Otrokovický Strahov

Až na místě jsem se dozvěděla, kde to vlastně mám dělat zdravotnický dozor. Sportovní akademie ke sto letům od založení tělovýchovy v Otrokovicích. Vážení, byl to pohled pro bohy.
Jako první vystoupily na skladbu Zpěv naděje ženy, o nichž mám podezření, že snad potkaly samotného Tyrše. Měly bílé dresy a na nich dlouhé bílé sukně z průsvitné (!) látky. Mávaly pažemi sem a tam, hopsaly, braly se kolem pasu a točily se v kruhu a celé to působilo dojmem, jako bych byla na Labutím jezeře, kde baletky zapomněly na čas.
Další zajímavé číslo bylo vystoupení jiných žen, které se nejdřív vlnily na Malou noční hudbu a následně jim začala hrát skladba Léto od Hradišťanu. Dokonale sourodé skladby.
Dorazilo mě vystoupení tzv. Věrné gardy. Asi padesát starých paní (bílá halenka, modrá sukně, červený pásek) a pánů (bílé triko, modré kalhoty, červený pásek) cvičili na píseň Ta naše písnička česká: Ty naše písničky (oblouk pravou rukou) jsou jako perličky (oblouk levou rukou) na šňůrce navlečené (oblouk oběma rukama), tolik je krásy v nich (výpad levou nohou) a je to velký hřích (výpad pravou nohou), že jsou tak pomíjené (zařadit se do kruhu)... a své vystoupení ukončili recitací veršů: "Pod kroky sokolů duní celá zem, my slibujem, že Tyršovým ideálům vždy věrni zůstanem!!!"
Zajímalo by mě jen, jestli ty děti, jejichž vystoupení prokládala čísla seniorů, vůbec vědí, kdo to Tyrš byl.

Párty

Seděl naproti mně. Hádali jsme se... jako už tolikrát, ale přesto kvůli stále stejným věcem, o kterých jsme se oba zařekli, že přestaneme dělat. Mezi námi na stole ležel dort – původně dárek k narozeninám, teď zhmotnělý výsměch snaze o vztah. Ještě než se nadechl, věděla jsem vždycky, co řekne a jakým tónem. Věděla jsem, jak se u toho bude tvářit. Můj obličej se mimoděk křivil do arogantního úsměvu ještě dřív, než on pronesl arogantní větu. Dřívější síla a chuť zachovat si klid byly v tahu.

Strčila jsem prst do nádivky dortu a olízla jej. Nádivka byla sladká, nahoře na dortu číslovka. Zvýšil hlas, aby upoutal moji pozornost. Podívala jsem se na něj. Křivky jeho obličeje bych mohla nakreslit zpaměti. Oběma rukama jsem uchopila talíř s dortem. Čokoládová poleva se svůdně leskla. „...a říkal jsem ti, ať to uděláš jinak, ale ne, tys...“

Zbytek věty zůstal nevysloven. Rukama si otíral pusu a oči plné šlehačky. Ve vlasech měl kus čokolády a většinu dortového korpusu v klíně.

Stejně jsem věděla, co chtěl říct, tak co.

Noční roverský závodeček v Napajedlech

Úplně na poslední chvíli bylo rozhodnuto, že se roverského závodu zúčastníme. Samo složení našeho týmu zaručovalo, že bude veselo. Já a Liška, kombinace, ze které našim roverům cvaká zadek hrůzou :D Startovní čas: 20 hodin 30 minut.
Ještě než jsme vyběhly, začalo hustě pršet. Ale skaut je nepromokavý... Vyrazily jsme. "Jé, já jsem tak dlouho neběhala," volala jsem nadšeně. "Já nikdy," supěla Zuzka, ale naštěstí hned za rohem bylo první stanoviště. Udělat co nejvíc žabích skoků a držet se u toho za ruce... Natáhla jsem se jako první. Zuzka hned po mně. Ale nevzdaly jsme to. Celkem jsme hopsly 37krát, dobře my! :D
Další stanoviště byl hod smetákem na způsob hodu oštěpem. Zalitovala jsem, že jsem si nikdy od ségry nenechala vysvětlit techniku; málem jsem se zapíchla...
Stanoviště, které rozhodně stojí za zmínku, byla střelba ze vzduchovky. Jak jsem držela já tu vzduchovku, tak asi drží prase kost, takže není divu, že jsem netrefila ani jednoho panáčka, akorát jsem zhasla svíčku, co osvětlovala terč. Můžu to však svést na citové rozrušení, které ve mně vyvolal rozhodčí větou, ať si představím, že střílím na učitele.
Nejveselejší stanoviště bylo na louce ve svahu. Měly jsme trakačem objet určitou trasu. Popadla jsem tedy Lišku za nohy a jely jsme... Když už nemohla, prohodily jsme si pozice. Místy se však trakač měnil na pluh - hlínu až v nose máme asi obě.
Aspoň pár set metrů před cílem jsme - pro formu - běžely. Bohužel až pozdě jsme si všimly, že to pod námi není louka, ale záhony. "Ježiš, my jsme v hyacintech!" vzkřikla Zuzka dramaticky. Zcela nelogicky napadl mě jazykový problém, a to jaká i se píší ve slově hyacint...
No asi jsme nevyhrály, ale vyhrály jsme si :)

Sen s břichem

Dneska se mi zdál fakt divný sen. Byla jsem těhotná a nevěděla jsem s kým. Byl podzim, všude listí a zima, já měla obrovské břicho, dokonce jsem vnímala kopající dítě v sobě, ale nemohla jsem si ani za nic vzpomenout, s kým jsem počala. A tak jsem v tom snu vytála svoje deníky a hledala nějaké stopy, záznamy, informace...
Mamka běhala kolem mě a tvrdila, že je jí to jedno a ať si dělám, co chci, ale prej že teda neví, kde budu bydlet a kdo mě bude živit, a taky říkala, že jsem coura a že tohle teda ode mě nečekala.
A já jsem pořád listovala v těch denících a nemohla jsem najít zápisy odpovídající datem a bylo mi úzko z toho, že budu sama u porodu a že i na to mimčo budu sama, a hlavně jsem pořád nechápala, kdy a jak a hlavně s kým se to stalo...
Asi ještě dvě hodiny po probuzení jsem byla úplně zmatená a přemýšlela jsem, jestli opravdu všechno je, jak má být.
Ještěže projít psychoanalýzou už není společenská nutnost :)