Nákupy a myšlenky

Opravdu nemůžu po venku chodit nahá, a tak jsem dnes s krajním odporem a maximálním sebezapřením strávila několik hodin v obchodech. Ploužila jsem se mezi stojany a bylo mi na zvracení z houfů lidí kolem. Sbírala jsem ze stojanů kousky oblečení, v kabince jsem se soukala do nich a ven a myslela jsem na něco docela jiného, prohlížela jsem se v zrcadlech a bylo mi to jedno a v hlavě vířily myšlenky jak o závod.

Pak jsem zaslechla rozhovor z vedlejší kabiny: „To ale budu mít stejné jak Eva...“ pronesl ženský hlas. „Ale ne, ta v tom má větší prdel,“ odpověděla jiná žena. „Tsss... nikdo nemá větší prdel, než je tohle!“ odporovala ta první a její výrok doprovodilo hlasité plesknutí; domyslela jsem se, že se asi přes onu partii plácla, aby dodala svým slovům na váze. Usmála jsem se pro sebe – všechny máme stejné myšlenky. Vždyť i mně občas běží hlavou něco podobného, ale snad už jsem se z toho natrvalo přestala stresovat – malé vítězství nad sebou samotnou.

Někde jsem četla, že ženy mají tendenci vidět se v zrcadle jako mnohem silnější, než ve skutečnosti jsou. Taky jsem si vzpomněla, jak mi několik kamarádek říkalo, že pravidelně po nakupování oblečení začnou držet dietu, protože je znechutí pohled na vlastní tělo. Jedna holka se dokonce při vybírání prádla označila za špekáček v krajkách.

Zároveň jsem si vzpomněla, jak jsem někde četla, že potřebuje-li se někdo smířit s vlastní postavou, má chodit doma nahý nebo tak alespoň spát; postupně mu prý jeho tělo začne připadat normální a přirozené.

Vedle v kabině pokračovalo lamentování. Začala jsem být zvědavá, kdo je to tak strašně nespokojený, a tak jsem si počkala, až ona žena s údajně rekordním zadečkem vyleze.

Zcela podle očekávání z kabiny vyšla dívka se standardní postavou připravenou na mateřství.

Hm. Nejprve jsem jí chtěla doporučit, aby začala doma chodit nahá, ale pak jsem si říkala, že nebudu prudit...

Shrnuto

Zápisem do indexu zakončila včera doktorka Goňcová druhý ročník mého studia. Vyšla jsem z učebny a ze srdce mi spadl balvan aspoň dvoutunový.

Při cestě vlakem mi vlály uši v průvanu a myšlenky lítaly od jednoho ucha k druhému, ale ven z hlavy se jim nechtělo. Bilancovala jsem právě uplynulý semestr.

S politováním musím konstatovat, že škola získala naprosto nejmíň bodů v pomyslném „přínosovém“ žebříčku. Předměty jako multikulturní výchova a sociální pedagogika by sice mohly být fajn, ale při dotaci 1 hodina týdně se zvrhly spíše na trapné frašky. Učitelé ostatních předmětů byly zrychlené nebo naopak zabržděné ne-osobnosti a díky tomu mě jejich předměty spíš otravovaly.

Tento úpadek bohatě vykompenzovaly moje brněnské mimoškolní aktivity. Ratolest, Pět P a romské děti mi daly třikrát víc než soc-ped a multikultura dohromady.

Otrokovické události běžely v rychlém tempu hlavně díky skautu. Poznala jsem kluky z jejich roverské stránky a přeřadila jsem je ze skupiny „známí“ do skupiny „kamarádi“, či dokonce „přátelé“. Velký dík a velký úsměv patří Zuzce.

A co já sama? Svůj současný stav bych charakterizovala slovem „vyrovnaná“. Téměř se vším a téměř se všemi.

A pozítří začíná léto :o)

Kopr a jeho užití

Kopr vonný, latinsky Anethum graveolens, je jednoletá bylina, která, jak už to tak bývá, má řadu příznivý účinků. Znali ho už v Egyptě, v antickém Římě a tak dále. Zejména mě zaujalo, že má silné větropudné účinky a prý také podporuje činnost prsních žláz při kojení.

V mém nejbližším okolí se slovo „kopr“ vžilo jako zkratka pro sousloví „kurevský odpor k práci“. Když pominu to sprosté slovo na začátku, je to docela roztomilé a rozhodně vtipné užití. Leč opakovaný vtip přestává být vtipem a navíc jsem si všimla, že se význam slova kopr nějak podezřele proměnil. Začal být nadávkou a opravdu už to není... už to není ok.

Mluvit o některých kamarádech skoro výsadně jako o koprech, v lepším případě se namáhat s anglickým „dillman“, to se mi tak trochu nelíbí. Kopr je jedním z nejfrekventovanějších výrazů slovníku mého blízkého okolí. Dokonce už od něj odvozujeme slovesa (zase kopří), adjektiva (je koprový), s napětím čekám na moment, kdy se někdo blýskne příslovcem (v souladu s pravidly českého tvoření slov by to mohlo být například „koprovitě“).

Přitom si myslím, že občas se něco nechce nikomu z nás, a tak by kopření (vida ho, deverbatizované substantivum!) nemuselo být tolik kritizováno.

„Strč si kopr do prdele,“ zaslechla jsem dneska. Whau. Když pominu obdivuhodně složitou výslovnost této věty – je to skoro jazykolam – ranilo mě to jako otrávený šíp. Sice jsem nebyla adresátem této roztomilé věty, ale i tak to nebylo nic, co bych si poslechla s hřejivým pocitem uspokojení.

A proto se dnes slavnostně zaříkávám, že slovo kopr vypouštím ze svého slovníku. Odedneška se pokusím užívat je jen v původním a nepřekrouceném znění. To víte, přece jen je to bylinka, která splaskává nafouknuté bříško a lépe se po ní kojí.

Schůzka s Homo Sapiens Sapiens

Po čtyřech letech sbírání odvahy jsem pozvala na kafe člověka, který ovlivnil můj život dost radikálním způsobem. Je to poněkud osobní historie, taková, jaká se na veřejný blog nepíše, ale chtěla bych tu napsat aspoň pár postřehů.

Žít život teoretický, nebo život praktický? „Za prvák jsem přečetl asi 160 knížek,“ pravil. „Učím romské děti,“ řekla jsem já. Jsem skoro čistý praktik, kdežto on je poněkud teoretického – a egoistického – zaměření. „Když se tě někdo bude ptát, o čem jsme se bavili, řekni, že o mně,“ vybídl mě s úsměvem. Ve čtvrťáku nosil jiné brýle... hranatější.

„Je dobré zažívat hárdkóry... dávej si jich před sebe co nejvíc, posunou tě v životě dál.“ Ačkoliv kouřil, zuby měl bílé. A kousek horního řezáku ulomený... ještě pořád si to nenechal spravit.

Znova jsem mu opakovala, že chci učit. Byl to on, kdo mě ve čtvrťáku nevědomky přiměl, abych studovala společenské vědy. Řekla jsem mu to - už si opravdu nemám na co hrát. Vypadal potěšeně. Pak se z obyčejné lidské radosti z lichotky vznesl zase kamsi, kam za ním může jenom pár lidí. „Až budeš učit filosofii, pamatuj na jednu věc. Vědění je největší moc. A filosofie je největší vědění. Budeš mít v rukách bombu silnější než nukleární.“ Měl o trochu míň vlasů, ale pořád stejně černé.

Plácala jsem se jako kdysi v maximálně intelektuálních myšlenkách a zároveň v jeho charismatu, v jeho „shining“. Ještě že studuje v Praze.

Dal mi seznam filmů, na které se mám prý určitě podívat.

Jsem tak trochu vykolejená. Přinejmenším z toho, že mi zas někdo ukázal, kolik toho ještě nejsem schopná pochopit. Jestli tohle budeš číst, Víťo, tak díky za nové nasměrování :o) S hlavou vztyčenou a s řádným sebe-vědomím jdu dál.

Myšlenkový goulash

„Je mi teskno...“ napsal mi dnes zničehonic jeden člověk. Do tohohle kluka bych to nikdy neřekla a tím víc mě jeho zpráva vykolejila. Pak jsem šla městem a zaslechla jsem útržek hovoru: „...ten náš mladý, dovede si holku, nebo nedovede... tak nevím, jestli není na chlapy...“ věta vyslovená napůl v žertu, napůl v obavách.

Kdoví, co si myslí naši.

Většina mých známých jsou sami, bez partnera. „Je dost těžké najít si v tomhle věku holku, protože už je to hodně přebrané,“ konstatoval před několika týdny další z mých kamarádů.

Něco je špatně, cítím to ve vzduchu. A neříkejte, že není. Většina z mých zadaných přátel se mi zdá nešťastnějších než ti nezadaní; hádky, žárlivost, nedůvěra a vyprchaný cit je ubíjí.

„Znáš písničku Miroslav od Chinaski?“ zeptal se mě s úsměvem další můj kamarád, když jsem mu přednesla své stížnosti na vztahy, které si přejeme, ale nedokážeme je vybudovat, boříme je a pak pláčeme nad troskami. Znám... a nesnáším ji za to, jak moc je pravdivá.

Je hrozné, že na naší přetékající planetě může někomu být teskno.

Dneska jsem snědla asi půl kila třešní, které rostly přímo u cesty. Mám žaludek plný výfukového olova. Třeba mi konečně bude těžko jinak než od hlavy :o)

Malé noční dobrodružství

Kráčela jsem na tramvaj a na město padala teplá noc. V domě za cestou bouchly dveře a vyšel nějaký muž. Podíval se na mě – ale ne takovým tím zjišťovacím pohledem, zda mě náhodou nezná, ale pohledem drzým a lačným. No prosím, dívat se může každý, usmála jsem se v duchu. Zatímco odemykal červené sportovní auto, třikrát se po mně otočil. V okamžiku, kdy sedl dovnitř a nastartoval, jsem ho pustila z hlavy.
Rozhodně jsem nečekala, že se vytočí na tramvajovém pásu a zastaví přímo přede mnou. Stáhl okýnko a z hloubi vozu na mě hleděly hnědé oči podtržené širokým úsměvem. Třeba se chce jenom na něco zeptat, projelo mi hlavou. Chtěl: „Dobrý večer, slečno, můžu vás pozvat na skleničku?“
V zlomku sekundy se mi v hlavě vynořilo několik představ.
Ta první zobrazovala krvavé kusy mého těla zahrabané kdesi v lese na černé skládce.
Druhá představa nesla jisté prvky komičnosti – viděla jsem se, jak se probouzím nahá a rozcuchaná vedle člověka, o kterém nevím nic kromě jeho nejintimnějších fyzických vlastností. Asi bych se usmála k smrti.
Zároveň mnou prostoupil pocit vzrušení z potenciálního naplnění touhy, již má každá žena; touha být ukořistěna, být něžně znásilněna, touha být vlákána do osidel vášně...
Další a hodně intenzivní byla vidina „mých“ roverů, kterým sice do mého intimního života teoreticky vzato nic není, ale jsou to moji kamarádi a pociťuju vůči nim silné morální závazky.
Poslední – mně samotné trochu směšná – představa byla představa dat, děl a jmen, která si musím ještě zopakovat na zítřejší zkoušku, a která mi tudíž v tomto dobrodružství brání.
„Asi ne, díky,“ usmála jsem se, okýnko vyjelo nahoru a za pár vteřin bylo auto pryč.

Strach a touha

Slunce svítilo a spalovalo všechno živé; zamířila jsem raději kamsi do stínu a temna... a svět kolem mne se náhle změnil. Stromy a tráva a květiny, které tolik miluji, protože mi dávají život a já mohu dávat život jim, byly najednou pryč; vystřídalo je místo, jež mne děsilo. Celá vylekaná jsem se chtěla vrátit ven – raději slunce a horko než tohle... hrozivé a neznámé. Jenomže když jsem se rozlétla zpátky ke světlu, nešlo to; ucítila jsem prudkou bolest, která projela celým mým tělem. Znova a znova jsem zkoušela dostat se ven z té pasti a pokaždé jsem se jen udeřila; s počtem ran rostl můj strach.

Snad je východ jinde, snad jsem se jen zaslepená bolestí spletla... otočím se tedy a vydám se hledat jinou cestu. Jenomže nic kolem nepřipomíná život, jenž jsem před chvílí – nebo to bylo už včera? a bylo to vůbec? – opustila. Cizí pachy, zvláštní barvy a doznívající bolest mě matou.

Tohle místo je past a já mám strach, strach, strach, ochromuje mě a zbavuje schopnosti orientace. Jen najít cestu ven a znova vidět stromy a květiny a trávu...

Přede mnou se něco pohnulo... teď znova. Pohyb zprvu malý, teď však vidím, že nepřítel – v tomto místě nelze věřit, že něco může být přátelské – je obrovský. Musím uniknout, utéct do bezpečí... rozlétnu se ke světlu – a znova narazím na cosi, co nevidím, znova cítím prudkou a otupující bolest. Kromě strachu a bolesti však začínám cítit taky cosi jiného... cosi, co mě nutí bránit se útokem a co mě zbavuje obav pramenících z toho, že pohybující se nepřítel je mnohokrát větší než já. To on je vším vinen, zabiju-li ho, zase uvidím trávu, květiny, stromy. Otočím se a ačkoliv jsem se nikdy takto nebránila, vím, co dělat, cosi řídí mé chování a já jen poslouchám. Rozlétnu se. Pohyby nepřítele jsou náhle prudší a najednou vím, že i on se bojí. Jeho strach mi dodává odvahu... S pocitem vítězství bodnu. Avšak to, co následuje, není výhra... Ucítím náhle bolest tak strašnou, jakou jsem ještě nikdy nepoznala. Křídla se zastaví ve vzduchu a já padám... bolest nepřestává. Zmítám sebou... prosím, už dost, já nechtěla, nechtěla jsem tady být, byla to nehoda, tak proč musím takto trpět...

Bolest konečně pomalu odeznívá. Jsem však slabá, nemohu hýbat křídly ani nohama. Co se to děje? Moje slabost nepřestává, naopak sílí... jsem unavená. Život, kterým jsem ještě včera tolik hýřila, ze mne pomalu vyprchává. Dolehne ke mně závan větru... ucítím vůni květin, trávy, stromů. Je to naposled, vím to.

Je to sbohem od světa, který mi kdysi daroval život.