Kšeft

U domu zastavila dodávka. Otevřely se dveře. Řidič přeletěl pohledem okolí – žádní fízlové, žádná avizovaná černá Mazda. Pardálím skokem přistál na zemi; pozorný sledovatel by mohl na desetinu vteřiny zahlédnout za pasem jeho pracovních kalhot pistoli Magnum 357. Otevřel zadní dveře dodávky a zdánlivě znuděně přerovnával zboží. Tak kde je sakra ten člověk? Má chodit přesně, takhle jenom zbytečně riskují.

Zaskřípaly jakési vchodové dveře. Zbystřil. Z paneláku vyhopsalo dítě a mířilo k němu. Věnovalo mu jenom krátký pohled a pak upřelo zrak do temnoty chladicího boxu. Ať se neposlintáš, parchante, pomyslel si. „Edentortsinfonyje,“ zabreptalo dítě a natahovalo k němu ruku se zahřátými penězi. Nesnášel teplý kov. „Cože?“ zeptal se lhostejně. Dítě opakovalo svůj rébus. Nakonec pochopil, že žádá jeden dort Symfonie, a podal mu ho. Odešlo spokojeno s nákupem. Ale kde je krucifix ten chlap?

Přišel na poslední chvíli. Měl černé brýle, blbec, asi chtěl být nenápadný a neidentifikovatelný; k smíchu v tomhle maloměstě, kde každý pozná každého podle chůze...

Směnili plyšovou kachničku s naditým bříškem za svazek modrých bankovek. Brejloun odešel rádoby ležérním krokem, kachnu plnou cracku v ruce. Peníze řidič zastrčil pod kobereček na podlaze u spolujezdce. Ještě jeden obchod na druhé straně města a hotovo. Upravil si revolver, který ho tlačil, a nastartoval.

A jak jste si jako mysleli, že Family Frost prosperuje?

Moje pětiletá sestra Markétka

přála dneska dědovi k jeho pětasedmdesátým narozeninám:

„Pšeju ti hodně zdlavíčka a ať máš dost vitamínu cé a hodně vápníku.“

Vážení, tomu říkám originalita :o)

Jednoaktovka

Ona (ohřívá mu na plotně večeři): „...“ (pohladí ho po rameni)

On (vrátil se z práce, odloží kabát, nazuje si papuče): „...“ (posadí se ke stolu)

Ona (položí na stůl talíř): „...“ (pohladí ho po tváři)

On (uchopí lžíci): „...“

Ona (odnese prázdný talíř): „...“ (sedne si vedle něj ke stolu)

On (zírá do prázdna): „...“

Ona (pohladí ho po ruce): „...“

On (zamračí se a odejde do obýváku): „...“

Ona (hodinu vyčká a donese mu kávu): „...“

On (zamíchá kávu, vhodí kostku cukru, znova zamíchá): „...“ (pohladí ji po zádech)

Ona (usměje se): „...“

On (obejme ji a začte se do novin): „...“

Jaké by to bylo krásné, kdyby se lidi nebyli naučili mluvit.

Bílý kabátek, botky rudé, kde moje příští bydliště bude?

Protože na privátě nemůžu číst poezii (prostě u těch básniček pokaždé usnu), ušila jsem na sebe boudu. Jdouc ze školy zakotvila jsem se se Zahradníčkovou La Salettou přímo na Moravském náměstí. Holubi pořádali běžecké závody kolem prázdné kašny, na vedlejší lavičce mlaskal v objetí heterosexuální pár a po chodníku pobíhalo maličké vietnamské dítě a za ním jeho jen o něco málo větší vietnamská maminka. Viděla jsem samu sebe, jak tam sedím v bílém kabátku a červených botách, nohu přes nohu, sedím a čtu, řeklo by se: idyla.

Jenomže já četla z musu, byla mi kosa a měla jsem hlad a navíc ta báseň byla tak neuvěřitelně depresivní, že mi z toho bylo úplně mizerně.

Napadlo mě, že nejenom já, ale všichni ti lidi, co na tom náměstí byli se mnou, mají v sobě něco, z čeho je jim mizerně, ale navenek vypadají skoro idylicky; jako já v červených botách a bílém kabátku. A zasmála jsem se v duchu, jaké divadlo tady všichni hrajem. Jednou to sepíšu... bude to velká kniha a velká legrace, protože se v tom všichni najdete, samozřejmě změním jména, abyste se necítili tak docela nazí.

I když... teď se bavím představou, jaké by to bylo, kdyby z každé stovky lidí jeden sepsal své paměti a uvedl skutečná jména... přestal by se vydávat bulvární tisk a točit telenovely, protože lidi by se nasytili příběhů ze svého nejbližšího okolí... a hlavně by se o milion procent zvedla migrace.

Gastronomické sci-fi

Měli jste někdy suši? Takové to japonské jídlo, syrová ryba v rýži, to celé zamotané do mořské řasy. Přemýšlela jsem, jak člověka napadne udělat něco takového. A říkala jsem si, jak je fajn, že žiju tady v Čechách, kde máme delikatesy jako vepřoknedlozelo a řízky s bramborovým salátem. Jenomže když se nad tím zamyslíte, tak ono i to vepřoknedlozelo je tak trochu... podivné. Například nechápu, jak někoho mohlo napadnout uvařit knedlík. Uplácat obrovskou bílou šišku z rohlíků a kdovíčeho ještě. A pak to jméno: knedlík, moravsky knedla... mimochodem znám člověka, co se jmenuje Knedla... jmenovat se Linda Knedlová, to bych se asi celou svatební noc prosmála a zbytek života taky :o) (Samozřejmě nic ve zlém, jen mi to prostě přijde veselé...)

Naprostým tajemstvím je pro mě vznik trojobalu. Chápu, že lidi nebavilo trhat kusy syrového mamuta a že pečené maso je mnohem zajímavější. Ale koho napadlo naplácat na to mouku, vejce a strouhanku?

Naopak je celkem zřejmé, jak vznikl kapr na pivě nebo srnčí na víně, kuchařka prostě byla alkoholička a třásla se jí ruka, na tom neshledávám nic zajímavého. Ovšem samotné pivo, to je taky takový malý zázrak. Koho z vás by napadlo vařit chmelové šišky?

A proto: věnujme prosím tichou vzpomínku všem bezejmenným hrdinům, kteří zasvětili své životy dramatickému bádání na poli kulinárie, abychom my mohli spokojeně den co den pomlaskávat.

Jak jsme plesali

Miluju plesy, fakt že jo. Myslím, že člověk, co je vymyslel, by měl dostat Nobelovu cenu za mír. Je to pokaždé stejné a pokaždé mě to dostane.

20:00 hodin: strnulí pánové napůl uškrcení kravatou (taky vám kravata přijde jako nejvtipnější část oděvu? Tu kdo vymyslel, ten musel byt snad ožralý, jak říká Liška), dámy s perfektním mejkapem a koleny u sebe.

24:00 hodin: páni nosí dámy v náručí a dámy pány na zádech, kravaty se na hrdlech houpou jen tak halabala a mejkap dávno odtekl s potem, ale pánům je to jedno, protože po třech pivech je každá krásná, že.

V půl druhé ráno mě mistr Játro vyzval na waltz. Kroužili jsme parketem a já jsem fascinovaně sledovala maličkého dědečka s maličkou babičkou, do kterých všichni vráželi, protože je nebylo vidět, ale kteří přesto celý večer trsali jak o život. Jestli budu v jejich letech z poloviny takhle vitální, tak si budu moct gratulovat.

A tombola. Kdyby tam byl Havránek nebo Kuře, tak zaručeně potáhnou domů cenu číslo 132 (fůra hnoje). Já jsem notorický nevýherce. Tak snad prý štěstí v lásce, no nevím.

02:00 hodin: páni usínají na stolech, aby se v pravidelných intervalech budili a snažili se zpívat podivné songy. Dámy houpají bosýma otlačenýma nohama a tahají pány za kravaty, aby už šli domů. Za okny se míhají taxíky.

11:00 hodin: v potravinách je vyprodaný všechen česnek a všechny kyselé okurky...