čtvrtek 26. dubna 2007

Jak se baví učitelky

Teta odjela na deset dní do Španělska a prázdný byt sváděl k neplechám. Naplánovaly jsme s holkama na středeční večer akci s krycím názvem „gumoví medvědi“. Sýry, šunka, salám, ananas, olivy, zelenina, pečivo – toť slavnostní večeře, ke které jsme usedly v půl deváté. Druhým chodem byla ovesná kaše a la korýtko Karla Prasete.

Jelikož jsme dívky hravé, zajásaly jsme, když Blanka vytáhla Černého Petra. Dvě zahřívací kola nás dokonale připravila na hru BANG!, kterou jsme potom hrály několik dlouhých hodin. Byla při ní zastřelena řada banditů, za vlast padli také dva šerifové a jedna láhev vodky. Janča N. se ztotožnila s postavou Pedra Ramireze natolik, že uvažujeme o tom, že jí toto jméno necháme přiklepnout i do občanky.

Kritický okamžik nastal v momentě, kdy se šerif (Kuře) pokoušel pomocí karty „ketbelou“ vysvobodit svého pomocníka (Janču-Pedro) z vězení, do kterého jej zamkl nějaký vyčuraný bandita. Pravidla mlčela a my jsme mluvily všechny bez toho, aniž by jedna poslouchala druhou. Pedro lomcoval mřížemi, šerif machroval s plastikovou pistolí, banditi prskali a odpadlík se smál. Nakonec jsme zavolaly přítele na telefonu. Ivoš se nestačil divit, když Peťa začala do telefonu chrlit naši svízel, ale nakonec nám poradil. Jeho hlas zněl podivně nejistě – jako by si nebyl jistý, jestli raději nemá zavolat do Bohunic.

Když nás BANG! Přestal bavit, navrhla (aspoň myslím) Dáša – iniciátorka chlípných dopisů v hodinách filosofie – hru „flašku“. A tak jsem asi po deseti letech usedla do kruhu, v jehož středu se točila láhev od amundsenky, abych si nechala klást otázky k zamyšlení i k červenání. Ve dvě ráno jsme už u kruhu všechny ležely a skoro jsme spaly, tak jsem zavelela k večerce.Tedy ono původně nebylo v plánu, že u mě holky budou spát, ale už bylo fakt pozdě a my jsme měly na sedmou cviko...

Uložily jsme se provizorně na sražené postele i na zem a přikryly jsme se bílými přehozy na lůžka. Vypadaly jsme jako šestice mrtvol nebo jako mimořádně bledé vánočky na plechu. V nižších patrech našeho ležení začala jít kolem jakási hláška o plížící se ruce Brada Pitta. Moc jsem to nepobrala, ale holky se smály dlouho.

Vzbudila jsem se za tři hodiny. Blanka se Zuzkou mě skoro vytlačily z postele, ještě kousek a ležela bych v květináči s palmou. Janča-Pedro skoro nebyla vidět, byla celá zachumlaná ve spacáku. Dáša svou barvou splývala s přehozem a u Peťi nebylo poznat, kde má na hlavě obličej a kde týl – měla všude vlasy. Já sama jsem si připadala poněkud přežvýkaná a vyplivnutá. Jenomže kdo umí slavit, musí taky umět vstávat, vždyť spánkový deficit se dožene, kdežto zážitky zůstanou...

Doufám, že teta zase brzo někam pojede ;o)



neděle 22. dubna 2007

Výprava do české metropole (18.4.-22.4.)

Vydaly jsme se do Prahy. Já, Zuzka a 11 skautek, o kterých by se dalo říct všechno kromě toho, že to jsou hodné, tiché holčičky. Už cesta vlakem do Prahy zničila mé doufání, že výlet bude příjemnou relaxací před zkouškovým.

Vystoupily jsme v Praze-Libni. „A tady už budou ti žebráci, Zuzííí?“ protnul vysoký hlásek tichou nádražní halu a mě napadlo, že jestli se nepovznesu nad trapasy, bude těch pět dní utrpením.

Klubovna, která se měla stát naším přechodným domovem, předčila všechna očekávání. Všude plno prachu, v prachu pavučiny a v pavučinách pavouci. V roverské klubovně ze stropu visel kus loveckého salámu a po zemi se válely flašky od piva. Kliky na dveřích držely jen tak náhodou a v pravidelných intervalech upadávaly. Byly jsme také upozorněny, že občas v kuchyni utíká plyn a že máme větrat....

Holky byly ale nadšené a statečně odolávaly našim výhružkám, že se zítra pojede domů, jestli okamžitě nesklapnou. Ve dvě ráno mě vzbudily asi podesáté, to už jsem se neudržela, vyhnala jsem pět hříšnic ven a napařila jsem jim 50 dřepů plus potom ještě jednou tolik. Usnuly v půl třetí, nezmarky jedny.

Ráno jsme se vydaly konečně do Prahy jako takové. Nejprve na ustředí Junáka pro speciální šátky a pak na Hradčany. Skautky znova dokázaly svou neuvěřitelnou asertivitu, když rozmluvily hradní stráž („Pane, a proč to děláte?“ – „Dobrý žold...“). Následoval piknik uprostřed jakési uličky, rozchod a pak procházka přes Karlův most na Staroměstské náměstí. Nakonec nás napadlo zajet ještě na Vyšehrad vzdát hold Svojsíkovi a dalším osobnostem, ale už jsme byly všechny unavené a měly jsme poněkud jiné potřeby („Lindy, tady leží Antonín Dvořák!“ „Hm, to je pěkné, ale já se za chvilku asi počurám...“). Do klubovny jsme dorazily s jazykem až na vestě, ale děti chtěly večeřet, takže jsme se se Zuzkou statečně chopily vařečky a kastrolů a vyrobily jsme špagety a guláš na další den. Naivně jsem doufala, že holky jsou unavené stejně jako my, ale když ještě o půlnoci ve vedlejších místnostech probíhala bujná zábava, zatímco my se Zuzkou jsme si zoufaly, musela jsem připustit opak. Divoženky nakonec zmlkly až pod hrozbou zákazu Křižíkovy fontány.

V pátek jsme vstávaly brzo, protože nás čekal výlet do Tróje do ZOO. Měly jsme dokonce i rodilou průvodkyni – připojila se k nám Peťa Kuřátková. Fotila jsem ostošest, což se mi nakonec vymstilo, protože zatímco jsem zaměřovala hledáček foťáku na párek kachen, holky se mi kamsi ztratily, takže jsem pak hodinu courala mezi klecemi a výběhy sama. Ne že by to bylo špatné, myslím, že jsem udělala i pár dobrých fotek. Nakonec jsme se potkaly u mimořádně vypelichaného ledního medvěda s pokročilou neurózou (pobíhal tam a zpátky a vypadal velmi nevrle). To už končil rozchod a na určeném místě se nás sešlo všech 13 plus Peťa. Ukázalo se ale, že holky mnohem víc zaujala zmrzlina a párky v rohlíku, takže polovinu zvířat vůbec nestihly, pročež byl rozchod prodloužen. Pak jsme si dojely do klubovny na guláš, kterého bylo snad 5 litrů, což se samozřejmě nesnědlo. Chtěly jsme ho vzít do města bezdomovcům, ale Peťa říkala, že si vydělají 6 stovek denně, tak jsme ho nakonec vylily.

Pak jsme se vrátily do centra a jely jsme na Křižíkovu fontánu, kde jsme se potkaly s našima klukama z Otrokovic. Po úžasném „představení“ nás Peťa vzala na procházku noční Prahou. Jako obvykle se holkám začalo chtít na záchod v nejmíň vhodném momentu, lidi všude, záchody nikde, klasika. Nakonec čuraly na nábřeží kdesi v křovíčku minimálních rozměrů. Jedna boubelatá skautka se podivuhodným způsobem zasekla v kalhotách („já mám moc úzké rifle, já si nemůžu dřepnout!!!“) a zatímco ostatní holky byly už dávno hotové, tahle ještě dřepěla v trávě a vykřikovala směrem k blížícímu se davu turistů: „Lindi, pomoc, oni uvidí můj krásný zadeček!“

Večer korunoval řidič autobusu, který nám zavřel před nosem a ujel. (No, možná bych taky ujela, kdybych viděla, že se mi k autobusu valí stádo rozdivočelých puberťaček...)

Další den jsme si udělaly pohodičku. Vstávaly jsme o něco později a na oběd jsme měly kuřecí čínu. Pak jsme jely na Staroměstské náměstí, kde byl program v rámci oslav 100 let skautingu. Pro mě osobně to byl úžasný zážitek – všude davy skautů, kroje, domovenky, šátky, pocit sounáležitosti a přátelství k cizím lidem....

Potom jsme holky vzaly na Petřín. Únava mě i Zuzky pomalu dosahovala maxima, takže zatímco skautky se nadšeně vrhly na rozhlednu i do zrcadlového bludiště, my jsme se rozplácly na trávě a nabíraly jsme síly na posledních 24 hodin. Taky nás čekala poslední jízda metrem; holky ji oslavily sbíháním schodů jedoucích nahoru, houpáním se na tyčích a závoděním v udržení rovnováhy bez držení.

Večer jsme šly do kina na Most do země Terabithia. Čekala jsem všechno, ale rozhodně ne to, že hlavní hrdinka v polovině filmu umře. Celkově vzato byl ten film příšerný zážitek, který mě – už tak dost zmoženou – dorazil. Doplazily jsme se do klubovny skoro po čtyřech. Dokonce i holky jevily mírné známky únavy. V 11 hodin jsme zhasly, v 11.01 jsem usnula...

V 6.30 jsem otevřela oči do posledního dne v Praze. Umýt, posnídat, sbalit, uklidit, úprk na vlak, nalodit se a sláva nazdar výletu. Do Otrokovic jsme dorazily za zpěvu veselé písně „má roztomilá Maruško, vem mě s sebou na lůžko... nevemu, nevemu, ty jsi prase, včera jsi chtěl, dneska zase...“, kterou jsem holky ráno v mezičase naučila. Nádražní podchod prokázal mimořádně dobrou akustiku, takže náš song slyšeli všichni rodiče čekající na své ratolesti. Ups. Ale co. Nad trapasy jsem povznesená :o)

pondělí 9. dubna 2007

Jak jsem strávila Velikonoce

Ano, bydlím ve městě, které se za velké a významné označit nedá, přiznávám. Skoro všichni se tu známe, můžeme chodit pěšky z jednoho konce města na druhý a dodržujeme některé tradice. A o velikonočních tradicích u nás doma chci dneska psát.

Sobotní odpoledne bylo věnované barvení vajíček. Každý rok mi aspoň tři až pět kusů praskne. Je to nějaký zvláštní zákon: vaříte-li vejce jedno, bude v pořádku, je-li jich v kastrolu víc (asi tak okolo třiceti), buďte si jistí, že všechna v pořádku rozhodně nebudou. Je to jako třicetkrát nula rovná se pět.

Letos jsme barvily společně se Zuzkou. Ve finále bylo zelené a červené všechno kromě vajec. Netuším, z jakého důvodu barva chytala na skořápky tak blbě a na naše prsty a kuchyňskou linku tak dobře.

V neděli jsem uklízela, protože dřív jsem to prostě nestihla. Našla jsem jako obvykle spoustu věcí, o kterých jsem si myslela, že jsem je dávno ztratila. Velkou záhadou zůstávají černé krajkové kalhotky nalezené za skříňkou. Nevím, že bych takové někdy vlastnila, a nehlásí se k nim ani žádná jiná žena z naší domácnosti. Hm.

Pak probíhal proces stříhání mašlí. Rok od roku se třepí víc, to za mých mladých let... :D

Dneska ráno jsem vstala v sedm, protože znám fórky některých nadšenců a nechat se vyplatit v posteli s očima ještě zalepenýma je dost potupa. Letos naštěstí si podobné vtípky všichni odpustili, měla jsem čas spáchat veškerou nutnou a i nadstandardní hygienu, posnídat a vypít si čajík... V devět dorazili dva spolužáci ze základky. Vystřídali je bratránci následovaní torzem roverského oddílu, řekněme zdravé jádro. V půl třetí přišli kluci z bartošáku. Vzhledem k tomu, že u nás jako obvykle byla jejich poslední štace, o střízlivosti se už nedalo mluvit ani v žertu. Rozladěná kytara se jejich jindy citlivým uším nejevila ani jako nejmenší problém a slivovice tekla proudem všude, hlavně mně po rukách a po stole, prostě těch lidí v našem standardním obývacím pokoji bylo moc, takže vznikla trochu tlačenice. Bartošáci letos zavedli podivnou tradici – místo mašlí si nechávali na tatary uvazovat prádlo. Červená až na patě obětovala jsem dvoje krajková tanga a jednu rudou podprsenku, za což jsem sklidila velký úspěch, ale nevím, jestli mi to stálo za tu dávku studu – vytahovat takové intimní věci jako kalhotky před deseti chlapama je docela silné kafe :o)

Ale veselo musí byt, aj kdyby do rakve zatékalo :o)

V půl páté jsem se loučila s posledními koledníky. Pusa na rozloučenou a těšíme se na další rok! ;o)

úterý 3. dubna 2007

Úvahy o obřadu zvaném svatební

Včera jsem dočítala Poláčkovu knížku Muži v ofsajdu a zaujal mě tam tenhle odstavec:
Neboť každá žena je nadšená stoupenkyně ideje manželství. Nejoblíbenějším ženským sportem je ,dávat sňatky dohromady´. O svém manželství se ženy zpravidla vyjadřují krajně skepticky, ale teoreticky vidí v této instituci výraz nejvyššího blaženství.
Trochu jsem se zamyslela, jestli to platí i o mně. Z hlavy si vzpomenu alespoň na dvanáct míst, kde se dají půjčit svatební šaty. V šalině jsem viděla upoutávku na svatební veletrh a úplně mimoděk jsem se zamyslela, jestli mám v den konání čas. V mém Liščím diáři, kterým mě podarovala Zuzka, je téma svatby zmiňované mottem nebo obrázkem každý měsíc a já to beru jako zcela samozřejmé. Hm.
Nevím, proč nás myšlenka na svatbu tak fascinuje. Opravdu to nevím. Nejde o bílé šaty, stejně je málokterá nevěsta tak nevinná, jak její princeznovské oblečení nalhává. Nejde o to vyzkoušet si, jak moc hlasitě je potřeba říct ano, aby to bylo slyšet z jedné strany oddací síně na druhou. Nejde dokonce ani o to nechat si navléct prstýnek.
Myslím, že ze všeho nejvíc jde o pocit, což je vtipná myšlenka – že kvůli něčemu tak nestálému a naprosto nehmotnému požadujeme něco tak obrovského, hmotného a relativně dlouhodobě trvalého.
Myslím, že úplně nejvíc jde o pocit jistoty, který onen obřad dodá, ačkoliv reálně vzato v dnešní rozvodům holdující době si partnera svatbou určitě nijak extra „pojistit“ nejde.
Pánové možná už stačili zjistit, že ženy neustále touží po tom, aby jim láska byla dokazována – snad tedy lze svatbu pokládat i za důkaz lásky. Odmítá-li partner ženu pojmout za choť, cítí se tato potupená a ponížená tím, že své lásce nestojí za to, aby si ji vzal.
Naopak je možné, že pro muže je potupné do manželství vstoupit. Je tomu tak, kluci? Tedy já nevím, jak to prožíváte uvnitř, ale hlášky typu „sem slyšel, že za měsíc strčíš hlavu do chomoutu, vole“ asi moc na důstojnosti nepřidají.
„My klučinové jsme někdy zlobidla, ale většinou to myslíme dobře,“ prozradilo mi jedno takové zlobidlo - nejspíš ve slabé chvilce. Tak já vám nevím, podle čeho se teda máme ve vás orientovat?
A ještě by mě zajímal názor vás všech, kdo má koho žádat o ruku. Jeden docent od nás z fakulty nám důvěrně sdělil, že svatbu musí vždycky navléct ženská. Zašel tak daleko, že jsme se dozvěděli i část jeho životního příběhu: „U nás to bylo tak, že jsme šli kolem zlatnictví, moje holka, se kterou jsem tehdy chodil, se zeptala, jestli mám u sebe peníze, já blbec jsem řekl, že jo, no a už jsme vybírali prstýnky, pak se mě zeptala, jestli mám v sobotu čas, já na to, že mám, a ona, ať teda dojdu v jedenáct před kostel – a už to bylo. No… proč ne, ona je hodná…“
Hm.