neděle 27. května 2007

Parádní

Na úkor učení jsem měla parádní sobotu. Taky jste měli parádní sobotu? Vlastně i pátek byl parádní. A co ten váš? Protože ten můj byl parádní...

Po roverské schůzce jsme naplánovali movie session. Abychom předešli obvyklému dohadování, hlasovalo se. O jeden hlas vyhrál film Constantine. Jenomže... jenomže během prvních deseti minut jsem se jedenáctkrát vyděsila, takže nakonec jsem se na celé promítání vykašlala a valnou část večera jsem strávila venku. S měsícem a s hvězdami. A s Bohem.

Když film skončil, šli jsme spát. Ještě než jsem usnula, proběhla taková vtipná událost, kdy Ivoš vyhecoval Zuzku (pod příslibem čokolády), že na Medvěda vysype přepravku plnou vršků od pet lahví. Klubovna je malá a vršků bylo moc, takže jsme až do rána všichni díky čímusi blbému nápadu spali à la princezna na hrášku. Respektive na vršku. Respektive na milionu vršků...

Ráno na stole ležela Záhada. Jestli nevíte, jak taková ranní Záhada vypadá, tak vám ji popíšu: desítky neidentifikovatelných věciček zamotaných v alobalu. Když jsem balíčky začali rozbalovat, ukázalo se, že v nich je jídlo: salám, sýr, pečivo, máslo, sladkosti, jogurty, zelenina a ovoce. Nějaký dobrý skřítek si opravdu vyhrál, neboť v jednom balíčku byla i párátka. S vděčností jsme posnídali a vrhli se na práci. Kluci obnažili po vzoru gladiátorů svá těla do půl pasu a kromě toho, že nachytali spoustu bronzu (i když teda někteří se spíš pořádně spálili), zkompletovali osm podsad na tábor. My se Zuzkou jsme cudně zůstaly zahalené, ale potěšily jsme kluky jinak – na oběd jsme jim uvařily výborný guláš, a dokonce jsme uplácaly i dezert. Taky jsme zuřivě uklízely v celé klubovně a obecně to byl velmi vytížený den.

Večer jsme grilovali u Medvěda. Kolem kroužila bouřka, ale nakonec asi dostala kopr, protože nespadla ani kapka. V pokorné úctě ke zdravé stravě spořádali jsme několik kilo uzenin a vypili spoustu piva a kofoly. Poslední zbytky energie jsem vložila do soutěže, kterou vymysleli kluci a jejíž záznam bude na netu – až budu mít odkaz, dám ho sem... :o)

pondělí 21. května 2007

Jak jsme teambuildingovali v Nesměři

Nechce se mi psát všechno. Bylo toho moc a hodně z toho bylo celkem klasické. Takže se s vámi podělím jen o nějaké momenty a postřehy.
Páteční večer proběhl v „maskách nové identity“. Měli jsme se převléknout za to, co bychom chtěli být v dalším životě. Chtěla jsem jít za chlapa, ale nakonec jsem zvolila zajímavější a technicky méně náročnou alternativu – obalená alobalem šla jsem za Marťana. Ovšem ukázalo se, že přání být mužem jsem neměla jenom já – za silné pohlaví šly přinejmenším čtyři holky. Zato u kluků se touha býti ženou projevila jenom v jednom případě. K zajímavým maskám patřila „louka“, šaman, upír, pták, strom, sluneční paprsek a další.
Další den jsme strávili celý bojovkou po pěti či šestičlenných týmech. Po cestě nás provázely šifry, hledání všeho možného a lanové překážky. Organizace trochu selhala, takže se všechny týmy po cestě poztrácely. Kdyby nebyly telefony, tak by závod nedokončilo ani jedno družstvo, takhle nás mohli koordinovat alespoň po mobilu. Když se ztratíte, běží vám čas a vůbec nevíte, na kterou stranu jít, tehdy se ukáže temperament a povaha člověka. Někteří se vztekali a nadávali. Někteří se schlíple ploužili lesem a mlčeli. Někteří se usmívali do sluníčka, užívali si vůně lesa a kašlali na to, že je to vlastně soutěž. Někteří prošli všemi fázemi.
Když jsme se vrátili, ještě nás čekalo vaření kotlíkového guláše. Tohoto úkolu jsem se chopila s vděčnou vzpomínkou na Zuzku, se kterou jsem podobné kuchtění absolvovala už xkrát. Během míchání klackem v kotlíku, jenž se bimbal nad ohněm, jsem přemýšlela nad celým závodem. Šli jsme tři holky a tři kluci. A musím říct, že kdyby tam ti kluci nebyli, tak jsme nejen nevymyslely řešení řady úkolů (Cihla váží kilo a půl cihly. Kolik váží dvě cihly?), ale asi bychom ještě seděly ztracené někde v lese - orientační smysl prostě nemám. Na druhou stranu vaření guláše opravdu nepotřebuje přesný časový plán a pořadník, jak se mají přidávat přísady, ani přesně odměřené množství vody či brambory krájené do stejného tvaru, ani žádné podobné legrácky, jaké se snažili kluci praktikovat do doby, než byli od vaření vyhnaní. Z genderového hlediska to byl pozoruhodný experiment :o)
Během odpoledne jsme plnili ještě jeden úkol – nafotit všechny členy týmu tak, jak na nás působí. Hodně mě to bavilo – bylo potřeba se zamyslet nad osobností každého člověka a potom to uchopit fotografií. Bráno z druhé strany bylo také zajímavé přemýšlet nad tím, proč vás ten který člověk fotí právě tak, jak vás fotí. „Dřepni si, vezmi si do ruky tyhle odkvetlé pampelišky, usmívej se a až ti řeknu, foukej,“ zněl jeden z povelů pro mě. Hmmm.
Večer jsme hráli divadlo. Představovala jsem senilního panovníka, který neustále zvyšuje daně, a měla jsem umřít rukou vraha, jenž mi nasype do pití jed. OK. Jed je nasypán, já se jako probudím a mám vypít do dna svou číši vína… jenomže pít na povel náhle nějak nešlo, navíc když na mě upřeně hledělo dvacet lidí. Kofola se mi zasekla v krku a nešlo to tam ani zpátky, začalo se mi chtít smát, nadechla jsem se a… celý mohutný lok mi vletěl do plic. Začala jsem kašlat a dusit se, což naštěstí bylo v souladu s rolí, chytila jsem se za hrdlo a dramaticky jsem se sesunula na zem, jenomže jsem kašlala dál, i když vypravěč oznámil, že král zemřel. Díky své téměř opravdové agónii jsem rozesmála nejen publikum, ale i ostatní herce, takže naše tragédie skončila poněkud komediálně. Herečka ze mě opravdu asi nebude…
Každopádně víkend to byl parádní :o)

čtvrtek 17. května 2007

Sama v kině

Včera jsem byla poprvé sama v kině. Pravda, kino je možná výraz příliš nadnesený. Měla bych spíš říct, že jsem se jako divák zúčastnila Filmového festivalu Fakulty informatiky MU. Kámošky z oboru nemohly a nechtělo se mi na poslední chvilku shánět kdovíkoho, jenom abych nešla sama – ostatně už jsem velká holka. A v kině jsem sama ještě nebyla, i když kino je snad výraz příliš nadnesený.
Usedla jsem do auly FI; vepředu viselo velké promítací plátno s logem festivalu a sponzory. Abych zabila čas zbývající do začátku, pročetla jsem program, jenž jsem obdržela spolu s úsměvem u vchodu od nějakého studenta. Už názvy filmíků byly zajímavé. My God is TV. Le´GO. Krajina za duhou. Take it easy. Havaj. Tajná přání. A tak dále.
Něco po půl osmé se v sále setmělo a začala přehlídka. Musím říct, že jsem si od první do předposlední minuty gratulovala, že jsem na tohle kino šla a dokonce jsem si přestala myslet, že označení kino je nějak extra nadnesené. (V poslední minutě jsem zjistila, že pokud okamžitě nevyběhnu – a to doslova, ujede mi poslední šalina do Čertovy rokle, a gratulovat jsem si přestala.)
O přestávce se hlasovalo pro nejlepší dílko. Jednoznačně jsem rozhodla pro Krajinu za duhou. Asi 10minutový snímek byl věnovaný lidem vězněným za totalitních režimů a rozhodně nešlo o komedii s překvapivou pointou na konci. Natáčelo se na Špilberku v kasematách (aspoň myslím) a celý ten příběh končí popravou vězně, který přes mučení stále odmítá podepsat jakýsi papír. Dost naturalistické hrané scény střídají snové toulky kreslenou krajinou – symbolika vnitřní svobody, kterou se vězni daří v sobě zachovat…
Druhý hlas jsem dala snímku pod jménem Oči doširoka zavřené. Romantika příběhu nenaplněné lásky zasazená do doby rytířů, přičemž na konci hlavní hrdina umírá zákeřnou rukou svého rivala. Hlavně se mi líbil propracovaný zvuk, hudba a detaily záběrů – řasy, pihy, dýka, krev. A kostýmy.
Po váhání jsem hlasovala taky pro šot nazvaný Take it easy, který se sice vůbec neumístil, ale mně se líbil. Snad kvůli dobré muzice, snad proto, že v něm hlavní roli hrál krásný plyšový medvěd v batohu malého, ale úžasně drsňáckého kluka.
Skoro každý film měl něco do sebe. Na závěr byl pseudodokument o memetice. Nevíte-li, co to je, vězte, že mem je každá informace schopná interpretace. Více detailů povím všem zájemcům ústně, protože už nemám čas, abych je sem psala.
A nakonec pro zájemce (doporučuju hlavně fotky z filmů): http://www.fi.muni.cz/lemma/festival/07/program.html

pondělí 14. května 2007

O učitelce rudé až na patě

Musím se s vámi podělit o zážitky z doučování mých romských žaček, protože dnes to opravdu stálo za to. Už jsme si na sebe zvykly, už mi nedělá problémy mluvit s maminkou, která má pouze dva zuby, ani mi nedělá problém vylézt do pátého patra pavlačáku po pletivových schodech a neomdlít hrůzou.
Dnes jsem naplánovala, že budeme přiřazovat popisky k obrázku těla, aby holky musely jednak číst, jednak si rozšířit svou slovní zásobu. Nejprve Monika, 10 nebo 11 let (střídavě tvrdí oba údaje). Hlava, vlasy ani nos nečinil problémy, jen uši prý máme kvůli náušnicím. Sluch je pravděpodobně vedlejší produkt. Potom jsme nemohly najít záda. Rozdíl mezi jimi a zadkem Monči očividně unikal. Následovaly prsty. „Palec, potom ukazováček, jakože jím ukazuješ,“ šermovala jsem do prostoru, „potom prostředníček, protože je uprostřed, pak prsteníček, protože se na něm nosí prstýnky, no a nakonec malíček, podívej, je nejmenší, malý… a teď ty,“ vybídla jsem ji. Ukázalo se, že palec je asi opak malíku, neboť byl označen za „velíček“ a z ukázováčku se stalo ukazovátko. Bavila jsem se. Ne nadlouho. „Jak se dělají prsa?“ zeptala se mě Monička vzápětí. „No…“ zakoktala jsem se, „prostě narostou…“ Zavrtěla chundelatou hlavou. Prostě mi nevěřila. „Fakt, prostě tělo je chytré a ví, co má komu nechat narůst, holky mají prsa a chlapi mají na hrudníku chlupy…“ „Ukaž,“ vyštěkla. Vylovila jsem výstřihem ramínko od podprsenky. „To je jenom provaz,“ mračila se. Přece se tam nebudu vyslíkat! Konečně jsem se vzmohla na chabý odpor: „Podívej, Moniko, prostě mi buď věř nebo ne, ale prsa rostou samy od sebe a jdeme pracovat…“ Netušila bych, že se najde někdo schopný moje ňadra zapřít.
S druhou holčičkou, osmiletou Verunkou, jsme tělo probraly bez podobných peripetií. Přece jen je ještě malá. Jen mi tvrdila, že dítě se rodí pupkem. Hm. Když jsem ji vedla domů, potkaly jsme na chodníku psí exkrement oblepený mouchami. Odvrátila jsem hlavu, ale Veroniku tento výjev zjevně zaujal. „A paní učitelko, muchy majou rádi hovno?“ zeptala se a já jsem cítila, jak nezadržitelně rudnu. Tohle slovo nemám ráda, nerada ho slyším a nerada ho vyslovuju a oběcně mluvit o celé situaci se mi poněkud příčilo. Spontánně mě napadlo, že pozitivní je alespoň to, že na místě nejsou přítomné osoby, kterým mé rudé líce činí maximální potěšení. „Asi mají, no…“ odpověděla jsem a táhla jsem holčičku pryč. Bohužel rozvíjela svoje teorie o muších sympatiích k výkalům po celou cestu domů a neodvedly ji od nich ani moje sliby, že jí příště donesu omalovánky.
Asi se mám ještě hodně co otrkávat :o)

sobota 5. května 2007

Roman Tyčka

Romantika je záhadné slovo, které (pro mě) obsahuje trochu tmy, trochu svitu měsíce, trochu květinové vůně a hodně kýče. Občas o ní sním, ale bohužel musím konstatovat, že v reálných situacích, které by se daly označit za romantické, se chovám jak slon v porcelánu.

Dokud jsem nedostala první růži, netušila jsem, jak je nepraktické nosit ji s sebou během procházky. Je totiž strašně dlouhá, takže si ji nemůžete strčit do kapsy, musíte ji držet opatrně, aby vás nepopíchaly trny, navíc se může kdykoliv zlomit, když s ní během gestikulace mávnete (mně se dokonce podařilo vzít toho kluka ono kytkou přes hlavu).

Tma je sice velmi intimní, ale když je natolik hustá, že nevidíte, kde co ten druhý člověk má, může dojít k situacím spíše trapným než romantickým. Například mu chcete něco pošeptat do ouška, načež ovšem zjistíte, že jeho hlava je asi o dvacet centimetrů blíž, než jste čekali, takže jste svou hlavu nestačili zabrzdit. Srážka, modřina, trapas.

Stejně tak je dost nevhodné chtít líbat člověka, který si právě frčí ve vtipkovací náladě – tedy alespoň v mém případě. Nakloním se blíž, nastavím rty, přivřu oči... on mezitím stihne pronést nějakou hlášku a pak – spaste svoje duše, jestli nemáte blatníky na obličeji...

Jít doprovodit dívku večer domů je jistě chvályhodné. Někteří muži tuto příležitost - zejména potom přání dobré noci - pokládají za ideální k (prvnímu) polibku dívky. Mně osobně se chce většinou strašně smát; pohled na přešlapujícího človíčka před sebou a ostatně i představa sebe samé (taktéž přešlapující) ve mně asociuje vidinu desetiletých dětí váhajících odeslat první milostné psaníčko spolužákovi sedícímu dvě řady vepředu. Jakmile mě napadne takový či podobný blábol, veškerá romantika je v tahu. Akorát je pak dost těžké hledat odpověď na otázku, čemu se směju.

Někdy se nechovám jako slon v porcelánu já, ale ten druhý. Komu se někdy zasekly (v nejmíň vhodnou dobu) háčky u prádla a nešlo to tam ani zpátky, ví, o čem mluvím. Tyhle patenty jsou zřejmě mnohem složitější než hardwary, automobilové motory a porouchané telefony, v kterých se muži běžně a s láskou hrabou.

Možná je romantika opravdu jenom snový pojem :o)

úterý 1. května 2007

Máchův odkaz...

Stalo se cosi, co dalo Zoe naději myslet si, že do a z její koule je možno proniknout. Stalo se to teď a přece strašně dávno... ostatně je jedno, kdy se to stalo; lhalo to.

Zoe hleděla na kulatý měsíc, který chladnokrevně hleděl zase na ni, schoulenou v její kouli; měla pocit, že se jí vysmívá.

Samota je rakovina duše.