Česky a zběsile

Davová panika skoro jak na Titaniku. Státnice za rohem a na Spolužácích anketa, kolik hodin denně se učíme. Možnosti jsou násobky tří, zatím jsem u b), déčko (nad devět hodin) mi přijde tak trochu sci-fi. Co jsem vám ale chtěla sdělit, je můj dnešní zážitek s jednou prima učebnicí. Chtěla jsem si ověřit něco ohledně adjektiv. Takže hledám ve věcném rejstříku pod A „adjektiva“. Najdu adjektiva a čtu viz jména přídavná. S povzdechem hledám pod J „jména přídavná“. Naleznu kýžený řádek a koukám jako blázen, protože čtu viz přídavná jména/adjektiva. (A Godot přijde zítra.) Takže pod P najdu „přídavná jména/adjektiva“ a za tím odkazy na stránku číslo 78, 86, 87, 88, 160, 178, 195. Ani jedna zvýrazněná jako ta stěžejní. (Možná pozítří.) Alors, otrocky hledám po listech. Samozřejmě jsem to nenašla vůbec nikde, ať žije přehlednost. Naštěstí jsem vybrakovala zlínskou knihovnu a učebnic mám víc, takže mé studium není ohroženo (vida ho, opisného pasíva!)

Ale aspoň jsem si procvičila klení.

Hlášky od kredence

Natálka: „Ptáte se, po kom jsem tak drzá? Mám dva rodiče. Taťka nemluví. Pokud vyškrtneme taťku, zbývá kdo, mami?“

Mamka k taťkovi: „Proč si pořád prohlížíš na tom internetu ty auta? Kdyby ses radši díval na nahé baby!“ Taťka: „Nevím adresu.“

Mamka k Vanesce: „Cos dělala venku?“ Nesi: „Houpala jsem se na liánách.“

Natali ke mně: „Ty jsi nachlazená? Spálil se vám v brlohu přímotop?“

Mamka k Natálce: „Běž vynést koš.“ Natali: „Dětská práce je u nás zakázaná.“

Taťka: „Já vám z toho počítače vymontuju harddisk.“

Mamka k Natali: „Ty ten chleba mažeš, jak když sere a maluje.“

Mamka: „Všecky vás odvezu do baby-boxu.“

Kdo potřebuje Akvinského?

Můj život je důkazem Boží existence sám o sobě! :D

V mezičase

Včera jsem konečně ukončila zkouškový maratón, odnesla bakalářku do knihařství a uložila její elektronickou verzi do ISu. 6.semestr je za mnou a státnice poměrně daleko. Nechci se chválit, jen vám chci říct, že teď je ten správný čas na setkání, na slibované kafe, pivko, pokec :o)
Teda jestli ten čas budete mít i vy.

Itálie v Otrokovicích

Dneska se Vanesa vzbudila s jasným cílem nejít dopoledne do tělocviku a odpoledne do břišních tanců: „Lindýýý, mám rýmu, napíšeš mi omluvenku?“ Mávala kapesníkem a snažila se vydolovat z nosu aspoň gram soplu.

Podezíravě jsem se na ni podívala. Vypadala naprosto zdravě. „Hmmm...“ získávala jsem čas. Abych ji neosočila ze lži neprávem, rozumíte.

„Já jsem už včera trochu posmrkovala a teď mám rýmu a v těláku se zpotím a nachladím a budu nemocná, tak mi radši napiš omluvenku,“ pokračovala v přesvědčování. Evidentně měla útok promyšlený. Správná ženská. Jenomže já jsem taky ženská a navíc učitelka.

„Myslím, že ti nic není.“

Vrhla po mně zlý pohled. „Mám rýmu, tak mi napiš tu omluvenku!“ A bylo to. Konflikt. Kdo z koho. Nemám to ráda, vážně ne, ale ve třetí třídě je na ulívání trochu brzo.

„Uděláme to tak. Teď budeš normálně cvičit a když dojdeš a bude ti špatně, tak zůstaneš ležet v posteli a nepůjdeš do břišních ani ven.“ Chabý pokus o kompromis, no jo.

Nebudu vás napínat. Když viděla, že mě nezlomí křikem, začala házet věcmi. Fakt to bylo divoké. Kuchyní letěl kartáč na vlasy, miska a nakonec telefon. Přemýšlela jsem, že se zabarikáduju v pokojíku, ale to už třískly dveře a milá sestra byla v tahu. Tak nevím, no. Doufám, že nás nezačne mlátit.

Gentleman od Baltu

ECčko Varšava – Vídeň. Znavená tříhodinovým cestováním složila jsem sebe a zavazadla hned do prvního kupé. Seděl v něm mladý kluk v maskáčích a svetru.

Sundávala jsem si bundu, když vtom kluk povídá: „To eště daleko v Bšeclaf?“

Touto nevinnou a prostou větou zahájil se mnou konverzaci, která trvala sice jen do Otrokovic, ale při níž jsme stihli probrat moje studium, jeho práci a platové podmínky v Rakousku („já dševaš v Alpách“), počasí v Polsku, teplotu Baltského moře, u kterého žije, český bezvízový styk s USA, počasí v Česku, švédskou sociální politiku a neschopnost Českých drah jezdit na čas.

Pochlubila jsem se, že jsem byla v Polsku se souborem tancovat. Usmál se: „Ty pěchná cholka, ty mošeš prijechať... víš, pšijet do Polska na disko...“ Než jsem se stihla začervenat nebo zasmát, vlak brzdil v Otrokovicích. Pomohl mi s krosnou a při loučení mi políbil ruku, což se mi stalo přesně podruhé v životě.

Dá se jet na Erasmus do Polska? :o)

Konec romantiky v Evropě

Zavrtěl hlavou. „Nééé… všecky ženské nejsou stejné…“

Během vteřinky, co přemýšlel, jsem se stihla zasnít. Mohl by říct něco jako ty, ty jsi jiná…

„Tak třeba jsou ženské, se kterýma zajdeš na pivo… a pak ženské, se kterýma na pivo nezajdeš.“

Ne, tohle vážně není pokračování příběhu o pařezáctví. Jen to byla nejveselejší věta víkendu a o takové se člověk musí podělit :D