úterý 30. září 2008

Kdo chce s máničkama býti...

Jak říká Dejv, už je to trapný, ale zase za to může Pekař. A začalo to přitom nevinně a docela intelektuálně, když Petrové nad Pekařovým novým diplomem (který Dejv prej klidně vyrobí za deset minut v malování) diskutovali o mezinárodní politice. „Za chvíli ho poleju pivem,“ vrčel Dejv, a dal tak najevo, že tenhle večer intelektuální nebude. A nebyl.
Rusofilní Pekař hypnotizoval ceduli s nabídkou ruská vodka 35,- tak dlouho, až nám ji slečna donesla. Teda kluci tvrdili, že je to jemně perlivý rajec, ale já jsem dobře poznala, že lžou, darebáci. Ta vodka, co Dejv pak dolíval pod stolem, byla o něco lepší, ale pořád to byl tvrdý alkohol, což je možná důvod, proč mě teď tak bolí hlava.
Z neznámých důvodů jsme se později přesunuli do Růže. Po cestě jsem rozvíjela úvahy o antropomorfních domech, ale kluci to vůbec neocenili, naopak mě pořád popoháněli, ať jdu rychleji. Přitom byl tak hezký večer.
Téma mezinárodní politiky vystřídala debata o spodním prádle, do které se Hrnča překvapivě odmítl aktivně zapojit. Ale my s Leňou jsme ho prokoukly. Jasný slipař. Zřejmě v rámci pomsty mě začal přesvědčovat, že moje tričko s kačenkama není ve skutečnosti moje tričko, ale Dejvovo. Pekař ale tvrdil, že mám určitě větší obvod přes hrudník, čímž prokázal velmi špatný odhad, protože když mě pak kluci konečně u našeho domu ukecali, že kačenky patří Dejvovi, ukázalo se, že máme hrudník velmi podobný.
Po cestě domů se ještě ty dvě paka pokoušeli přesvědčit recepčního v Internacionálu, že tam máme rezervovaný pokoj. Strašně se u toho smáli a recepční je napomínal, že je to vážná věc.
Ráno jsem se probudila v Dejvově triku, s rýmou, bolením hlavy a rozmazanou řasenkou, ale tak ten večer za to stál, když je teď Pekař ta Ema :D
...musí s nima píti.

pondělí 15. září 2008

První den na FF

Dnešní veselý den začal vlastně už včera. Peťa dovezla víno, a ačkoliv ho byla pouze jedna láhev, usínala jsem s pocitem, že pluju na rozbouřeném moři. O to horší bylo zvonění budíku v 6.20, ale nakonec jsem se z postele vyhrabala. Za padesát minut jsem vycházela směr FF na první přednášku psychologie na nové škole.
Dle orientačního plánu našla jsem aulu C 33 a usadila se v křesílku. Na chodbě bylo mrtvo, kolem kroužila akorát uklízečka a později došli další tři lidi, co stejně jako já věřili, že semestr začne opravdu dneska. Vyučující ovšem nedorazil.
Rozhodla jsem se dát tomu ještě jednu šanci – pedagogice v deset. Budova A je sama o sobě labyrint a navíc nějak tajuplně propojena s budovou B. Chodby jsou z neznámých důvodů co deset metrů členěny obrovskými dveřmi, všude jsou výklenky, skříně a další dveře, takže celé to působí dojmem poněkud chaotickým. Jaké však bylo mé překvapení, když na mě zpoza jedněch dveří vybafly čtyři antické sochy v nadživotní velikosti! V exteriéru by to bylo ok, ve stísněné chodbě to ale byl zážitek hodný omdlení.
Zcela náhodně našla jsem katedru filosofie. Hned naproti vstupním dveřím vítá příchozího kabinet profesora Šmajse – málem jsem omdlela podruhé. Dech se mi tajil při pomyšlení, že ona modla současné ontologie přebývá osobně za těmito dveřmi…
Pak jsem ovšem spatřila nástěnku a na nástěnce papír s výzvou, aby se studenti mého oboru dostavili tento čtvrtek tam a tam na informační schůzku. Začala jsem áchat pro změnu vztekem. Zřejmě je problém rozeslat takovou zprávu mailem... Čekám, že tam budu sama, navíc když normální výuka začne až příští pondělí, jak jsem se dověděla také na nástěnce…
Zřejmě vás nepřekvapí, že ani druhá hodina se nekonala. S vrčením jsem se vydala hledat katedru češtiny, co kdyby také byla nějaká utajovaná schůzka… Korunu tomu nasadila cedulka na dveřích sekretariátu:
Úřední hodiny pro studenty: 9-11 hodin.
Všechny potřebné informace jsou na nástěnce.

sobota 13. září 2008

Akce s přívlastkem šílená

Když jsem před čtrnácti dny kývla na sjíždění Hloučely, normálně nenápadného potůčku vytékajícího z přehrady Plumlov, netušila jsem, do čeho jsem se to zase vrhla.
Dneska přesně v 11 hodin byla otevřena stavidla. Pochmurně jsem pozorovala téměř vyschlé koryto zarostené trávou a přemýšlela, kde všude uvízneme na mělčině. Nafoukaly jsme se ségrou vypůjčenou pálavu, jaksi - jen aby to bylo - jsme zavřely loďák a převlekly se do sportovního. Tyto drobné úkony trvaly asi hodinu, po jejímž uplynutí jsem se při pohledu na říčku trochu vylekala. Koryto bylo naplněné až po okraj rozbouřenou napěněnou kalnou vodou zběsile uhánějící k Prostějovu. Dopnuly jsme však odvážně záchranné vesty a vsedly do lodě.
Hm... jak to jen popsat člověku, co to neviděl... Představte si asi tak druhý povodňový stupeň na potoku protékajícím lesem... V cestě stojící i popadané stromy, silný proud unášející spousty větví, trávy, keřů - a vodáků. Snahy o řízení lodě vyzněly v mém podání poněkud naprázdno, voda s námi smýkala od břehu ke břehu a netrvalo dlouho, a už jsme se koupaly. Poprvé v životě jsem se cvakla i s hlavou, voda mi vletěla do očí, do nosu, loď mě přikryla a vlekla s sebou, klopýtla jsem přes ségru a doufajíc, že je v pořádku, snažila jsem se někde zachytit. To jsme se ještě smály. Když kamarád z druhé lodě utopil brýle, kamarádka botu a na závěr píchli loď, už to tak vtipné nebylo.
Podruhé nás otočila zákeřná větev - poté, co mi málem vymkla rameno. A zas jsem byla pod lodí, ale tentokrát tam byla taková hloubka, že jsem se neměla od čeho odrazit, a tak jsem se jen bezmocně držela pálavy a čekala na něco. Něčím se stali dva kluci v neoprenech, co nás s úsměvem vylovili. Třetí a čtvrté cvaknutí už si moc nepamatuju. Zato si pamatuju peřeje, na nichž mi háček vypadl z lodě, naštěstí ségra díky vestě plovala jako korek, a taky si pamatuju, jak jsme zachraňovaly kajakáře, kterému se povedl eskymácký obrat jen do první poloviny. A dva chlápky, co chtěli podjet nizoučký most a zasekli se pod ním, a jak dostala ségra arachnofobický záchvat, když nám po nárazu do keře napadalo do lodě asi milion pavouků různých velikostí...
Ale přežily jsme a to se počítá :o) Tak kdo chce jet příště s námi? :D

čtvrtek 11. září 2008

Lenivé čtvrteční snění

Nedávno se mě kamarádka ptala, co bych chtěla v životě zažít. Hm... tak tankem už jsem jela. To byl jeden z mých snů. Další touhou bylo vidět spadnout na zem celý meloun. Toho jsem byla svědkem dokonce dvakrát; jednou vypadl z rukou Natálce a podruhé Vanči. Ačkoliv jsem tomu nevěřila, fakt se kompletně roztříská, a udělá to bezva zvuk... takové krach...
Dalším mým přáním je jít na karneval... myslím dospělácký, žádné dětské disko trysko v maskách... šli byste? A kdybyste šli, tak za co? L. řekl, že by šel za housenku, doteď se té vidině směju. Představuju si svoje kamarády, za co by tak mohli jít. A jestli by někdo z nich šel za Dopplerův efekt :D

čtvrtek 4. září 2008

POZOR! POZOR! POZOR!

Jedinečná nabídka pracovních míst: řidič noční linky


Řídíte rádi silné stroje? Milujete adrenalin z rychlé a nespoutané jízdy? Fascinují Vás prázdné noční ulice? Vzrušuje Vás tma? Pak pro Vás máme to pravé!


Nabízíme individuální tvůrčí práci bez otravného kolektivu s adekvátním výdělkem sice bez možnosti postupu, zato s možností splnění Vašich tajných snů být pánem nad životem a smrtí.
Požadujeme vášeň, aspoň mírný sadismus a otupělý pud sebezáchovy, jakožto i záchovy života obecně.
Řidičský průkaz výhodou.


Zaujala Vás naše nabídka? Hlaste se na Dopravním podniku…