sobota 31. března 2007

Do Luhačovic a zpět

S klukama jsme se domluvili v devět u Alberta. Za deset devět jsem stepovala před obchodem, co kdyby náhodou dojeli dřív. V devět jsem se začala nudit, v devět nula pět jsem si začala potichu zpívat, v devět deset jsem poskakovala a v devět patnáct jsem teda konečně nasedla do své limuzíny. Mí mužové měli dobrou náladu, tak jsem upustila od svého původního mračícího plánu, přece se na ně přece nebudu šklebit kvůli pár minutám čekání.

Vyrazili jsme směr Luhačovice. Nejdřív bylo v autě ticho, pak se kluci – oba sedící vpředu – začala bavit o čemsi, co nápadně připomínalo Futuramu, kterou já ale kromě prvního dílu neznám, takže jsem zalitovala, že jsem si nevzala knížku. Naštěstí jsem netrpěla dlouho, za několik minut se mi povedlo chopit se slova a to jsem si nenechala vzít až skoro do Luhačovic :o) Lázeňské město na nás dýchlo prvorepublikovou atmosférou dvacátých let. Skoro byste čekali paní s paraplíčkem, pána s cvikrem na nose a dítě na velocipédku.

„Je to milé město,“ konstatoval Méďa.

„Mně připadá trochu namyšlené, snobské,“ oponovala jsem já a podívala jsem se na Svaťu, co na to říká on.

„Město jak každé jiné,“ pravil svým rozvážným tónem.

Ottův pramen svádivě bublal, tak jsme do sebe každý dle svého uvážení vpravili několik miligramů minerálů podezřelé chuti a šli jsme dál. Medvěd fotografoval se zápalem, kterou by mu i Kisch mohl závidět, a Svatopluk většinu své energie věnoval tomu, že do mě ryl. Občas jsem se nažila mu to vrátit, ale po většinu času jsem se halila v mlčení, o kterém doufám, že bylo důstojné... :o)

Na oběd jsme si zašli do samoobslužné jídelny, kde by se ceny daly označit za lidové a porce za maminkovské, což se poněkud nevyplatilo Medvědovi – až do Otrokovic hekal, jak je přejedený.

Kolem poledne jsme měli domluvenou schůzku s pánem skautem, jehož jméno je mi doteď neznámé. Věnoval nám kopec knížek, na něž jsem já hleděla s nadšením, Medvěd neutrálně a Svaťa podezíravě, a taky nám věnoval spoustu dobrých rad, jak vést či nevést oddíl, účetnictví a knihovnu.

V autě bylo asi milion stupňů, takže kdyby tam nebyli kluci, půjdu do prádla, ale přece jen tak důvěrně se znát zatím nepotřebujeme, takže jsem se statečně pekla v triku.

Naše další cesta vedla za farářem, který nám měl ukázat tábořiště na léto. Dojeli jsme do Loučky, kde měl velebný otec K. bydlet ve žlutém domku. Stavení této barvy tam bylo několik, leč ani v jednom z nich nebydlel. Z Loučky jsme byli posláni do Újezdu, kde jsme svým dotazem kompletně zmátli jakousi paní, aby nás nakonec, když se vzpamatovala, poslala do Vlachovic. Jenomže to už bylo půl druhé a náš kazatel začínal pohřeb, takže nám nezbylo, než se otočit a jet domů s tím, že tábořiště si prohlídneme později.

Cesta zpátky byla krušná. Můj rebelantský žaludek si konečně všiml, že jede v autě, a svou nevoli dával najevo víc než dostatečně. Méďa zíval a řídil a Svaťa datloval na mobilu. Ticho naštěstí zaháněla muzika, na kterou jsem se snažila odvést i pozornost svého žaludku.

Něco před půl třetí jsme minuli ceduli se jménem našeho milého městečka a vzápětí jsme se vydali každý do svého domova...

Byl to parádní výlet, díkes, kluci :o)

sobota 24. března 2007

Na pasece

Miluju muže, protože kdybych je nemilovala, musela bych je nenávidět. Neutrální postoj není možný. Kdyby doletěly nějaké bytosti z vesmíru a chtěly po mně jednoslovnou charakteristiku chlapů, řekla bych „pařezáctví“. Možná se teď polovina mých kamarádů naštve (druhá polovina tenhle blog nečte), ale já to nemyslím špatně, naopak, právě kvůli tomu jsou kluci či muži tak roztomilí a úžasní... fakticky.

Pařezáctví je, když jsem pozvána na kafe domů k člověku, jehož slečna, která mě nemá zrovna v lásce, je doma taky a není mi to oznámeno, ještě než si vyzuju boty a sundám kabát.

Pařezáctví je, když vám někdo několik týdnů projevuje maximální náklonnost a potom se potkáte na akci s jeho novou slečnou, načež když prcháte z místa potupy, tak vás ten člověk zcela bezelstně pozve na další den na čaj.

Pařezáctví je, když vás kamarád poprosí o pomoc při výběru prstýnku pro jeho slečnu, přičemž když vám prodavačka nutí snubní prsten, jelikož si myslí, že jste pár, tak s klidem konstatuje, že „to je pro jinou slečnu“.

Pařezáctví je, když jsou ve velmi intimní chvilce vaše velmi intimní místa srovnána s intimními místy někoho jiného.

Pařezáctví je, když brečíte nejlepšímu kamarádovi na rameni a on začne mluvit o tom, co zažil minulý víkend.

Pařezáctví je, když se díváte s někým, kdo k vám prý patří, na film a když dojedou závěrečné titulky, jste odvedeni na zastávku, posazeni na tramvaj a posláni domů.

Pařezáctví je, když řeknete: „potřebuju slyšet, že mě máš rád a že to zvládnu“ a dostane se vám jen mlčení, v lepším případě zamručení.

Je někde chyba?

středa 21. března 2007

HaDivadlo; Karel Čapek: Věc Makropulos

Co bych udělala s receptem na elixír zajišťující 300 let života? Tři sta let strávených v kráse a mládí?
Humanistovi, jaké se speciálně naše fakulta snaží produkovat, by se chtělo vykřiknout cosi o nedocenitelném dárku pro společnost. Nejsem přece takový sobec, abych si něco takového nechala pro sebe... a pak... sama žít pořád dál a vidět, jak má rodina, mí přátelé, mí milenci a mé děti umírají, to asi není nic, oč by člověk stál.
Přemýšlím jen, jestli bychom uměli naložit s třísetletým životem.
"50 let dětství, pak 50 let studií, 100 let aktivního, pracovního života a nakonec 100 let zaslouženého odpočinku, klidného dožití," navrhuje jedna z postav.
"Kdo s vámi však uzavře nějakou smlouvu na takovou dobu, kdo vás pojistí, kdo s vámi na 300 let uzavře sňatek?" vnáší pragmatismus postava další.
"Žít takto dlouho by měli pouze skutečné osobnosti, skuteční velikáni, kteří mají lidstvu co nabídnout," zaznívá z druhé strany jeviště.
Kdo však jsme, abychom srovnávali práva na život? Vybavuje se mi snad až příliš naturalistický popis praktik koncentračního tábora, co jsme slyšeli v jakémsi semináři. O těch lidech, kteří tam zemřeli, také někdo rozhodl, že nemají co nabídnout... nebyl jim věnován ani jejich vlastní život, natož 300 let.
"Můj syn se kvůli vám zastřelil, zemřel pro vás, miloval vás," směřuje hořká výtka k ženě, jež se elixíru napila.
"A to mám kvůli tomu chodit neupravená?" zaznívá vzápětí jedna z nejabsurdnějších vět večera... Zdálo by se, že ta žena nemá srdce, jenomže...
"Dá se žít, dá se žít sto, sto třicet let. Ale pak ve vás zemře duše. Jíst nebo chrápat, všechno je stejné. Odejít nebo zemřít... vždyť je to jedno... Řekli jste, že zpívám bez vášně, bez života... umění je krásné, dokud jej neumíte dokonale. A ta vaše láska, pro boha! ... ta neexistuje. Snad jen ve vás, dokud je ve vás, je, ale sama o sobě neexistuje."
Někdy si připadám strašně stará, jakoby už nebylo nic, co jsem ještě nezažila. Jak bych se cítila po 300 letech?
Člověk může být vděčný i za takovou hloupost, že se nemusí rozhodovat, co udělat s návodem na 300letý život.

sobota 17. března 2007

Mozaika života v tónech

Od doby, co mám icq, jsem bohatě zásobená hudbou, kterou mi posílají mí kamarádi. Někdy si něco objednám, jindy mi nějaké písničky posílají oni sami... A já jsem zjistila, že se spoustou songů mám spojené určité lidi a události. Když potom ta která písnička zazní, jsem schopná během několika málo minut kompletně změnit náladu nebo znova prožít cosi, co se stalo kdysi...

Dido; Thank you: moje první opravdová láska, první krok do dospěláckého světa.

Peter Nagy; Aj tak sme stále frajeri: otevření očí a pohled do života, kde není všechno růžové.

Chinaski; Paralela: první zklamání někoho, komu jsem nemohla opětovat city.

Kabát; V pekle sudy válej: zmámení duhovou bublinou smyslovosti... bublinou, jež praskla a nezbylo nic.

Queen; We are the champions: maturiťák, první alkoholické okno :o)

Jiří Wabi Ryvola; Hejno vran: propadnutí lásce k plamenům ohně, hvězdné obloze a toulání.

Olympic; Snad jsem to zavinil já: cit, který by vyrval srdce z těla, kdyby mu to rozum dovolil.

Randy Travis; Open the eyes: dotek Boha na duši.

Eric Clapton; Tears in heaven: Vášenka, člověk se srdcem na dlani a jeden z mých nejmoudřejších přátel.

Sarah Brightman; Harem: muži jsou z jiné planety, někteří dokonce i z jiné galaxie :o)

Oh Happy Day: zpěv má mocnou sílu, ventiluje emoce a dodává energii... a v kolektivu stokrát tolik.

Whitney Houston; I will always love you: oukej, přiznávám... jsem romantička... :o)

Karel Černoch; Chtěl bych být víc než přítel tvůj: jeden z mých prvních trapasů na výšce, jehož podezřívám za vzniknutí přezdívky Marťan :o)

Ani zdaleka to není všechno, napadají mě desítky dalších. Je sranda vidět svůj život scvrknutý na melodie :o)

úterý 13. března 2007

Panda pana Godota

Jsem autorita, v kolektivu zaujímám místo člověka, který je respektován.
Tak přesně tohle o sobě říct nemůžu. Vypadá to, že sluníčko a krásné počasí zapůsobilo jako povzbuzující medikament na mozky mých spolužaček, bohužel se však jejich iniciativa vrhla špatným směrem a musím konstatovat, že všechny přímo srší vtípky na mou adresu.
Dostala jsem novou přezdívku. Už nestačí Marťan, v souladu s mým organizováním letního sjíždění Sázavy jsem byla nazvána Velkým Pádlem. Když jsem začala trucovat, vyhrožovala mi Peťa, že mě šťouchne do podpádlí, načež mi vrazila prst do žeber kamsi pod lopatku.
Zamračila jsem se a Blanka Peťu bystře varovala: „Bacha, nebo tě praští pádlem…“
Když jsme v menze u oběda probíraly novinky, korunu tomu všemu nasadila Dáša, pravíc svým rozvážným stylem: „A co je ještě nového kromě toho, že se Janin kamarád rozvádí, Linda je pádlo a Janča bude mít zásnuby?“
Pochopila jsem, že je-li moje přejmenování vřazeno do takových novinek jako rozvody a zásnuby, je situace nanejvýš vážnou. Což mě přivedlo k zamyšlení, jak mě nazvou mí budoucí studenti, až je vezmu třeba na výlet do ZOO. Panda pana Godota? Nosorožice Linda? …?

neděle 11. března 2007

sobota 10. března 2007

Javorem (věnováno S.)

Je to příjemný pocit moct zase růst. Fialka říkala, že prý už můžeme, protože jednadvacátý březen se blíží. Já nevím, já to nesleduju, většinou se řídím podle počasí, ale letos přece jen to teplo mátlo všechny moje větvičky, tak jsem se raději přeptal.

Nevím, o kolik letos vyrostu, uvidím, jak bude pršet a jak se mi bude chtít. Lidi chtějí být hubení, proč já bych měl košatět.

Břízu odvedle pokáceli. Odkládala si listy na balkony lidí v domnění, že je potěší a pozdraví, ale jim se to nelíbilo, tak zavolali muže s motorovou pilou a bylo to. Velké poučení pro všechny z nás. Nelez lidem do soukromí nebo se aspoň tvař, že jim tam nelezeš, nech se obdivovat, jenom když oni chtějí, chytej prach a pohlcuj hluk a mlč.

Ostatně soukromí lidí je taky jedna velká vtipná kapitola. Lidi doma chodí jenom tak v prádle, mluví si pro sebe, hádají se, tančí, dělají na sebe do zrcadla obličeje, když si myslí, že je nikdo nevidí, milují se, jí rukama a olizují si prsty, mazlí se se psem a šišlají na papouška. Prý pánové tvorstva, to tak.

Včera tady pode mnou stáli dva mladí človíčci. On a ona. Nechtějte po mně, abych vám říkal, o čem mluvili, ale přál bych jim, aby se jim to splnilo. Hlavní roli v tom hrálo „napořád“. Jenomže napořád je tady jenom Slunce, moje nevěrná milenka, která mne ve dne laská a v noci mi utíká, a přece bez ní nemůžu žít. I ti mladí lidé se laskali.

Přemýšlím. Jsem spokojený se svým životem. Plním svůj úkol, jenž mi dal sám Bůh, a na oplátku od něj dostávám lásku Slunce, již mi ve dni stvoření slíbil. Někdy Slunce vystřídá déšť, roztančí mé listy a omyje z nich prach; vzduch provoněný ozonem a vláha naplňují mou duši radostí.

Cítím to silněji než kdy jindy. Miluji.

úterý 6. března 2007

Jsem přesvědčená,

že ten, kdo vymýšlel naše osudy, měl opravdu nepřekonatelný smysl pro kanadské žertíky... a hodně se u toho bavil.
No proč ne.

neděle 4. března 2007

Nová anketka!

Sice nemám žádná kamna, za která bych mohla vlézt, ale i tak mě nadchlo, že začal březen. „Březen“ je opravdu pěkné slovo, evokuje ve mně představu studeného rána, kdy už není tma, ptáci zpívají, ale ještě ne tak zběsile jako v červnu, rána, z kterého se vykutálí čerstvý den, kdy si můžete vzít sukni, ale není potřeba mít hladce oholené nožky, protože pod sukní je nutné mít punčochy, skrz které ona (ne)hladkost není vidět :o))) A hlavně v březnu začíná jaro.

Zeptala jsem se, jaké jsou vaše oblíbené měsíce... komické je, jak každé pohlaví pojalo problém jinak... Nejprve děvčata:

J.N.: Nejspíš květen, protože všechno kvete, je to takové pozitivní; je teplo, člověk sedne na pivko ven a filosofuje s přáteli nad tím, jak je život krásný – teda aspoň v tu chvíli :o)

Z.K.: Prosinec, pač už od Mikuláše se těším na Vánočky a miluju to lehké chvění u srdíčka, když balím moje dárky a miluju rozdávání dárků u nás doma, pač najednou cítím nádherný pocit, že někam patřím, prosinec je krásný, lidi jsou takoví jiní, vánoční... prosinec by měl být každý den v roce a běda tomu, kdo by se odvážil sáhnout na tradici Vánoc a toho všeho :o)

D.Š.: Květen, všechno kvete, zpívá, raduje se, je to měsíc lásky, jara, štěstí, naděje na léto a prázdniny, konečně je teplo – jak říkám, je nejlepší!

J.B.: Květen – první paprsky prohřívají spící zem a probouzí vše k životu, ptáci zpívají, vše se zelená, kvete a voní... prostě romantika.

T.B.: Červenec, protože je léto a mám narozeniny.

P.K.: Září. (Autorka výroku je budoucí učitelka - pozn.red.)

B.Č.: Já vůbec netuším, víš, je jich dvanáct!!! Z toho se nedá vybrat.

A teď ogaři :o)

S.S.: Nemám oblíbený měsíc.

P.F.: Červenec, protože mám narozeniny, protože mají narozeniny mí přátelé, protože je v létě a je teplo, protože jsou zrovna prázdniny (i když mě už se to moc netýká), protože je uprostřed roku, protože má šťastné číslo 7, a to už by tak stačilo.

P.P.: Můj neoblíbenější měsíc je Europa někde u Jupiteru. Aspoň vím, že my Evropani nejsme ve vesmíru sami. Může tohle říct někdo jiný?

I.M.: Asi květen, duben je těsně za ním. Protože je teplo, ale není ještě horko. Všechno kvete, slunko svítí, všechno je tak nějak hezčí.