Kšandy

- nejlepší dárek, co jsem v Otrokovicích letos našla pod stromkem. Už samotné slovo kšandy je super. Evokuje ve mně něco pružného, co se dá natáhnout a pustit a natáhnout a pustit, což mi zase připomíná školní lavice a první pokusy kluků rozepnout nám první podprsenky. A když se šle natáhnou víc, jdou použít jako prak nebo jako lano pro přípoj nepojízdného auta k jinému autu.
Ty moje jsou pěkné, žluté, zdobené motivy školních potřeb - evidentně předurčené pro učitelky. Na pravém prsu mám nůžky, na levém tužku.
V případě potřeby se na nich člověk může oběsit, nebo s nimi někoho uškrtit. Mít je na sobě ve mně také vyvolává vzpomínky na horolezecký sedák, lanové centrum a skály.
A konečně... nepadají vám kalhoty. Od Nového roku zakládám Hnutí za návrat kšand do šatníku. Zájemci, závazné přihlášky odevzdávejte mně.

s IN

Prostě se to stalo - můj obraz v zrcadle se zavlnil, ačkoliv já jsem se nepohnula. Opatrně jsem se dotkla jeho hladkého povrchu a moje ruka proplula mírně chladivým závojem zrcadla za něj - nebo lépe řečeno do něj. Zavřela jsem oči a protáhla se dovnitř celá. Bylo to jako projít vodopádem. Říše divů, napadlo mě. Jmenuju se teď Alenka?
Ještě než jsem ale otevřela oči, uvědomila jsem si, že něco není, jak být má: byla jsem nahá, úplně a dokonale nahá. Strom, v jehož stínu jsem stála, byla veliká jabloň a všude se vznášela sladká vůně ovoce. Ucítila jsem hlad. A potom jsem pochopila, jaké mám jméno.

Vánoční besídka se přesunula z potence do aktu...

Těmito slovy začínala pozvánka na vánoční večírek katedry filosofie, kam nyní oficiálně patřím, byť zřejmě pouze formálně. Byla to ze všeho nejvíc zvědavost, co mě přimělo se téhle akce zúčastnit, neboť s filosofy jsem ještě nikdy v hospodě neseděla.
Něco po deváté večer jsem vstoupila do PuxPubu. U stolů jsem viděla známé i neznámé hlavy, z nichž některé byly zdobeny červenobílou santaklausovskou čepičkou, z repráků hrály koledy a v rohu se třpytil nazdobený stromek - v souladu s evoluční ontologií samozřejmě umělý. Přisedla jsem si ke spolužákům melancholicky posedávajícím nad baňatými půllitry. "Co budeš pít?" ptal se Petr a tato otázka, resp. moje odpověď na ni zajistila nám oběma veselý večer.
Jenomže ono pro normálního člověka, za jakého se víceméně pokládám, je opravdu těžké vydržet v takovéto společnosti střízlivý. Tak například...
"Sepišme si ty argumenty, jak jsme se o nich bavili," navrhl Víťa, chopil se tužky a pivního tácku a začal psát: "Argument číslo jedna: Nekaž mně to! Argument číslo dvě: A to řekl kdo? Argument číslo tři: Tak na to ti kašlu..."
Pak si k nám přisedl brýlatý pán s čepičkou laškovně posazenou na uchu. "Kdo to je?" ptala jsem se šeptem. "Přece děkan," zněla odpověď. Než jsem stihla zatlačit oči zpátky do důlků, vstoupil mezi stoly malý chlapík s papíry v ruce; kulturní vložka. První báseň byla věnovaná právě děkanovi, který ji (narozdíl ode mě) vyslechl se stoickym klidem. Ja jsem málem omdlela, neboť byla tak vulgární, že ji tady nebudu ani citovat. Pro ilustraci poslouží jiná báseň, například tato: " V hospodě a o samotě už mě vážně sereš, kotě."
A dražily se dárky, samozřejmě za filosofické peníze, na kterých nebyl ani Palacký, ani Němcová, ale například Albert Einstein. Zjistila jsem, že většina mých spolužáků studuje filosofii pro zábavu, což je pro mě osobně fascinující myšlenka.
Zkrátka a dobře byl to zajímavý a poučný večer, jen toho vína příště musím vypít míň, abych si něco zajímavého a poučného taky pamatovala :D

Na dlažbě

Dnes poprvé byla zima. Dech se mi srážel u úst a prsty modraly; po několika hodinách jsem je přestal cítit. Přišel jsem na své místo hned zrána, mlžný opar dosud halil i samé srdce města. Po ulici rychle chodili lidé a choulili se ve svých kabátech sami k sobě. Jen ráno se lidem dívám do obličejů. Zrcadlí jejich osudy, protože zrcadlí sny po doznívající noci - a ve snech si neumíme lhát. Když sny odezní, masky všech jsou stejné.
Poklekl jsem na studenou dlažbu a před sebe jsem položil plastový kelímek od kafe, který jsem po cestě na své místo vytáhl z koše před stánkem s rychlým občerstvením. Sepjal jsem ruce a sklonil hlavu. Od tohoto momentu pro mě přestávají existovat obličeje. Vidím jen nohy, boty, malé děti - a i tohle vnímám jen chvilku. Začínám snít své denní sny, ve kterých jsem život nepromrhal. Do mých představ se vrací má žena a má dcera, vrací se mrtví sourozenci a rodiče. Jejich tváře jsou díky stálému omílání rozmazané a vlastně už nevím, jestli vypadali tak, jak si je já nyní představuji. Někdy mi dvě postavy splynou, jindy se jedna postava rozdělí; už nevím, co je pravda, ale na pravdě mi vlastně nezáleží.
Mé fantazie jsou líbeznou kratochvílí a rudým kobercem na cestě ke konci. Není nic kromě tepu mého srdce a dechu, který se v zimě sráží u mých rtů. Se světem venku mě pojí jen občasné cinknutí mince a pak rychlé vzdalující se kroky. Po svém rudém koberci kráčím stále dál a chystám si otázky, které chci položit Bohu.

Cestu znám... až tam na sever!

Po delší době jsem zase trošku cestovala. Dánsko nás přivítalo sněžením a ukrutnou zimou, Švédsko jakbysmet. Bojovali jsme alkoholem a tulením.
Malá mořská víla zasněně koukala do dálky, Dánové běhali po parcích a jejich blonďaté hlavy zářily, cihlové domy mi připomínaly Baťovy čtvrtě ve Zlíně. Všude čisto. Všude draho.
Zazimované soukromé jachty mi vrátily můj dávný sen strávit pár dnů na moři a moře samotné ve mně jako obvykle dalo vyklíčit sentimentu a melancholii.
Raději mrkněte na fotky nebo na fotky :)

Hrstková polévka,

to je to, čemu se v posledních týdnech podobá můj život. Od všeho trochu, promíchat, osolit, kořeníčko a srkat ještě horké.
"V tomto světě (...) je člověk buď něčí manželkou, nebo něčí kurvou - anebo na nejrychlejší cestě, jak se stát jedním či druhým." (Irving: Svět podle Garpa)
Na oznámení, že jedu do Kodaně, reagoval kamarád větou: "Pozdravuj Kierkegaarda a vyřiď mu, že ho ještě nepochopili."
Jediné, co člověka pojí se světem, je řeč. Co neřeknete, jako by neexistovalo. Na domýšlení se nehraje. Jazyk je fascinující hračka.
V knihkupectví na České mají v horním patře vedle sebe Bibli, Korán a knihy o sexu. To patro shrnuje člověka v jeho podstatě. Včera jsem se tam dočetla, že ženský orgasmus je čistě praktická záležitost se zásadním vlivem na otěhotnění.
"Nechceš jako domácího mazlíčka obřího afrického šneka?" zeptala se mě právě spolubydlící - veterinářka. Představuju si to v praxi a propadám hysterickému smíchu.
Je skoro půlnoc a já mám nejasný pocit, že mi něco chybí. Rozhodně ale ne barvy života.

Tmáři

Víte, kolik je savců na fasádě Domu pánů z Lipé? A na kolika obručích kolem fontány na Svoboďáku jsou Skácelovy verše? A co jsou orgové? A že úhel je větší než jiný úhel?
V pět odpoledne jsme začali, před třetí ráno jsme končili. TMOU jsme neprošli, už třetí šifra nás odrovnala. Ale...
tým jsme měli skvělý. Nimis neumrzla, ač byla jen v kabátku, a podařilo se jí přečíst šilhavou šifru. Pekař nás nezakousl, ač zkraje se tak tvářil, whisky popíjel jen občas a luštil jak o život. Dejv se nepřestal smát, ani když jsme mu posvačili rohlíky a roztrhali alumatku. Hrnča sršel energií i ve dvě ráno a stále vymýšlel tvůrčí cesty, jak úkol rozluštit, i když to stříhání asi fakt nebylo ono.
Poprvé jsem viděla svoje brněnské kamarády jinak než s pivem a poprvé jsem měla pocit, že fungujeme jako strojek v hodinkách.
Tož dobré to bylo. Jen ještě trochu potrénujem šifry a za rok půjdem na vítězství :D
PS: pár fotek najdete tady :)

Po víkendu na Vysočině

vyplynuly následující otázky:

Když GPS ukazuje, že jste v lese, a vy přitom stojíte na louce po kotníky v potoce, kde je sakra chyba?
Jak se to tak stane, že holandský wetterhound má srst stejně chundelatou jako Pekař hlavu?
Není jistý druh masochismu vypít hned po probuzení šest piv?
Proč, do pytlíku, nikdy nikdo nevydal manuál k pití whisky?
Jaktože ještě nikdo nenavrhl používat tavený sýr Apetito jako pleťovou masku?
Jak dlouho srůstá zlomené žebro?

Taky jsem si uvědomila, že během dvou měsíců, co se stýkám s P-H-D a kol., jsem měla dvakrát vyražený dech, přičemž v předchozích letech mého života se mi to nestalo ani jednou. A moje játra...

Začínám se vážně obávat o svůj život a to ještě nejsme v Číně.

Otrokovický Strahov

Až na místě jsem se dozvěděla, kde to vlastně mám dělat zdravotnický dozor. Sportovní akademie ke sto letům od založení tělovýchovy v Otrokovicích. Vážení, byl to pohled pro bohy.
Jako první vystoupily na skladbu Zpěv naděje ženy, o nichž mám podezření, že snad potkaly samotného Tyrše. Měly bílé dresy a na nich dlouhé bílé sukně z průsvitné (!) látky. Mávaly pažemi sem a tam, hopsaly, braly se kolem pasu a točily se v kruhu a celé to působilo dojmem, jako bych byla na Labutím jezeře, kde baletky zapomněly na čas.
Další zajímavé číslo bylo vystoupení jiných žen, které se nejdřív vlnily na Malou noční hudbu a následně jim začala hrát skladba Léto od Hradišťanu. Dokonale sourodé skladby.
Dorazilo mě vystoupení tzv. Věrné gardy. Asi padesát starých paní (bílá halenka, modrá sukně, červený pásek) a pánů (bílé triko, modré kalhoty, červený pásek) cvičili na píseň Ta naše písnička česká: Ty naše písničky (oblouk pravou rukou) jsou jako perličky (oblouk levou rukou) na šňůrce navlečené (oblouk oběma rukama), tolik je krásy v nich (výpad levou nohou) a je to velký hřích (výpad pravou nohou), že jsou tak pomíjené (zařadit se do kruhu)... a své vystoupení ukončili recitací veršů: "Pod kroky sokolů duní celá zem, my slibujem, že Tyršovým ideálům vždy věrni zůstanem!!!"
Zajímalo by mě jen, jestli ty děti, jejichž vystoupení prokládala čísla seniorů, vůbec vědí, kdo to Tyrš byl.

Párty

Seděl naproti mně. Hádali jsme se... jako už tolikrát, ale přesto kvůli stále stejným věcem, o kterých jsme se oba zařekli, že přestaneme dělat. Mezi námi na stole ležel dort – původně dárek k narozeninám, teď zhmotnělý výsměch snaze o vztah. Ještě než se nadechl, věděla jsem vždycky, co řekne a jakým tónem. Věděla jsem, jak se u toho bude tvářit. Můj obličej se mimoděk křivil do arogantního úsměvu ještě dřív, než on pronesl arogantní větu. Dřívější síla a chuť zachovat si klid byly v tahu.

Strčila jsem prst do nádivky dortu a olízla jej. Nádivka byla sladká, nahoře na dortu číslovka. Zvýšil hlas, aby upoutal moji pozornost. Podívala jsem se na něj. Křivky jeho obličeje bych mohla nakreslit zpaměti. Oběma rukama jsem uchopila talíř s dortem. Čokoládová poleva se svůdně leskla. „...a říkal jsem ti, ať to uděláš jinak, ale ne, tys...“

Zbytek věty zůstal nevysloven. Rukama si otíral pusu a oči plné šlehačky. Ve vlasech měl kus čokolády a většinu dortového korpusu v klíně.

Stejně jsem věděla, co chtěl říct, tak co.

Noční roverský závodeček v Napajedlech

Úplně na poslední chvíli bylo rozhodnuto, že se roverského závodu zúčastníme. Samo složení našeho týmu zaručovalo, že bude veselo. Já a Liška, kombinace, ze které našim roverům cvaká zadek hrůzou :D Startovní čas: 20 hodin 30 minut.
Ještě než jsme vyběhly, začalo hustě pršet. Ale skaut je nepromokavý... Vyrazily jsme. "Jé, já jsem tak dlouho neběhala," volala jsem nadšeně. "Já nikdy," supěla Zuzka, ale naštěstí hned za rohem bylo první stanoviště. Udělat co nejvíc žabích skoků a držet se u toho za ruce... Natáhla jsem se jako první. Zuzka hned po mně. Ale nevzdaly jsme to. Celkem jsme hopsly 37krát, dobře my! :D
Další stanoviště byl hod smetákem na způsob hodu oštěpem. Zalitovala jsem, že jsem si nikdy od ségry nenechala vysvětlit techniku; málem jsem se zapíchla...
Stanoviště, které rozhodně stojí za zmínku, byla střelba ze vzduchovky. Jak jsem držela já tu vzduchovku, tak asi drží prase kost, takže není divu, že jsem netrefila ani jednoho panáčka, akorát jsem zhasla svíčku, co osvětlovala terč. Můžu to však svést na citové rozrušení, které ve mně vyvolal rozhodčí větou, ať si představím, že střílím na učitele.
Nejveselejší stanoviště bylo na louce ve svahu. Měly jsme trakačem objet určitou trasu. Popadla jsem tedy Lišku za nohy a jely jsme... Když už nemohla, prohodily jsme si pozice. Místy se však trakač měnil na pluh - hlínu až v nose máme asi obě.
Aspoň pár set metrů před cílem jsme - pro formu - běžely. Bohužel až pozdě jsme si všimly, že to pod námi není louka, ale záhony. "Ježiš, my jsme v hyacintech!" vzkřikla Zuzka dramaticky. Zcela nelogicky napadl mě jazykový problém, a to jaká i se píší ve slově hyacint...
No asi jsme nevyhrály, ale vyhrály jsme si :)

Sen s břichem

Dneska se mi zdál fakt divný sen. Byla jsem těhotná a nevěděla jsem s kým. Byl podzim, všude listí a zima, já měla obrovské břicho, dokonce jsem vnímala kopající dítě v sobě, ale nemohla jsem si ani za nic vzpomenout, s kým jsem počala. A tak jsem v tom snu vytála svoje deníky a hledala nějaké stopy, záznamy, informace...
Mamka běhala kolem mě a tvrdila, že je jí to jedno a ať si dělám, co chci, ale prej že teda neví, kde budu bydlet a kdo mě bude živit, a taky říkala, že jsem coura a že tohle teda ode mě nečekala.
A já jsem pořád listovala v těch denících a nemohla jsem najít zápisy odpovídající datem a bylo mi úzko z toho, že budu sama u porodu a že i na to mimčo budu sama, a hlavně jsem pořád nechápala, kdy a jak a hlavně s kým se to stalo...
Asi ještě dvě hodiny po probuzení jsem byla úplně zmatená a přemýšlela jsem, jestli opravdu všechno je, jak má být.
Ještěže projít psychoanalýzou už není společenská nutnost :)

Kdo chce s máničkama býti...

Jak říká Dejv, už je to trapný, ale zase za to může Pekař. A začalo to přitom nevinně a docela intelektuálně, když Petrové nad Pekařovým novým diplomem (který Dejv prej klidně vyrobí za deset minut v malování) diskutovali o mezinárodní politice. „Za chvíli ho poleju pivem,“ vrčel Dejv, a dal tak najevo, že tenhle večer intelektuální nebude. A nebyl.
Rusofilní Pekař hypnotizoval ceduli s nabídkou ruská vodka 35,- tak dlouho, až nám ji slečna donesla. Teda kluci tvrdili, že je to jemně perlivý rajec, ale já jsem dobře poznala, že lžou, darebáci. Ta vodka, co Dejv pak dolíval pod stolem, byla o něco lepší, ale pořád to byl tvrdý alkohol, což je možná důvod, proč mě teď tak bolí hlava.
Z neznámých důvodů jsme se později přesunuli do Růže. Po cestě jsem rozvíjela úvahy o antropomorfních domech, ale kluci to vůbec neocenili, naopak mě pořád popoháněli, ať jdu rychleji. Přitom byl tak hezký večer.
Téma mezinárodní politiky vystřídala debata o spodním prádle, do které se Hrnča překvapivě odmítl aktivně zapojit. Ale my s Leňou jsme ho prokoukly. Jasný slipař. Zřejmě v rámci pomsty mě začal přesvědčovat, že moje tričko s kačenkama není ve skutečnosti moje tričko, ale Dejvovo. Pekař ale tvrdil, že mám určitě větší obvod přes hrudník, čímž prokázal velmi špatný odhad, protože když mě pak kluci konečně u našeho domu ukecali, že kačenky patří Dejvovi, ukázalo se, že máme hrudník velmi podobný.
Po cestě domů se ještě ty dvě paka pokoušeli přesvědčit recepčního v Internacionálu, že tam máme rezervovaný pokoj. Strašně se u toho smáli a recepční je napomínal, že je to vážná věc.
Ráno jsem se probudila v Dejvově triku, s rýmou, bolením hlavy a rozmazanou řasenkou, ale tak ten večer za to stál, když je teď Pekař ta Ema :D

...musí s nima píti.

První den na FF

Dnešní veselý den začal vlastně už včera. Peťa dovezla víno, a ačkoliv ho byla pouze jedna láhev, usínala jsem s pocitem, že pluju na rozbouřeném moři. O to horší bylo zvonění budíku v 6.20, ale nakonec jsem se z postele vyhrabala. Za padesát minut jsem vycházela směr FF na první přednášku psychologie na nové škole.
Dle orientačního plánu našla jsem aulu C 33 a usadila se v křesílku. Na chodbě bylo mrtvo, kolem kroužila akorát uklízečka a později došli další tři lidi, co stejně jako já věřili, že semestr začne opravdu dneska. Vyučující ovšem nedorazil.
Rozhodla jsem se dát tomu ještě jednu šanci – pedagogice v deset. Budova A je sama o sobě labyrint a navíc nějak tajuplně propojena s budovou B. Chodby jsou z neznámých důvodů co deset metrů členěny obrovskými dveřmi, všude jsou výklenky, skříně a další dveře, takže celé to působí dojmem poněkud chaotickým. Jaké však bylo mé překvapení, když na mě zpoza jedněch dveří vybafly čtyři antické sochy v nadživotní velikosti! V exteriéru by to bylo ok, ve stísněné chodbě to ale byl zážitek hodný omdlení.
Zcela náhodně našla jsem katedru filosofie. Hned naproti vstupním dveřím vítá příchozího kabinet profesora Šmajse – málem jsem omdlela podruhé. Dech se mi tajil při pomyšlení, že ona modla současné ontologie přebývá osobně za těmito dveřmi…
Pak jsem ovšem spatřila nástěnku a na nástěnce papír s výzvou, aby se studenti mého oboru dostavili tento čtvrtek tam a tam na informační schůzku. Začala jsem áchat pro změnu vztekem. Zřejmě je problém rozeslat takovou zprávu mailem... Čekám, že tam budu sama, navíc když normální výuka začne až příští pondělí, jak jsem se dověděla také na nástěnce…
Zřejmě vás nepřekvapí, že ani druhá hodina se nekonala. S vrčením jsem se vydala hledat katedru češtiny, co kdyby také byla nějaká utajovaná schůzka… Korunu tomu nasadila cedulka na dveřích sekretariátu:

Úřední hodiny pro studenty: 9-11 hodin.
Všechny potřebné informace jsou na nástěnce.

Akce s přívlastkem šílená

Když jsem před čtrnácti dny kývla na sjíždění Hloučely, normálně nenápadného potůčku vytékajícího z přehrady Plumlov, netušila jsem, do čeho jsem se to zase vrhla.
Dneska přesně v 11 hodin byla otevřena stavidla. Pochmurně jsem pozorovala téměř vyschlé koryto zarostené trávou a přemýšlela, kde všude uvízneme na mělčině. Nafoukaly jsme se ségrou vypůjčenou pálavu, jaksi - jen aby to bylo - jsme zavřely loďák a převlekly se do sportovního. Tyto drobné úkony trvaly asi hodinu, po jejímž uplynutí jsem se při pohledu na říčku trochu vylekala. Koryto bylo naplněné až po okraj rozbouřenou napěněnou kalnou vodou zběsile uhánějící k Prostějovu. Dopnuly jsme však odvážně záchranné vesty a vsedly do lodě.
Hm... jak to jen popsat člověku, co to neviděl... Představte si asi tak druhý povodňový stupeň na potoku protékajícím lesem... V cestě stojící i popadané stromy, silný proud unášející spousty větví, trávy, keřů - a vodáků. Snahy o řízení lodě vyzněly v mém podání poněkud naprázdno, voda s námi smýkala od břehu ke břehu a netrvalo dlouho, a už jsme se koupaly. Poprvé v životě jsem se cvakla i s hlavou, voda mi vletěla do očí, do nosu, loď mě přikryla a vlekla s sebou, klopýtla jsem přes ségru a doufajíc, že je v pořádku, snažila jsem se někde zachytit. To jsme se ještě smály. Když kamarád z druhé lodě utopil brýle, kamarádka botu a na závěr píchli loď, už to tak vtipné nebylo.
Podruhé nás otočila zákeřná větev - poté, co mi málem vymkla rameno. A zas jsem byla pod lodí, ale tentokrát tam byla taková hloubka, že jsem se neměla od čeho odrazit, a tak jsem se jen bezmocně držela pálavy a čekala na něco. Něčím se stali dva kluci v neoprenech, co nás s úsměvem vylovili. Třetí a čtvrté cvaknutí už si moc nepamatuju. Zato si pamatuju peřeje, na nichž mi háček vypadl z lodě, naštěstí ségra díky vestě plovala jako korek, a taky si pamatuju, jak jsme zachraňovaly kajakáře, kterému se povedl eskymácký obrat jen do první poloviny. A dva chlápky, co chtěli podjet nizoučký most a zasekli se pod ním, a jak dostala ségra arachnofobický záchvat, když nám po nárazu do keře napadalo do lodě asi milion pavouků různých velikostí...
Ale přežily jsme a to se počítá :o) Tak kdo chce jet příště s námi? :D

Lenivé čtvrteční snění

Nedávno se mě kamarádka ptala, co bych chtěla v životě zažít. Hm... tak tankem už jsem jela. To byl jeden z mých snů. Další touhou bylo vidět spadnout na zem celý meloun. Toho jsem byla svědkem dokonce dvakrát; jednou vypadl z rukou Natálce a podruhé Vanči. Ačkoliv jsem tomu nevěřila, fakt se kompletně roztříská, a udělá to bezva zvuk... takové krach...
Dalším mým přáním je jít na karneval... myslím dospělácký, žádné dětské disko trysko v maskách... šli byste? A kdybyste šli, tak za co? L. řekl, že by šel za housenku, doteď se té vidině směju. Představuju si svoje kamarády, za co by tak mohli jít. A jestli by někdo z nich šel za Dopplerův efekt :D

POZOR! POZOR! POZOR!

Jedinečná nabídka pracovních míst: řidič noční linky

Řídíte rádi silné stroje? Milujete adrenalin z rychlé a nespoutané jízdy? Fascinují Vás prázdné noční ulice? Vzrušuje Vás tma? Pak pro Vás máme to pravé!

Nabízíme individuální tvůrčí práci bez otravného kolektivu s adekvátním výdělkem sice bez možnosti postupu, zato s možností splnění Vašich tajných snů být pánem nad životem a smrtí.
Požadujeme vášeň, aspoň mírný sadismus a otupělý pud sebezáchovy, jakožto i záchovy života obecně.
Řidičský průkaz výhodou.

Zaujala Vás naše nabídka? Hlaste se na Dopravním podniku…

FEDO 2008 aneb Miluju Poláky :D

Protože Slovákům vichřice utrhla střechy a oni svou účast na festivalu odvolali, dostaly jsme na starost polský soubor Keblowo. Do posledního momentu jsme s Markétou nevěděly, kdo nám vlastně přijede, neboť na štábu tvrdili, že to budou dospělí, ale v tištěném programu se psalo o dětech... Nakonec to bylo něco mezi – autobus byl plný mládeže od 14ti do 23ti roků, takže věkem docela k nám. Hoši byli fešní a holky zamlklé – ideální kombinace.

Ovšem na nějaké flirtíčkování nebylo moc času, protože starat se o soubor na festivalu znamená hodně stresu, skoro žádný odpočinek, maximálně nastartovanou improvizaci a pořádně proříznutou tlamičku.

Prvním problémem byl jazyk. Bylo mi hloupé mluvit se Slovany anglicky, takže jsme žvatlali polsko-česky. Bylo to šílené, ale tak šlo to. Samozřejmě některá slova se liší... takže až bude po vás Polák chtít ukázat cestu do sklepa, neznamená to, že chce jít chlastat, ale že chce jít do normálního obchodu třeba na zmrzku...

Naše ubytovna byla na kopci. Avšak slovo kopec v Polsku neznají, takže jsme asi hodinu řešili, kde má autobus počkat – pořád si mysleli, že „pod kopcem“ znamená někde ve vedlejším městě. Teď už vím, že kopec se řekne gura (nevím pravopis)...

Na štábu jsme nafasovaly stoh formulářů, které měli naši bobečci vyplnit pro cizineckou policii. Byly tam dotazy na všechno, snad i velikost bot... takže tanečníkům trvalo 24 hodin, než to s ksichtěním vypsali. Jenomže na štábu to chtěli mít hned, takže jsme si slízly pořádný kartáč. Když jsem konečně donesla ty lejstra kompetentní paní, odvážila jsem se vznést dotaz, proč to sakra chtějí, když jsme všichni v EU. Absurdita dosáhla vrcholu, když se na mě s pokrčením ramen podívala a řekla, že to netuší a že jí to taky přijde divné.

V sobotu Markéta byla pryč, takže jsem to šéfovala sama. Měli jsme asi půl hodiny na přesun z centra Zlína do ZOO. Frčíme si to městem a blíží se podjezd. „My jecháme tam?“ táže se řidič. K podjezdu je 100 metrů. „Tak,“ kývám. 70 metrů. „Náš autokar jest moc vielky,“ praví řidič konverzačním tónem. 50 metrů. Přemýšlím, jak to myslí. „My musime zavrutit doleva,“ pokračuje Zikmund a švihne to přes dva vedlejší pruhy do jakési úzké uličky, o které netuším, kam vede... Až pak mi došlo, že jsme byli na podjezd moc vysocí... jenomže jinou cestu do ZOO neznám, takže volám vedoucí, která taky neví, a tak se ptá náhodného kolemjdoucího, slyším, jak říká prosím vás pane, nevíte, jak se dostanou... když mi společně vysvětlí cestu, volám ještě do ZOO, že se zpozdíme, protože kdybych nezavolala, volali by oni, aby mi oznámili, že jsme se zpozdili...

Jinak to ale byla bezva spolupráce, nakonec jsme se i spřátelili, a dokonce jsme byli v sobotu na disko trysko, eh, jen ta kombinace piva a vína nebyl dobrý nápad... A dostala jsem za svou péči o ně na památku deštník! :D

Dosud na skladě...

Stály jsme v trolejbuse... já, Natali a mamka. Naproti nám seděl postarší podivný chlápek. Chvíli na nás tři hleděl a pak povídá: "A já jsem myslel, že silikony jsou už vyprodané..."

Sjetá :D

Tak jsem pořádně sjetá :D Za čtyři plavební dny sjeli jsme po Vltavě cca 65 km. Skoro každá loď se otočila, titul „mistr Cvak“ obdržel stejně jako vloni Ivoš :D

Mě pokořil akorát první splav ještě ve Vyšším Brodě... najely jsme do jezu nakřivo, háček Zuzka vykvikla, zavřela oči a chytnula se lodě, já jsem zabrala na blbé straně a už jsme se koupaly. Vylovili nás až asi po 50ti metrech nějací cizí kluci a strašně se smáli. Hm.

Počasí nám přálo z padesáti procent: dva dny bylo hezky, dva dny zima... A tak jsme si spálili obličej a utrpěli podchlazení, ale kupodivu nikdo neonemocněl. Můj krizový moment přišel během druhé noci, kdy byla děsivá bouřka a zuřivý déšť a kdy kompletně promokla jedna stěna našeho stanu, takže jsem celou noc odsávala loužičky ručníkem a ten pak ždímala do předsíňky...

Zamilovala jsem se do Českého Krumlova a do náměstí v Budějovicích. Poznala jsem dvě bezva Pražandy. Naučila jsem se nové písně („...kousavá deka kusadlama seká...“) a ověřila jsem si, že vařit na lihovém vařiči jde úplně v pohodě, ne že ne. No prostě i když některé věci nevyšly úplně na sto procent, byla to bezva akce. Tak kam za rok? ;o)

Praha a jak tam bylo

První částí pražského výletu byla svatba mé české kamarádky a amerického kamaráda. Poprvé jsem absolvovala bilingvální obřad a bylo věru zvláštní, když on řekl „I do“ a ona řekla „ano“. Americký pastor byl familiární a vtipný, ještě jsem nezažila, aby se svatebčané během obřadu takhle řehtali... Byla jsem trochu v rozpacích, co říct v rámci gratulace ženichovi, protože on neumí česky a já nevěděla, jestli by pochopil takové ty klasické české svatební věty, ale byl celý dojatý, a dokonce plakal, tak nakonec bohatě stačilo ho obejmout, uf :o)

Ubytovaná jsem byla v Jahodnici u Kuřátkových. Bydlet na takové poetické adrese se mi už dlouho nepoštěstilo. Navíc jsem měla vlastní postel, směla jsem použít koupelnu, dostala jsem najíst i napít, sakra, proč jsem z tama už odjela?

V neděli mě Peťa protáhla celou Prahou. Protože je místní, zná všechny tamní vychytávky – kde mají chutné jídlo za příjemné ceny, kde se houfují turisti, kde dostanete dobré kafe a kde se dá koupit něco zajímavého pro radost. A protože je Peťa taky správná budoucí učitelka, zná ke všem místům nějaké drbíky a umí je výborně podat. Tlesk tlesk.

Jestli vás zajímá, jakou kulturu jsem v hlavním městě zažila, tak to byla výstava převážně hanbatých obrazů umělce Šimandla, dále návštěva kavárny v Lucerně a v neposlední řadě seriál The Big Bang Theory, který tímto všem doporučuju :D

A teď jsem zase doma a přemýšlím, proč tu taky nemáme metro. No každopádně to byl bezva výlet :o)

Zítra...

...bílé šaty, sláva veliká, ano, dobrovolně, ano, God bless you, dorty, prstýnek...
Muž našel ženu, neboť.
Pořád mi nedochází, kolik nám už je let.

Hodně štěstí, Terezko a Joe.

Sonda do hlubin času (škoda že nemám skener)

Z nedostatku jiných podnětů k činnosti vytřídila jsem za poslední dny asi tunu brajglu, co jsem za léta nashromáždila. Nestačila jsem zírat a dost mě to pobavilo. Bylo to jako vracet se zpátky životem, hlavně mě zaujala část dokumentující mé dospívání. Linda v pubertě, no mazec, vážení. Nejdřív jsem našla fotky (i když možná jsem je radši ani najít neměla): klasické dvanáctileté ucho, co neví, jak se má tvářit a kam s rukama, a obrovské okuláry. Pamatuju si, jak jsme je s mamkou kupovaly a jak mi tvrdila, že jsou pěkné a sluší mi. Hm. Akorát byly ty brýle skoro větší než moje hlava a vypadala jsem s nima jak Anežka Vopršálková z dívčího internátu :D

Taky jsem našla nějaké povídky, co jsem zamlada tvořila, a asi pět listů knihy, kterou jsem zamýšlela napsat – evidentně pod vlivem Ludvíka Součka, kterým jsem se tehdy zřejmě právě prokousávala („Kolem dvanácté hodiny, kdy Slunce stojí za Zemi nejvýš, posádka poobědvala, pokud se dá říkat oběd tubě silně koncentrovaného bujónu...“).

Dalším veselým dokumentem je zběsile barevná malůvka nadepsaná jako „Roztomilá zvířátka žijící ve světě pubescentů“. Moje veledílko zobrazuje například „Pařezňouše obecného zcvoklého“, „Vodkáče lákavého dostupného“ nebo „Zdrojmléčky naduté XXLté“.

A sešit nazvaný jako Blbiny, kam jsem si psala všechno, co mě zaujalo, většinou šílené kraviny... pro ilustraci: výroky slavných („Každý odpor je marný.“ Ohm), básničky, vtipy (Mami, dáš nám zase ten dobrý puding? Ne, děti, dědečkovi už nehnisá koleno...), bonmoty (V určitém okamžiku se z každého nářadí stává kladivo.) a další. Taky jsem našla moje první cédéčka – s technem, hip hopem... a Kelly Family.

Oh my goodness :D

Après...

Nepamatuju si, kdy jsem naposledy byla takhle mrtvá. Pět dní v kuse osmatřicet a víc, místo dýchacího ústrojí hlenovody a novorozenecký spánkový režim – 20 hodin denně. Během toho týdne jsem stihla v upocených snech znova odstátnicovat a odpromovat, znova jsem absolvovala celý skautský tábor a znova vandrovala Lužickými horami. V jasnějších momentech, když zabral paralen, přemýšlela jsem, co s načatým životem.
„Vždycky mě naštvou lidi, co stojí s báglama před nádražím, protože oni někam jedou a já ne,“ stěžoval si Pekař. Teď mám v sobě podobný pocit. Zuzka s Tomem ve Státech, Lukáš v Řecku, Veronika v Irsku, Petr na Islandu, druhý Petr na odjezdu do Portugalska. Otrokovice najednou zdají se mi maličké a stísněné, příliš známé a nic nenabízející, donedávna neoblíbené Brno rozpřahuje ke mně přátelsky paže a otvírá desítky dveří, které jsem předtím vůbec nechtěla vidět. Tenhle půlrok byl zlomový – a velké díky vám všem, co jste stáli po mém boku, byť mnozí o tom asi ani nevíte :o)
Přišel čas změn, čas přijímání výzev.

Nemoci – sbohem, chuti do života – vítej zpět!

Blouznění

Stoupala jsem k němu po bílých schodech, zpoza něj zářilo slunce a nebylo mu vidět do obličeje. „Pojď ke mně, Aido, neboj se...“ mluvil ke mně povědomým sametovým hlasem. „Ale já se nejmenuju Aida,“ namítla jsem. Stoupla jsem na poslední schod. „Jistěže se jmenuješ Aida,“ usmíval se a vzal mě za ruku. Byl nahý a já taky. Ruce měl chladivé a jemné. Vykročili jsme do zahrady, na obzoru zapadalo slunce a větřík si pohrával s větvemi stromů. U potoka poklekl a nabral vodu do dlaní. „Umyj se, Aido,“ vybídl mě, „půjdeme spát.“
Položil se vedle mě a svou chladivou rukou přikryl moje horké čelo. Usmála jsem se... Vtom se jeho prsty sevřely, zabolelo to, do tváře se mi zaryly nehty. Obličej i ruce mu začaly pokrývat šupiny. Vysmekla jsem se a utíkala pryč, ale zvedl se vítr a stromy mi do cesty kladly svoje větve. Za sebou jsem slyšela supění a sykot, naplnila mě panická hrůza a strach z bolesti... jen se dostat ke schodišti... ale hladina potoka se zvedla, přede mnou byla obrovská řeka... a za mnou zvuk plazícího se těla. V slepé naději na zázrak jsem vkročila do vody, ale byla ledová a prudce vířící... uklouzla jsem a hladina se nade mnou zavřela.

S báglem do lesů, ženám vstup zakázán

S naivitou sobě vlastní vydala jsem se o víkendu na vandr s pěti hochy. Půl tisíce kilometrů od domova do severočeských hvozdů. Byla to poučná výprava uvozená těmito slovy: „Na tomhle vandru žádná ženská není.“ A tak jsem se na tři dny stala mužem. Teď, kdy jsem opět ženou, uvědomuju si tyto zásadní poznatky.

Muž musí mít vždycky pravdu. Úkolem ženy je zařídit, aby pravda pošla z muže.
Muži jsou přírodní tvorové. Základní kombinace vychází z býka, dogy, páva, kohouta, slepice, krocana, prasete a paviána plus příměsi. Mezi sebou se oslovují vole.
Ženy jsou podle mužů totálně apatické bytosti - mužská zvědavost nezná mezí.
Muže lze vyhecovat k čemukoliv na světě.
Nezáleží příliš, jaké vzdělání muži mají. Oblíbená témata jsou ženské, stroje, chlast, o jiných se hovoří jen málo.
Čím drsnější výrazy, tím lepší pozice ve společenství.
Soucit muže je stručný a věcný (tobě teče krev, tu máš náplast... vypij ten coldrex hned teď!)
Muži milují zkratky, hlavně ty, co objeví oni sami.
Všichni muži touží být Chuckem Norrisem.

S modrým lejstrem

Vyhlašuji soutěž o ceny hodnotné:
Kterápak dívčina je teta Linda? ;o)

Žena, manželka a matka za volantem

Datum a čas: 15.7.2008, 18.30 – 20.15 SEČ
Trasa: Kyjov – Otrokovice

Otec: proč se rozjíždíš do kopce na dvojku?
Mamka: šak už jsem jela, auto už se hýbalo...
Otec: ne, dvojku tam mělas od začátku!
Mamka: nekecej mi do toho!
O dvě minuty později (stále v kopci):
Otec: ale přidej, přidej! Nebo budeme doma zítra ráno!
Mamka: mám nohu na podlaze, už to víc nejde... a mlč!
Za pět minut na křižovatce:
Mamka: ježiš... jsem na hlavní, nebo ne? Jsem na hlavní, Jarku?
Otec: nesleduješ značky! Sleduj je!
Mamka: a jsem na hlavní?
Otec: panenkomarja, děcka rozlučte se se spolužákama... jsi na hlavní!
Později na rovné dlouhé široké cestě:
Otec: zařaď pětku a jedem.
Máti: pětku?! Proč? Jedu jenom osmdesát a rychleji nepojedu!
Otec: tak to, děcka, toho Shrecka nestihnete, maminka nezařadí pětku.
Vaneska: ale já ho chcu vidět!
Mamka: máme ho nahraného! Nepotřebuješ to sledovat dneska!
Otec: ježišmarja pozor, cyklista, jeď od toho kraje!
Máti: ale když já mám strach, že se srazím s kamionem...
Za deset minut:
Otec: ke středu, jeď ke středu, nevymetej laskavě ty příkopy nebo se budem koulet přes střechu...
Mamka: nestresuj mě... proč jsi tak protivný, já nevím! Nedělej chytrého!
Natali: to je, tati, jak když slibovals, že nám z počítače vymontuješ harddisk!
Otec (k mamce): žes ty mě v té Topolné našla... jak by mně bylo bez vás dobře! A jeď k tomu středu!
Máti: kdybych tě nenašla, dodneška by ses válel pod duchnou a nechal se od maminky krmit! Tamta značka znamená, že tu budou koleje?
Buch buch...
Otec: ježišmarja, podvozek... moje autečko, můj mazánek...

Já jsem věděla, proč nechci řídit.

Dilema...

Kam od září? FF nebo PedF?
A proč? Fakt nevím :o(

V prádle v bahně

Nabrala jsem si na stojanu pár kousků oblečení a zavřela se v kabince. Přišlo to v momentě, kdy jsem stála jenom v prádle. Rádiový pořad, o němž jsem dodneška jenom slyšela.
Vyzváněcí tón.... „Novák, prosím.“
„Dobrý den, tady rádio... máme tady vzkaz od vaší ženy.“
„Eh... ano?“
„Chtěla by vám říct, že vás pořád moc miluje a nechce bez vás žít, i když jste se nezachoval právě... pěkně. Co vy na to?“
To je milé, napadlo mě, teď mu nechá zahrát oblíbenou písničku... ale sakra, co ta výčitka? Roztržitě na sebe koukám do zrcadla.
„Hm... no... Já ji mám taky pořád rád...“
„Vy prostě patříte k sobě, pane Nováku.“
No to snad... To si ta moderátorka dělá srandu...
„No... asi ano...“ blekotal chlápek, ale ženská v rádiu byla neúprosná.
„Tak se vykašlete na tu cizí ženskou a vraťte se k manželce!“
Začala jsem si rychle sundávat zkoušené oblečení, tohle přece nebudu poslouchat...
„Když to není tak lehké,“ vzmůže se muž na chabý odpor. Představuju si, jak zatíná pěsti a slibuje své ženě v duchu okamžitý rozvod.
„Ale všecko jde, sám jste řekl, že s manželkou patříte k sobě. Co říkáte?“
„No... asi jo... hm...“ Nechutné. Ježí se mi všecky chlupy, jak se někdo nestydí dělat kariéru na malých lidských trápeních. Utíkám pověsit oblečení zpátky na stojan.
„No vidíte. Tak nashledanou a hodně štěstí.“ Cvak, moderátorka zavěšuje telefon vykolejenému muži a vrací se k manželce. „Tak co, paní Nováková, já jsem s výsledkem docela spokojená...“
„Ano, ano, děkuju...“
Pozdě. Tak jsem to slyšela celé. Je mi na zvracení. Z manželky, která nedokázala řešit intimní problém diskrétně, z manžela, který zradil, a nejvíc z moderátorky, která za tohle všechno dostane zaplaceno. Doufám, že se o nevěrách svého drahého nikdy nedozvím.

Emoční střípky :o)

Vypadám pořád stejně, ale prý jsem teďka bakalář. Nu, nic se nezměnilo kromě toho, že ze mě spadl půlroční stres a že formulářová kolonka na titul už nemusí zůstávat prázdná. Stejně je to divný pocit. Byla jsem včera po zkoušce děsně unavená, tak jsem šla spát, vydržela jsem ale ležet akorát půl hodiny a už se to zase ozvalo… neklid, nápady, akce, touhy, všechno, co jsem od ledna tlumila, vybuchlo v podobě nezměrné energie, v momentě bych byla schopná sbalit se a vyrazit kamkoliv s kýmkoliv na jakkoliv dlouho… do toho kapky nostalgie, náš bezva obor se teď rozdělí, otazníky, kde od září budu, smutek, že Zuzka je až za oceánem, a veselost při představě, jak tam utíká před skunky…
A v krosně půl litru eňoňuňo kubánského rumu, čtyři limetky a půl kila třtinového cukru, prý bude mochíííto párty, vlak na Vysočinu odjíždí v 15.57 :o)

Slečna učitelka v akci

S podezřelým úsměvem přede mě Vaneska položila učebnici prvouky a prý: „Vyzkoušej mě ze strany 64 a 65.“ Listuju. Minu kapitolu dopravní značky, krajina, v níž žijeme, látky a jejich vlastnosti, rostliny i živočichy a knížka zůstává otevřená na straně s tématy růst, vývoj, muž, žena a rozmnožování. Mimoděk mi to připomnělo, jak se mě druhá ségra před nějakým časem ptala, co je to erekce, a preventivně rudnu.

„Tak mi řekni čtyři fáze lidského života,“ začínám opatrně.

„Dětství, dospívání, dospělost a starost,“ jmenuje Vanča. Vysvětlit rozdíl mezi stářím a starostí je nadlidský úkol, takže jdeme dál. Když chci slyšet definice životních etap, dozvím se od své sestřičky, že rodinu tvoří „mama, tata a děcka“ a že „staří se nudí a dívají se na televizu“. Hm.

Posléze se přesouváme k zajímavější části. „Ehm... takže máme mužské a ženské pohlaví, tak mi řekni, jak se jmenuje to, co má taťka.“ Vaneska zrudne a zlomí se v záchvatu rozpačitého smíchu. V jejím řehotu zaslechnu zaznít slovo penis. „Výborně,“ snažím se dodržet pedagogickou zásadu pochválit a zároveň zachovat svou důstojnost, „a jak se jmenuje to, co má taťka dvakrát?“

Vanesku popadne nový záchvat smíchu a z obýváku slyším Natálku vykřikovat cosi o koulích. „No, Vančo, va...? var...?“ snažím se ségře napovědět, ať už to máme za sebou.

Ségra se ale řehtá čím dál víc a když se jí podaří popadnout dech, oznámí, že se to jmenuje varhany...

No prostě veselo. Jestli zítra do té písemky napíše, co z ní vypadlo doma, tedy že muž má penis a varhany, že ženské pohlavní orgány jsou žlučníky a že po oplodnění vajíčka vznikne slepice, to se učitelka asi podiví.

Let´s save the world, let´s save the planet!

Dohodly jsme se s kamarádkou, že začneme podnikat. Naprojektovaly jsme to včera, když jsme byly obě jakési v depresi tonoucí. Budou z nás obchodnice, hledejte pod názvem L&O Company.

Chceme prodávat zboží prudce nedostatkové, takže to nebude nic jednoduchého, ale máme pevnou vůli. Jen potřebujeme nějaké supporting stuffs, proto nejprve napíšeme projekt a zažádáme o grant drahou postmáti Evropskou unii.

Prvním krokem bude zakoupení farmy, zřejmě v líbezném prostředí Vysočiny. Tato výše položená oblast svědčí chovu ovcí, jejichž kožíšky budeme potom potřebovat. Kamarád Karel, kterého zatím neznám, ale který je prý bezva, byl nominován na výrobu pytlíků – bude je plést z vlny našich dobře napasených oveček. Pytlíky budou různých objemů – od malých dárkových (cca 0,25 l) po velká rodinná balení, samozřejmě cenově výhodná (10 l). Cena se bude počítat za gram, při větším odběru sleva až desetiprocentní; samozřejmě ale bude závislá na řadě faktorů, to je holt byznys... bude záležet, kolik lidí nás ten den naštve, kolik zklame, jestli nebudem mít zrovna menzes, jaké bude počasí a další věci.

Máte chuť koupit si náš produkt? Budeme s Olinkou prodávat optimismus...

Představte si, že...

sedíte v hospodě s kamarádem. Pijete kafe, jíte pizzu, povídáte si. Tu začne z reproduktorů hrát lambáda. Kamarád vyskočí a začne se svůdně vlnit kolem věšáku na kabáty...

půjčíte si na přehradě šlapadlo. Zajedete do opuštěné zátoky a na břehu spatříte dívku s rybím ocasem, přehradní vílu. Sedí tam, zpívá a češe si zrzavé vlasy.

sedíte v aule a posloucháte přednášku o Hegelovi. Když hodina skončí, učitel si nasadí křídla a odlétne otevřeným oknem pryč.

jedete nacpaným vlakem, stojíte v uličce... náhle tunel... a když vlak z tunelu vyjede, kufry pryč, kabelky pryč a všichni cestující jsou úplně nahatí.

sedíte v šalině a proti vám pán v brýlích, s mrožím knírem a bradkou. Když se podíváte pozorněji, zjistíte, že je to Tomáš Garrigue Masaryk.

čekáte na autobus a s vámi tam čeká někdo cizí, kdo se vám hrozně moc líbí. A vy jdete za ním a řeknete mu to.

na vaší vlastní svatbě partner místo ano řekne ne.

stojíte v koupelně a soustředěně se líčíte. Najednou na vás váš obraz v zrcadle mrkne a usměje se.

ráno se probudíte ve své posteli nazí vedle cizího nahého člověka a ani jeden nevíte, co se stalo.

vaše WC začne mluvit.

Když se z člověka stane PULtitulEC

Nejvděčnější téma včerejšího večera: chlapské chlupy. Holit? Neholit? A jaký deodorant po holení použít, aby to neštípalo? Zjistilo se, že dobrovolnice v Ratolesti jsou spíše jeskynní divoženky, kdežto dobrovolníci jsou... hoteloví frikulíni, řekněme :D Jinak řečeno: zatímco holky při pouhé představě chlupů téměř omdlévaly rozkoší, pánský názor zněl jasně ve prospěch pokožky a la oškubané kuře. No zajímavé to bylo. V kapse dnes nalezený účet vykládá pohádku o třech lahvích vína. Fotky látají místa, kde se paměť trhá. To zas bylo veselo na Starém bělidle :D

Závěry z pozorování u Modré růže a jiných píp

I z jemňoučké slivovice je mi špatně.
U kudrnatých lidí poznáte vztek tak, že se jim narovnají vlasy a zvlní proužky na košili.
U holohlavých lidí poznáte vztek tak, že ty kudrnaté začnou mlátit.
Nikdy nevěřte anketám v novinách.
Tatarský biftek už od pohledu není mé oblíbené jídlo.
Čím víc chcete ve fotbálku vyhrát, tím míň se to daří.
Vypáleného cejchu se lidi nezbavili celý život; myslím, že ani „mateřské znamínko“ od doutníku nezmizí.
Studenti češtiny a žurnalisté mají z celého národa největší aktivní znalost sprostých slov.
Citová korupce je, když oslovujete děkana „ahoj, lásko“.
Na to, aby se spikly proti mužům, stačí ženám znát se 30 vteřin čistého času.
Podle nových výzkumů činí jistá skupina 10-20% populace, podle toho, kolik lidí sedí u stolu.
Když jdu spát střízlivá v půl čtvrté ráno, stejně jsem po probuzení jak po opici.
Muž je nejrozkošnější v momentě, kdy se souká pod fotbálkem a dělá haf, haf.
Zmínkou o benátském přízvuku nebo vietnamském milenci některé lidi spolehlivě vytočíte.
Obyvatelé Jindřichova Hradce mezi rybníky neumístí fotbalovou branku; proto fandí Slávii.
Ema mele maso. Ema mele mámu.

Z hlavy holubník

Jak se teď učím literaturu a čtu o životních cestách všech těch Šafaříků, Neumannů, Čapků, Šaldů, Kunderů... je strašně suché a nudné drtit se zpaměti, kdo se kde narodil a co napsal a do jakého směru to spadá. Představuju si, jací byli ti spisovatelé jako lidé a jestli znám nějaké jim podobné. Jestli byl třeba S.K.Neumann něco jako Andreas. A jestli F.X.Šalda náhodou nemá něco společného s PP. Jestli Mácha nebyl trochu jako Lukáš a jestli Blanka jde přirovnat k Němcové...

Představuju si, jak museli všichni strašně pařit, a napadá mě, jestli ty párty byly něco jako naše akce na Vrázově nebo s ratolesťákama. Jestli taky znali hru „macháčka“ a kolik holek připravil Karásek ze Lvovic o věneček. A jak moc to myslel Hašek vážně se svou Stranou mírného pokroku. Čemu ti lidi věřili a o čem si mysleli, že je blbost, co snídali a co dělali v neděli odpoledne.

A taky by mě zajímalo, jestli znám nějaké lidi, o kterých se v budoucnu bude učit. No prostě myšlenky úplně jinde, než kde by měly týden před státnicemi být, dejte mi někdo facku... :)

Recept na sentiment

Dneska jsem šla bruslit a před domem na lavičce seděl s naší sousedkou kluk... koukám na něj, on na mě... známý obličej, kam se zařadit?

Pak jsem ho identifikovala. Moje láska ze základky. Tedy platonická. S ním jsem poprvé tančila opravdový ploužák.. víte, jak to myslím... tělo na tělo. Bylo to v šesté nebo sedmé třídě a dost dlouho jsem z tohohle kluka byla mimo. Bohužel mám dar zamilovat se pokaždé do někoho, kdo se ke mně naprosto nehodí. Tohle byl těžký frajer s podivnou historií, no prostě... kolečko do čtverečku nenapasujete...

Teď tu seděl s mojí šestnáctiletou sousedkou. Rozpačitě jsme se na sebe usmívali. Sousedka kouřila hrajíc velkou. „Jdeš bruslit?“ ptal se duchaplně. „Ne, jdu na poštu,“ odpověděla jsem a dopnula brusle. Slušelo mu to pořád stejně, to by člověk vyletěl z kůže z těchhle chlapů.

Je to sranda, takové setkání :o)

Výprava na Ivančenu

První letošní výprava :o) Víc fotek tady.

Prvomájový

L: jaký je 1.máj?
P: svátek práce... učím se na státnice a uschnu... a u tebe??
L: stejné :)
P: takys nebyla dnes políbena??
L: ne, sice jsem byla celý den s roverama, ale nenapadlo to žádného. Zato je napadlo koupit si plastikové pistolky, koženkové kovbojské klobouky a projet se na malých dětských motorkách.
P: měla bych být asi překvapena, ale... nikdy nevyrostou..
L: myslím, že dám tenhle hovor zas na blog
P: zase? Ty chlapi si budou myslet, že je fakt nemáme rády...
L: ale neeee.... milujeme je... před chvilkou jsem v televizi slyšela citát... lepší je ženy rozčilovat než nudit ;)
P: na tom něco je... ale zase lepší je se s muži milovat než je ohrožovat létajícím nádobím
P: tohle je něco jako mantra, takové moje knowhow

Česky a zběsile

Davová panika skoro jak na Titaniku. Státnice za rohem a na Spolužácích anketa, kolik hodin denně se učíme. Možnosti jsou násobky tří, zatím jsem u b), déčko (nad devět hodin) mi přijde tak trochu sci-fi. Co jsem vám ale chtěla sdělit, je můj dnešní zážitek s jednou prima učebnicí. Chtěla jsem si ověřit něco ohledně adjektiv. Takže hledám ve věcném rejstříku pod A „adjektiva“. Najdu adjektiva a čtu viz jména přídavná. S povzdechem hledám pod J „jména přídavná“. Naleznu kýžený řádek a koukám jako blázen, protože čtu viz přídavná jména/adjektiva. (A Godot přijde zítra.) Takže pod P najdu „přídavná jména/adjektiva“ a za tím odkazy na stránku číslo 78, 86, 87, 88, 160, 178, 195. Ani jedna zvýrazněná jako ta stěžejní. (Možná pozítří.) Alors, otrocky hledám po listech. Samozřejmě jsem to nenašla vůbec nikde, ať žije přehlednost. Naštěstí jsem vybrakovala zlínskou knihovnu a učebnic mám víc, takže mé studium není ohroženo (vida ho, opisného pasíva!)

Ale aspoň jsem si procvičila klení.

Hlášky od kredence

Natálka: „Ptáte se, po kom jsem tak drzá? Mám dva rodiče. Taťka nemluví. Pokud vyškrtneme taťku, zbývá kdo, mami?“

Mamka k taťkovi: „Proč si pořád prohlížíš na tom internetu ty auta? Kdyby ses radši díval na nahé baby!“ Taťka: „Nevím adresu.“

Mamka k Vanesce: „Cos dělala venku?“ Nesi: „Houpala jsem se na liánách.“

Natali ke mně: „Ty jsi nachlazená? Spálil se vám v brlohu přímotop?“

Mamka k Natálce: „Běž vynést koš.“ Natali: „Dětská práce je u nás zakázaná.“

Taťka: „Já vám z toho počítače vymontuju harddisk.“

Mamka k Natali: „Ty ten chleba mažeš, jak když sere a maluje.“

Mamka: „Všecky vás odvezu do baby-boxu.“

Kdo potřebuje Akvinského?

Můj život je důkazem Boží existence sám o sobě! :D

V mezičase

Včera jsem konečně ukončila zkouškový maratón, odnesla bakalářku do knihařství a uložila její elektronickou verzi do ISu. 6.semestr je za mnou a státnice poměrně daleko. Nechci se chválit, jen vám chci říct, že teď je ten správný čas na setkání, na slibované kafe, pivko, pokec :o)
Teda jestli ten čas budete mít i vy.

Itálie v Otrokovicích

Dneska se Vanesa vzbudila s jasným cílem nejít dopoledne do tělocviku a odpoledne do břišních tanců: „Lindýýý, mám rýmu, napíšeš mi omluvenku?“ Mávala kapesníkem a snažila se vydolovat z nosu aspoň gram soplu.

Podezíravě jsem se na ni podívala. Vypadala naprosto zdravě. „Hmmm...“ získávala jsem čas. Abych ji neosočila ze lži neprávem, rozumíte.

„Já jsem už včera trochu posmrkovala a teď mám rýmu a v těláku se zpotím a nachladím a budu nemocná, tak mi radši napiš omluvenku,“ pokračovala v přesvědčování. Evidentně měla útok promyšlený. Správná ženská. Jenomže já jsem taky ženská a navíc učitelka.

„Myslím, že ti nic není.“

Vrhla po mně zlý pohled. „Mám rýmu, tak mi napiš tu omluvenku!“ A bylo to. Konflikt. Kdo z koho. Nemám to ráda, vážně ne, ale ve třetí třídě je na ulívání trochu brzo.

„Uděláme to tak. Teď budeš normálně cvičit a když dojdeš a bude ti špatně, tak zůstaneš ležet v posteli a nepůjdeš do břišních ani ven.“ Chabý pokus o kompromis, no jo.

Nebudu vás napínat. Když viděla, že mě nezlomí křikem, začala házet věcmi. Fakt to bylo divoké. Kuchyní letěl kartáč na vlasy, miska a nakonec telefon. Přemýšlela jsem, že se zabarikáduju v pokojíku, ale to už třískly dveře a milá sestra byla v tahu. Tak nevím, no. Doufám, že nás nezačne mlátit.

Gentleman od Baltu

ECčko Varšava – Vídeň. Znavená tříhodinovým cestováním složila jsem sebe a zavazadla hned do prvního kupé. Seděl v něm mladý kluk v maskáčích a svetru.

Sundávala jsem si bundu, když vtom kluk povídá: „To eště daleko v Bšeclaf?“

Touto nevinnou a prostou větou zahájil se mnou konverzaci, která trvala sice jen do Otrokovic, ale při níž jsme stihli probrat moje studium, jeho práci a platové podmínky v Rakousku („já dševaš v Alpách“), počasí v Polsku, teplotu Baltského moře, u kterého žije, český bezvízový styk s USA, počasí v Česku, švédskou sociální politiku a neschopnost Českých drah jezdit na čas.

Pochlubila jsem se, že jsem byla v Polsku se souborem tancovat. Usmál se: „Ty pěchná cholka, ty mošeš prijechať... víš, pšijet do Polska na disko...“ Než jsem se stihla začervenat nebo zasmát, vlak brzdil v Otrokovicích. Pomohl mi s krosnou a při loučení mi políbil ruku, což se mi stalo přesně podruhé v životě.

Dá se jet na Erasmus do Polska? :o)

Konec romantiky v Evropě

Zavrtěl hlavou. „Nééé… všecky ženské nejsou stejné…“

Během vteřinky, co přemýšlel, jsem se stihla zasnít. Mohl by říct něco jako ty, ty jsi jiná…

„Tak třeba jsou ženské, se kterýma zajdeš na pivo… a pak ženské, se kterýma na pivo nezajdeš.“

Ne, tohle vážně není pokračování příběhu o pařezáctví. Jen to byla nejveselejší věta víkendu a o takové se člověk musí podělit :D

Kšeft

U domu zastavila dodávka. Otevřely se dveře. Řidič přeletěl pohledem okolí – žádní fízlové, žádná avizovaná černá Mazda. Pardálím skokem přistál na zemi; pozorný sledovatel by mohl na desetinu vteřiny zahlédnout za pasem jeho pracovních kalhot pistoli Magnum 357. Otevřel zadní dveře dodávky a zdánlivě znuděně přerovnával zboží. Tak kde je sakra ten člověk? Má chodit přesně, takhle jenom zbytečně riskují.

Zaskřípaly jakési vchodové dveře. Zbystřil. Z paneláku vyhopsalo dítě a mířilo k němu. Věnovalo mu jenom krátký pohled a pak upřelo zrak do temnoty chladicího boxu. Ať se neposlintáš, parchante, pomyslel si. „Edentortsinfonyje,“ zabreptalo dítě a natahovalo k němu ruku se zahřátými penězi. Nesnášel teplý kov. „Cože?“ zeptal se lhostejně. Dítě opakovalo svůj rébus. Nakonec pochopil, že žádá jeden dort Symfonie, a podal mu ho. Odešlo spokojeno s nákupem. Ale kde je krucifix ten chlap?

Přišel na poslední chvíli. Měl černé brýle, blbec, asi chtěl být nenápadný a neidentifikovatelný; k smíchu v tomhle maloměstě, kde každý pozná každého podle chůze...

Směnili plyšovou kachničku s naditým bříškem za svazek modrých bankovek. Brejloun odešel rádoby ležérním krokem, kachnu plnou cracku v ruce. Peníze řidič zastrčil pod kobereček na podlaze u spolujezdce. Ještě jeden obchod na druhé straně města a hotovo. Upravil si revolver, který ho tlačil, a nastartoval.

A jak jste si jako mysleli, že Family Frost prosperuje?

Moje pětiletá sestra Markétka

přála dneska dědovi k jeho pětasedmdesátým narozeninám:

„Pšeju ti hodně zdlavíčka a ať máš dost vitamínu cé a hodně vápníku.“

Vážení, tomu říkám originalita :o)

Jednoaktovka

Ona (ohřívá mu na plotně večeři): „...“ (pohladí ho po rameni)

On (vrátil se z práce, odloží kabát, nazuje si papuče): „...“ (posadí se ke stolu)

Ona (položí na stůl talíř): „...“ (pohladí ho po tváři)

On (uchopí lžíci): „...“

Ona (odnese prázdný talíř): „...“ (sedne si vedle něj ke stolu)

On (zírá do prázdna): „...“

Ona (pohladí ho po ruce): „...“

On (zamračí se a odejde do obýváku): „...“

Ona (hodinu vyčká a donese mu kávu): „...“

On (zamíchá kávu, vhodí kostku cukru, znova zamíchá): „...“ (pohladí ji po zádech)

Ona (usměje se): „...“

On (obejme ji a začte se do novin): „...“

Jaké by to bylo krásné, kdyby se lidi nebyli naučili mluvit.

Bílý kabátek, botky rudé, kde moje příští bydliště bude?

Protože na privátě nemůžu číst poezii (prostě u těch básniček pokaždé usnu), ušila jsem na sebe boudu. Jdouc ze školy zakotvila jsem se se Zahradníčkovou La Salettou přímo na Moravském náměstí. Holubi pořádali běžecké závody kolem prázdné kašny, na vedlejší lavičce mlaskal v objetí heterosexuální pár a po chodníku pobíhalo maličké vietnamské dítě a za ním jeho jen o něco málo větší vietnamská maminka. Viděla jsem samu sebe, jak tam sedím v bílém kabátku a červených botách, nohu přes nohu, sedím a čtu, řeklo by se: idyla.

Jenomže já četla z musu, byla mi kosa a měla jsem hlad a navíc ta báseň byla tak neuvěřitelně depresivní, že mi z toho bylo úplně mizerně.

Napadlo mě, že nejenom já, ale všichni ti lidi, co na tom náměstí byli se mnou, mají v sobě něco, z čeho je jim mizerně, ale navenek vypadají skoro idylicky; jako já v červených botách a bílém kabátku. A zasmála jsem se v duchu, jaké divadlo tady všichni hrajem. Jednou to sepíšu... bude to velká kniha a velká legrace, protože se v tom všichni najdete, samozřejmě změním jména, abyste se necítili tak docela nazí.

I když... teď se bavím představou, jaké by to bylo, kdyby z každé stovky lidí jeden sepsal své paměti a uvedl skutečná jména... přestal by se vydávat bulvární tisk a točit telenovely, protože lidi by se nasytili příběhů ze svého nejbližšího okolí... a hlavně by se o milion procent zvedla migrace.

Gastronomické sci-fi

Měli jste někdy suši? Takové to japonské jídlo, syrová ryba v rýži, to celé zamotané do mořské řasy. Přemýšlela jsem, jak člověka napadne udělat něco takového. A říkala jsem si, jak je fajn, že žiju tady v Čechách, kde máme delikatesy jako vepřoknedlozelo a řízky s bramborovým salátem. Jenomže když se nad tím zamyslíte, tak ono i to vepřoknedlozelo je tak trochu... podivné. Například nechápu, jak někoho mohlo napadnout uvařit knedlík. Uplácat obrovskou bílou šišku z rohlíků a kdovíčeho ještě. A pak to jméno: knedlík, moravsky knedla... mimochodem znám člověka, co se jmenuje Knedla... jmenovat se Linda Knedlová, to bych se asi celou svatební noc prosmála a zbytek života taky :o) (Samozřejmě nic ve zlém, jen mi to prostě přijde veselé...)

Naprostým tajemstvím je pro mě vznik trojobalu. Chápu, že lidi nebavilo trhat kusy syrového mamuta a že pečené maso je mnohem zajímavější. Ale koho napadlo naplácat na to mouku, vejce a strouhanku?

Naopak je celkem zřejmé, jak vznikl kapr na pivě nebo srnčí na víně, kuchařka prostě byla alkoholička a třásla se jí ruka, na tom neshledávám nic zajímavého. Ovšem samotné pivo, to je taky takový malý zázrak. Koho z vás by napadlo vařit chmelové šišky?

A proto: věnujme prosím tichou vzpomínku všem bezejmenným hrdinům, kteří zasvětili své životy dramatickému bádání na poli kulinárie, abychom my mohli spokojeně den co den pomlaskávat.

Jak jsme plesali

Miluju plesy, fakt že jo. Myslím, že člověk, co je vymyslel, by měl dostat Nobelovu cenu za mír. Je to pokaždé stejné a pokaždé mě to dostane.

20:00 hodin: strnulí pánové napůl uškrcení kravatou (taky vám kravata přijde jako nejvtipnější část oděvu? Tu kdo vymyslel, ten musel byt snad ožralý, jak říká Liška), dámy s perfektním mejkapem a koleny u sebe.

24:00 hodin: páni nosí dámy v náručí a dámy pány na zádech, kravaty se na hrdlech houpou jen tak halabala a mejkap dávno odtekl s potem, ale pánům je to jedno, protože po třech pivech je každá krásná, že.

V půl druhé ráno mě mistr Játro vyzval na waltz. Kroužili jsme parketem a já jsem fascinovaně sledovala maličkého dědečka s maličkou babičkou, do kterých všichni vráželi, protože je nebylo vidět, ale kteří přesto celý večer trsali jak o život. Jestli budu v jejich letech z poloviny takhle vitální, tak si budu moct gratulovat.

A tombola. Kdyby tam byl Havránek nebo Kuře, tak zaručeně potáhnou domů cenu číslo 132 (fůra hnoje). Já jsem notorický nevýherce. Tak snad prý štěstí v lásce, no nevím.

02:00 hodin: páni usínají na stolech, aby se v pravidelných intervalech budili a snažili se zpívat podivné songy. Dámy houpají bosýma otlačenýma nohama a tahají pány za kravaty, aby už šli domů. Za okny se míhají taxíky.

11:00 hodin: v potravinách je vyprodaný všechen česnek a všechny kyselé okurky...

Storka z vlaku Přerov - Břeclav

Napříč přes uličku seděli dva Asiaté. Viděla jsem jenom na toho jednoho; měl tepláky a koženou bundu a srkal z láhve pivo Krušovice. Malebný to obrázek globalizace.

Seděl rozvalený, jakousi dávivou řečí brebentil s tím druhým a zíral na mě. Nebylo to moc příjemné, ale dívat se může každý.

Došel průvodčí. Zkontroloval přespolní pány a přešel ke mně. Procvakl mi lístek a odporoučel se. Schovávala jsem si doklady, když tu jsem zaslechla povědomý zvuk spouště foťáku – zvedla jsem oči a přistihla toho šikmookého chlápka, jak na mě míří telefonem!!!

Ztuhla jsem úžasem nad jeho drzostí; nebo se v Asii běžně fotí cizí ženy? Možná jsem puritánská a staromódní a cosi kdesi, ale tohle se prostě nedělá... Zabublal ve mně vztek a už už jsem otvírala pusu, abych se jaksepatří bránila. Pak jsem se ale zarazila. Česky ten člověk asi moc neuměl, jeho jazyk byl cizí mně. Anglických nadávek znám jen maličko a ani jedna nepasovala na situaci – zřejmě bych skončila u trapného „you... you... you...“ Tak jsem se aspoň zamračila.

Chlap ale foťákem šermoval dál, nejspíš nespokojený s první fotkou. Nakonec jsem si odsedla a oni pak stejně vystupovali, ale... budu muset zapracovat na svých jazykových možnostech – aspoň nadávky se vždycky hodí :o)

Troška adrenalinu v Brumově

Po třech hodinách plížení, zběsilých útěků, skoků do křoví a často marném hledání indicií na špatných místech stanuli jsme na hřbitově. Bylo za deset minut půlnoc, svíčky na hrobech poblikávaly a náhrobky vrhaly bizarní stíny. Tik – tak – tik – tak... minutová ručička na kostelních hodinách se blížila k celé. Indicii jsme pořád neměli. Namodralé světlo mé baterky klouzalo po zdech kostela a po hrobech a dodávalo všemu mrtvolný nádech. Měsíc občas překryly cáry řídkých mraků. Hlavou mi proletěla scéna ze Svatební košile: Pěkná noc, jasná – v tu dobu vstávají mrtví ze hrobů...

Tik – tak – tik – tak... Za dvě minuty půlnoc... tik – tak... za minutu...

„Pojďme pryč, prosííííím, tady to určitě není!“ vypískla jsem zoufale; už to nešlo vydržet. Mí dva souputníci se na mě podívali. A pak... bim – bim – bim... bam – bam – bam...

Cítila jsem, jak mám husí kůži po celém těle. Nohy mi úplně ztuhly; kdyby v ten moment přišli Rytíři noci, zřejmě se vůbec nepohnu a nechám se zabít.

Nakonec to místo, kam jsme měli jít, byl hrad v lese na kopci, a poslední naše stanoviště obrovský kříž s ukřižovaným Ježíšem. Kdyby se vám zdálo, že šedivím, víte, z čeho to je.

Ach ten češtin, kobyl můj

"Pro koho čeho: k vlkům: pátý pád."

Vaneska se začala učit skloňování.

Rozhovor (ale neberte všechno úplně vážně)

linducha (10:23 odp.) : já bych tak byla chlapem... hned teď... vůbec bych se tomu nebránila
Kure (10:24 odp.) : já jo.. není to taková legrace
linducha (10:24 odp.) : v čem to třeba není legrace?
Kure (10:24 odp.) : chlapi myslí jen na jednu věc... to by byla za chvíli nuda
linducha (10:25 odp.) : upřímně - začínám věřit tomu, co říká bratránek... že ženské myslí na sex mnohem častěji než chlapi :-D
Kure (10:25 odp.) : myslíš??
linducha (10:25 odp.) : hm... když posloucháš v hospodě rozhovory... chlapi se baví o počítačích... o autech... o mobilech... a o babách... ženské se baví o vztazích... většinou k chlapům
Kure (10:26 odp.) : něco na tom bude
linducha (10:26 odp.) : chlapi nic moc nehrotí
Kure (10:26 odp.) : no to ne
linducha (10:26 odp.) : mně to tak přijde... myslím obyčejné chlapy... celý život se o ně někdo stará... ženská by se kvůli nim přetrhla, aby byli spokojení
Kure (10:27 odp.) : maminka----přítelkyně---manželka---ošetřovatelka---hrobař - jasná statistika
linducha (10:27 odp.) : a když jim něco nedojde a někdo jim to vyčte, pokrčí rameny a řeknou: jsem tupý chlap :-D
Kure (10:28 odp.) : to je ovšem alibismus
linducha (10:28 odp.) : je, ale my jim na to pokaždé skočíme... uznej
Kure (10:28 odp.) : jo, tak to je fakt
linducha (10:29 odp.) : :-) a proto bych chtěla být chlapem... ne proto, abych si mohla nevím co
Kure (10:29 odp.) : teď si taky můžeš kdo ví co... ale bude z tebe kráva a ku*va
linducha (10:29 odp.) : :-D přesně... a tak jsem hodná a milá dívka a čekám na prince na bílém koni... který je ale tupý chlap, takže mu nedochází, že na něho čekám... z tohoto důvodu stává se z ženské lehká děva a kráva
Kure (10:35 odp.) : problém je ten, že oni někdy překvapí... chlapi
linducha (10:37 odp.) : dostalas snad dneska nějakou valentýnku?
Kure (10:38 odp.) : jo, od Janči N.

Lidi se mi diví, že Brno nemám ráda, ale...

...nejen v alejích může být nablito, brněnské ulice s koláčkem na každém rohu jsou toho důkazem...

...věřím, že psi by opravdu rádi konali svou potřebu na trávě a pak všechno zahrabali, ale všudypřítomný betonový trávník tuto možnost neposkytuje a páníčkové se neobtěžují... a v Brně žije hoooodně psů...

...kluk kráčející přede mnou hulil jak komín a nehulil obyčejný tabáček... dokouřil a ležérním gestem odhodil nedopalek, který vzápětí přistál na mé botě... bez omluvy...

...opět mě málem srazila tramvaj...

...žebráci se maskují za pouliční umělce a ve snaze zaujmout chodce fučí do foukací harmoniky a chřestí plastovou kasičkou... znervózňují mě...

...smog byste si mohli nakrájet, odnést domů v batůžku a vydávat to za abstraktní umění...

Tak se nezlobte, že jsem radši v Otrokovicích.

Mise Kalafuna 2008

V pátek jsme potmě dorazili na přidělené tábořiště – údolíčko pod lesem protkané potokem. Nanosili jsme dřevo na oheň a čekali na instrukce. Upečte si kuře a najděte ostatní týmy, přikázaly nám dvě zakuklené osoby. A tak Jura s Janou tvořili večeři a já s Medvědem jsme se vydali na tříhodinovou pouť poli, lesem a bažinami. Po cestě jsme ztratili několikrát nejen sami sebe, ale taky mapu, předvedla jsem ukázkový držkopád a předšpinila oblečení (hlavní špinění se odehrávalo celý následující den).

Noc ve stanu byla pekelná; ještě nikdy mi nebyla taková zima. (Btw přehodnotila jsem svůj názor na léto.)

Ráno jsme se sbalili a dle pokynů SOS obálky (šifru jsme prostě nerozluštili) vyrazili kamsi k božím mukám. Tam jsme dostali další tři obálky: s úkoly, s průběžnými úkoly a s místy. Zásadní význam měly kartičky s místy, které určovaly náš další cíl – jenomže náhodným losem. Měli jsme ovšem víc štěstí jak rozumu, protože nám naše místa relativně navazovala. Někteří chudáci lítali tam a zpátky jak blázni... navíc se nejednalo o místa právě pohromadě: bazén, hrob pana Horáka, kravín, posed, pštrosí farma, pramen, kašna... a k tomu úkoly a průběžné úkoly (třeba postavit stan na frekventovaném místě, nakrmit kachny...)

Náš tým (resp. jeho 3 čtvrtiny, 4. čtvrtka odpadla) dorazil jako předposlední v 21.15. Poslední kilometry jsem šla jen silou vůle, ono se taky po dvanácti hodinách pochodu není co divit. Pocit, že máte vykloubené kyčle, nohy jeden velký puchýř, záda otlačená od krosny...

Děkuju Medvědovi za motivaci, Jurovi za vtípky, Janě, že neumřela, a všem dohromady za to, že vydrželi mé záchvaty hysterického smíchu :D

Jsem... brejlovec :D

Je to teď takové zvláštní období. Jen jsem vám to chtěla říct, abyste věděli, že teď je čas, kdy mi můžete říkat špatné zprávy :o) Zoe spí hlubokým spánkem, na dobrou náladu zjevně nereaguje. Samou veselostí nemůžu usnout. Vůči lidem, kteří mě jindy spolehlivě dokážou vytočit, jsem najednou nějak odolnější. I déšť se tváří jako nejpříjemnější atmosférický jev na světě. Dokonce se ani nebojím státnic a bakalářku píšu s klidem pasoucího se slona. Nic se nezdá být problémem, všemu nepříjemnému se jde zasmát.

Nežiju zatím moc dlouho, zkušenost ale říká, že za některou další zatáčkou se horská dráha mého života zase skloní dolů... hmm... ovšem... tatáž zkušenost taky říká, že ani dolů se nedá jet donekonečna. Tak jsem zvědavá, co bude dál. Opravdu jsem zvědavá.

Něco se děje. Ale co? Dneska mám chuť filosofovat. A dnešním módním trendem jsou ty nejrůžovější brýle na světě.

Poetický večer

„Pepíku, Pepíku... Pepíku, Pepíku,“ recitovaly jsme s Peťou včera v hospodě. Kluci hleděli jak zjara, tak jsme jim vysvětlily, že se jedná o absolutní verš. „Když jsem já šel okolo vrat, zakopl jsem o kolovrat,“ dodala Petra. „Naše staré hodiny bijí čtyři hodiny,“ pravila jsem já.

Ivoš se zamyslel: „V teráriu varan jde na rande.“

„Já bych vám řekl baladu o kypré Margot, ale je to hrozně sprosté,“ zapojil se Mira. Jura pookřál a zasvítily mu oči. André naopak nevzrušeně srkal kofolu přemítaje zřejmě o varanovi.

„Wooboobooboooo,“ souhlasil John.

Netušila jsem do včerejška, jaký mají roveři smysl pro poezii.

(Teď jsem si ještě vzpomněla na náš oblíbený anaforický verš „Ona má, ona má, ona má pystíčky odulé jako dvě cibule.“)

A proto studuju češtinu :D

Výlet na ekofarmu

Autobus nás vysadil ve Hvozdečku. Na ukazatelích jsme četly nápisy jako Střemeníčko, Veselíčko, Javoříčko... Zuzka se doslova tetelila rozkoší :o) Přes kopec jsme dorazily do Střemeníčka a na farmu nás jadrnou hanáčtinou nasměroval jakýsi pán v garáži. Až na druhý den nám došlo, že když říkal „slópe, slópe“, myslel tím sloupy, kolem kterých jsme měly jít...

Vyšly jsme za dědinku, padal soumrak a od lesa se přikrádala mlha. Za božími mukami doprava a z kopce dolů... a v údolíčku se vynořilo veliké osamělé stavení a okna svítila do tmy jako v pohádce...

V podobně romantickém duchu se nesly celé tři dny, které jsme na farmě strávily. Teda... nejdřív nás málem sežrali dva obrovští psi, což moc romantické nebylo, pravda... Naštěstí jsem rafinovaně zakoupila ve zverimexu psí keksy, takže jsme řvoucí tlamy bandogů mohly naplnit něčím jiným než našimi těly.

Druhý den jsme pekly chleba a už vím, proč babička ze Starého bělidla byla na děcka naštvaná, když hodily kůrku na zem. Nevěřila bych, co je to práce, než se z asi milionu zrnek žita a špaldy udělá chleba. Fakt, makaly jsme na tom tři ženské aspoň dvě hodiny plus dvouhodinové roztápění pece a výsledkem byly tři malé a mírně sražené bochníčky, které padly k večeři a snídani.

A krmily jsme kozy, Sylva nás u toho potrkala a Zlatka vlezla do koše se senem a Kozlík dováděl jak urvaný z řetazu a Karolínka se bála... a kocourek Radeček se chtěl v jednom kuse mazlit a kočka Arika hryzala, mrcha jedna... a taky jsme sekaly dřevo... asi tunu...

Prostě skvělé tři dny se skvělými lidmi :o) A Zuzce velký dík.

Boj o čest ve Třídě

Prý si to moc beru a asi to je pravda, ale já vám to prostě musím říct. Na radu jednoho a za pomoci druhého kamaráda dostala jsem se k filmu Klass. Estonsko, 2007. Na motivy skutečné události. Psycho. Je vám asi tak 16. Chodíte s nejhezčí holkou ze školy. Vašeho spolužáka šikanují. Jede v tom celá třída. A tak se za něho postavíte, protože jde o čest. Jenomže začnou šikanovat i vás. Přestanete ho bránit? Jde o čest... Pak vás označí za buzíky. Ta holka, které jste tolik věřili, vás opustí – kvůli tomu, že vám šlo o čest. S nožem pod bradou jste donucení udělat něco, co dělají gayové. Rodiče ani škola nezvládají situaci. A tak se nakonec rozhodnete uchránit svou čest aspoň sami před sebou....

Pořád si maluju svět růžově, ale tahle sprcha byla docela hodně studená. Hm.

Když je po zkouškách :)

Četla jsem nějakou Fulghumovu esej a v ní autor konstatuje, že třetinu života prospí. Tak jsem se zamyslela nad svými tělesnými výkony.

Když se 14krát za minutu nadechnu, dělá to na jeden den 20 160 nádechů.

A když 25krát za minutu mrknu (a 8 hodin spím), tak denně to je 24 000 mrknutí.

Když mi každý den chloupky na nohou povyrostou o 1 mm, ročně se žiletkou zbavím skoro 40ti cm chlupového materiálu. (Kdyby to tak chtělo prvního ledna narůst všecko, pak bych to přejela křovinořezem a měla bych rok pokoj.)

Když jsme u těch chlupů, tak za rok si jich z obočí vyrvu přes 2 000. (V tomhle případě je dobře, že to neroste všechno zaráz, protože bych měla obličej každého prvního ledna jako šimpanz.)

V porovnání s tím ročních 10 cm nehtů není žádný výkon.

O kolik přirostou vlasy, to jsem nepočítala, ale zato jsem zjistila, že na sebe ročně vypatlám asi dvě kila šamponu.

1400krát ročně si čistím zuby a jestliže jedno čištění trvá minutu, tak skoro jeden celý den v roce tomu obětuju – asi 23 hodin.

84 dnů z celkových 365 krvácím a je mi blbě. Pořád říkám, že bych byla radši chlapem.

Když každý den vytlačíte bobek o délce 10 cm, ročně to dělá přes 36 m exkrementů. Na váhu to nevím, ale pěkných pár kilo to bude.

No a na závěr: jestliže se denně v průměru jednu minutu směju, tak za rok to je něco přes 6 prosmátých hodin. To přece není zas tak moc, ne?

Člověk je vlastně hrozně srandovní tvor, že? :D

Parasetkání

Masaryk seděl za stolem, míchal v šálku kávu a četl noviny. Takové ty staré... co všichni známe z učebnic dějepisu.

„Jé, dobrý den,“ usmála jsem se, když jsem ho spatřila. „Jak se máte?“

„Dobrý den, dobře,“ zvedl ke mně oči. „Posaďte se...“

Sedla jsem si ke stolu proti němu. Položil noviny. Měl bílý mroží knír a brýle se mu leskly.

„Tak mi řekněte, jak se tady máte,“ vyzval mě laskavě. Bylo mi trochu jako před tabulí a trochu jako za katedrou.

„No... nic moc, pane prezidente, škoda že už tu nežijete, to byste se divil,“ odpovídala jsem.

Zkrabatil čelo. A ptal se. Ptal se na Česko, na Rusko, na Srbsko, divil se Evropské unii. A já odpovídala – pořád napůl žák, napůl učitel. Byl vážný, měla jsem strach se zasmát... Měla jsem na něj taky spoustu otázek, ale... než jsem je stačila položit, probudila jsem se.

O snech

Zdává se vám někdy, že lítáte? Mně občas ano – a vždycky to je nepříjemné. Buď mám v tom snu závrať, ale z nějakého důvodu nemůžu přistát, anebo se proplétám mezi dráty elektrického vedení a mám děsný strach, že mě pokopou.

Kamarádce se zdálo, že ji kdosi zastřelil. V tom snu stála – postřelená – a čekala, až umře.

Babička vždycky vykládá, že její nejstrašnější noční můrou zamlada bylo, že se u muziky ocitne jen v kombiné a všichni ji uvidí skoro nahou.

V jednom zvláštním filmu jakýsi chlápek tvrdí, že když se naučíme sny ovládat, zažijeme díky nim úžasné věci. Jde jen o to uvědomit si ve snu, že jste ve snu – prý se to pozná tak, že nefunguje vypínač na zdi – ať s ním cvakáte jakkoliv, světlo nezhasne. Od doby, co jsem ten film viděla, mám pořád sny o vypínačích, ale zatím se mi nepodařilo vůbec se k nim přiblížit, natož s nimi cvakat. Hm.

Sny jsou ale stejně úžasná věc, že? Každá noc je tak trochu dobrodružstvím. Výletem do něčeho, co je vaše, ale co vlastníte nevědomky. Přání. Strach. Kompenzace neuspokojivé skutečnosti. Whau.

Kam jede štyrycetsedmička

„Prosím vás, potřebuju do psychiatrické léčebny, nevíte, co tam jede?“ ptala jsem se postaršího pána. Přejel mě pohledem a udělal dva kroky vzad.

„Totiž... jedu tam na návštěvu...“

„Štyrycetsedmička,“ pravil pán a měla jsem pocit, že v kapse tiskne pepřový sprej, tak jak to dělávám já, aby se v případě nutnosti ubránil.

Bohužel neřekl, kterým směrem. Samozřejmě jsem nasedla na bus jedoucí opačně... Po půl hodině přesedání a bloudění jsem dorazila na místo. Nesplnily se moje bujné představy, že po otevření brány kolem proběhne pět řvoucích pacientů s koulí na noze. Že se na mě hned ve vrátnici vrhne někdo, kdo mi bude tvrdit, že je César. Že...

Člověka toho napadne hodně, když neví, do čeho jde.

Na pokoji leželo 11 (!) pacientů. (Sardinky mají v konzervě docela luxus.) Šly jsme se projít a pak na kafe. Stálo devět korun. Hodila jsem si do kelímku kostku cukru, aby to bylo aspoň sladké, když už paní neměla mlíko, ale protože neměla ani lžičku, neměla jsem to čím zamíchat, a tak se stalo, že jsem pila pravděpodobně nejhnusnější kafe svého života.

Seděly jsme ve vestibulu a povídaly si, když se za mnou ozval ženský hlas: „Víte, já jsem pravnučka té malé holčičky, co se zachránila na Titaniku... a mám panický strach z vody.“

Už je to tady, napadlo mě. „Nikdy jsem prababičku neviděla, ale mám strach z vody,“ pokračoval ženský hlas...

Odcházela jsem možná víc vykolejená než lidé, co tam jsou dny, týdny... měsíce. ...jen jsem se o to s vámi chtěla podělit.

Došel mi asi desátý mail

s nabídkou na zvětšení mého penisu o čtyři palce. Začínám si myslet, že mi něco chybí.

Dneska (resp. včera) jsem poprvé exla skoro celé pivo... Ivo, promiň, zapomněla jsem ti ho pak zaplatit. Příště.

Taky jsem zapomněla ohodnotit Andrého řidičský výkon: z deseti devět. Deset bude, až zazpívá.

Napadlo by vás někdy, že jeden lovec upírů může bavit sedm lidí půl večera?

Dneska se mi bude dobře usínat, jen ta hlava by se mi nemusela tak točit, uf.