Rok 2007...

...byl fajn... nějakým záhadným způsobem jsem proplula dvěma semestry... několikrát jsem byla zamilovaná a přesně tolikrát zklamaná... poznala jsem spoustu nových lidí a získala jsem od nich spoustu nových zkušeností... objevila jsem nový smysl lilie... odvedla jsem kus práce v Ratolesti... přečetla jsem nechutné množství knížek a popsala spoustu papíru... pronikla jsem trošku do romského světa... zjistila jsem, jak bolí zlomenina... zřejmě jsem ublížila několika lidem, ale snad víc jsem jich potěšila... splnila jsem si jeden ze snů a podívala se do Řecka...

Všem lidem podílejícím se na mém životě díky :o)

Když se klepou ruce

Jako malá jsem měla strach ze tmy, strach donést domů špatnou známku, někdy jsem měla strach říct pravdu.

V dospívání jsem měla strach ze vztahu, strach ze tmy a strach z maturity.

Před hodinou jsem měla strach z bakalářek, strach ze tmy a strach z cizích starých mužů.

Teď mám strach o Člověka, kterého srazilo auto, a mám pocit, že jenom tenhle strach má smysl.

Vzpomínka na 17.11.07

„Pamatuješ si ještě slib?“ ptala se mě Vaneska včera.

„Jo... ty ne?“

„Já taky,“ řekla.

„Občas si ho připomínám,“ pokračovala jsem. „Protože třeba sloužit pravdě a lásce je někdy docela těžké.“

Mlčela.

„Člověk by měl mluvit pravdu,“ dodala jsem.

Zvedla ke mně hlavu: „I když se bojí?“

Pro změnu jsem mlčela já. Co říct osmiletému dítěti, když některé věci nechápu ani ve svých dvaadvaceti?

„I když se bojíš, tak to musíš zkusit,“ řekla jsem nakonec.

Přece jsme to slíbili, ne?

Tonutí

Zoe ležela na zádech a hleděla na oblohu. Přemýšlela, jak asi vypadá svoboda... oblaky se jí zdály svobodné, ale pak si uvědomila, že jimi pohybuje vítr. Tedy vítr je svobodný? Představovala si, že je větrem. Vítr může lítat, kam se mu zachce, nemusí nic dodržovat a nikoho poslouchat. Co na tom, že ho nikdo nemá rád, protože přináší zimu a déšť, co na tom, že je ve své ledovosti sám. Zoe se cítila podvedená. Nepřináší zimu ani déšť, a přece nemá oproti větru ani svobodu.

Obloha zšedla. Zoe se zatočila hlava. Těžké mraky náhle začaly padat dolů. Klesaly stále níž, až do sebe pohltily kouli. Chlad a vlhkost naplnily vzduch a něco... něco sevřelo její hrudník. Prudce se nadechla; vniklo jí to do úst a do plic. Zoe napadlo, že tak se asi cítí člověk, který se topí. Chtěla vykřiknout, ale zimou oněměla. Točila se jí hlava a šeď z mraků pronikala i skrze zavřená víčka. Přitiskla si ruce na obličej; nevěděla, kde končí její myšlenky a začíná svět, a na hrudi ji bolelo.

Večere, večere, cos tak neveselý...

Z nešťastné lásky lámal jedno pivo za druhým. Zrozena z jednoho piva za druhým skočila na něj opička a usadila se mu za krkem. Nešťastný z opičky zapálil si cigaretu. Nikotinový pach mu ulpěl na rtech; nešťastný z pachu vložil si do úst žvýkačku. Žvýkačka unavovala jeho čelisti, a tak raději přiživil opičku. S tloustnoucím orangutanem prohluboval se jeho smutek z nešťastné lásky. Stále baculatější žal zažehal děsivé fantazie s nešťastnou láskou v hlavní roli. Zlé představy zkoušel utopit v jednom pivu za druhým. Tak trochu bludný večer tvarem do kruhu.

Někdy člověk prostě opravdu nemá co říct, i když toho prožívá hodně. A tak jsem jen seděla a mlčela.

Mimochodem... taky máte vždycky na konci roku pocit, že byste měli všechno tak nějak uzavřít? Přitom jde jenom o změnu data... Nebo ne?

Zlínské důvěrnosti

Telefonoval a cpal se do dveří, ačkoliv jsme ještě nevystoupili. Jestli mu bylo pětadvacet, tak to bylo moc.

„Že bys počkal, až vystoupíme?“ osopila se na něho macatá žena.

„Aby ses nezbláznila...“ pravil přes rameno telefonující klučina.

Do situace se vložil také vousatý pán: „Že ti jednu fláknu,“ navrhl a pokračoval: „Jak se to sakra chováš?“

Napadlo mě, že je pěkné, jak si tu všichni tykáme, a vyhopsala jsem z trolejbusu.

Z oken kulturáku dovádivě vykřikoval saxofon, který miluju, a v hlavě mi zněly Holanovy verše: Játra milování leží v hříchu...

Barevný den, tenhle 6. prosinec.

Seance ve fitness

Dnes poprvé jsem byla v posilovně. Zřejmě taky naposled. Bylo to... no asi nejvíc ze všeho komické. V rámci rozhýbání jsem si jako první stroj vybrala takovou houpavě-běhací mašinu. Pohyb, který jsem na tom provozovala, byl něco mezi během, lyžováním, skákáním gumy a plaváním vzduchem. Rozmanitá činnost.
Výhled z okna, který se mi nabídl, byl ovšem nudný. Jediná věc v mém zorném úhlu byla zastávka šaliny. Plešatý děda něco lovil v nose. Maminka třískala vzpouzející se dítě a blonďák líbal brunetku, načež je všechny odvezla devítka a bylo po kině.
Tak jsem vyměnila stroje. Chvilku jsem týrala ruce, chvilku záda, chvilku nohy. Mé ne právě nabušené svaly začaly křečovat, i když jsem tělu nabídla melounový iontový nápoj za 13,- Kč.
Běžící pás mě odjakživa fascinoval, takže jsem se odhodlala a vlezla na něho. Zmáčkla jsem (zřejmě nějaké vnuknutí) tlačítko s nejmenším číslem: s osmičkou. Vedle osmičky byl čudlík s desítkou, s patnáctkou... dokonce i třicítku měli... Netušila jsem ovšem, že se jedná o rychlost. Můj pás se tedy pode mnou rozjel rychlostí 8 km v hodině. Zavrávorala jsem a poskočila vpřed, ale pás pořád jel, a docela rychle. Slečna vedle mě elegantně klusala, zřejmě si uměla nastavit rychlost menší než osm. S vypětím všech sil jsem zmáčkla tlačítko off. Já i pás jsme zabrzdili.
Nakonec jsem skončila na poměrně bezpečném rotopedu. Konečně jsem mohla začít myslet na něco jiného než kolik kilo zátěže si nastavit a kolik zvednutí už jsem zvládla.
Přemýšlela jsem, co vede lidi k tomu, aby běhali či chodili po gumovém pásu, který si žije svým vlastním životem, místo aby si vyšli na procházku třeba do Líšně nebo na Kraví horu nebo na Žlutavský kopec. A taky že šlapat na kole, ale nikam nedojet, je hrozně divné.
Nicméně... proti gustu... přesto asi dám příště přednost té procházce :o)