je v lednu 20 stupňů, furt nemáme vládu, moje spolužačka z gymplu má 38letého milence, který má 15letou dceru (spolužačce je 21) a ještě čeká dítě s jinou... jo, to asi nejvíc.

...dostal mě upřený a nádherný pohled mé neteře, dostává mě, jak moc lidé touží po lásce, dostává mě, jak je Bůh blizoučko náš... a prožívám, že i smutné dny mají detaily, které dokáží obrovsky rozzářit naše životy.

Koule

Zoe se dívala přes stěnu své koule. Dívala se. Celé dny se dívala, pozorovala svět kolem a mlčela. Zkoušela mluvit na bytosti, které ji míjely a občas se u její koule zastavily. Nerozuměly však. Zoe už pochopila, že snaha o kontakt je marná. Nezbylo jí než se dívat. Dívat se a snažit se nezešílet samou touhou po tom, aby se dostala ze své koule ven.
Někdy, když Zoe cítila zvlášť velkou touhu a zároveň smutek, stěny koule podivně zmlhovatěly, a potom to vypadalo, že všechno kolem je šedé, jednobarevná monotónní šeď nahánějící hrůzu a úzkost do duše. A také to studilo. Zoe se dotýkala prsty zdi, která ji obklopovala; byla poddajná a prohýbala se jí pod prsty, krčila se, když ji Zoe stiskla, a natahovala, když Zoe zatlačila. Zoe ji zkoušela protrhnout nehty, ale stěna nikdy nepovolila. Byla neprostupná. Byla jen průhledná – někdy. Průhledná, někdy studená, někdy jen chladivá, ale vždy neprostupná.
Občas se stalo, že se některá bytost zvenku přiblížila těsně ke kouli. Přitiskla tvář na stěnu a zírala dovnitř na Zoe. Pohybovala rty a tvářila se. Zoe se dívala na obličeje bytostí a na to, jak se tvářily. Nerozuměla jim a některých z nich se bála. Některé milovala. Nerozuměly však. Zoe někdy přiložila ruce na stěnu své koule. Několikrát se stalo, že bytost zvenku přiložila své ruce z druhé strany, a Zoe tak mohla skoro cítit dotek. Spíš si jej představovala, než že jej doopravdy cítila, ale byly to úžasné zážitky, o nichž Zoe snila dlouho potom; hlavně o nich snila v okamžicích, kdy stěny její koule zmlhovatěly a ona se nemohla dívat ven.
Zoe si myslívala, že bytosti venku by ji mohly z koule pustit ven na svobodu. Nerozuměla, proč to neudělají, proč ji jen míjejí, nenáviděla je za to. Dívala se na ně a snažila se sdělit jim pohledem svou touhu. Nerozuměly však. Potom Zoe pochopila. Pochopila, že všichni z nich se mohou jen dívat. Pochopila, že nejen ona žije v kouli; žádná bytost nežije mimo svou studenou, někdy chladivou stěnou. To poznání ji ohromilo. A naplnilo ji bezmocí. Nerozuměla, proč má ve své kouli žít, jestliže se může jen dívat a představovat si dotek a milovat bytosti žijící za dvěma stěnami. Choulila se uprostřed své koule a stěny, studené stěny, pomalu mlhovatěly.

Den, kterých chci prožít víc...

Včera jsem oslovila jedenáct z těch padesáti. Musím konstatovat, že pouze několik z odpovídajících řeklo svůj konkrétní názor, většinou jste odpovídali abstraktně. Snad to byla chybně položená otázka nebo jsme už všichni tak zpitomělí z toho studování, že náš názor je pro nás automaticky špatný. Příště se budu snažit zeptat se líp. Každopádně chce-li někdo svou výpověď změnit, upřesnit nebo nebyl osloven a chce odpovědět, napište mi :o) Taky mi napište, jestli vám vadí ty iniciály.
Otázka zněla:
Co tě napadne, když se řekne „den, kterých by mělo být víc“?

P.N. – tak ňákej, na kterej nechceš zapomenout a asi by mělo být takovejch dní víc. No já teď zase vůbec nevím. Mně taky hlava nestíhá...
P.V. – no napadne snad jen to, že včerejšek by to nebyl.
S.S. – měl by to být den, po kterém by sis mohla říct, že všechno vyšlo, jak mělo. Všichni kolem tebe byli spokojení a šťastní... Těch dní není moc, ale o to jsou lepší.
G.R. - ...že ty dny za to stojí a měly by se zopakovat nebo alespoň podobat... nevím, zřejmě se někomu líbily, protože to, co se člověku líbí, toho chce přece logicky víc a víc, ne?
M.K. – že je to asi den, který jsem prožil nějak výjimečně, den, který jsem dělal jen a jen moje oblíbené aktivity a ani jednu neoblíbenou...
J.P. – to je jednoduché, to je příjemně strávený den s někým, koho má člověk rád.
M.I. – neděl nebo sobot. Určitě ne pondělků. Nebo dnů, kdy se celý den řehtáš nebo souložíš.
J.N. – já to chápu tak, že to je parádní den, prostě grandiózní.
J.P. – no já bych to pochopila tak, že ten den byl absolutně úžasnej...
P.P. – Dny, kterých by mělo být víc, jsou paradoxem. Být jich víc, zevšední a nebudou těmi, kterých má být víc!
Z.K. – Mělo by být víc dní s datem 23.12.
L. - melo by být víc dní, které člověk prožije a ne přežije. Ať už jsou jakékoliv.

Nápad

V poslední době jsem prožívala něco jako emoční uragán a emoční tsunami dohromady. Ale už to je snad pryč a nastala opět nadvláda rozumu. Každopádně k čemu mě moje citové bouře mimo jiné přivedly... spočítala jsem lidi, s nimiž udržuju aspoň občasný kontakt, lidi, které bych označila za své kamarády a pár z nich za své přátele. Známé jsem nechala mimo součet. Ani rodinné příslušníky jsem nezapočítala. A vyšel mi počet přesně 50. Trochu mě to samotnou překvapilo, ale taky to vysvětlilo, proč pořád nemám čas :o)
Za padesát korun si toho moc nekoupíte. Za padesát eur už to bude lepší. Ale co vymyslí půl sta hlav, to je teprve dobrodružství...
Takže mě napadlo uskutečnit drobné výzkumy mezi svými kamarády a přáteli. Nemusím se přece zajímat jen o to, co řekli filosofové dávno zesnulí... Lidi uvažují pořád. A navíc mě ve skutečnosti myšlenky lidí, které osobně znám, zajímají mnohem víc než myšlenky nějakých šílených chlápků z dávné minulosti. Takže se moc nedivte, až se vás zeptám na něco divného... beztak už jste zvyklí :o)

Výlev politických emocí aneb Pozdrav pro L.

„Nelíbil... já si přece nezasloužím takové politiky, jaké tahle země má!“ odpověděl kamarád na mou otázku, jak se mu líbit prezidentův novoroční projev, a vrhl na mě svýma pěknýma očima ošklivý vyčítavý pohled. Jako by to snad byla moje vina, že se ve vládě nemůžou domluvit. Neměla jsem v ten moment moc chuť se s ním hádat, ale leží mi to pořád v hlavě.
Zasloužíme se tyhle politiky? Tuhle mezinárodní ostudu? Zatímco se čeští minulí a skoro-současní předsedové vlády nedůstojně tahají o teplé místo u korýtka, Slovinsko vesele mává eurem. Ať si mává, já jím mávat nechci, jsem proti celé té EUhrůze, ale jde o princip.
Opravdu je lepší setrvávat na vrcholu politické špice a hrát kašpárka pro minimálně desetimilionové obecenstvo než sbalit kufry a důstojně, moudře odejít? A pro koho tam ti pánové vlastně jsou, pro sebe snad? Vždyť mají vést národ, hrát prim, mít důvěru...
Kdyby byly volby – tady a teď – koho bych volila? Tuhle otázku řeším už pár dní a pořád je to pro mě rovnice o velké neznámé... no jo, matika nikdy nebyla mou silnou stránkou. Faktem zůstává, že můj volební lístek by pravděpodobně nahradil výkres, na kterém by byl, pěkně barevně ovšem, vyveden kosočtverec s úsečkou uprostřed, jenž by vyjadřoval můj názor na všechny. S geometrií jsem na tom totiž lépe. Jenomže děvče jako já se vulgárně nevyjadřuje, jak mi bylo připomenuto. Takže?
Jsme v podstatě neskutečně pasivní. Mlčíme, když máme mluvit, a mluvíme, když se nás nikdo neptá. Máme pocit bezmoci a rezignujeme („...můj hlas by to stejně nezměnil...“). Máme pocit, že Praha a dění v ní je příliš daleko, že se nás netýká a že to jiní vyřeší za nás. Ale to je omyl, zákony, jež (ne)prochází parlamentem, jsou zákony pro lidi a lidí bezprostředně se týkající. Poslanci jsou naší prodlouženou rukou, poslanci, které jsme si zvolili – my sami. Nikdo jiný. Tedy... ti, co volili. Jen ti mají teď právo kritizovat; není to jako kritika natočeného filmu, protože film neurčuje naši budoucnost; taková kritika jen subjektivně hodnotí jakési dokončené dílo bez možnosti jej změnit. Politika a život státu je never-ending story, v které „endově“ žijeme, ale než náš end přijde, musíme se snažit, aby story byla co nejlepší. Zasloužit se o to, co si podle sebe zasloužíme.

Drobné radosti

Dneska jsem zažila úžasný den. Fakticky. Ráno to ani tak nevypadalo, bolelo mě břicho a skoro i vlasy, takový ten pocit, že se brzo zhroutíte a že jste to totálně prokaučovali, protože jste si ještě nekoupili rakev.
Dojela jsem na fakultu a potkala jsem Blanku, sluníčko mých školních dní. Moje nálada radikálně stoupla. Pak jsem vytiskla svou poslední seminárku a s mírně roztřesenými koleny jsem ji zanesla doktoru Valachovi. Vypadal celý nadšený, div mě nechtěl rovnou vyzkoušet, a slíbil, že si ji během dne přečte.
Pak jsem strávila lehce nechutnou hodinu ve studovně nad Aristotelovou Poetikou. V okamžiku, kdy jsem se rozhodla tu knížku rozcupovat před knihovnicí a na jejím vzteky rozpáleném čele si usmažit vajíčko na oběd, dostala jsem smsku od Zuzky, která nečekaně dojela do Brna i s Tomáškem a zvala mě na oběd na Palačák...
Miluju Zuzčina překvapení :o) A taky miluju Tomášovu propustku do menzy, kde je to samý chlap a skvělá pizza.
Pak mě napadlo, že na kolejích bydlí pár lidí, které znám a které jsem už dlouho neviděla... takže nakonec jsme obědvali velmi dlouho ve čtyřech a bylo to opravdu komické, neboť Zuzka a Lukáš vedli dialog jeden vtipnější než druhý. Nenapadlo by mě nikdy, abych řešila s borcem, kterého znám sotva dvě hodiny, střih a velikost jeho kalhot... :o) Pak nás kluci pozvali v záchvatu gentlemantsví na horká jablka se studenou zmrzlinou a pak jsme šli pěšky a užívali jsme si čerstvého brněnského povětří...
Mou opět nastolenou radost ze života podpořil zazelenavší se IS, kde mi doktor Valach uznal seminárku...
Jupííí!!!