Výlet na ekofarmu

Autobus nás vysadil ve Hvozdečku. Na ukazatelích jsme četly nápisy jako Střemeníčko, Veselíčko, Javoříčko... Zuzka se doslova tetelila rozkoší :o) Přes kopec jsme dorazily do Střemeníčka a na farmu nás jadrnou hanáčtinou nasměroval jakýsi pán v garáži. Až na druhý den nám došlo, že když říkal „slópe, slópe“, myslel tím sloupy, kolem kterých jsme měly jít...

Vyšly jsme za dědinku, padal soumrak a od lesa se přikrádala mlha. Za božími mukami doprava a z kopce dolů... a v údolíčku se vynořilo veliké osamělé stavení a okna svítila do tmy jako v pohádce...

V podobně romantickém duchu se nesly celé tři dny, které jsme na farmě strávily. Teda... nejdřív nás málem sežrali dva obrovští psi, což moc romantické nebylo, pravda... Naštěstí jsem rafinovaně zakoupila ve zverimexu psí keksy, takže jsme řvoucí tlamy bandogů mohly naplnit něčím jiným než našimi těly.

Druhý den jsme pekly chleba a už vím, proč babička ze Starého bělidla byla na děcka naštvaná, když hodily kůrku na zem. Nevěřila bych, co je to práce, než se z asi milionu zrnek žita a špaldy udělá chleba. Fakt, makaly jsme na tom tři ženské aspoň dvě hodiny plus dvouhodinové roztápění pece a výsledkem byly tři malé a mírně sražené bochníčky, které padly k večeři a snídani.

A krmily jsme kozy, Sylva nás u toho potrkala a Zlatka vlezla do koše se senem a Kozlík dováděl jak urvaný z řetazu a Karolínka se bála... a kocourek Radeček se chtěl v jednom kuse mazlit a kočka Arika hryzala, mrcha jedna... a taky jsme sekaly dřevo... asi tunu...

Prostě skvělé tři dny se skvělými lidmi :o) A Zuzce velký dík.

Boj o čest ve Třídě

Prý si to moc beru a asi to je pravda, ale já vám to prostě musím říct. Na radu jednoho a za pomoci druhého kamaráda dostala jsem se k filmu Klass. Estonsko, 2007. Na motivy skutečné události. Psycho. Je vám asi tak 16. Chodíte s nejhezčí holkou ze školy. Vašeho spolužáka šikanují. Jede v tom celá třída. A tak se za něho postavíte, protože jde o čest. Jenomže začnou šikanovat i vás. Přestanete ho bránit? Jde o čest... Pak vás označí za buzíky. Ta holka, které jste tolik věřili, vás opustí – kvůli tomu, že vám šlo o čest. S nožem pod bradou jste donucení udělat něco, co dělají gayové. Rodiče ani škola nezvládají situaci. A tak se nakonec rozhodnete uchránit svou čest aspoň sami před sebou....

Pořád si maluju svět růžově, ale tahle sprcha byla docela hodně studená. Hm.

Když je po zkouškách :)

Četla jsem nějakou Fulghumovu esej a v ní autor konstatuje, že třetinu života prospí. Tak jsem se zamyslela nad svými tělesnými výkony.

Když se 14krát za minutu nadechnu, dělá to na jeden den 20 160 nádechů.

A když 25krát za minutu mrknu (a 8 hodin spím), tak denně to je 24 000 mrknutí.

Když mi každý den chloupky na nohou povyrostou o 1 mm, ročně se žiletkou zbavím skoro 40ti cm chlupového materiálu. (Kdyby to tak chtělo prvního ledna narůst všecko, pak bych to přejela křovinořezem a měla bych rok pokoj.)

Když jsme u těch chlupů, tak za rok si jich z obočí vyrvu přes 2 000. (V tomhle případě je dobře, že to neroste všechno zaráz, protože bych měla obličej každého prvního ledna jako šimpanz.)

V porovnání s tím ročních 10 cm nehtů není žádný výkon.

O kolik přirostou vlasy, to jsem nepočítala, ale zato jsem zjistila, že na sebe ročně vypatlám asi dvě kila šamponu.

1400krát ročně si čistím zuby a jestliže jedno čištění trvá minutu, tak skoro jeden celý den v roce tomu obětuju – asi 23 hodin.

84 dnů z celkových 365 krvácím a je mi blbě. Pořád říkám, že bych byla radši chlapem.

Když každý den vytlačíte bobek o délce 10 cm, ročně to dělá přes 36 m exkrementů. Na váhu to nevím, ale pěkných pár kilo to bude.

No a na závěr: jestliže se denně v průměru jednu minutu směju, tak za rok to je něco přes 6 prosmátých hodin. To přece není zas tak moc, ne?

Člověk je vlastně hrozně srandovní tvor, že? :D

Parasetkání

Masaryk seděl za stolem, míchal v šálku kávu a četl noviny. Takové ty staré... co všichni známe z učebnic dějepisu.

„Jé, dobrý den,“ usmála jsem se, když jsem ho spatřila. „Jak se máte?“

„Dobrý den, dobře,“ zvedl ke mně oči. „Posaďte se...“

Sedla jsem si ke stolu proti němu. Položil noviny. Měl bílý mroží knír a brýle se mu leskly.

„Tak mi řekněte, jak se tady máte,“ vyzval mě laskavě. Bylo mi trochu jako před tabulí a trochu jako za katedrou.

„No... nic moc, pane prezidente, škoda že už tu nežijete, to byste se divil,“ odpovídala jsem.

Zkrabatil čelo. A ptal se. Ptal se na Česko, na Rusko, na Srbsko, divil se Evropské unii. A já odpovídala – pořád napůl žák, napůl učitel. Byl vážný, měla jsem strach se zasmát... Měla jsem na něj taky spoustu otázek, ale... než jsem je stačila položit, probudila jsem se.

O snech

Zdává se vám někdy, že lítáte? Mně občas ano – a vždycky to je nepříjemné. Buď mám v tom snu závrať, ale z nějakého důvodu nemůžu přistát, anebo se proplétám mezi dráty elektrického vedení a mám děsný strach, že mě pokopou.

Kamarádce se zdálo, že ji kdosi zastřelil. V tom snu stála – postřelená – a čekala, až umře.

Babička vždycky vykládá, že její nejstrašnější noční můrou zamlada bylo, že se u muziky ocitne jen v kombiné a všichni ji uvidí skoro nahou.

V jednom zvláštním filmu jakýsi chlápek tvrdí, že když se naučíme sny ovládat, zažijeme díky nim úžasné věci. Jde jen o to uvědomit si ve snu, že jste ve snu – prý se to pozná tak, že nefunguje vypínač na zdi – ať s ním cvakáte jakkoliv, světlo nezhasne. Od doby, co jsem ten film viděla, mám pořád sny o vypínačích, ale zatím se mi nepodařilo vůbec se k nim přiblížit, natož s nimi cvakat. Hm.

Sny jsou ale stejně úžasná věc, že? Každá noc je tak trochu dobrodružstvím. Výletem do něčeho, co je vaše, ale co vlastníte nevědomky. Přání. Strach. Kompenzace neuspokojivé skutečnosti. Whau.

Kam jede štyrycetsedmička

„Prosím vás, potřebuju do psychiatrické léčebny, nevíte, co tam jede?“ ptala jsem se postaršího pána. Přejel mě pohledem a udělal dva kroky vzad.

„Totiž... jedu tam na návštěvu...“

„Štyrycetsedmička,“ pravil pán a měla jsem pocit, že v kapse tiskne pepřový sprej, tak jak to dělávám já, aby se v případě nutnosti ubránil.

Bohužel neřekl, kterým směrem. Samozřejmě jsem nasedla na bus jedoucí opačně... Po půl hodině přesedání a bloudění jsem dorazila na místo. Nesplnily se moje bujné představy, že po otevření brány kolem proběhne pět řvoucích pacientů s koulí na noze. Že se na mě hned ve vrátnici vrhne někdo, kdo mi bude tvrdit, že je César. Že...

Člověka toho napadne hodně, když neví, do čeho jde.

Na pokoji leželo 11 (!) pacientů. (Sardinky mají v konzervě docela luxus.) Šly jsme se projít a pak na kafe. Stálo devět korun. Hodila jsem si do kelímku kostku cukru, aby to bylo aspoň sladké, když už paní neměla mlíko, ale protože neměla ani lžičku, neměla jsem to čím zamíchat, a tak se stalo, že jsem pila pravděpodobně nejhnusnější kafe svého života.

Seděly jsme ve vestibulu a povídaly si, když se za mnou ozval ženský hlas: „Víte, já jsem pravnučka té malé holčičky, co se zachránila na Titaniku... a mám panický strach z vody.“

Už je to tady, napadlo mě. „Nikdy jsem prababičku neviděla, ale mám strach z vody,“ pokračoval ženský hlas...

Odcházela jsem možná víc vykolejená než lidé, co tam jsou dny, týdny... měsíce. ...jen jsem se o to s vámi chtěla podělit.

Došel mi asi desátý mail

s nabídkou na zvětšení mého penisu o čtyři palce. Začínám si myslet, že mi něco chybí.

Dneska (resp. včera) jsem poprvé exla skoro celé pivo... Ivo, promiň, zapomněla jsem ti ho pak zaplatit. Příště.

Taky jsem zapomněla ohodnotit Andrého řidičský výkon: z deseti devět. Deset bude, až zazpívá.

Napadlo by vás někdy, že jeden lovec upírů může bavit sedm lidí půl večera?

Dneska se mi bude dobře usínat, jen ta hlava by se mi nemusela tak točit, uf.

Zvláštně obyčejný den

Ráno jsem se vzbudila s bolestí hlavy. Spánkový deficit, prapodivné sny a stres zkouškového udělaly své. Navíc jsem zase zapomněla nakoupit, takže jsem ke snídani schrastila:

- asi dvě deci mléka

- plátek dehydrovaného křupavého chleba, který se mi nalepil na patro

- červený grapefruit

Všechno jsem to zapila zeleným čajem a doufala, že při zápočtu docenta nepoblinkám.

Pak jsem šla na oběd se svým bývalým strýcem, se kterým se teta rozešla. Hodně o ní mluvil, i když jsem to nechtěla poslouchat. Donesli mi nedovařené těstoviny plovoucí v omáčce bez chuti. Skoro mi bylo líto toho kuřete, co leželo nahoře; ani po smrti nenašlo svou kuřecí důstojnost.

Na fakultě jsem potkala kohosi kdysi velmi blízkého. Uhnul očima; nedokázal ani pozdravit. Přišlo mi to líto a zároveň trochu směšné.

V zajetí vířících vzpomínek odbyla jsem si dost fraškoidní zápočet. Ve vlaku domů se mnou seděl v kupé týpek z fildy, který se evidentně snažil sbalit slečnu, co cestovala s ním. Řeči, které vedl, byly... mno... místy zajímavé, ale povětšinou nabubřelé a hloupé. Když si slečna vytáhla učení, začal pomrkávat po mně. Vlak se coural zasněženými poli a já se těšila domů.

Vždycky se těším tam, kde nejsem. Mám pocit, že jsme všichni zralí na psychiatra.

Jinak se ale mám skvěle... už jen jednu zkoušku a pátý semestr hotový :o)

07/08 aneb "...kdybych nebyl skautem, přejel bych je autem..."

Kdy se vám naposled poštěstilo sedět na kadiboudě, zatímco na vás škvírou něžně padají sněhové vločky? Mně včera. Byl to velmi povznášející zážitek. Přede mnou kopce a údolí, nade mnou pavučiny, pode mnou... ...a ve mně radost ze života :)))

Chata byla silně podchlazená, ale troje kamna, několik přímotopů a alkohol nás zahřály. Po víně, rumu, chlebíčkách a kofole chutnala whisky jako slivovice. Dým z vodárky provoněl pokoj, v kamnech praskalo a v mém plecháčku se záhadně objevil berentzen – příchuť skořicová. Hlava se mi z něj točila ještě ráno.

A taky se zpívalo a koulovalo a s velikou pompou jsme odpálili našich pár rachejtlí... stejně největší radost udělaly prskavky.

Jen ta hrachovka nebyl asi nejlepší nápad :o)