středa 28. února 2007

V půl šesté

Dnes ráno jsem se vzbudila několik minut před budíkem… asi za deset půl šesté. Tyhle minuty miluju a nenávidím… Díváte se na hodiny každou minutku nebo dvě, mezitím upadáte do kraťoučkého mikrospánku, za víčky víří útržky snů a vy cítíte jedinou touhu: aby se čas zastavil a vy nemuseli vstávat. Znáte tyhle pocity?
Choulíte se pod dekou jak zajíc v brázdě, tulíte se sami k sobě a pomalounku se probouzíte, napadá vás, co budete tenhle den dělat a koho potkáte nebo koho byste chtěli potkat…
Ani dnes se budík neporouchal (toužím po tom asi už deset let) a přesně v půl šesté mě vybídl k vykročení do nového dne. Ležela jsem ve tmě a poslouchala kapky deště dopadající na okenní parapet. Déšť bude určitě studený… taky bych mohla třeba dneska zaspat… přednášku si přece potom opíšu… Svůdné myšlenky. Pak jsem si ale vzpomněla minimálně na jeden budík, který zvonil o patnáct minut dřív než ten můj, a viděla jsem, jak jeho majitel v momentě, kdy já přemýšlím, zda zaspat, nebo nezaspat, polyká rohlík ke snídani a vytahuje z garáže kolo. Navíc prý několikeré probouzení není zdravé, protože to vyčerpává a mate organismus. A tak jsem nakonec vstala taky. Déšť byl studený, ale měla jsem ze sebe dobrý pocit :o)
Druhou věcí je, že ten docent, kvůli kterému se nás před aulou sešlo třicet, zaspal doopravdy a nepřišel se nám ani omluvit.

neděle 25. února 2007

Mise Kalafuna 2007

Napajedla jsou městečko malé a nenápadné, ale skauti tady žijí opravdu akceschopní. Druhý ročník závodu pro rovery a rangers oficiálně vypukl v pátek 23.2.07 v 19 hodin. Sešlo se nás celkem 13 soutěžících – 4 skupiny. Z toho Otrokovice měly v ohni dvě želízka (tým Méďův: Medvěd, já, Gonzáles a Jifík. Liščí „Víííííí“ tým: Zuzka, Tomáš, Ivo, John), dál závodili skauti ze Zlína a ještě jeden tým, myslím, že domácí, ale jistá si nejsem, protože to na mě bylo moc nových tváří a málo času na jejich poznání.

Kolem osmé hodiny po nějakých hrách na seznámení jsme byli zavoláni do místnosti, kde kolem dlouhého stolu čekaly židle, tmu prosvětlovalo pouhých několik svíček a tajuplnou atmosféru umocňovala dramatická hudba. Usedli jsme... a do místnosti vkráčeli... tři upíři! S bílými obličeji, v dlouhých černých hábitech a s důstojností odpovídající několika stům prožitých let. Připili jsme si krví (z černého rybízu) a já pochopila, že se z nás všech pro tuto noc stali upíři...

Byli jsme seznámeni se zadáním úkolu: do půlnoci musíme ve městě najít 5 stanovišť, splněním úkolu získat ingredience a dorazit na místo, kde dostaneme další pokyny. Ingredience byly třeba k umíchání lektvaru, díky kterému se z nás opět stanou lidé. Velká výzva, což?

V rámci upíří image jsme si namoučili obličeje a vyběhli do ulic usínajícího města. Aby to nebylo tak jednoduché, měli jsme za úkol vyhýbat se všem ostatním týmům, přičemž při vzájemném spatření a zvolání jejich jména jsme si mohli krást získané ingredience. Náš tým jsme pojmenovali Hoblíci (dle našeho heslo HOBLUJ!), druhý otrokovický tým hrdě nesl označení „Půl kila rezavých hřebíků“, ostatní družstva se jmenovala „Bez bab“ (holky jim onemocněly) a „Mrožovo oko“.

Úkoly nebyly moc složité, šlo spíš o rychlost a plížení mezi domy, čehož se zejména kluci zhostili s nadšením hodným Vinetoua, náčelníka apačů. V konečném stanovišti jsme dostali mapku a šifru s pokyny co dál. Mapám nerozumím, ale tahle mluvila jasně; křížek na místě známém jako Svatá voda byl výmluvný. A tak jsme mašírovali nocí, větrem a mrazem asi 7 km do lesa, kde u kapličky vyvěrá pramen a lidi se tam přes den cpou s kanystry. Cestu jsem klukům z(ne)příjemňovala mluvením a návrhy, jak udělat prezentaci našeho upířího rodu, což byl mimochodem další úkol kromě toho umíchat člověčí lektvar. A tak jsme po cestě fotili a vymýšleli nesmysly, smáli jsme se a mlčeli a jedli tatranky a já jsem si užívala bytí v noci venku s totální absencí strachu z násilníků, protože s těmahle klukama za sebou by si na mě netroufl ani Robin Hood. Zapomněla jsem poznamenat, že jsme po cestě museli použít věci, jež jsme si vybrali z nabízeného seznamu a které jsme nesli s sebou. Abych vás vyvedla z omylu, nešlo o nic praktického, rozhodně žádná deka nebo termoska s čajem, ale například česko-francouzský slovník, motyka, pivní tácek, plovací kruh či půl kila písku.

Nebudu to natahovat. Obřad naší proměny na člověka byl rychlý, jelikož zima byla tam u vody přímo nesnesitelná a alespoň já jsem se nemohla zbavit představy nekonečné cesty zpátky. Umíchali jsme odporně páchnoucí lektvar, symbolicky jsme si vytrhli upíří zuby štípačkami (taky byly na seznamu), nadopovali jsme se dalšími tatrankami a vydali se na cestu zpátky. Občas jsem měla pocit, že usnu při chůzi, bylo mi mírně blbě ze vší té čokolády, co jsem do sebe nacpala, trošku proti té túře protestovaly moje kyčle, ale zvládli jsme to všichni. V pět jsem uléhala do spacáku se super pocitem, že je ze mě zase člověk...

Nakonec náš hoblující tým vyhrál, ale šlo spíš o symbolickou výhru, snažili jsme se všichni a všichni jsme ze sebe vydali hodně. Prostě paráda :o)

středa 21. února 2007

Chaplin amatér

Chtělo by to pro změnu něco optimistického. Něco, čím bych pobavila těch několik svých čtenářů, čím bych zavtipkovala na adresu mého života. Jenomže nic opravdu veselého není na skladě, je mi líto. Tedy jak se to vezme. Vidím za sebou něco jako tragikomedii.
Na zítřejší kurs VTI (videotrénink interakcí) ještě nemám ani minutu pracovního materiálu, neboť sociální pracovnice Motyčková se nemůže rozhodnout, zda je možné s mou klientkou udělat nahrávku. Za 24 hodin ovšem musím nahrávku mít na cédéčku. Jak to udělám, netuším.
Byt, ve kterém teď bydlím, je slušně řečeno v háji kdesi na konci Brna, kde dobrou noc nedávají ani lišky, protože by se na takovou díru mohly vykašlat. Cesta od šaliny k baráku vede parkem – asi 300 metrů do kopce. Celkem živě se vidím, jak se jednou v noci budu vracet z města a vybafne na mě nějaký přepadávač. Představuju si sama sebe, jak valím do kopce, stříkám kolem sebe pepřovým sprejem, ječím na všechny strany a během toho kolem sebe plivám plíce.
Aby toho nebylo málo, byl mi nabídnut vztah, o který nestojím. Naopak osoby, se kterými bych si dala říct, sveřepě mlčí. Jak se říká klukovi, že s ním opravdu žít šťastně až do smrti nechci, tak, aby se mnou ještě někdy promluvil, nezranila jsem ho, nedegradovala jeho osobnost a tak podobně?
Dále mám podezření, že to byly myšlenky na kupící se pracovní povinnosti, které včera způsobily mou nepozornost a následně to, že jsem se kompletně celá včetně kalhot, kabátu, batohu, stolu a země pod sebou polila jogurtovým mlékem s příchutí černého rybízu. Ušetřena nezůstala ani klávesnice, kterou jsem pak několik minut zuřivě utírala modlíc se, aby mléko nezateklo dovnitř. Tytéž myšlenky mají pravděpodobně za vinu i to, jak jsem se dnes ráno o půl šesté pořezala nožem, když jsem se snažila rozkrojit rohlík.
Přidejme k tomu jistý intimní zdravotní problém a můžeme se na mou adresu smát několik dlouhých hodin… :o)))

neděle 18. února 2007

Feels

Masopustní bál, oblíbená lidová tradice, valčík, polka, ploužák, disko. Za jeden takový večer člověk může zažít hodně pocitů... O některých hodlám psát – možná mi to ušetří pár nepříjemných rozhovorů.

Pocit č.1: vidím krásnou číši jedu na zlatém podnose. Jed se vůbec netváří jako jed, tváří se jako nejlepší víno, rudě se třpytí a svádí k napití všechny přítomné. Já už jsem tohle víno ochutnala – a trvalo dlouho, než jsem se vyléčila z prudké a nebezpečné otravy. Včera se mi chtělo trochu smát a trochu brečet nad sebou samotnou. Už jsem prohlédla, už jsem dokázala rozpoznat ty jemné detaily, jež odlišují dobré víno od nenápadného jedu... ale tuhle zkušenost nejde předat, tohle se musí prožít.

Pocit č.2: koupila jsem si lístek do tomboly, která se losovala dávno před tím, než jsem si odložila v šatně kabát. A teď stojím u ceny, co už nevyhraju, a trochu dětinsky se snažím přesvědčit samu sebe, že jinde to samé pořídím taky a třeba lepší, ačkoliv cítím pravý opak.

Pocit č.3: Nepříjemné doteky. Podivné řeči, které mě urážejí a ponižují do hloubi duše. Pach alkoholu. Střih. Je mi zase pět, sedm, deset. Odtahuju se. Jsem přitahována. Cítím nelibost a občas odpor a vzápětí vinu za takové pocity vůči tak blízké osobě. Jsem zmatená. Střih. Už jsi velká, už můžeš ovlivnit, co se děje kolem tebe, už nemusíš mlčet a stát, už rozumíš. Střih. Polovinu krve máš z tohohle člověka, tak mlč, usmívej se a vydrž to. Střih. Jak můžu cítit takové pocity vůči tak blízkému člověku? Střih. Chce se mi zvracet. Střih.

úterý 13. února 2007

Co mi poradil pan Alchymista

Abych dělala čest svému zodiakálnímu znamení, jednou z mých nejvýraznějších vlastností je nerozhodnost. Celkem chápu svého kamaráda, který před několika dny mírně znechuceně konstatoval, že je nejspíš potřeba pokládat mi otázky den předem, než na ně člověk chce slyšet odpověď. Hm. Jenomže já za to opravdu nemůžu, Petře... :o)

V minulém měsíci jsem udělala jedno celkem závažné rozhodnutí a dobrých 14 dnů jsem z toho byla poněkud vykolejená. Bylo to správné? Není to pro mě příliš velké sousto? Neublížím tím někomu? Neměla bych ještě počkat, jak se věci vyvinou?

Z toho všeho přemýšlení a zvažování mě zachvátila nálada špatná a ještě horší, což přímo čiší i z minulého spotu. Nakonec jsem v zoufalství poprosila nadpozemské síly, aby mi bylo sesláno znamení a abych konečně věděla, jestli jsem se rozhodla dobře. Znamení přišlo v podobě úžasné knížky Alchymista:

Stále ještě pochyboval, zda se rozhodl správně. Začínal ale chápat cosi důležitého: rozhodnutí je jenom začátek něčeho. Jakmile se člověk rozhodne, pohrouží se ve skutečnosti do mocného proudu a ten ho unáší na místo, na které v okamžiku rozhodování vůbec nepomyslel.

– Když jsem si umínil jít za svým pokladem, nikdy by mě bylo nenapadlo, že budu pracovat ve sklenářství, – potvrzoval si své úvahy v duchu. – Zrovna tak se mohu rozhodnout pro tuhle karavanu, ale průběh její cesty bude vždy tajemstvím.“ (Paulo Coelho, Alchymista)

Takže se hroužím do mocného proudu a se zatajeným dechem čekám, co všechno mi přinese. Rozhodnutí nebylo dobré nebo špatné, bylo jen začátkem něčeho...

neděle 11. února 2007

Nelze opustit svůj krunýř...

Napadla mě jedna taková vtipná věc. Napadlo mě, zda náhodou nejsem v nějakém směru blázen. Například workholik. Slovník cizích slov workholismus charakterizuje jako chorobnou závislost na práci. Na první pohled se mi to nezdá, protože ve skutečnosti jsem šíleně líná. Kdybych nemusela, necítila povinnost a zodpovědnost, byla bych schopná celý den vůbec nevstat z postele. Jenomže... Včera večer, když jsem si lehala do postele, cítila jsem se maximálně unavená, ale přesto jsem nemohla usnout, hlavou mi šrotovalo milion myšlenek z prožitého dne a úkolů na den další, mozek pracoval naplno vražednou rychlostí a všechno v něm ze všeho nejvíc připomínalo šťouchané brambory (což je mimochodem nejveselejší slovní spojení na světě).

Dneska to nebylo o moc lepší. Seděla jsem dlouho venku na patníku, beton studil, kolem chodili lidi a dívali se divně, málem mě přejela dvě auta, ale v ten moment mi to všechno bylo tak nějak jedno. Přemýšlela jsem, jestli můj život směřuje tam, kam chci, aby směřoval, jestli mi náhodou opratě od žití dávno nevyklouzly z ruky, jestli všechno to, co dělám, nedělám ve skutečnosti jen proto, abych ani na minutu nemusela zůstat sama se sebou, s nahou duší, s obnaženou osobností. V tomto podání by pak šlo označit mé chování za workholismus ve smyslu držení štítu před sebou samotnou.

Mám chuť všeho nechat, zapomenout na svou minulost, na všechno, co jsem kdy dokázala dobrého i co jsem kdy provedla špatného a čeho lituju, mám chuť opustit všechna místa a všechny lidi, opustit sebe samotnou a začít znova. Jenomže za svou minulost jsem zodpovědná jen já a nikdo jiný, místa mám ráda a lidi miluju a ze sebe samé vylézt taky nejde, stejně jako želva nemůže opustit svůj krunýř. Takže...? Takže nezbývá než zatnout zuby, nasadit úsměv nebo aspoň utřít slzy a ráno se zkusit vzbudit do lepšího dne.

čtvrtek 8. února 2007

Jak se rodí akce

Když už teda jednou máme volno a oddech od školy, rozhodly jsme se se Zuzkou naplánovat akci, na kterou si brousíme zuby už dva roky – soutěž pro děti 4. a 5. tříd v první pomoci. Takže jsme si dneska sedly ke mně do pokoje, uvařily jsme si čaj, otevřely bonboniéru, abychom se nadopovaly energií, a začaly jsme myslet.

Zuzka se coby má sekretářka (a hlavně z nás dvou ta míň koprová) posadila ke kompu, průběžně bušila do klávesnice a cpala do mého už tak přeplněného harddisku další data a údaje.

Akce byla stanovena na středu 20.června, poněvadž tehdy už děti budou mít uzavřené známky a beztak budou ve třídách akorát dělat bordel, jak moje sekretářka vtipně poznamenala. Abychom pořád neříkaly akce, akce, akce, bylo třeba vymyslet jméno, což se ukázalo jako největší problém, ale taky největší sranda.

Otrokovický záchranář 2007 je sice pěkné, ale než to člověk celé řekne, tak to aby se pak půl hodiny vydýchával. Takže jsem navrhla, abychom se podívaly, kdo má ten den svátek, a pojmenovaly to podle toho. Zuzka se chopila kalendáře se slovy, že „jestli to bude nějaký hybrid, tak do toho teda nejdem“. A opravdu, Květa, která 20.6. slaví, nás rozhodně nenadchla. Nelíbil se nám ani předcházející Leoš, ani následující Alois, takže jsme tuto možnost zavrhly. Pak mě napadlo, že bychom mohly použít něco ze záchranářské tematiky, ale Zuzka je prostě neuspokojitelná, protože odmítla všechny mé návrhy včetně „Zkrvavená náplast“, „Krvavé koleno“ či „Den rozbité držky“.

Pak mě napadla nejlepší myšlenka dnešního dne, spojila jsem oba své nápady a vymyslela jsem dokonalý název: Krvavá Květa... Lámaly jsme se smíchy asi deset minut, málem jsem si vyplavila z očí čočky. Nakonec jsme ale i tuto skvělou variantu zamítly, protože přeci jen učitelé by asi naše nadšení pro věc nesdíleli a kdyby doma děti řekly, že jdou soutěžit do Krvavé Květy, rodiče by se teprve nestačili divit.

Naše nálada se stupňovala a opojení z čaje a čokolády také, takže následovalo několik nepublikovatelných návrhů, které iniciovaly další mohutné salvy smíchu, ale protože tohle čte dost lidí, kteří o mně i o Zuzce mají slušné mínění, nebudu se o tom dále šířit.

Nakonec jsme poprosily o pomoc moji sestru, dosud nezkaženou erotikou a čistou jako lilie. Během pěti sekund bylo jméno na světě. 20.června vás všechny ráda uvidím na Krvince 2007.

pondělí 5. února 2007

Moje úchylečka :o)

Folklór. Pro většinu lidí divné slovo s neznámým obsahem, které většinou asociuje babiččino tranzistorové rádia a z něj se linoucí uječenou dechovku.

Pro hrstku zasvěcených ale znamená cosi, co rozechvívá srdce a podivuhodným způsobem spojuje s tradicemi generací dávno zapomenutých, ale přesto živých v písničkách, krojích, slovech; cosi, co tvoří most do minulosti a připomíná dubové stoly, šindelové střechy, hliněné podlahy a opravdovost v lidských srdcích.

V písničkách, jejichž autoři nikdy nebyli požádáni o podpis na pupík a přece tvořili hodnotněji než mnozí zdatní „autogramisté“, najdete všecko důležité a závažné, co lidský život přináší.

Lásku k životu... „Kdybych věděl, kde zahynu, zapálil bych tu dědinu. Zapálil bych Liptál, Lhotu, nechodil bych na robotu...“

Válku: „Už je, milunká, už je zle, už mám pútečko na noze, už mám pútečko, moje srdéčko, na noze. Vezmi, milunká, dva nože, rozřež pútečko na noze, rozřež pútečko, moje srdéčko, na noze...“

Mileneckou lásku: „Ej, toč sa, dívča, toč sa, a já sa budu dívat, ej jak sa mě zalúbíš, budu k vám chodívat... Ej, chodívaj, chodívaj, ej, mé srdénko věrné, ej, budu ti otvírat okénečko skelné... Ej, okénečko skelné, ej, dvérka malované, ej, chodívaj, chodívaj, mé srdénko věrné...“

Sex: „Ani já, ani ty robit nebudzeme, šedněme do kočár, vozit sa budzeme. Na jednej posteli robili, co chceli, zrobili dzěvčatko, eště chlapca chceli.“

Humor: „Na Pulčinách jarmark byl, ja můj bože, kdo tam byl, byl tam Kubík s Kubíčkú, kúpili si opičku...“

Trochu drsná krása, prostý smutek a nejčistší, nahé emoce. Miluju folklór.


sobota 3. února 2007

V 48 hodinách

Včera jsem byla na pohřbu už svému druhému spolužákovi. Bylo to dost silné kafe a připadalo mi, že moje hlava se proměnila v míchačku ne na beton, ale na úvahy... úvahy někdy dost šílené, ale – jak jsem se přesvědčila včera – ne nereálné. Abych se v tom neplácala sama, položila jsem několika lidem následující otázku:

Představ si, že se odněkud dozvíš, že ti zbývá 48 hodin života. Jak tyhle poslední 2 dny strávíš?

J.B.: Se svojí rodinou, miláčkem a přáteli – udělala bych nějakou párty, takže asi 48 hodin v lihu :)

J.S.: První den bych dělala všechno, co je zakázané, nebo co konvence, strach či stud nedovolil. Ten druhý bych udělala velkou párty, kam bych pozvala všechny, které mám ráda, a rozloučila se ve velkém stylu!

M.C.: Hm... s Tebou? :) Je těžké říct, co bych dělal. To by se asi zjistilo až v tu chvíli. Ale nemyslím, že by to byly dva hezké dny – vzhledem k tomu, co by po nich následovalo.

Z.K.: Vybrala bych peníze, co mám, nakoupila zákusky a špekáčky a pozvala všechny lidičky ke klubovně, tam bychom opékali, hráli na kytaru a v noci by byl ohňostroj a druhý den ráno bych požádala Tomáše o ruku a hned si ho vzala, abych si splnila svůj možná trapný, ale pro mě důležitý sen o svatbě a bílých šatech, byla bych krásná a pak bych chtěla umřít Tomášovi v náručí, na můj pohřeb bych pak chtěla, aby kluci šli v krojích...

M.K.: Představ si, že ani nevím, já věřím, že taková situace mě nemůže potkat, a kdyby, tak bych asi udělal věc, kterou jsem nikdy neudělal.

B.Č.: Konečně dopletu tu vínovou čepici, ještě jednou si půjdu zaplavat, zavolám každému člověku, který je pro mě důležitý a pak vypustím ze svého kouzelného bublifuku bublinu s přáním, aby to nebyla pravda.

L.K.: ...utratím všecky úspory, se všema se rozloučím dárkem, aby na mě nezapomněli. První den bych udělala rozlučku s přáteli a druhý den bych strávila jen s Martinem...

L.S.: Nejspíš bych se zkontaktovala se všemi lidmi, kteří pro mě něco znamenají, a řekla bych jim, co pro mě znamenají, co mi dali a tak, vyznala bych lásku všem klukům, do kterých jsem kdy byla zamilovaná, jedla bych všechno, co jím málo nebo vůbec, protože mi to nepřipadá zdravé nebo vhodné pro linii, chtěla bych se s někým z těch kluků nebo s někým jiným pomilovat a chtěla bych, aby u toho bylo co nejvíc světla, abych si to užila všemi smysly... no a pak bych se asi modlila a šla bych na Žlutavský kopec a naposledy pohlédla na svět jako na dlani.

I.M.: Asi bych si je šel užít. Pod tím slovem se toho dá představit hodně. Rozloučil bych se nejmíň s rodinou. A rozhodně bych nechtěl, aby byl kvůli mně někdo smutný. Čekání na smrt je hrozné, ale nejhorší je, když smrt překvapí a ty nestihneš udělat nic. A kdo ví, co přijde po smrti? Třeba je to jako výlet někam, odkud se nikomu nechce vracet.

P.P.: Úplně normálně. Protože bych nevěřil, že za dva dny přijde smrt.

T.Š.: 48 hodin? To je hrozně málo času. Když o tom přemýšlím, své sny bych uskutečnit nestihla. Možná bych si pro ty 2 dny měla stanovit jiné cíle. Říct těm, které mám ráda, že je mám ráda, vrátit knížky do knihovny, sepsat závěť... Je toho hodně, co bych chtěla udělat, mám ale strach, že by z toho byla jen děsná honička.