Glosy z cesty do Helady

Když se řekne Řecko, vybaví se nezasvěcenému snílkovi moře, sbírání škeblí, olivy, sýr, možná Olymp a jeho přívětiví bohové. Když se však řekne Helada, evokuje toto slovo (alespoň ve mně) dobrodružství, nebezpečí, tajemství, dálky, úmorné poutě, Olymp a bohy přívětivé jen občas...

My jsme se vydali předvádět náš krásný valašský folklor rozhodně spíše do Helady než do Řecka. A měli jsme se tam... asi takto.

Naše výprava obsahovala řadu klasických zájezdových prvků nekonečným chlastáním počínaje a veselým obměňováním slov písniček konče (co sa mně pod oknem nastál, když mně moje milá nedala nebo jak to nic netušícím Řekům ten Pepa zpíval). Chtěla bych ale zmínit spíš zážitky, které byly opravdu unikátní a které člověk rozhodně jen tak nezažije.

První malou pohromou byl náš průvodce Fanda, synek ředitele festivalu. Sice disponoval pěkným zadečkem, ale organizační schopnosti pokulhávaly, což se projevilo například tím, že nás, své bezbranné svěřence, ztratil při přemísťování na pláž. Byl to ovšem klasik – do jiného autobusu vlezl kvůli ženské, jež se jmenovala Helena; nechť je mu tento fakt přičten k dobru.

A tak jsme se celé odpoledne poflakovali na pláži sami bez průvodce, pili jsme napěněné frapé a chlazáně (vychlazená piva) rychle se měnící v tepláně (mimochodem můj soukromý poznatek – teplé pivo je opravdu nechutné), zatímco Fandův taťka obvolával policejní stanice, nemají-li hlášenou nehodu českého autobusu.

Nevím, jak to chodí v jiných zemích, ale přesnost a dochvilnost jsou pojmy, které v řeckém slovníku najdete leda jako exotismy. Vlivem řecké flegmatičnosti či snad krajní neorganizovanosti začínala vystoupení o jednu až dvě hodiny později, takže přirozeně následovalo krácení programu, z připravených 40ti minut jsme dělali čtvrthodinky a tak podobně. Z nejvytíženějších tanečníků se stali opravdoví mistři převleků – prohodit si během několika vteřin šátek, fěrtoch, navléknout punčochy a zavázat boty je docela kumšt.

Další veselou kapitolou bylo stravování. Snídaně: libová šunčička, zeleninové mísy, jogurty, sýrové talíře a celozrnné pečivo? Utřete sliny, vážení, a naberte si pár kousků bagety, napatlejte si je máslem, džemem (máte-li štěstí a jde-li rozetřít) a dejte si pivo vedle u stánku, víc se dneska nepodává... a k obědu dostanete bagetu s mírně zkvašeným rajčetem, ale znáte to, dobré prase všecko spase, navíc je-li hladové.

Večeře se ukázaly z gurmánského hlediska jako nejzajímavější. Maso bylo kvalitní, hranolky křupavé a občas nám donesli i vodu na zapití. Jediné, avšak o to významnější mínus byl čas stolování – pro průměrného Čecha je jedna hodina ráno doba spánku, nikoliv největšího jídla dne. Nu, jiný kraj, jiný mrav.

Vystoupení byla plánovaná každý den na 21.hodinu. Rozumné rozhodnutí, dřív byste v téhle horké zemi na pódium lézt neměli. Řecké dny jsou stvořeny pro plácání v moři nebo nožky na stole u klimatizace. My jsme hojně využívali první varianty – čvachtali jsme se skoro každý den. Bohužel se v moři koupali i mořští ježci, takže z jedné pláže musela téměř polovina souboru s vydatným klením odkulhat – ovšem jak konstatoval jeden zraněný houslista, tak dobře si na zájezdě ještě nezapíchal.

O českém národě se říká, že krade. Snad je tomu tak, ale nejsme jistě jediní. Například Řekové mají dlouhé prsty taky – stačili jimi prošmejdit celou naši ubikaci (10. ZŠ v Agriniu). Snad díky špatně dovřenému oknu nám ukradli několik mobilů, mp3, švýcarský nůž a 50 euro. Nebyla to nejveselejší noc, kdy jsme čekali na policii... Celkem mě dostal naprostý nezájem z řecké strany, že to je mezinárodní ostuda, to bylo všem tak nějak jedno.

Nejzávažnější komplikace však nezpůsobil Fannnis, zloději ani ježci, ale ohnivý živel. Celou zemi zachvátily požáry. Závažnost situace mi došla v momentě, kdy jsem slyšela názor, že jet domů horami je sebevražda, protože tam není moře, do kterého lze v případě vzplanutí skočit. Představovala jsem si samu sebe, jak pohotovostním kladívkem rozbíjím okýnko autobusu a s planoucími vlasy poloudušená dýmem vyskakuju do vln...

Krizový štáb vyhlásil stav nouze a festival byl ukončen; rozhodovali jsme se, kdy a hlavně kudy odjet. Protože řidič chtěl jet v noci, aby viděl případné ohně, strávili jsme nedělní den na pláži, jako by se nechumelilo, respektive jako by nehořelo. Aby však ani tento den nebyl tak nudný, povedlo se nám hned po příjezdu na pláž při otáčení autobusu zahrabat se až po podvozek, to víte, kamínky jsou potvory. Nepomohlo tlačení, odhrabávání ani nadávky, musel dojet traktor s lanem a naši Scaniu potupně vytáhnout. Pomstila se nám urvaným výfukem. Jelikož přivolaní svářeči u sebe nějak neměli svářečku, byl výfuk opraven ve stylu drátek-provázek-gumička...

Planoucí zemí jsme projeli bez úhony. V 05.02 mě vzbudilo ticho; řidič na povinných 9 hodin vypnul motor. Sbalili jsme si věci na celý den a vydali jsme se tmou do míst, kde jsme tušili pláž. Kromě pohodlných lehátek na nás čekali taky toulaví psi. Zkuste si spát, když se vám kdykoliv může do zadnice zahryznout vychrtlá zdivočená doga...

Jinak to ale byla romantika, svítily hvězdy, měsíc skoro v úplňku, šplouchání vln a cvrkání cvrčků... Když začalo svítat, vyplížila jsem se sbírat mušličky; hrál mi k tomu podivný koncert cvrčků, chlapského chrápání a dalších tělesných zvuků. Poprvé v životě jsem se setkala s medúzou. Nejprve jsem si myslela, že je to gumové cosi, co vyvrhlo moře – modré, průsvitné, na pohled nechutné; ale byla toho plná pláž a páchlo to po vyhaslém životě. No, tohle zvíře si do akvárka asi nepořídím.

Na cestu jsme se vydali v půl třetí odpoledne. Připravení na vedro vezli jsme 225 litrů vody – jak poznamenali chlapi, toho bohdá nebylo, aby se soubor vracel s takovou zásobou obyčejné vody s nulovým obsahem alkoholu. Samozřejmě chlazáňů a tepláňů bylo taky dost a vinného střiku jakbysmet. O dobrodružství se postarala čurpauza kdesi v Makedonii, kdy jsme celí natěšení („Už mám pytlík jak žárovku!“) vyběhli z busu, načež když jsem si začala stahovat kalhoty, zavolali nás vyděšeně zpátky, že se v tomhle místě potulují zdivočelí nebezpeční psi a ať se okamžitě vrátíme...

Rozlámaní, zapaření, mírně podroušení, vyzpívaní, ale veselí a povětšinou zdraví dorazili jsme před 15.hodinou do Zlína. Kalispéra a ef charistó!

Rozloučení na Březůvkách

Sny o mladém muži na koni, který si mě v sedle odveze někam pryč, mou spíše racionální mysl nikdy moc netrápily. Dneska se to ale stalo. Doopravdy.

Přiřítil se cvalem a blonďaté vlasy za ním vlály. „Kam jedete, pane?“ usmívala jsem se mu v ústrety. „Sem,“ pravil prostě – moc toho nenamluví.

Seskočil z koňského hřbetu a chytil krásné tmavé zvíře za ohlávku. „Nasedej!“

„Co... cože?“ ustrnula jsem. A když mi došlo, co po mně chce, jako obvykle se mi podařilo pokazit maximálně úžasnou chvilku totálně pitomou hláškou: „Když ale já mám blbé boty, podívej, žabky...“ „To je úplně jedno,“ usmál se na mě a já jsem se konečně odhodlala vyhoupnout se do sedla. Vedl koně, já jsem se vezla jako princezna a vnímala jsem energii prýštící z hory svalů pod sebou. Pak se rozběhl, zamlaskal na hnědáka a já poprvé v životě klusala, strašně jsem se bála, že z toho koně spadnu, a tak jsem tiskla koleny jeho hřbet, ale taky jsem byla hrozně moc nadšená, děti tleskaly a mně najednou byly ukradené všechny trampoty tohohle hloupého léta a smála jsem se jak už dlouho ne a vlastně ještě teď se usmívám...

Znáte ten pocit, že dokážete všechno na světě, že nic není problém, že život je strašně krásný?

Na zabití, přesně jak říkáte...

Po třech dnech strávených s otcem a jeho rodinou uvědomila jsem si znova, jak hrozná jsem dcera. Jsem nevděčná a ani v nejmenším nerespektuju vůli svých rodičů, prarodičů, nikoho.

Když jsem byla malá, mamka ze mě chtěla mít výbornou houslistku. Nesnášela jsem ale ty hodiny v učebně, chodila jsem za hudební školu a doma jsem cvičila maximálně pět minut denně. Taťka chtěl, abych hrála házenou; nenáviděla jsem ale boj o míč, drsný přístup trenéra a nekonečná cvičení driblingu. Kvůli jednomu jsem se vymlouvala na druhé – házenou nemůžu dělat, protože zlomené prsty jsou pro hráče na housle pohromou... a cvičit dneska nemůžu, mami, převrátila jsem si včera na tréninku ukazováček a bolí to...

Oboje jsem pověsila na hřebík, sotva rodičovská vůle trochu ochabla (máti vydržela s houslemi devět let). Rozum jsem ale nedostala.

„Cože, pedagogickou? S tvojima známkama?!“ omdlévala mamka, když jsem jí přednesla své pomaturitní ambice. Chtěla ze mě mít doktorku... chlubit se po špitále, že na tom a tom oddělení pracuje její nejstarší dítě – nejlépe se skromnou poznámkou, že školu ukončilo s červeným diplomem.

„Cože, češtinu a jakési pavědy?!“ ježil se otec a naprosto ho nezajímaly moje námitky, že angličtinu studovat ani učit nechci... „Udělej si certifikát,“ slyším i teď v jednom kuse, a následují ódy na jeho učitelku angličtiny v kursu – možná by měl raději za dceru ji, protože „má skvělý přízvuk, rok žila v Londýně, a ty cvičení, co nám dává – opravdu výborné, efektivní...“

Zato babička s dědou se mnou mají plány – od mých sedmi let – pořád stejné – a pořád stejné jsou i naše dialogy: „Tak co, Linduško, už by ses měla pomalu vdávat, ne? A kdy nám dovedeš ukázat toho svojeho galána?“ (Je-li zrovna čas Vánoc nebo mých narozenin, doprovází ony otázky balík s ručníky nebo povlečením do výbavy.) „Na to mám přece čas, dědo (babi), ještě mi zbývá x let studia...“ bráním se už poněkud chabě, protože postopadesátéosmé a pořád stejně bezvýsledně.

Taky si občas připadáte jako z jiné planety?