FEDO 2008 aneb Miluju Poláky :D

Protože Slovákům vichřice utrhla střechy a oni svou účast na festivalu odvolali, dostaly jsme na starost polský soubor Keblowo. Do posledního momentu jsme s Markétou nevěděly, kdo nám vlastně přijede, neboť na štábu tvrdili, že to budou dospělí, ale v tištěném programu se psalo o dětech... Nakonec to bylo něco mezi – autobus byl plný mládeže od 14ti do 23ti roků, takže věkem docela k nám. Hoši byli fešní a holky zamlklé – ideální kombinace.

Ovšem na nějaké flirtíčkování nebylo moc času, protože starat se o soubor na festivalu znamená hodně stresu, skoro žádný odpočinek, maximálně nastartovanou improvizaci a pořádně proříznutou tlamičku.

Prvním problémem byl jazyk. Bylo mi hloupé mluvit se Slovany anglicky, takže jsme žvatlali polsko-česky. Bylo to šílené, ale tak šlo to. Samozřejmě některá slova se liší... takže až bude po vás Polák chtít ukázat cestu do sklepa, neznamená to, že chce jít chlastat, ale že chce jít do normálního obchodu třeba na zmrzku...

Naše ubytovna byla na kopci. Avšak slovo kopec v Polsku neznají, takže jsme asi hodinu řešili, kde má autobus počkat – pořád si mysleli, že „pod kopcem“ znamená někde ve vedlejším městě. Teď už vím, že kopec se řekne gura (nevím pravopis)...

Na štábu jsme nafasovaly stoh formulářů, které měli naši bobečci vyplnit pro cizineckou policii. Byly tam dotazy na všechno, snad i velikost bot... takže tanečníkům trvalo 24 hodin, než to s ksichtěním vypsali. Jenomže na štábu to chtěli mít hned, takže jsme si slízly pořádný kartáč. Když jsem konečně donesla ty lejstra kompetentní paní, odvážila jsem se vznést dotaz, proč to sakra chtějí, když jsme všichni v EU. Absurdita dosáhla vrcholu, když se na mě s pokrčením ramen podívala a řekla, že to netuší a že jí to taky přijde divné.

V sobotu Markéta byla pryč, takže jsem to šéfovala sama. Měli jsme asi půl hodiny na přesun z centra Zlína do ZOO. Frčíme si to městem a blíží se podjezd. „My jecháme tam?“ táže se řidič. K podjezdu je 100 metrů. „Tak,“ kývám. 70 metrů. „Náš autokar jest moc vielky,“ praví řidič konverzačním tónem. 50 metrů. Přemýšlím, jak to myslí. „My musime zavrutit doleva,“ pokračuje Zikmund a švihne to přes dva vedlejší pruhy do jakési úzké uličky, o které netuším, kam vede... Až pak mi došlo, že jsme byli na podjezd moc vysocí... jenomže jinou cestu do ZOO neznám, takže volám vedoucí, která taky neví, a tak se ptá náhodného kolemjdoucího, slyším, jak říká prosím vás pane, nevíte, jak se dostanou... když mi společně vysvětlí cestu, volám ještě do ZOO, že se zpozdíme, protože kdybych nezavolala, volali by oni, aby mi oznámili, že jsme se zpozdili...

Jinak to ale byla bezva spolupráce, nakonec jsme se i spřátelili, a dokonce jsme byli v sobotu na disko trysko, eh, jen ta kombinace piva a vína nebyl dobrý nápad... A dostala jsem za svou péči o ně na památku deštník! :D

Dosud na skladě...

Stály jsme v trolejbuse... já, Natali a mamka. Naproti nám seděl postarší podivný chlápek. Chvíli na nás tři hleděl a pak povídá: "A já jsem myslel, že silikony jsou už vyprodané..."

Sjetá :D

Tak jsem pořádně sjetá :D Za čtyři plavební dny sjeli jsme po Vltavě cca 65 km. Skoro každá loď se otočila, titul „mistr Cvak“ obdržel stejně jako vloni Ivoš :D

Mě pokořil akorát první splav ještě ve Vyšším Brodě... najely jsme do jezu nakřivo, háček Zuzka vykvikla, zavřela oči a chytnula se lodě, já jsem zabrala na blbé straně a už jsme se koupaly. Vylovili nás až asi po 50ti metrech nějací cizí kluci a strašně se smáli. Hm.

Počasí nám přálo z padesáti procent: dva dny bylo hezky, dva dny zima... A tak jsme si spálili obličej a utrpěli podchlazení, ale kupodivu nikdo neonemocněl. Můj krizový moment přišel během druhé noci, kdy byla děsivá bouřka a zuřivý déšť a kdy kompletně promokla jedna stěna našeho stanu, takže jsem celou noc odsávala loužičky ručníkem a ten pak ždímala do předsíňky...

Zamilovala jsem se do Českého Krumlova a do náměstí v Budějovicích. Poznala jsem dvě bezva Pražandy. Naučila jsem se nové písně („...kousavá deka kusadlama seká...“) a ověřila jsem si, že vařit na lihovém vařiči jde úplně v pohodě, ne že ne. No prostě i když některé věci nevyšly úplně na sto procent, byla to bezva akce. Tak kam za rok? ;o)

Praha a jak tam bylo

První částí pražského výletu byla svatba mé české kamarádky a amerického kamaráda. Poprvé jsem absolvovala bilingvální obřad a bylo věru zvláštní, když on řekl „I do“ a ona řekla „ano“. Americký pastor byl familiární a vtipný, ještě jsem nezažila, aby se svatebčané během obřadu takhle řehtali... Byla jsem trochu v rozpacích, co říct v rámci gratulace ženichovi, protože on neumí česky a já nevěděla, jestli by pochopil takové ty klasické české svatební věty, ale byl celý dojatý, a dokonce plakal, tak nakonec bohatě stačilo ho obejmout, uf :o)

Ubytovaná jsem byla v Jahodnici u Kuřátkových. Bydlet na takové poetické adrese se mi už dlouho nepoštěstilo. Navíc jsem měla vlastní postel, směla jsem použít koupelnu, dostala jsem najíst i napít, sakra, proč jsem z tama už odjela?

V neděli mě Peťa protáhla celou Prahou. Protože je místní, zná všechny tamní vychytávky – kde mají chutné jídlo za příjemné ceny, kde se houfují turisti, kde dostanete dobré kafe a kde se dá koupit něco zajímavého pro radost. A protože je Peťa taky správná budoucí učitelka, zná ke všem místům nějaké drbíky a umí je výborně podat. Tlesk tlesk.

Jestli vás zajímá, jakou kulturu jsem v hlavním městě zažila, tak to byla výstava převážně hanbatých obrazů umělce Šimandla, dále návštěva kavárny v Lucerně a v neposlední řadě seriál The Big Bang Theory, který tímto všem doporučuju :D

A teď jsem zase doma a přemýšlím, proč tu taky nemáme metro. No každopádně to byl bezva výlet :o)

Zítra...

...bílé šaty, sláva veliká, ano, dobrovolně, ano, God bless you, dorty, prstýnek...
Muž našel ženu, neboť.
Pořád mi nedochází, kolik nám už je let.

Hodně štěstí, Terezko a Joe.

Sonda do hlubin času (škoda že nemám skener)

Z nedostatku jiných podnětů k činnosti vytřídila jsem za poslední dny asi tunu brajglu, co jsem za léta nashromáždila. Nestačila jsem zírat a dost mě to pobavilo. Bylo to jako vracet se zpátky životem, hlavně mě zaujala část dokumentující mé dospívání. Linda v pubertě, no mazec, vážení. Nejdřív jsem našla fotky (i když možná jsem je radši ani najít neměla): klasické dvanáctileté ucho, co neví, jak se má tvářit a kam s rukama, a obrovské okuláry. Pamatuju si, jak jsme je s mamkou kupovaly a jak mi tvrdila, že jsou pěkné a sluší mi. Hm. Akorát byly ty brýle skoro větší než moje hlava a vypadala jsem s nima jak Anežka Vopršálková z dívčího internátu :D

Taky jsem našla nějaké povídky, co jsem zamlada tvořila, a asi pět listů knihy, kterou jsem zamýšlela napsat – evidentně pod vlivem Ludvíka Součka, kterým jsem se tehdy zřejmě právě prokousávala („Kolem dvanácté hodiny, kdy Slunce stojí za Zemi nejvýš, posádka poobědvala, pokud se dá říkat oběd tubě silně koncentrovaného bujónu...“).

Dalším veselým dokumentem je zběsile barevná malůvka nadepsaná jako „Roztomilá zvířátka žijící ve světě pubescentů“. Moje veledílko zobrazuje například „Pařezňouše obecného zcvoklého“, „Vodkáče lákavého dostupného“ nebo „Zdrojmléčky naduté XXLté“.

A sešit nazvaný jako Blbiny, kam jsem si psala všechno, co mě zaujalo, většinou šílené kraviny... pro ilustraci: výroky slavných („Každý odpor je marný.“ Ohm), básničky, vtipy (Mami, dáš nám zase ten dobrý puding? Ne, děti, dědečkovi už nehnisá koleno...), bonmoty (V určitém okamžiku se z každého nářadí stává kladivo.) a další. Taky jsem našla moje první cédéčka – s technem, hip hopem... a Kelly Family.

Oh my goodness :D

Après...

Nepamatuju si, kdy jsem naposledy byla takhle mrtvá. Pět dní v kuse osmatřicet a víc, místo dýchacího ústrojí hlenovody a novorozenecký spánkový režim – 20 hodin denně. Během toho týdne jsem stihla v upocených snech znova odstátnicovat a odpromovat, znova jsem absolvovala celý skautský tábor a znova vandrovala Lužickými horami. V jasnějších momentech, když zabral paralen, přemýšlela jsem, co s načatým životem.
„Vždycky mě naštvou lidi, co stojí s báglama před nádražím, protože oni někam jedou a já ne,“ stěžoval si Pekař. Teď mám v sobě podobný pocit. Zuzka s Tomem ve Státech, Lukáš v Řecku, Veronika v Irsku, Petr na Islandu, druhý Petr na odjezdu do Portugalska. Otrokovice najednou zdají se mi maličké a stísněné, příliš známé a nic nenabízející, donedávna neoblíbené Brno rozpřahuje ke mně přátelsky paže a otvírá desítky dveří, které jsem předtím vůbec nechtěla vidět. Tenhle půlrok byl zlomový – a velké díky vám všem, co jste stáli po mém boku, byť mnozí o tom asi ani nevíte :o)
Přišel čas změn, čas přijímání výzev.

Nemoci – sbohem, chuti do života – vítej zpět!