Hajzldítě

Včera, jdouc na stranu, byla jsem přede dveřmi zastavena mojí osmiletou sestrou. Stála před záchodem, držela kasičku a v druhé ruce list papíru.

10,- Kč malá

15,- Kč velká

četla jsem nemilosrdné ceny vypsané kostrbatým písmem druháka. Vaneska stála rozkročená a s vážným výrazem.

Vzpomněla jsem si na stejnou scénu před dvěma lety; tehdy ale vybírala korunu a dvě. Asi inflace. Ale i tak...

Začala jsem smlouvat: „Paní, já nemám drobné... mám jenom papírovou pětistovku...“
„Nevadí,“ pravila sestra, „budete to mít u nás předplacené a možná domluvíme i nějakou slevu.“

„Já se ale za chvilku počurám,“ zkusila jsem to přes city. „Tak zaplaťte,“ pobízela mě a cinkala mi pokladničkou před nosem. Tady přestává veškerá legrace...

Naštěstí jsem to já, kdo má z pozice staršího větší moc. „Jestli chceš ještě někdy půjčit brusle, tak mě pusť, a dělej!“ Když musíš, tak musíš.

Směnný obchod se službami taky není k zahození.

Cesta duše

Jako perleťová poloprůsvitná pulzující hrstka energie spočíva- jsem v náruči temné masy bez lidsky pochopitelných časových a prostorových rozměrů. Vesmír se rozprostírá na území, jaké nikdy žádný panovník nedobude.

Jednoho dne (lidsky řečeno, neboť není dne ani noci ve vesmíru) jsem by- povolá- před Boha. „Vdechnu tě do člověka,“ řekl. „Povím ti, co tě čeká, ačkoliv v okamžiku zrození vše zapomeneš...“ Posloucha- jsem mlčky a prostřednictvím Jeho slov jsem hledě- do své budoucnosti.

„Budeš mužem počatým na sklonku dne z lásky a touhy. Jako slunce, jež zapadalo za obzor v okamžiku tvého zplození, budeš ty sám umírněný, pokorný, a přece silný a vřelý. Lidi, které potkáš, budeš soudit pečlivě a po kapkách jim daruješ svou důvěru. Sytý hlas a jemné ruce žen ti budou přinášet bolest i něhu, stejně jako ty budeš přinášet bolest a něhu ženám.

Budeš se rozhodovat a celý život poneseš důsledky svých rozhodnutí. Věz, že celek sestává z drobností; i naoko nepodstatná volba mnohé změní.“

S těmito slovy se ode mne Bůh odvrátil. Pocíti- jsem strach. Odsouzení k zodpovědnosti, odsouzení ke svobodě. A nejistota; jak poznám, že učiněné rozhodnutí bylo správné?

Bůh se otočil a pousmál se.

Zdokumentováno

I vodáci někdy musí použít vlaky...

Dostáváme první pokyny

Admirál flotily dr. Haus

Ovečka a Kuřátko

Naloďování

Velké Pádlo :D

Budliky budliky s Kuřetem

Čekání na rozsudek nad jezem: sjízdný nebo nesjízdný?

Sjízdný!!!

Veselý večer... dokonce byli spatřeni růžoví rumoví sloni

Okolo ohně

We are the champions

Glosy tentokrát z Posázaví

Čistá a sytá mám náhle pocit, že to všechno byl jeden velký sen. Realitu připomínají polorozpadlé boty dosud nacucané sázavskou vodou a moje spálená záda. Prázdná krosna stojí rozpačitě uprostřed pokoje, jako by váhala, zda jí teď dám na pár dnů vydechnout, nebo zda ji zase čeká šichta. Oblečení nabylo díky špíně univerzální hnědošedé barvy a těší se do pračky, stejně jako já jsem se těšila do vany. Je to pokaždé stejné, ale vždycky o trochu jinačí.

Dojeli jsme do Ledče jako dva tucty navzájem cizích lidí, odjeli jsme ze Sázavy jako jedna parta. Jela jsem se strachem, vrátila jsem se s nadšením a s motivací. Jsem hrdá na všechny, co mi těch šest dní stáli nebo pádlovali po boku, protože věřím, že hodně z nich si sáhlo pořádně hluboko do svých možností. Ale nikdo to nevzdal, nikdo nereptal.

Lodě nesly rozličná jména: Hezouni, Čamár, Help, Kursk... Já jsem jela s Ivem v lodi označené číslem 666. Poté, co jsme se ještě v Ledči dvakrát po sobě na mělčině cvakli, nám došlo, že to je loď ďábelská. Ale rozhodli jsme se nepolevit... Nakonec náš červený ďáblík ustoupil přesile a zvládli jsme na něm všech 13+12+16+9 kilometrů.

Vody bylo spíš míň a slunko pálilo jak na Sahaře. Jezy byly sice pěkné, ale povětšinou nesjízdné, jen poslední den jsme mohli zkusit hned tři po sobě, což byla příjemná změna po olejovité, odporně stojaté vodě. Jinou příjemnou změnou byly velkolepé vodní bitvy a taky občasné peřejky. Konzervový maratón, spaní pod širákem, hvězdy nad hlavou a hučící, trochu strašidelná voda. Téměř dokonalý týden... Fotky dodám, jakmile mi budou dodány!!!

Metamorfózy šedi

Stalo se to jednoho dne, kdy slunce dřepělo za šedými mraky a déšť skrápěl stromy i trávu a vše živé. Obloha plakala, ale Zoe bylo všechno jedno. Nic neneslo nejmenší smysl. Seděla a pozorovala zírající a lhostejné obličeje kolem. Potom vysvitlo slunko, ale protože z nebe pršelo dál, udělala se Duha. Spektrum veselých barev ostře kontrastovalo s šedí světa a Zoe si povšimla, že jeden konec... ach... jeden konec Duhy vtékal přímo do její koule. Zapomněla se v radostné euforii vyvolané barvami světa, o němž si myslela, že je pravdivý... platónský svět idejí. Duha hřála a usmívala se na Zoe modrýma očima. Rudé rty šeptem slibovaly. Platónův svět neumí lhát, pomyslela si Zoe, a nabídla Duze k laskání své tělo; rozpřáhla paže a v očekávání přivřela oči.

Čekajíc na první dotek představovala si, co přijde. Tajila dech a srdce jí prudce bušilo. Horečná touha tepala žilami... a byla to právě touha, která nakonec Zoe přiměla dotknout se nejspíš stydlivé Duhy první. Natahovala ruce, natahovala je dál a dál a s každým milimetrem v ní rostla hrůza... žádná Duha tam nebude...

S pocitem děsu otevřela oči a seznala, že měla pravdu. Duha zářila na nebi vysoko nad její koulí a lhala každou svou barvou, lhala sliby a úsměvy a teplo. Její podstatou byla však šeď.

Zoe sklonila hlavu a do klína jí spadla slza.

Táborové glosy

Tábor byl téměř dokonalý. Přinesl moc pocitů, moc zážitků a velkou motivaci do dalších měsíců... Téma „Cesta kolem světa“ se ukázalo jako hodně dobré; vzdělávací i zábavné a hlavně poskytující téměř neomezenou škálu činností. Každý den se z někoho z nás stal domorodý průvodce po navštívených zemích, výborní byli Asiaté bratři Marušáci – jeden v kimonu, druhý jako zápasník sumo, Zuzka přihopsala jako klokan, Medvěd a Mira věrně napodobili Američany a poslední den jsme v Itálii my všichni dělali mafiány. Černé kalhoty i košile, brokovnice nenápadně ukryté v obalu od kytary, černé brýle a tváře bez úsměvu. Po nás se chtělo, abychom se Zuzkou šly za obšťastňující děvy, ale to jsme s díky odmítly a hrály jsme raději ženy mafiánů – ostatně i tak jsme měly sukně proklatě krátké.

V Číně se jedlo hůlkami, v Austrálii jsme obědvali klokaní steak, v Africe byly k večeři balíčky humanitární pomoci.

Budíček zajišťovala typická hudba, na nástěnce visely fráze v národních jazycích a taky vlajky. Večerní programy byly vždy zahaleny rouškou tajemství a stresu, protože jsme je skoro všechny vymýšleli těsně předtím. Ale povedla se čajovna i karneval a rozhodně nejlepší byla detektivka, ve které jsme my vedoucí hráli podezřelé a děti měly zjistit, co se stalo, a odhalit vraha. Do svých rolí jsme se vžili s vervou a nadšením. Tmu protínaly plamínky svíček, z půdy zazníval hysterický pláč vdovy, boss Carlo byl zahalen v kouři z doutníků a děsil děti nožem, v kuchyni se hroutila kuchařka, jež neúspěšně tajila milostný poměr se zabitým. Bujarý večírek dalších čtyř mafiánů oživoval opravdový alkohol a vléval jim do krve pravou sicilskou jiskru. K dokonalému zmatení situace přispěla skutečnost, že vrahem nebyl tradiční zahradník...

Sobotní ráno jsme si se Zuzkou zpestřily výletem do vesnice pro jídlo ke snídani. Byla to fajn procházka, ale přece jen jsme ušly cca pět kilometrů, takže moje energie byla skoro na nule a po hektickém úklidu tábořiště spíš pod nulou. Cestu domů jsem prospala, ale naštěstí nejen já, ale i děti.

Co na to všechno říct... snad velké díky všem velkým i malým :o)