Óda na ticho

Pořádné ticho člověk najde jenom v kostele a v lese... ovšem pozor - kostel nesmí být moc hezký, aby nebyl plný turistů, a v lese nesmí ze stejného důvodu stát žádná hospoda, žádná pamětihodnost a žádný výjimečný přírodní úkaz.
Ticho je nedostatkové zboží a hlavně tady v Brně si to uvědomuju každou minutou. Tramvaje cinkají jak urvané, pěší zóny jsou naplněny úryvky rozhovorů procházejících lidí, trolejbusy chrochtají, semafory mají tik v obou svých očích a zběsile tikají, v obchodech řvou ampliony s hudbou a reklamami a na privátě tenké stěny propouští veškeré zvuky nejen z naší koupelny, ale taky z koupelny vedlejšího bytu.
Paradoxně čím víc hluku kolem sebe člověk má, tím hlouběji je v anonymitě a izolovanosti od okolí...
Není to žádná novinka, vím, neobjevila jsem ameriku. Jen mě to tak napadlo. Popojedem.
Už mám nějaké vánoční dárky, tralala :o)

Noc sněhové vločky

Na svou cestu jsem se chystala dlouho a pečlivě. Kadeřila jsem své bílé krajkoví a čechrala bílé vlásky, ostatně přesně podle Jeho žádosti. Řekl: „Buďte co nejkrásnější a potěšte co nejvíc lidí...“

Jednou v noci se usmál a pravil: „Je čas.“ Podívala jsem se naposled na nebe nad sebou, hvězdy bíle zářily do noci a jejich světlo bylo ještě slavnostnější než obvykle. Naposled jsem objala sestry a bok po boku jsme se začaly sypat z matčina lůna k lidem.

Padaly jsme zvolna tmou a houpal námi Vítr. Tančily jsme po jeho zádech, líbal nás na patičky a na zápěstí a laskal v krajkoví.

Potom se pod námi objevila... ach, jaké překvapení... obloha! Hvězdy zářily, ale ne bíle, jak jsme znaly z dřívějška, ale modře a oranžově, a tvořily podivná souhvězdí, jejichž jména jsme neznaly. „To nejsou hvězdy, vy bláhové, to jsou města a vesnice a domy,“ šeptal nám Vítr do vlásků. Začaly jsme být zvědavé a odháněly ho od sebe, už jsme se s ním nechtěly laskat, chtěly jsme poznat nový lidský svět. Vítr se rozzlobil a vztekem nabral na síle, začal námi – nevěrnými milenkami – házet ze strany na stranu, nahoru a dolů. „Potrháš nám krajky,“ naříkaly jsme, ale všecko marné.

Nakonec nás zachránilo Slunce. Začalo svítat a Vítr se skučením odletěl. To už byla města docela blízko pod námi, viděly jsme budovy a malé dvounohé tvorečky – lidi. Kam jen spadnout, myslela jsem si, abych udělala co nejvíc radosti?

V parku pode mnou stála žena v kabátě a právě ze země zdvihala dítě, které upadlo. Plakalo na celé kolo a bradička se mu třásla. Už vím...

Usedla jsem na černé řasy batolete. Křik přestal, dítě vykulilo oči a zamrkalo. Zároveň jsem ucítila teplo, které vycházelo z jeho líček. Moje krajkoví tálo, já celá jsem tála. Dítě však už neplakalo. S posledním úsměvem jsem splynula se slanou slzou na jeho tváři.

Seminář v Hukvaldech

„Zuzka soplí. Smrká jak o život. Jura zakázal mně a Zuzce jíst a sám toho pak spořádal jak malý polský zájezd. Kuba se těší na pivo. Ivoš odjel na Třeštík.

Včera Jura, Mira, Kuba a Svaťa šli oblbovat nějaké slečny. Zuzka pravila, že půjde těm slečnám zkontrolovat občanky. Medvěd se ve spacáku zběsile vrtěl, pak jsme si dali Milku. Potom Syslice s Méďou schovali spacáky kluků do jednoho spacáku. Když se kluci – lehce nakalení – vrátili, hodně dlouho nemohli svoje spacáky najít a Mira si myslel, že v tom jeho někdo spí.“ (deníkové zápisky - PÁ, SO)

Skautský seminář v Hukvaldech byl fajn. Ještě nikdy jsem nespala v jedné místnosti spolu s dalšími 200 lidmi. Tělocvična praskala ve švech. Všude byly spacáky a hlavy a těla a brajgl jak v tanku. Přednášky byly trochu... mno... náročné na trpělivost, ale zazněly v nich i zajímavé myšlenky. Například ta, že „vojenská síla je morálně neutrální“. Hm. A taky, že „ruce jsem dostal, abych jimi pozdravil člověka, pohladil dítě a podal kytku“.

Koukala jsem kolem sebe na všechny ty skauty a přemýšlela jsem, co by na to říkal můj kamarád Preclíček.

Ples byl divoký, i když jsem splnila své předsevzetí o pouhých dvou deci vína. Vyplatilo se to... nemám okno ani trapas ani nic, čeho bych litovala :o) Hudba trochu slabší, ale pohled na Medvěda na židli, kterou kluci drželi vysoko nad hlavami, byl nezapomenutelný. A taky když mě Kuba v rámci vášnivého tance ohnul tak, že jsem hlavou a zády vytřela celou zem. A když mi docela cizí ogara odněkud od Frýdlantu nejdřív doporučil, abych si tuhle akci užila na 100% a pak mě pozval na chvíli ven.

Zkrátka a dobře... už dlouho jsem tak nezařádila :o)

Čáry-máry na Čáře

Včera jsem stála na České a žvýkajíc jablko čekala jsem na jednoho človíčka. Jak se blížila celá, lidí kolem přibývalo; Česká je tradiční potkávací místo.
Přímo pod hodinami stál kluk v modré bundě. Taky čekal. Pak k němu došla drobná slečna v bílých kalhotách. Chvilku na sebe hleděli. Měla hranatý obličej a krátké vlasy. On byl o dost vyšší než ona.
„Tak já jsem Jirka,“ řekl nakonec on.
„Já jsem Lenka,“ odpověděla. Stiskli si ruce. Vzápětí se k sobě otočili boky a vydali se kamsi do srdce města. „Kam půjdeme?“ zaslechla jsem ještě kluka jménem Jirka.
Pochopila jsem, že jsem byla svědkem setkání domluveného přes chat nebo nějaký inzerát. Tak proto ta chvilka ticha před prvními slovy; během oněch dvou vteřin se v obou tvořil první dojem, proto ten rychlý odchod; stát proti sobě a dívat se do očí je velmi důvěrné a dost těžké – s kolika lidmi to dokážete?
Byla jsem vlastně svědkem velkého momentu. Možná zlomového momentu v jejich životě. Možná jsem byla svědkem první kapitoly příběhu, který přinese hodně radosti, nebo naopak hodně zklamání. Nebo taky nepřinese vůbec nic, „jen“ zkušenost, že kluk v modré bundě, který se jmenuje Jirka, není ten pravý. Nebo že krátkovláska Lenka není princezna, o jaké Jirka sní. A tak dále.
…Česká je tak trochu magické místo, že?

Když akce stojí zato

Nechápu to, ale nakonec to vyšlo. Hra Zlatý oči, kterou jsme včera pořádali pro veřejnost, dopadla nanejvýš dobře. Ve tmě a ve strachu z dopadení pobíhalo 7 týmů Otrokovicemi, šplhalo po stromech a do výtoku odpadní roury, utíkalo před agenty a na závěr na odlehlém parkovišti bojovalo o krabici s tajnými dokumenty. Mám z toho několik postřehů, které mi teď leží v hlavě.

Už nebudu říkat o našich skautech, že jsou nevychovaní.

Už si nemyslím, že jsme my roveři skupina těsně před rozpadnutím.

Kluci roveři umí být i příjemní nehádaví a nerýpaví lidi, navíc neuvěřitelně akční, whau ;o)

I mládež z nízkoprahového klubu umí dokončit závod, byť s milionem sprostých slov a spoustou vykouřených cigaret.

Když je vůle na všech zúčastněných stranách, všecko jde.