pondělí 14. prosince 2009

Svojsíkův závod naostro,

tak by se někdy daly nazvat moje příhody. Jako třeba včera.
Ve tři odpoledne začínala na bytě u jedněch kamarádů rozlučková párty s tematikou Vánoc - každý měl připravit nějaký vánoční pokrm z jeho země. Měla jsem po obědě zkoušku, po které jsem se vracela na koleje, takže jsem na párty vyrážela před pátou - s plánem skočit ještě do supermarketu a koupit ingredience aspoň na kokosové kuličky. Jelikož jsem v onom bytě byla předtím jenom jednou, nepamatovala jsem si přesně, jak se tam dostanu. Oksana mi nabídla, že ji mám prozvonit a že pro mě skočí; byt není daleko od supermarketu. Tak jo.
Tak jo. Nakoupila jsem (btw nechápu, proč mají máslo na opačném konci obchodu než margaríny a proč prodávají strouhaný kokos pouze po deseti gramech) a chtěla jsem si prohodit SIMkarty. Jenomže ta bulharská v peněžence nebyla. Ani v peněžence, ani vysypaná v kabelce, prostě zmizela. A s ní všechna moje bulharská čísla, všechny kontakty.
A tak jsem se vydala hledat byt sama. Tušila jsem směr a jak se později ukázalo, tušila jsem ho velmi dobře. Jediný problém byl, že v té čtvrti všechny domy vypadají stejně, ostatně jako na každém sídlišti. To se ale taky ukázalo až později.
Našla jsem dům s průchodem a vchodovými dveřmi, které vypadaly naprosto stejně jako ty správné. Zajásala jsem. Nějaká paní se psem mě pustila dovnitř. Jenomže které patro? Druhé? No možná třetí. Hm, nebo taky ne. Prošla jsem dům dvakrát a za žádnými dveřmi jsem neslyšela angličtinu nebo aspoň večírek. A tak jsem zazvonila v prvním patře. Plešatý pán zdvořile vyslechl moje koktání (Znate li... ima li tuk apartement na polskite studenti?), ale nevěděl. Nevěděli ani ve druhém a třetím patře. Když nevěděla ani domovnice, připustila jsem si, že jsem ve špatném domě.
Vrátila jsem se na hlavní třídu. Setmělo se a začal padat sníh. V zoufalství jsem začala listovat seznamem čísel na české simce. A zázrak se stal. Číslo Siri se mi uložilo do telefonu, ne na ztracenou kartu, jupí! Naťukala jsem zoufalou smsku a dala odeslat. Jenomže samozřejmě číslo nebylo uloženo v mezinárodním formátu, tedy bez trojmístného předčíslí. Neodesláno. Na předčíslí jsem si nemohla vzpomenout. Široko daleko ani noha. V tašce máslo a pět balíčků kokosu. (Taková ta situace, kdy se člověk musí smát sám sobě.)
Co udělá Čech, když je v úzkých? Jde do hospody.
Byl to dobrý tah. Servírka se chvíli bránila, předstírala, že nerozumí a že nemá čas, ale nakonec jsem z ní to předčíslí dostala. To, že Siri měla telefon pohozený kdesi v předsíni a že jsem jí nakonec stejně musela zavolat, to už je detail.
Jo a jestli vás zajímá, jak daleko jsem byla od cíle, tak asi dvacet metrů. Byl to stejný dům, akorát z opačné strany.

pondělí 7. prosince 2009

Střípečky

O víkendu jsem se po delší době potkala s klukama z Čech; byli na návštěvě v Plovdivu. Kromě toho, že se mě opět snažili opít, mi taky vykládali historku z cesty vlakem. Seznámili se tam s nějakou Bulharkou a jak řeč šla, přišli na to, že ta slečna naprosto neví, že ony mnou tolikrát zmiňované obrácené pohyby hlavou dělají pouze Bulhaři a že zbytek světa to má naopak. Je to hloupá příhoda, ale... pokud šlo o průměrnou obyvatelku této země, lze předpokládat, že podobnou nevědomost můžeme najít i u dalších lidí.
Stojí za úvahu, jak se tito Bulhaři vypořádávají s běžnou zahraniční kulturou. Kupříkladu americký film těsně před koncem: "Vezmeš si mě?" ptá se hlavní hrdina hlavní hrdinky. Ta přikývne, zazní romantická hudba a rozjedou se titulky. A jediní Bulhaři na celém světě odchází domů z kina s hlubokým zklamáním, co že to bylo za divný konec.
(Ještě víc se musí divit, když hrdinka přikývne a těsně před titulky je rychlý střih a obrázek dvojice v kostele. To pak závěr postrádá jakoukoliv logiku!)

Dnes ráno v pět třicet se na chodbě kolejí rozjel večírek (možná spíš raníček). Probudila mě hlasitá bulharská hudba a opilecké hulákání několika hlubokých chlapských hlasů. Pak několikeré třísknutí dvěří. Následoval zvuk automatu na kafe, který stojí těsně vedle našeho pokoje. První kafe, druhé, třetí... hmmzzzzz hmmzzzzzz... hučela mašina a do toho hudba a křik. Snad zakročí vrátná, přála jsem si. Pět minut. Deset. Třinácté kafe. Hmmzzzz. "Kurva," ozvalo z vedlejší postele. "Dobré ráno," pravila jsem já. "Potřebuju čurat, ale mám strach na tu chodbu vylézt," ozvalo se z třetího kouta. Půl hodiny. Přemýšlela jsem, jestli zvládnu zavolat policajty, ale shledala jsem, že bohužel na to moje bulharština nestačí.
Vrátná měla asi taky strach vylézt na chodbu, ovšem proč nikoho nezavolala, to mi je záhadou do teď. Nakonec skoro po hodině řvoucí společnost odešla. Korunu tomu nasadil Petr: prý ať jsem ráda za zážitky na celý život. Bezva.

Na zítřejší den studentů mě mí spolužáci pozvali na chatu. Plánují malý oborový karneval. Vymyslela jsem, že půjdu za bílou paní; v sekáči jsem za tři leva sehnala jednoduché bílé šaty, zřejmě svatební, na hlavu bílý papírový klobouk. Aby všecko bylo tak, jak má, potřebovala jsem sehnat zavírací špendlíky.
Ovšem v Bulharsku nemají galanterie. Ani papírnictví. Hodně věcí prodávají v knihkupectví, takže jsem se vydala tam. Jak se to asi tak řekne, přemýšlela jsem. Zichrhajska nefungovala. Ani špendlík neznali, natož zavírací. "Nevím, jak se to řekne bulharsky," koktala jsem rozpačitě. "Mám dvě plátna a chci mít jedno." Paní zírala způsobem, který bych nazvala velmi tupým. "Pich, pich!" bodala jsem prstem do šály. Nejdřív mi vnucovala kancelářské sponky a potom sešívačku. Ale vítězství přišlo: "Ááá, bezopasna egla!" vykřikla prodavačka - a přikývla. Celá šťastná jsem čekala, až mi špendlíky podá. Nové přikývnutí. Pro změnu jsem tupě zírala já, na co čeká? Pochopila jsem až při třetím přikývnutí. Neměli.

pátek 4. prosince 2009

Pátek čtvrtého

Přesně před třemi měsíci jsem opouštěla Brno a přesně za dva týdny opustím Plovdiv. Pomalu se začínám loučit. Ne s mými kamarády, za ty zbývající dva týdny ještě pár večírků stihnem. Spíš to tak nějak rekapituluju a užívám si poslední chvíle tady. Místa, ke kterým mě váže nějaká vzpomínka. A lidé, kteří se stali neodmyslitelnými figurkami na scéně mého Erasmu. Tak například...
Pán, který hlídá před menzou, aby tam chodili opravdu jen studenti. Když nepřijdu přesně na dvanáct, přátelsky mě pokárá, že mám zpoždění. Když přijdu přesně, směje se, že mám velký hlad.
Prastará paní v černých šatech prodávájící na hlavní třídě kytky. Její sortiment: čtyři, pět růží nebo karafiátů v plastové láhvi s uřezaným hrdlem. Většinou se mi chce brečet, když ji vidím.
Moje spolubydlící, které mě naučily, že opravdu nemůžu mít ráda všechny lidi na světě.
Dánka Siri, jeden z nejotevřenějších lidí, co znám. Je dobré ji mít po ruce, když je člověku špatně.
Bulhar Dimitar, protřelý šoumen, ovšem jako muž plachý tak, že jsme si začali myslet, že není na holky. Dokud nebyl uloven křehce krásnou Ukrajinkou Oksanou.
Guljámata bába, šéfka našich kolejí a čerstvá babička, kterou při mém ubytovávání nejvíc zajímalo, jestli máme v Česku jiné hračky, než jaké se dají sehnat v Bulharsku. Musela jsem ji zklamat - Čína vyváží všude stejně.
Turek Alí, černovlasý bohém s modrýma očima, náušnicí v levém uchu a klarinetem pod paží. Dostala jsem od něho skvělou muziku. Doufám, že se bude mít v životě fajn.
Pán hrající loutkové divadlo na hlavní třídě. Ukrajinky Liana a Oksana. Belgičanka Ellen. Moraváci Martin a Zdeněk. Prdelatá učitelka bulharštiny s knírkem a třemi bradami. A desítky dalších.
Možná se všichni tihle lidi znova sejdou - v knize, co jednou třeba napíšu :)

neděle 29. listopadu 2009

Výlet do Sofie

Konečně se nám podařilo zorganizovat dlouze plánovaný výlet do bulharské metropole. Nám - mně a Ellen, mojí belgické kamarádce, kterou jsem poznala v září tady v Plovdivu a která teď studuje bulharštinu a ruštinu právě v Sofii. Moje návštěva měla kromě funkce poznávací a setkávací také funkci národně reprezentativní, neboť Ellen si u mně objednala jeden a půl litru meruňkovice na párty slavistů, kterou každoročně její katedra pořádá. Tímto tedy děkuji Blatnici pod Svatým Antonínkem, která onu meruňkovici dodala, a doufám, že ta láhev nebyla plná methanolu.
Sofie mě příjemně překvapila. Bulhaři ji líčí jako ohavnou špinavou díru plnou podezřelých barevných lidí. Podle mě je Sofie jediné bulharské město, které je opravdu městem v pravém smyslu slova, jediné místo, kde jsem cítila pulzující život, spěch, cvrkot. Po ulicích jezdí tramvaje a pod ulicemi nové a pěkné metro, obojí je pro mě symbolem reprezentativního města.
Množství tureckých obchůdků, kde se dají koupit šátky na břišní tance, dýmky, luxusní doutníky, vodní dýmky a řada dalších věcí, svědčí o něco větší shovívavosti Bulharů k téhle minoritě; v Plovdivu jsem takový obchod nenašla ani jeden a když jsem se po něm ptala, dívali se na mě jako na anarchistu a revolucionáře.
Samozřejmě i sociální rozdíly jsou znatelnější; nablýskané mercedesy míjí žebráky, staré cikánky prodávají svazečky kopru před výlohou plnou kožichů a toulaví psi se rvou o voňavé igelitky od nákupu.
Co se památek a zajímavostí týká, dá se ovšem Sofie projít za jedno odpoledne. Ruský kostel, mešita, synagoga, lázně, bulvár Vitoša a hotovka, jde se na kafe. Za dva dny s Ellen jsem kafí měla celkem čtyři a dva černé čaje. Srdce mi buší ještě teď, ale bylo to parádní. Probraly jsme naše životy školní, bulharské, milostné, domácí, naše názory na volební právo, jídlo, cestování, muže, Bulharsko, kafe a Vánoce a zavzpomínaly jsme na skvělý jazykový kurs v Plovdivu. Také jsme si přislíbily vzájemnou návětěvu; Ellen je do Brna (a Otrokovic) předběžně objednaná na duben.
Zkrátka a dobře byly to moc pěkné dva dny a mně tu zbývají poslední dva víkendy. První strávím učením, ten druhý rozlučkovou párty ve velkém stylu.
Ale letí to jak voda, že?

pondělí 23. listopadu 2009

Dobro-road-trip (19.-22.11.09)

Pro Olinku, Martinu a Vaška výlet začal už ve středu letem do Bulharska. Já jsem se vydala na cestu ve čtvrtek ráno a setkali jsme se v Sofii. Měla jsem radost, protože jsem pro sebe měla hned tři dobrovolníky, a jaké! :) Celkem bez komplikací se nám povedlo půjčit auto a vyrazili jsme na cestu. Trasa: Sofie - Koprivštica - Veliko Tarnovo - Plovdiv - Rila - Sofia. Já jsem se musela odpojit už v Plovdivu, ale i tak to bylo parádní.
Posadili mě na sedadlo spolujezdce - ne proto, že by mě chtěli zabít, ale abych mohla překládat, číst nápisy kolem cest a navigovat. Zejména poslední úkol jsem spíše neplnila. Můj orientační smysl se pomalu stává legendou, ztrácím se všude a pořád. Přesto trvám na tom, že to, jak jsme se ztratili popáté, byla chyba Vaškovy GPS, ne moje. Zničehonic jsme se ocitli v jakési vesničce, kde bylo asi tak tisíc úzkých křivých uliček, ve kterých pobíhaly snědé děti, všude psi, kočky, sem tam kráva nebo osel, kolem dokola zřejmě romští obyvatelé a neskutečný nepořádek. Cesty byly děsivě neupravené, plné výmolů a hlubokých kaluží. Když měl Vašek pocit, že jsme na bezpečnějším místě, vysedl, obíhal auto a zjišťoval, jestli máme všechna kola. Do toho k nám neustále promlouvala GPS: "Až to bude možné, otočte se." A symbol našeho autíčka zcela mimo mapu. Vaškovi se začal potit horní ret a Oli s Martinou do sebe obracely láhve s vínem a slivovicí. Nakonec jsme - mezi dvěma obrovskými kalužemi vedle jakési továrny - zastavili a začali zevrubně studovat mapu. Vtom k nám přišel nějaký chlapík a začal nás nabádat, abychom odjeli, že "tady je obecně nepříznivá situace", jak to potom parafrázoval Vašek. Při řeči chlapík ukazoval na továrnu a hulící komín. Kdoví, co tam pálili.
Jelikož teď píšu na blog, je zřejmé, že jsme z vesnice nakonec východ našli. Ale byl to boj a už víme, proč bulharská auta nemívají pojištěné pneumatiky a podvozek.
V Koprivštici, která je mimochodem opravdu nádherná, jsme ubytování sehnali velice originálním způsobem. Zeptala jsem se téměř řečnicky paní v obchodě, jestli neví o nějakém levném noclehu. Čekala jsem mávnutí rukou nějakým směrem, ale paní mě popadla a vlekla nás kamsi do vedlejší ulice, kde nás předala nějakému starému pánovi. Během toho telefonovala, ale drmolila tak, že jsem nerozumela ani slovo. Pán nás převzal a vlečení pokračovalo. Přemýšleli jsme, kolik procent obyvatelstva patří k mafii. Ale nakonec nás pán dovedl do maličkého soukromého hostýlku. Majitelé, stará paní a starý pán, byli velice příjemní a mohli se přetrhnout, aby nám udělali veškeré možné pohodlí. Také nás upozornili, že je možné, že zeď domu, u které parkujeme, možná spadne, a našli nám jiné parkovací místo.
Následující den jsme se přemístili do Veliko Tarnova. Dvě noci jsme spali v zařízení Hostel Mostel, kde byla v ceně 22 leva/osoba/noc zahrnuta i polopenze. Večeře byla formou polévky, což by nebyl takový problém, kdyby první večer nebyla čočková a druhý večer fazolová. Ale pro ty dva večery jsem svůj odpor k luštěninám přemohla.
Ogara, kterého nám druhý večer šoupli na pokoj, byl Novozélanďan žijící v Sydney. Odmítl ale ochutnat slivovici a tím si nás znepřátelil, takže jsme místo mezipolokoulové párty šli hrát BANG. Do postele jsme šli docela brzo, abychom byli připravení na další den. Olinka chmurně bilancovala malý úbytek alkoholu; kdybych prý dělala méně jazykových okének a více pila, mohlo být veseleji. Ale byla to stejně ona, kdo usnul nejdřív :)
V neděli ráno jsme vyrazili do Plovdivu. Kolečko po Starém městě bylo zakončeno kávou a zmrzlinou na hlavní třídě, jelikož bylo nádherné počasí. Pak jsem dobroše vzala na Čajku, aby si mě více vážili za mou odvahu :D Po večeři, na kterou se k nám připojila moje dánská kamarádka a její další dánská kamarádka, jsme se rozloučili. Fotky tentokrát již jsou na rajčeti :)
Dodatek pro dobroše: z akce mám dobrý pocit, i když jsme si užili málo zákusků :-P A až se uvidíme, musíme udělat kolečko a dopít to víno! A příště prosím více bílého! :)

středa 18. listopadu 2009

Na hodině

Historická lingvistika je tady můj nejoblíbenější předmět. Jednak je vyučovaný v češtině, jednak mě baví látka, jednak jsem většinu toho už kdysi slyšela, takže teď je to pro mě hlavně osvěžení a rozpomínání.
Učí nás ještě docela mladý učitel mírně omamného vzhledu, má černé vlasy, snědou pleť a jasně modré oči. Dnes došel o patnáct minut později.
"Máte patnáct minut zpoždění, víte, jaký mám hlad?" zpražila ho jedna studentka, sotva vkročil do dveří. Ačkoliv si toho místní studenti na české poměry dovolí hodně, tohle mi přišlo i na Bulhary dost silné kafe. Ale učitel se jen pousmál, vytasil lejstra a začal diktovat. Diktoval a diktoval. Zasmála jsem se u věty "...v pracích poválečných představitelů pražské školy...", jelikož slovo "poválečných" třikrát po sobě (neboť třikrát opakuje každou větu) vyslovil jako "povalečných". Představila jsem si vážené členy pražského lingvistického kroužku, jak se povalují kolem stolů a občas lenivě napíšou nějakou práci.
Další veselá situace nastala ve větě "...oblasti jazykového styku", kdy učitel opět několikrát vyslovil "sťik" namísto "styk", načež se studenti začali dotazovat, zda je toto slovo příbuzné ke slovu plastik.
Uplynulo devadesát minut. Studenti se začali plazit po stolech a vrtět na židličkách, a věrně mi tak připomněli chování mých sester, když jsou unavené nebo znuděné z úkolů. Potom někdo řekl, že chce přestávku. Učitel okamžitě zavřel desky a řekl, že tedy "patnajset minuty počivka".
Během minuty bylo ve třídě prázdno. Za patnáct minut ovšem taky. Osazenstvo učebny došlo až za hodnou chvíli s odérem cigaretového kouře kolem sebe. Navzdory přestávce pozornost klesala z minuty na minutu. Napadlo mě, že moji lonští prvňáčci byli vlastně docela příjemní žáčci.
"Nerazbirame, nerazbirame," vykřikovali mí spolužáci, rezignovaně odhazovali tužky na stůl a bavili se nahlas jeden přes druhého.
Upřímně docela tohohle učitele obdivuju. Dokázal nás překřikovat ještě další hodinu a půl, trpělivě opakoval věty (i když ne pokaždé správně: "...respektivně se schvalují...") a psal na tabuli náročnější slova.
"Kolko ošte?" ptali se studenti co tři minuty a on k nám pokaždé otočil svoje papíry a ukázal, kolik ještě zbývá. Na závěr dostal vynadáno, že to dneska bylo moc těžké a že to nikdo nepochopil.
Vlastně je s podivem, že mu ještě vykají, že?

pondělí 16. listopadu 2009

Cesta do ČR - druhá část

Druhá polovina mého pobytu byla o dost nabitější než ta první. Ve čtvrtek, v pátek i v sobotu mě čekal večírek a v neděli hody.
První párty byla s češtinářkami u Terky - nevěsty. Pořádně se jí už kulatí bříško a co chvíli odbíhala na záchod. S pýchou nám předvedla snubní prstýnky a s lehkým studem svatební koláčky s vytečenými povidly. Holky mluvily o diplomkách, o blížícím se začátku kariéry a některé o svatbě. Trochu mi z toho běhal mráz po zádech a moje bulharské dobrodružství se zdálo být na úplně jiné straně reality. Doktor Karel Prase, náš oborový maskot, zmizel v propadlišti dějin. Těch pět let uběhlo nějak strašně rychle.
V pátek jsme pořádali pro další část kamarádů balkánskou párty. Až na to, že jsme zapomněli na baklavu, se večer velmi vyvedl. Podařilo se mi udělat téměř dokonalý tarator, ayran i šopska salata, víno bylo sladké, rakija jemná a všichni přišli v předepsaném bílo-červeno-zeleném kostýmu. Pravda, Dejv měl červené akorát trenky, ale jelikož nám je ukázal, byl vpuštěn.
V sobotu nastal velký den pro Terezku a Hause. Nevěsta byla krásná, všichni si na ni chtěli sáhnout nebo se s ní vyfotit, rodina slzela a kamarádi gratulovali. Trošku vtipný byl moment, kdy oddávající snoubencům řekla, že doteď se rozhodovali každý zvlášť, odteď se budou rozhodovat spolu - pohled na Terčino bříško svědčil o tom, že jistá společná rozhodnutí již byla učiněna :)
Večer jsem měla setkání s dobrovolníky. Ani tentokrát nezklamali a večer byl velmi povedený. Například jsem do té doby nevěděla, že i (někteří) muži posilují pánevní svalstvo.
V neděli jsme s Petrem jeli na hody do Bukovan. Tamní kačena se zelím a s knedlíkem mě každý rok uvádí do téměř extatických stavů a letos tomu nebylo jinak. Akorát jsem musela spěchat zase zpátky do Brna na bus do Plovdivu, takže jsme neviděli stárky, nu, tak za rok.
Celou cestu jsem prospala, pobyt doma byl poněkud vyčerpávající. Ale stihla jsem skoro všecko, co jsem stihnout chtěla, a už se na vás na všecky zas těším. Za měsíc na viděnou! A fotky jsou už opravdu na rajčeti :)

středa 11. listopadu 2009

Na výletě v České republice

Bulharsko jsem opouštěla s velikým těšením, ale zároveň s mírnými výčitkami svědomí. Pravdou je, že pro cestu do Čech jsem měla hned několik dobrých důvodů, například svatba mých kamarádů, rodinná sešlost na hodech nebo poléčení mého zavirovaného počítačku.
Když jsem přijela do Brna, trochu jsem se divila, že mi trafikantka nechce prodat jízdenku za levy. Potěšily mě všecky české nápisy (dokonce i sprostá hláška na zdi byla tak nějak milá), a zejména jízdí řád autobusu, který mě na minutu přesně odvezl na Vídeňskou. Doma bylo až nepřirozeně uklizeno (myslím, že Petr poslední týden se smetákem a savem i spával). Ustlaná postel, žádné špinavé hrnky na stole, čisté umyvadlo. Na odkapávači pyramida umytého nádobí. S vděčností jsem vydrhla alespoň mikrovlnku, sporák a varnou konev, abych si připomněla, jak příjemně se udržuje čistota s teplou vodou a bez strachu, že na člověka za každým rohem vybafne šváb.
V Otrokovicích na mě nostalgie padá poslední dva roky pokaždé, natož teď. Nejvíc jsem si užila vanu; sprchové kouty jsou fajn, a když nejsou plesnivé a na sprše je sprchovací růžice, tak je mám docela ráda, ale občas je prostě příjemné při mytí sedět. Známé vůně, známé zvuky. Novinkou jsem byla jen pro jedenáctiměsíčního bratránka Štěpánka, který si mě zřejmě zatím nemůže tak dlouho pamatovat, a proto se mohl uplakat, když jsem se ho snažila chovat.
A je opravdu hodně zvláštní pocit sedět v Otrokovicích v mém starém pokoji s modrými stěnami a vědět, že bych právě teď měla být v "seminarne zale nomer jedenajset" v Plovdivu na hodině historické lingvistiky dvacet hodin cesty odtud...
Dnes nebo zítra se objeví fotky na rajčeti :)

sobota 24. října 2009

Vychod (z) Evropy

Nejdriv omluva - dnes budu psat bez diakritiky, jelikoz pouzivam pocitac me spolubydlici. Muj notebook je od ctvrtku uspesne zavirovany a zatim si s tim nikdo nevi rady.
Neberte prosim tyto moje zapisky jako stiznosti, ale jako konstatovani, jako postrehy, jako zkusenosti.
Uroven mistniho vzdelavani je neuveritelne nizka. Nebo prinejmensim to, s cim jsem se zatim setkala. Prednaska znamena predcitani z papiru. Ucitel diktuje, studenti si pisi slovo od slova. Kdyz jsem se ptala, proc to delaji takto otrocky, rekli, ze musi, ze jinak by jim to ucitel nediktoval. Co se nadiktuje, to se nauci ke zkousce a hotovka.
Muj uterni seminar z ceske literatury ma trvat devadesat minut. Realita - 25 minut cisteho casu, behem kterych jeden student odkoktal referat (jehoz podstatou byla myslenka, ze nepochopil primarni text) a behem kterych si ucitelka podpirala bradu, koukala z okna a stridave si svlekala a oblekala fialovy kozich.
Dobre na tom je, ze se ucim, jak se to nema delat.
Shodou nahod jsme v to utery probirali, da-li se to tak nazvat, stredovekou ceskou satiru Podkoni a zak, ktera mimo jine hovori o bidnem udelu studentu.
U nas jsou studenti vsemozne podporovana skupina, mame ekonomicke vyhody, financni podpory, rodice jsou na nas pysni; nas socialni status je pomerne vysoky.
Mam pocit, ze tady se to zaseklo v tom stredovekem chapani. Uz od vcerejska jsou mistni zachody v takovem stavu, ze jit na ne je zkouska odvahy a vule nepozvracet se. Uklizecka dojde v pondeli. Jak jen ted zavidim muzum jejich vybaveni a moznost nenapadne curat z okna!
Mozna si myslite, ze turecke zachody jsou tady proste zvyk. Jak ale potom vysvetlit, ze i v te nejzaplivanejsi putyce maji normalni sedaci zachod? A ze ho maji i ucitele ve skole? Pro studenty je ale vsecko dobre.
Dneska jsem byla poprve v menze tady pri Cajce. Da se zvyknout na ulepene tacky, na vychladle jidlo i na podrobene stoly. Ale v tehle menze nemaji noze. Vubec. Doted jsem z toho uplne vykolejena, protoze pouzivat nuz me ucili uz ve skolce spolu se zasadami jako slusne zdravit a nebit spoluzaky. Nekteri studenti maso pizlali vidlickou a pridrzovali lzici, jini proste drzeli flak veproveho v ruce.
Samozrejme muzu (a budu) chodit jist jinam.
Ale jde o princip a o aspon malou dustojnost. A kdyz se dokonce studenti z Ukrajiny divi i usima, neco zrejme bude spatne.

pondělí 19. října 2009

Do města na hranici kontinetů

Z Plovdivu to není daleko - sedm hodin autobusem a jste v Istanbulu. Jeli jsme nočním spojem, ve kterém cestovalo celkem šest cestujících - turistická sezóna očividně skončila. Na obří autobusové nádraží jsme dorazili před šestou hodinou ranní, venku byla ještě tma, v nonstop kioscích s jídlem široce zívali prodavači a město se tvářilo spíš nepřátelsky. Ale když se nám podařilo metrem a tramvají dojet do naší čtvrti Sultan Ahmed a najít náš Tulip hostel, hned to bylo o něco veselejší.
Istanbul je nádherné město, i když jsme z něj za těch pár dnů viděli jen maličký zlomek. Pulsuje životem a hlavně pro mě to byla naprosto nová zkušenost s východní kulturou (Petr se nedivil tak moc, přeci jen strávil pár dnů v Indonésii).
Tak například smlouvání o ceny. Jsem spíše nekonfliktní člověk respektující pravidla... Nestačila jsem se divit, když nám prodavači začali navrhovat neuvěřitelné ceny čehokoliv a šmahem je snižovali, když jsme začali odcházet. Pro místní je to jakýsi druh sportu a možná bych se to časem naučila, ale musím se přiznat, že jsem si vždycky oddechla, když někde měli pevně stanovené ceny.
Před každou restaurací, před každým stánkem s kebabem, před veškerými obchody jsou naháněči, kteří se snaží dostat lidi dovnitř. Povolávají na vás klidně přes půl ulice, nabízí první poslední, pokud se zastavíte, začnou smlouvat - "když si u nás dáte večeři, dostane od nás kávu a zákusek zdarma!" Pochlebují, navazují konverzaci, když se přiblížíte, začnou vám nadšeně třást rukou, poplácávat vás po zádech, úsměv od ucha k uchu. Neumíte-li říkat ne, jeďte do Istanbulu - dostanete dobrou školu.
Naprosto nepochopitelná skutečnost - řada místních lidí nás neomylně identifikovala jako Čechy. Nevím, podle čeho se jim to podařilo, protože minimálně jednou jsme před tímto odhalením mlčeli, takže jazyk nemohl být vodítkem. Prozradilo nás oblečení? Nebo něco ve tvářích, v rysech obličeje? Doteď jsem si myslela, že jsme příliš malý národ na to, aby na nás naše češství bylo vidět, ale zřejmě to je jinak.
Celkem jsme v Istanbulu strávili tři a půl dne, viděli jsme řadu nádherných mešit, do mnohých jsme se i podívali, snědli jsme spoustu kebabů, zajeli jsme si trajektem do asijské poloviny města, několikrát jsme se ztratili a zase našli, obdivovali jsme krásné trhy s vyrovnanými řadami ovoce a zeleniny a s hromadami koření, pili jsme skvělý turecký čaj a fotili jsme jak o život. Výběr z mých fotek na lycopersiconu.
PS: Damašek prý z Plovdivu taky není tak daleko... :)

sobota 10. října 2009

Lingvistické okénko

Jako student bohemistiky a příznivec staroslověnštiny a historické češtiny si nemohu odpustit malý exkurs do bulharského jazyka. Vás stejně všecky hrozně moc zajímá, jak se tady mluví a jak se bulharština liší od češtiny, že? :D
Jsem tady měsíc a pět dní, takže moje znalosti nejsou nikterak hluboké. Nicméně tou nejzajímavější věcí je, že bulharština nemá pády. Maminka křičí na tatínek, Milena pomlouvá Drahuna a Pepa se líbí Pavla. Zbytky pádů, ale opravdu jen zbytečky jsou zachovány v zájmenech, a to ještě jen třetí a čtvrtý pád (Anička dá Frantovi facku. - Ona mu ji dá.) Samozřejmě tímto se bulharština stává o dost jednodušším jazykem než čeština. Ale má jiné svoje zákeřnosti - například devět minulých časů. Zřejmě se jedná o záležitost tak složitou, že nás během jazykového kurzu nenaučili ani jeden, takže s napětím čekám na začátek kurzu bulharštiny pro cizince.
Pro mě naprosto nepochopitelná věc jsou členy, které jakoby nahrazují ukazovací zájmena a připojují se za slova, například ta židle - stol´t, ten stůl - masata, to děvče - momičeto atp. Ovšem Bulhaři je používají natolik často a v tak různých situacích, že v tom nevidím žádné pravidlo, což mě samozřejmě trochu mate. A taky to dělá z bulharštiny srandovní jazyk plný -t, -ta, -to, takže když posloucháte plynulou řeč Bulharů, trošku to připomíná kulomet.
Píše se tady kirilicí, tedy azbukou, ale to samozřejmě všichni víte. Zatímco měkký znak jsem viděla jen v jediném slově, a to beilo (prádlo), tvrdý znak se používá dosti hojně - funguje jako kraťoučká samohláska ve skupině souhlásek, a umožňuje tak výslovnost. Jinak azbuka je pro mě ještě pořád ne úplně jednoduchá a u delších slov si ještě pořád připadám jako dyslektický prvňáček, který napsané písmenko se zvukem spojuje s vyplazeným jazykem pouze vědomě, nikoliv automaticky.
V bulharštině zůstaly plně zachovány jmenné tvary přídavných jmen. Zatímco v češtině máme jen zbytky (a to jen v mužském rodě) a jejich užití se chápe většinou jako zastaralé (nemocen, mlád, stár, vinen...), tady se žádný jiný způsob neužívá, a tak si vás namluví bogat muž, koupíte si chubav byt a novo auto a budete mit rozov život. :)
Opravdu veselé je, že ačkoliv čeština s bulharštinou užívají hodně stejných slov, často došlo k velkému významovému posunu. Máte tedy velkou šanci, že slovo, které v konverzaci použijete, něco znamená, ale taky máte velkou šanci, že znamená něco jiného než v ČR. Stůl (resp. stol) je tady židle, teniska je tričko, žiletka je svetr, napravo je rovně, za mě znamená pro mě, o je vedle, do je u...
Takže když někdo řekne, ať dáte tenisku do stolu, musíte hodně přemýšlet, než vám dojde, že máte položit tričko poblíž židle. Když k tomu přičtete opačné pohyby hlavou, není to tady pro komunikaci jednoduché. A vsadím se, že si to všecko zažiju asi tak týden před odjezdem domů a pak se budeme všichni divit :D

čtvrtek 8. října 2009

Despocie byrokratů

Posledních deset dnů bylo trochu náročných, ale dnešním zavedením internetu přímo na můj počítač snad všechny počáteční zabydlovací trable skončily a už to bude jen v pohodě. Doufám.
Zjistila jsem zajímavou věc. Bulhaři, ač sami neuvěřitelní bordeláři a flegmatici, téměř s maniakálním zápalem lpí na vyplňování všemožných formulářů a lejster. Samozřejmě v azbuce. Dnes jsme si zařizovali přístup na net ve škole. Vlastně šlo jen o to, aby nám někdo řekl heslo na wifi. Trvalo to dvě hodiny, vyplňovalo se tisíc dokumentů a opravdu se divím, že po nás nechtěli i fotku. Protože fotku, tu tady chtějí všude. K zapsání na koleje jsme potřebovali tři snímky - a samozřejmě kromě toho taky vyplnit několik dokumentů, z kterých to potom paní přeťukala jedním prstem do počítače, čili tady funguje tak nějak dvojí kartotéka.
A zajímalo by mě, jestli se opravdu potřebujeme registrovat na cizineckou policii. V zákoně je napsané, že ano, ale v kanceláři pro Erasmus nám řekli, že ne. Dánka Siri se na tu policii (ryze poskandinávsku) vypravila hned první týden v září. Teď je druhý týden v říjnu a ona svůj papír pořád nemá. Protože... šla tam prvně s pasem. Řekli jí, že potřebuje papír z kolejí, papír z univerzity, kopii zdravotního průkazu a kopii pasu. Sehnala dokumenty a šla tam podruhé. Řekli jí, že potřebují důkaz, že má dost peněz na existenci v Bulharsku, a že má přinést 1000 leva v hotovosti. Když to důrazně odmítla, řekli, ať donese výpis z účtu. Donesla výpis z účtu. Ale to není bulharsky, řekli. Čísla jsou v azbuce i v latince stejné, řekla ona. Pošleme to do Sofie, tam to za 50 leva přeloží a za dva týdny se stavte. Siri ale odmítla ten papír někam posílat, tak nakonec řekli, že jí ten výpis má podepsat někdo z její univerzity... A ten dokument o registraci stojí 7 leva, ale abyste to mohli zaplatit, musíte zaplatit 2 leva navíc - prostě za to, že vás v kase obslouží. Fakt, že na cizinecké policii nikdo nemluví anglicky, je už jen drobnost.
V této perspektivě se moje připojování k internetu jeví jako legrace (chlápek měl zavolat včera, nezavolal, volala jsem mu dneska, slíbil přijít ve dvě, došel ve čtyři, řekl, že nemá čas a že dojde v šest nebo v osm, že zavolá, nezavolal, došel v půl osmé, celé odpoledne zabité, ale mám net!).
Upřímně jsem tím vším trochu unavená. Bulhaři jezdí na červenou, pronajímají byty načerno, odhazují odpadky, kde je napadne, ztrácí dokumenty (před dvěma dny přijela jedna Polka a nikdo o ní nevěděl a všichni se strašně divili, co tu dělá), ale jakmile nevyplníte jeden papír, je zle. Opravdu nevím, na co potřebují vědět, kolik mám sourozenců a co dělají moji rodiče, a proč to všichni studenti mají odevzdávat na studijním (každý rok znova).
Ale mají tu výborné kafe a když si ho objednáte, nemusíte nic vyplňovat, heuréka!

čtvrtek 1. října 2009

Stěhování

Posledního září, tedy včera, jsem jako poslední z naší party opustila Čajku 1. Skoro to vypadalo, že si s pěti Poláky pronajmeme za fakt dobré peníze domek v centru, ale nakonec couvli s tím, že ušetřené prachy radši prokalí. A tak jsem sbalila svoje saky paky a téměř s dojetím jsem opustila svůj krásný a komfortní pokoj, abych se následně nastěhovala do oné pověstné Čajky 2. Ovšem nebylo to tak jednoduché.
Když jsem dovlekla svůj kufr na recepci a ukázala jsem paní svoje papíry, spustila na mě vodopád slov a hrozně u toho mávala rukama. Nerozuměla jsem jí ani slovo, ale naštěstí šel kolem zrovna nějaký kluk, který uměl trochu anglicky a který mi vysvětlil, že dneska se nastěhovat nemůžu a že mám přijít zítra v osm ráno. "Ale já nemám kde spát!" bránila jsem se. Kluk to přeložil, ženská se zamyslela a pak mi řekla, ať jdu zatím na pokoj číslo 113. Když jsem stála přede dveřmi, zpoza kterých se ozývaly hlasy a smích, vzpomněla jsem si na strýce Balouna (jsem váš strýc Baloun, mám vás rád a budu u vás bydlet) a taky na strýce Pepina (který přijel na čtrnáct dní a zůstal celý život). Zaklepala jsem. Otevřela nějaká holčina. "Ahoj, já jsem Linda a mám tu dneska spát," pravila jsem anglicky. Holka tiše zírala a mně se chtělo hrozně smát. Ukázalo se, že tam ale není žádná volná postel, tak mě odlifrovali na pokoj naproti. "Ahoj, já jsem Linda a budu tady spát," opakovala jsem podruhé, a i když to byl opakovaný vtip, pořád to bylo dost směšné a pořád jsem myslela na strýce Balouna.
Byl to pokoj obývaný dvěma Polkami, které byly celkem přátelské a dost rychle pokoj uzpůsobily pro tři osoby. A taky mi ukázaly, kde je záchod.
Vážení, vy všichni, kdo máte doma normální porcelánový sedací záchodeček, běžte a hluboce se před ním pokloňte. Na celém patře Čajky byly tři turecké záchody, a to pro všecky studenty dohromady. První záchod byl zaplavený žlutou tekutinou. V druhé otevřené kabince stál kluk a čural. Třetí kabinka byla zamčená. Celá rudá jsem počkala venku na chodbě a když kluk odešel, šla jsem do oné prostřední. Vykonala jsem potřebu, spláchla... a voda vyšplíchla asi metr do výšky a následně zaplavila celou kabinku, jejíž dveře se otvíraly dovnitř, takže jsem neměla šanci utéct.
Večer jsem se vrátila kolem půl dvanácté. Celou budovou duněla muzika a na náš pokoj pořád klepali kluci a nechápali, že opravdu nechceme jít na párty na třetím patře. Polky je zdařile ignorovaly, prý si taky zvyknu... Když jsem v noci šla na záchod, podařilo se mi utéct z kabinky dřív, než mě to tam osprchovalo, ale zato jsem si ukopla palec o zákeřný pěticentimetrový schůdek naprosto nelogicky umístěný uprostřed chodbičky.
A tak jsem se rozhodla využít nabídku Kasii, abych se zkusila nastěhovat k ní na medicínské koleje (její španělská spolubydlící to tady po týdnu zabalila). Pro dva pokoje je tam jedna koupelna a taky internet. Dneska jsem si na univerzitě zařídila potřebné papíry (trvalo to 4 hodiny) a zítra mi je tady, doufám, schválí. Přestěhovala jsem se ale už dnes, protože jinak bych musela zaplatit za říjen na Čajce 2. Během stěhování mi upadlo kolečko na kufru, bylo asi padesát stupňů a pot mi stékal úplně všude, ale zvládla jsem to, a když mi zítra dovolí tady bydlet, tak si na to otevřu snad i víno.

pondělí 28. září 2009

Můj první školní den

Podle pokynů mé oborové koordinátorky jsem dneska před devátou odevzdaně přišla do školy a byla jsem opravdu zvědavá, co se bude dít. Rozvrhy jsem našla hned - výjimečná situace! :)
Systém studia tady je poněkud rigidní: studenti dostávají každý semestr pevně stanovený rozvrh pro svůj obor a není možné s tím hýbat ani není možné si předměty vybrat dle své vůle - vysoká škola tak určitým způsobem pokračuje v kolejích základního vzdělávání. Čtení od osmi, psaní v devět, počítání v půl jedenácté, oběd, fonetika ve dvě, morfologie ve čtyři, syntax na závěr. Máte práci? Máte kroužky? Máte smůlu.
Pro mě je situace ovšem trochu jiná - já si můžu vybrat v podstatě cokoliv. Ve svém vlastním zájmu nejlépe něco spojené s literaturou, protože na rozdíl od Plovdivu se v Brně všecko dost hrotí.
Zatím na sto procent budu mít předměty slovanská literatura se druhým a česká literatura se třetím ročníkem. Kolik je za co kreditů, to tady ale nikdo neví. Ani učitelé, ani studenti. Začínám mít podezření, že kdybych si jich do learning agreementu napsala libovolný počet, nikdo na to nikdy nepřijde.
V rozvrhu pro druhý ročník jsem zjistila, že slovanská literatura se učí dnes od devíti v učebně 7 C 3. Byla to hloupá a začátečnická chyba, že jsem to četla jako sedm-cé-tři. To se pak člověk může divit, že o takovém místě nikdo nikdy neslyšel. Po předlouhém domlouvání (božíčku, já musím být tak srandovní, když koktám bulharsky!) mě jedna studentka poučila, že to je sedma-seminarna-zala. C.3. je azbukou psaná zkratka pro místnost...
Zřejmě nikdy nevyřeším záhadu, proč je tahle místnost ve třetím patře, ačkoliv by měla být dle svého čísla v přízemí (ve třetím patře mají všechny další učebny předčíslí 3). Nicméně přes veškeré komplikace jsem na výuku dorazila pouze s patnáctiminutovým zpožděním.
Sotva jsem usedla do lavice, pokusila se učitelka zadat mi referát. "Az ne sem ot Bulgárija... posle trjabva da govorja s vy," začala jsem se snažit. Učitelka se naštěstí projevila dost inteligentně - nezačala se mě na nic vyptávat, a prostě počkala, až jsem za ní po hodině přišla. A - jupí - umí česky, (byla, chudinka, celá nervózní a omlouvala se, že dlouho nemluvila, že dělá chyby) a chtěla mi dát své osobní telofonní číslo, prý kdybych něco potřebovala, a dvakrát mi potřásla rukou.
Jsem zvědavá na zítřek. :)

sobota 26. září 2009

Po a před

Tak a je to za mnou. Září se chýlí ke konci, včera jsme všichni úspěšně napsali závěrečný test a dostali certifikát, naposledy jsme společně zařádili na diskotéce a dneska se všichni rozjíždí do různých měst, kde budou studovat. Na kolejích zůstanu sama - když nepočítám domorodé studenty. V Plovdivu zůstáváme tři. Zbytek se rozjíždí do Sofie, do Veliko Ťarnovo a do Plevenu.
Ve středu jsem konečně zjistila, kde bych měla zůstat po zbytek semestru - na vedlejší budově. Sice je jen o pár metrů vedle, ale radikálně se liší podmínkami - zatímco naše Čajka 1 je renovovaná, Čajka 2 je původní. Což znamená nejen dál sdílet pokoj se šváby a pavouky, ale také sdílet jeden turecký záchod s celým patrem... Takže právě teď jsem v intenzivním procesu hledání podnájmu a jsem mírně vzteklá na neschopnost té paní v kanceláři, neboť kdyby mi tu neradostnou novinu o Čajce 2 sdělila hned poprvé, když jsem se jí byla ptát, měla bych na hledání bytu tři týdny a ne čtyři dny. Ale možná jsem to podcenila i já... Tož uvidíme.
Rozvrh se dozvím v pondělí ráno. (Semestr začíná také v pondělí ráno.) Mám dojít do školy, bude tam prý veliká cedule a na ní se dočtu, co se kde a kdy bude učit... Slibuju, že už nikdy nebudu nadávat na brněnskou univerzitu - z místní perspektivy se mi najednou jeví těch čtrnáct dní před začátkem semestru jako neuvěřitelně dlouhá doba.
Teď tedy jsem v období ničeho. Něco skončilo, ale nic dalšího nezačalo. Naštěstí jsou to jenom dva dny a počasí je pěkné, tak zítra asi vyrazím na procházku Plovdivem nebo se potkám s nějakými novými Erasmus studenty.
Včerejší loučení bylo - jako každé loučení - smutné a díky množství požitého alkoholu prudce emotivní. Když jsem v půl třetí odcházela na koleje a vedla jsem s sebou potácejícího se Itala, třikrát během tříminutové cesty taxíkem se mě ptal, proč nebudu studovat s ním v Sofii, a na závěr mi vyznal lásku. Všichni si zuřivě vyměňovali emailové adresy, telefonní čísla a uživatelská jména na skypu. Připomnělo mi to všechny ty tábory, které jsem za svůj život absolvovala.
Erasmus je vlastně taky takový dlouhý tábor pro velké děti.
Nuže, uvidíme, jak to bude dál. Ale zatím všecko jakž takž funguje a střevní chřipka už mě přešla, takže mám naději, že to bude všecko dobré i nadále. :)

neděle 20. září 2009

Výlet do hor :D

Na tento víkend pro nás univerzita připravila dvoudenní výlet do hor, nebo aspoň tak to bylo prezentováno v plánu, který jsme obdrželi první den ve škole. Jak je bulharským zvykem, neřekli nám k akci nic bližšího, takže jsem se zařídila podle toho, co bylo v rozvrhu napsáno - nabalila jsem se do hor. Krosna, spacák, svetr, bunda, sportovní oblečení.
Kdo mohl čekat, že se budeme celé dva dny vozit autobusem, spát v luxusních pokojích s koberci a večer že bude diskotéka... Nicméně pominu-li fakt, že jsem měla s sebou naprosto nevhodné věci, byl to moc pěkný víkend.
Vyrazili jsme z Plovdivu v sobotu ráno po mírných zmatcích, kdy nám jeden Bulhar řekl, že potřebujeme jídlo a vodu na celý den, a když se všichni vrátili z bufetu s bagetami, jiný Bulhar nám řekl, že nepotřebujeme prakticky nic, protože na jídlo někde zastavíme. Jenny přísně povytáhla obočí a řekla, že jako Němka by další zmatky nemusela přežít a ať se příště laskavě domluví líp.
Prvním cílem naší cesty byla thrácká pevnost Pepernikon. Než jsme k ní dojeli, což trvalo asi dvě hodiny, stihli Češi s Italem vypít dvě láhve rakije. Na pevnosti pak byli mírně rozverní a obveselovali celou naši výpravu pokusy lehnout si do starých hrobek nebo vykolejit naši průvodkyni dvojsmyslnými poznámkami. Zejména to druhé se jim dařilo velice dobře.
Než jsme dojeli - s přestávkou na jídlo a s přestávkou u jakéhosi kostela - do cíle, hoši vypili další dvě láhve. Tentokrát se jim podařilo strhnout i naše bulharské průvodce. A bylo to plodné pití, protože několik hodin na to se mi švarný Bulhar Nikolaj pochlubil, že ho kluci naučili česky. Na moje pobídnutí, ať tedy promluví, na mě vychrlil několik kouzelných českých úsloví, z nichž "Kdo brká a prdí, zdraví si tvrdí" patřilo k... nejméně zajímavým.
Spali jsme na studentských kolejích v městečku Smoljan. Poučeni zkušeností s našimi plovdivskými kolejemi vcházeli jsme do pokojů velice obezřetně očekávajíce šváby nebo vodu pršící ze stropu. Leč koleje nás maximálně překvapily. Na zemích byly koberce, všechno bylo čisté, postele se nepropadaly, všechna světla svítila a v rohu pokoje byla dokonce televize. Bohužel jsme si tohoto luxusu nestihli užít dlouho, neboť sotva jsme se podívali, kdo jak bydlí, lustry párkrát zablikaly a nejen celé koleje, ale celé město se ponořilo do hluboké tmy. Večeřeli jsme v romantickém svitu mobilních telefonů a přemýšleli jsme, kde se dají v sobotu večer sehnat svíčky. Nicméně asi po půldruhé hodině se elektrika znova rozběhla a my jsme vyrazili do města na pivo. V hospůdce hrála tradiční muzika a naši průvodci nás začali učit své bulharské kolové tance. Brzo s námi začala hopsat celá hospoda, dupali jsme si po nohách a kapal z nás pot, ale byla to sranda.
Dnes dopoledne jsme navštívili planetárium. Nevím, jestli to byl dobrý nápad - po prořáděné noci skoro všichni do pěti minut vytuhli. Já jsem byla vzhůru a snažila jsem se porozumět bulharskému výkladu o vzniku naší sluneční soustavy, ale bohužel mluvili moc rychle a někde přede mnou celou přednášku brečelo dítě, takže jsem to nakonec vzdala a užívala jsem si akorát romantiky pod hvězdnou oblohou.
Nakonec jsme viděli klášter v městečku Bačkovo. Bylo tam moc lidí, málo místa a spíš mě to zklamalo, ale možná bude fajn jet se tam podívat třeba v prosinci, protože to je v horách a zima by mohla ta kvanta návštěvníků odradit.
Zítra začíná poslední týden jazykového kurzu a třetí týden mého pobytu tady. Utíká to nějak rychle :) Na rajčeti jsou nové fotky!

středa 16. září 2009

Chrlení dojmů

Píšu sem tak často, jak jsem dosud nikdy nepsala, ale pořád se na mě hrne spousta nových dojmů a chci vám to zprostředkovat, tak snad vám to nevadí. :)
Dnes jsme místo školy šli na procházku městem. Učitelky nás dovedly nejprve do místní knihovny, která je moc pěkná, a pak na úúúžasný trh, kde kromě veškerého ovoce a zeleniny dostanete taky proso, sezam, různé druhy luštěnin, všemožná semínka v různých obalech (jogurt, čokoláda, těstová krustička...) a další věci včetně květin.
Ten dnešní výlet do víru Plovdivu byl výborný nápad a přišel i v pravý čas, protože včera byl opět večírek, tentokrát u jedné Bulharky doma, jelikož slavila narozeniny; představa obvyklých tří hodin soustředění byla děsivá.
Čeští hoši cílevědomě přivádí povolného Fabia k alkoholismu a myslím, že oni sami od příjezdu sem ještě nevystřízlivěli. Bulharsky umí říct pouze to, že "našata stajata e čista, svetla, južna i mnogo chubava," což znamená, že jejich pokoj je čistý, světlý, jižní a velmi pěkný a je to učivo druhé lekce - hned po pozdravech. Nechápu, proč se každý den drtím těch milion nových slovíček, když jim stačí tahle věta - kluci tím obvykle odzbrojí každého Bulhara (o Bulharkách ani nemluvě) natolik, že další konverzace není třeba, když nepočítám všeslovanské "na zdraví".
Ale dala jsem si vážný závazek a hodlám ho dodržet: nebudu už pít víc než jedno kafe denně. A spánek už nebudu nahrazovat cukrem. Protože jinak byste mě taky nemuseli poznat, až dojedu. :)
Dnes jsem zažila zvláštní setkání. Čekajíc na jednu kamarádku sedla jsem si s pitím na zahrádku u školy. Podle mé koktavé bulharštiny je zřejmé, že nejsem místní, a nějaký chlapík se mě zeptal, odkud jsem. Když jsem mu řekla, že z Čech, celý se rozzářil a pravil, že tam má kořeny a že jeho dědeček je Čech - Brňák. Pak mi oznámil, že se jmenuje příjmením Hašek, a že jestli znám českého spisovatele Haška, tak že je jeho příbuzný. Tím naše konverzace skončila, ale vidím se už teď, jak to budu vykládat svým studentům, až budu jednou velká paní učitelka. :)
Vy, co se sem za mnou chystáte na návštěvu, dovolte mi, abych vás uvedla do místní finanční situace. Měna je bulharský lev, který se skládá ze sto stotinek. Lev má hodnotu cca 14,- Kč. Platit tady kartou není možné skoro nikde, ale vyměnit u nás peníze taky ne, takže nejlepší je vybrat hotovost z bankomatu - pozor, taxa za výběr je dost vysoká. Ceny potravin jsou většinou spíš nižší nebo jak v Česku. Chleba dostanete za cca 80 stotinek, velký jogurt za 1-2 levy, mléko za 1,50 leva, ovoce a zelenina stojí většinou 1-2 leva za kg, oplatky za 0,25-1 lev. Oběd v restauraci vyjde na 4-7 leva, kafe v restauraci 0,50-2 leva, záleží na místě. Každopádně chci naznačit, že vozit sem haldy jídla, nebo dokonce naložené maso, jak jsme vlekli do Kodaně, nemá smysl.
Mimochodem dneska jsem se dozvěděla, že průměrný bulharský plat je cca 500 leva, doktoři mají asi o dvě stě víc, nejvíc (kolem 1000 BL) vydělávají zedníci a řidiči - autodopravci. Učitelé začátečníci mají 250 BL/měsíc, po třiceti letech praxe 430 BL... Opravdu nechápu, kde všichni místní berou peníze na ty cigarety a celodenní sezení v hospodě. Tahle země je fakt zvláštní.

úterý 15. září 2009

Po deseti dnech

Internet na kolejích se začátkem semestru definitivně skončil. Jediná možnost, jak být online, je vzít si počítač do kavárny a tady, v oblacích kouře (neboť tady kouří úplně všichni a úplně všude) a v dunění taneční muziky vyřídit svoje maily a další záležitosti. Samozřejmě pokud internet nepadá, což se stává asi tak každou půlhodinu na tři minuty.
V neděli jsem zkoušela najít internet venku před kolejemi. Jediné, co jsem tam ulovila, byl turecký student Alí, který se mnou s velkým odhodláním navázal hovor. Bohužel uměl anglicky asi jako já bulharsky, takže to bylo spíš mávání rukama a nohama než plynulá konverzace.
Nicméně ukázal mi fotky z domova - jeho rodina se živí pěstováním vinné révy a vývozem vinných artiklů. Zažila jsem velké rozpaky, když mě pozval na pokoj s tím, že musím ochutnat, co si dovezl z domova - nevěděla jsem vůbec, co znamená v turecké kultuře, když chlapec pozve dívku na pokoj... Ukázalo se však, že jeho záměry byly opravdu nevinné, protože zatímco jsem nervózně postávala u dveří, vytasil pětilitrovou láhev rozinek, nasypal jich do talíře asi tak půl kila a srdečně mě pobízel, ať ochutnám. Když jsem mu řekla, že to znám, hrozně se divil, a když jsem mu řekla, že moje rodina pěstuje víno taky, divil se ještě víc. Tak mám na kolejích prvního domorodého kamaráda.
Škola je čím dál náročnější. Každý den nám přibývá asi tak 200 nových slovíček a minimálně tři gramatické jevy, takže se každý den musím aspoň hodinu nebo hodinu a půl učit. Ital Fabio pár dnů vypadal, že se oběsí, ale nakonec to vyřešil tak, že začal randit s jednou slečnou z Bosny, což považuji za mnohem lepší nápad.
Pomalu se sžívám s místní šílenou kulturou. Například jsem se naučila chodit na červenou. Auta totiž jezdí na veškeré barvy, takže přejít ulici je otázka odvahy a rychlosti. Zvykám si na otřesnou menzu a vděčně vzpomínám na všechny lahůdky, které mi moje maminka a Petr doma vařili. Postrádám bolestně český chleba, ale užívám si zdejší výbornou kávu. A jsem čím dál optimističtější, protože tady se opravdu nic neřeší a nic jiného než užívání života nemá smysl :)

sobota 12. září 2009

Výletování

Mám velké štěstí, že jsem tady až letos. Protože letos poprvé tady funguje něco jako mezinárodní studentský klub a univerzita se snaží udělat pro nás první poslední (i když stále ještě nevím, kde budu dalších čtyři měsíce bydlet). Díky tomu jsme dneska jeli na krááásný výlet do Údolí růží. Ukázali nám tam nějaká destilační zařízení, dali nám ochutnat marmeládu a vodku - oboje bylo vyrobeno z růží, i když upřímně chutnalo to dost divně, asi jako ztužený parfém a nebylo to nic extra. Pak nás vzali do nějakých thráckých hrobek, které byly ale objeveny jen pár let zpátky, takže kolem všeho bylo lešení, archeologické práce a nic moc jsme neviděli, ale bylo to od nich milé, že nám to chtěli ukázat.
Vrcholem našeho výletování byla návštěva jednoho velmi luxusního hotelu, kde mimo jiného vyrábí víno, viděli jsme veliké kovové sudy a ochutnávali jsme tři vzorky úžasného vína a nějaké sýry a krásná slečna nám vykládala, jak se víno správně pije, jak má vypadat a vonět a tak dále. Bylo to trochu jako bukovanský sklípek v menším vydání. :)
Když jsme u Bukovan - jeden z těch dvou českých hochů je od Kyjova a je opravdu vtipné poslouchat jeho angličtinu s onou nezaměnitelnou jihomoravskou intonací. Ital Fabio zase neustále plete slova, takže pak vznikají úžasné hlášky typu "jsi bota?" namísto "jsi si jistý?", případně "musíme to vysušit" namísto "musíme to zkusit".
Francouzka Elis neumí vyslovit "h" a obecně hodně slov dost komolí, protože ve škole prý vůbec nedělají výslovnost, takže dneska dlouze vykládala o skvělé knize s názvem "achrypotchr" a trvalo dost dlouho, než mi došlo, že mluví o Harrym Potterovi.
Za ten týden, co jsme tady, jsme se docela dobře poznali, víme, kdo je pařmen a kdo spíš ne, hodně mluvíme o našich kulturách, o jazycích, učíme se navzájem různá slova, zejména sprostá, ale je to sranda. :)
Dnes jsem se bavila s Bulhary studujícími češtinu a ptala jsem se jich, proč si vybrali právě tento jazyk. Dostalo se mi následujícíc odpovědi: Česká republika je krásná, vyspělá a vysoce rozvinutá země a je výhodné umět jazyk, kterým nemluví mnoho lidí, což čeština bezesporu je, takže z těchto důvodů studujeme bohemistiku... Nestačila jsem se divit. Ale je zajímavé vědět, jak nás vidí východní země.
Akorát ten internet mi tady pije krev, že nikde moc nefunguje. A mám hroznou chuť na krupičnou kaši, ale nevím vůbec, jestli se to tady dá sehnat, a jestli ano, tak pod jakým jménem.

pátek 11. září 2009

Zabydleno

Dneska jsem sama sebe zkoušela z cesty do školy - a hurá, už trefím! Bohužel po jazykovém kurzu se budu stěhovat na jiné místo (kam, to ještě nikdo neví), takže budu mít problém s orientací znova, ale co se dá dělat, když tak mám pusu a zeptám se. Vtipné je, že napravo v bulharštině znamená rovně, takže si na to musím dávat pozor - stejně jako na pohyby hlavou.
Asi víte, že v Bulharsku kývání znamená ne a vrtění hlavou ano, ale zažívat to v praxi je hrozně matoucí. To se číšník klidně může ptát, jestli to pivo, co jste si objednali, má být malé - přikývnete a buch, už máte na stole půllitr.
Dnes jsme byli poprvé v místní menze. Najedli jsme se za 1, 20 BL, takže opravdu levně. O kvalitě jídla a prostředí by se ovšem dalo diskutovat. Nebyl žádný výběr, prostě nám na tác vrazili talíř s brambory a kusem kuřete a všecko to plavalo v zeleninové omáčce. Doteď nevím, jakou část toho opeřence jsem dostala - bylo tam hrozně moc kostí a v jednu chvíli se mi zdálo, že nejím maso, ale nějaké vnitřnosti, nejspíš ledvinky. Tak mě napadá, co za zvíře to vlastně bylo. Stoly byly celé podrobené a vzduch hustý a prosycený různými pachy jídel. Zajímavé je, že Jenny, která stála v řadě za mnou, si přinesla úplně jiné jídlo - brambory a rozříznutý párek, do kterého byl nacpaný sýr.
Koleje jsou srandovní. Studenti se každý večer srocují v tom jednom kouzelném rohu chodby, kde funguje internet, pokuřují a popíjí pivo. Žádný noční klid neexistuje, balkánská muzika zní po celých chodbách a lidi se u svých notebooků kývají do rytmu. Právě teď vedle mě sedí jeden Turek, kterého jsem včera o nějakou muziku poprosila - loví něco na Facebooku a zpívá své turecké songy.
Včera jsme měli výlet k veslařskému kanálu, kde je rekreační a sportovní oblast, něco jak Štěrk (pro otrokovické) nebo prýgl (pro zbytek) :) Zítra máme výlet do "údolí růží," takže jsme všichni zvědaví, co to bude, potom zas dám na rajče nějaké fotky.
Mimochodem mám pro vás hádanku - zkuste hádat, co znamenají tahle bulharská slova (řešení najdete v komentářích):
ogledalo
stol
prozornik
domacen ljubimec
mladoženci
ljubovnik

středa 9. září 2009

Bulharsko podruhé

Tááákže frčíme dál :) Po nepříliš veselém začátku se situace sice nezpřehledňuje, ale nejen já, ale my všichni se tady stáváme víc a víc rezignovanější a máme z toho větší a větší srandu.
V pondělí začala škola - jazykový kurz. Dnes jsme měli třetí den a už umíme milion slovíček a milion gramatických jevů. Začalo to být náročné i pro mě - a to mám jako Češka a navíc znalkyně staroslověnštiny a podobných věcí velikou výhodu. Naše hodiny probíhají v maximálně multilingválním prostředí: zaznívá bulharština, čeština, angličtina, francouzština a italština a je to úžasný mix všech možných slovíček, tvarů, pádů a časů. Učebnu opouštíme celí zpitomělí, ale já osobně jsem nadšená. Začínám rozumět, frčím si v azbuce, umím o sobě říct základní věci a příští týden si asi koupím bulharské pohádky a zkusím je přečíst. Miluju slovanské jazyky :)
Pokud vás zajímá, jaké je složení studentů, je to: já a dva čeští kluci, 3 Polky (Agněžka, Kasia, Marlena), Belgičanka Ellen, Francouzka Elis, Ital Fabio, 2 Němci (Jenny a Tomo, který je skaut) a Dánka Sídí (jak se to píše?). Komunikační jazyk je samozřejmě angličtina. Čeští kluci nezapřeli své češství, když se jim hned druhý večer podařilo vyřídit moji spolubydlící tak, že celou noc prozvracela. Každé ráno si navíc cvaknou slivovice a tvrdí, že je to kvůli dezinfekci, a všude s sebou nosí pleskačku.
A každý tady je... hm... dost svůj, ono asi jet na půl roku nebo na rok do Bulharska vyžaduje jistou dávku šílenství. A kdo není šílený předem, má tady dokonalé podmínky k tomu, aby to dohnal... dnes například jsme chtěli jít do internetové učebny, která má pro nás být otevřená od dvou do čtyř. Byla zamčená. Šli jsme za koordinátorku kurzu. Nebyla tam. Šli jsme do kanceláře pro Erasmáky, kde měli mít konzultační hodiny. Zamčeno. Šli jsme do kanceláře, kde jsem se půl hodiny bulharsky vymačkávala, co vlastně chceme. Byli jsme posláni do další kanceláře. U kanceláře byla obrovská fronta. Vystáli jsme ji do půlky a byly čtyři hodiny, takže i kdyby naše počítače byly přístupné, tak se právě zavřely...
Na druhou stranu - třeba se nám všem spěchajícím Středo-, Západo- a Severoevropanům podaří konečně poprvé v životě zpomalit. A mrkněte na první fotky na rajčeti :)

pondělí 7. září 2009

Začátek

Takže od začátku: pro ty, co to neví: od září minimálně do Vánoc, spíš do ledna jsem na Erasmu v Plovdivu v Bulharsku...
Z Brna jsem odjížděla v pátek 4.září večer. Na Zvonařce jsem se potkala s dvěma mediky, kteří jeli na stejné místo. Mohlo by se zdát, že se to pro mě zjednodušilo, ale opak je pravdou. Kluci byli vybavení věcmi, které mě ani nenapadlo s sebou vzít, například antibiotika, a radami, které mě poněkud vyděsily, třeba postavit postel do čtyř kbelíků s vodou, aby člověku do peřin v noci nelezli švábi...
Cestou ze Sofie do Plovdivu si s námi začal povídat jeden Bulhar, který uměl trochu česky. Když jsme mu řekli, že jsme studenti a že jedeme do Plovdivu studovat, začal se smát jak najatý a vykřikoval cosi o bláznech a že to "bude špatné, špatné", že jsou všude cikáni, že nás okradou a tak podobně. Jeden z Čechů si začal strkat peníze do boty a druhý začal mocně lokat ze své petky plné sluvovice, načež mě ujistil, že sám by do Bulharska rozhodně nejel.
Nuže, když jsme vysedli, měli jsme se přemístit autobusem číslo 29 ke kolejím. Zeptali jsme se několika Bulharů na jízdní řád, ale všichni se jen smáli a krčili rameny (což je ostatně nejčastější reakce na jakoukoliv organizační otázku). Autobusy tady jezdí jakkoliv. Prostě musíte počkat... a jízdenku koupíte přímo v autobuse u průvodčího, tzv. konduktora, a jízdenka platí pro jakkoliv dlouhou cestu tím konkrétním autobusem - když přesedáte, platíte znova.
Když jsme došli na koleje, celkem rychle jsme dostali klíče od pokojů. Byli jsme první zahraniční studenti, chodby byly skoro prázdné. Do mého pokoje (205) se jde dlouhou bílou chodbou, která končí rozbitým oknem a všude se válí sklo. Když jsem odemkla, zírala jsem do bílého pokoje se dvěma kovovými postelemi, rozbitým stolem, pavučiny všude, skříně zhruba tak z první světové války. Každý neobydlený pokoj působí děsivě, ale tenhle byl extra děsivý. Než jsem stihla začít brečet, zaklepali hoši z Čech, aby mě informovali o tom, že mají plný pokoj švábů, a pozeptali se, jak jsem na tom s hmyzem já. Když jsme žádné šváby nenašli, ujistili mě, že se určitě objeví v noci, a odešli koupit švábozabijácký sprej.
Upřímně, nebyl to jednoduchý start. Zjistila jsem, že nejde zavřít okno, že voda ze záchodu po pláchnutí vytéká do koupelny a že internetový kabel na pokoji je polámaný. Ale asi po půl hodině jsem se zbrchala a vyrazila jsem ven s odhodláním podívat se po okolí a přežít :)
Ovšem u vrátnice jsem narazila na tři právě příchozivší Erasmáky: Belgičanku, se kterou teď bydlím, Francouzku, která s námi prakticky bydlí taky, protože její spolubydlící je Bulharka a neumí slovo anglicky, a italský student sportu Fabio. Od tohohle momentu to začalo být o sto procent lepší, protože když je víc lidí, všechno se řeší líp. Celkem překvapivě nemám žádný problém s angličtinou, občas zamachruju s francouzštinou :D a dnes jsme měli první lekci bulharštiny. Není to úplně stejný jazyk, ale chápu jeho logiku a zvládám v pohodě - narozdíl od Fabia a ostatních neslovanských studentů.
V neděli ráno na kolejích netekla voda, což bylo poněkud překvapivé - a ještě překvapivější bylo, že to nikoho z místních nepřekvapilo. Šla jsem odhodlaně dolů na vrátnici a snažila jsem se přesvědčit vrátného, aby začal mluvit anglicky, ale očividně neuměl ani slovo a říkal akorát "raša, raša".
"Nět vadá," pravila jsem tedy zkoušejíc "raša, raša", ovšem dočkala jsem se jen obligátního úsměvu a pokrčení ramen. Později jsme zjistili, že když je bouřka, voda přestává téct - zřejmě kvůli špatné kanalizaci. Ještě že tu bouřky nejsou každý den :)
Dneska jsme měli malou prohlídku Plovdivu - navzdory všem nepříjemnostem na kolejích a po cestě je to moc pěkné město s krásným historickým centrem, všechno je celkem levné a lidi milí, i když angličtina je pro 99% španělská vesnice.
Nu - tolik k prvním zprávám z Bulharska :)

pondělí 24. srpna 2009

Prázdniny a jaké byly

Nepsala jsem na blog tak strašlivě dlouho, že jsem skoro zapomněla své přihlašovací heslo. Léto uteklo neuvěřitelně rychle, i když možná se mi to zdá hlavně proto, že jsem byla skoro pořád v tahu.
Nejdřív jsem se byla projít po Ukrajině, abych se podívala, jak vlastně vypadá polonina. Řádně jsem zde otestovala své outdoorové vybavení a své tělo. Taky Petra :) Zopakovala jsem si azbuku a poznala jiný svět východní Evropy.
Následně jsem odfrčela na skautský tábor. Připomněla jsem si, jak se spí v podsadě a jak se zabíjí škvoři.
Po příjezdu jsem měla pár dnů na sehnání vybavení, které jsem na Ukrajině postrádala, a na dovyřízení mé podzimní studijní stáže. Pak jsme s Hrnčou sbalili saky paky a vydali se na sever. Přesně tři týdny jsme byli na cestách, z toho deset dní v horách. Zážitků mám tolik, že ani nevím, co bych sem měla napsat. Třeba že jsme viděli veliké stádo sobů. Nebo že jsme potkali spoustu pižmoňů. A že jsem prvně v životě viděla ledovec. Horské chaty, deštivé noci, nádherná horská údolí, čisťounká jezera a potoky, šero polární noci, vaření večeře pod širým nebem, potkávání lidí, konec světa na Lofotách, nekonečné ticho a nekonečný prostor...
Fotky už jsou na rajčeti a možná bude i virtuální cestovní deník :)

neděle 21. června 2009

Pěstounská péče

V pátek skončila naše víc jak měsíční pěstounská péče o Žirafka; putoval na Tábor 2 k Dejvovi a Leni. Ten měsíc byl divoký, protože naše hravá Žirafka a nezkrotný Žirafek pořád strašně řádili, všude vlezli, nic po sobě neuklidili a vůbec péče o ně byla náročná. Dokumentaci k jejich divočení můžete najít na této adrese.

čtvrtek 11. června 2009

Trolejbusová jednoaktovka

Jedu si pěkně ze Zlína, poklidně čtu knihu a vtom se do trolejbusu vyškrábe jakýsi svraštělý stařeček s čagánkem a igelitkou. Usmála jsem se na něj, což byla chyba - vzal to jako výraz sympatie a s řečnickou otázkou "máš tu volno, krasavico?" se sesunul na sedadlo vedle mě. Sklonila jsem hlavu zpátky ke svojí knize a dědeček pravil: "Já sem zažil štyry revoluce, tá řínová byla první." Pochopila jsem, že čtení již nemá na této cestě budoucnosti a že si budu muset dalších deset minut s dědou povídat. Bohužel byl hluchý, strašně nesrozumitelně huhlal a navíc vydával ne úplně příjemný odér, takže to, co jsme vedli, bylo spíš komické divadlo pro trolejbus než nějaký dialog.
"Co študuješ?" otázal se mě hned po poznámce o revolucích.
"Češtinu," řekla jsem potichu.
"Cožéééé?" zařval dědeček, takže jsem odpověď o něco hlasitě zopakovala. Zůstal na mě civět; každé modré oko mu utíkalo na jinou stranu.
"Ty neumíš česky?" zeptal se po chvíli nechápavě.
"Umím... ještě studuju filosofii," snažila jsem se to zachránit. Pozdě.
"Kurňa, taková baba a neumí česky!" křičel pán a pokračoval: "To jako dyš řeknu třeba větu ´do keré řiti lezeš´, tak ty si to musíš v hlavně osumkrát převrátit, než to pochopíš?!"
"Nemusím, umím česky dobře," bránila jsem se důrazně, ovšem zbytečně - stařeček se začal svému vtipu na celý trolejbus smát a potom dost dlouho vykřikoval něco, čemu jsem nerozuměla.
"A proč to teda študuješ, dyš česky umíš?" ptal se zas.
"Protože nestačí umět jazyk používat, je potřeba znát i nějakou teorii..." pokoušela jsem se o obhajobu.
"Chachááá," řičel děda smíchy a koulel očima, přičemž taky dost výrazně páchl, "prý tejóriji!"
Potom se mi snažil něco vysvětlovat, ale nebylo mu nic rozumět, akorát jsem pochytila, že až budu starší, tak si na něho vzpomenu. Doufám, že spíš ne.
Naštěstí jsem už pomalu vystupovala. Když jsem si schovávala knížku do tašky, vztyčil se na svém čagánku, upřel na mě pravé oko a řekl: "Tak se měj, cérko. A máš pěkné rty, asi dobře líbáš."

středa 10. června 2009

Tak pravila kuchařka

Poslední dobou, řekněme od sedmadvacátého března, jsem občas napomínána za své údajně nekulturní stolování. Drobím, patlám marmeládu po talířku a namáčím si sušenky do kafe, o nevhodném kombinování jídla (kiwi v rýžové kaši) nemluvě.
Dneska jsem doma objevila kuchařku z roku 1983, jejíž přílohou je i několik listů o správném stolování. Po důkladném přečtení všech pokynů a shlédnutí několika černobílých fotografií s nastrojenou paní, která se usmívá, když stoluje správně, a mračí, když špatně, bych chtěla říct, že podle mě je hlavní, když si člověk to jídlo prostě užije.
Například zásadně nesouhlasím s tvrzením, že "stolní prádlo" je vhodným svatebním dárkem. Vhodným dárkem jsou podle mě peníze určené ke koupi takového prádla; představa paličkovaného krajkového ubrusu od tetičky z osmého kolena mě přivádí k myšlenkám na bestiální násilí.
Pobavil mě dlouhý seznam talířů hlubokých, mělkých, dezertních, mís oválných, hranatých a kulatých a skleněné soupravy na kompot - a následně výrok, že "radit novomanželům, aby si pořídili jen nejnutnější nádobí, by bylo nezodpovědné".
Matka prý poté, co večer na stůl předchystá nádobí na snídani, pečlivě dbá, aby děti vstaly včas a snídaly v klidu, zatímco na stůl doplňuje chléb a dózu s máslem a s medem. "Snídají-li všichni stejný nápoj, uvaří jej matka a ponechá v termosce." Pomineme-li úžasný genderový stereotyp, přemýšlím (s něžnou vzpomínkou na Hrnču), do jakého věku matka donutí děti včas vstát a v klidu snídat.
Pěkná je myšlenka, že hostitelka do jídla nenutí a že u stolu nevyřizujeme rodinné spory, což mi mimochodem připomnělo důraznou výzvu od jednoho psychologa, ať se nehádáme v kuchyni.
Otec u jídla nemá číst noviny a párátkem si čistit nehty. Matka zřejmě může.
Rozhodně nesouhlasím s tím, že s jídlem se nehraje. Naopak jsem toho názoru, že tato činnost rozvíjí fantazii, snižuje hltavost a obecně buduje k jídlu a k dlouhému pobytu u stolu kladný vztah. Zkrátka a dobře - patlat marmeládu po talíři mě baví, drobky vždycky posbírám a sušenka v kafi je skvělá sušenka, heuréka!
Ovšem, dámy a pánové, ještě poslední vážná věc - nechceme-li se společensky znemožnit, ubrousek si nikdy nezasunujeme za límec.

neděle 24. května 2009

Jak se žije na Vídeňské

Pomalu to budou dva měsíce, co se s Petrem testujeme v soužití. Když potkáme nějaké jeho kamarády, dostanu ohledně Hrnči řadu otázek typu "už jí něco jiného než tatranky? ještě pořád pije denně hektolitry mlíka? uklízí? a pořád vstává ve čtyři odpoledne? a kdo u vás doma vládne?"
Srandovní je, že moje odpovědi nikdo neposlouchá - ti lidi si prostě užívají vzpomínky a samotné pokládání otázek. To, jak vypadá skutečnost, je jim jedno tak dokonale, že při dalším setkání se mě bezostyšně ptají znova - těmi samými větami. Zřejmě se přestanu o veškeré odpovídání snažit a nadále se budu jen příjemně usmívat.
Kdyby ovšem někoho zajímalo, jak naše soužití opravdu vypadá, tak zatím jsme se naučili, že:
- nikdy nesníme celou půlku chleba, i když si pokaždé myslíme, že ano
- vytvořit cucflek na oku je možné za desetinu vteřiny
- prach se sám opravdu nevysaje
- když má jeden rýpavé kecy, druhý má zákonitě něžnou náladu
- africká fialka nemá ráda moc vody, kdežto bambus jí vypije víc než Petr
- když chceme jídlo, vařím já, když chceme dobré jídlo, vaří Hrnča
- co jeden uvaří, to druhý jí bez keců a ještě s pochvalou
- na velkém počítači je zavírání oken tabu
- čaj se pít musí, sladit může
- od jídla se nevstává, dokud druhý nedojedl
- přízemní ikeácká postel Grankulla je super v tom, že z ní nejde spadnout
- v lednici nesmí nikdy chybět mléko a rajčata
- jediný spolehlivý způsob, jak druhého umlčet, je lechtání nebo škrcení
- čokoláda se jí tajně nebo když Petr hraje Travian
- čím je situace romantičtější, tím větší trapas se už brzo stane
- ohavná dřevěná beruška s obřími chlupatými tykadly s námi taky chce bydlet a zaslouží si naši lásku a milé slovo

A tak nějak si žijem :o)

sobota 16. května 2009

Svojsíkův závod: 16.5.2009

Základní kolo Svojsíkova závodu, soutěže pro 4-7členné družiny skautů a skautek, letos probíhal v naší, tj. otrokovické režii. Celkem se zúčastnilo 27 hlídek, takže celý den kolem naší klubovny pobíhala spousta lidí velkých i malých, děti pištěly, vedoucí řešili, klobásy se válely po zemi a občas pršelo. Organizovaný chaos.
Já a Zuzka jsme šéfovaly stanovišti první pomoci. Na každý příchozí tým čekaly čtyři zraněné světlušky (rozmlácené koleno, popálená ruka, střep v dlani, podvrtnutý kotník a bodnutí hmyzem), které měl za deset minut ošetřit včetně volání záchranky.
Chlapeček, který doběhl v jedné družině a u pasu se mu frajersky houpala lékárnička, se při pohledu na zakrvácený střep skoro pozvracel. Jedna slečna byla schopná ošetřit pouze kotník; jakmile se přiblížila ke krvi, regulérně omdlévala. Dívenka, která volala záchranku, si nemohla vzpomenout, ve kterém městě je, a jeden hoch udal adresu svého bydliště, ale neřekl, kde se stala nehoda.
Další tým ošetřil střep v dlani tak, že ho tam zastrčil hlouběji - aby sklo nevypadlo a pacientka nevykrvácela. Popálenou ruku většina týmů suverénně postříkala ledem ve spreji.
Figurantky hrály skvěle, kvílely, plakaly, hysterčily. Ovšem když se blížila asi dvacátá družina, začaly být značně unavené. "Au. To bolí. Au au, to bolí, au. Pomozte mi. Au," odříkávaly vlažně - vzpomněla jsem si na vtípky o dabingu porna. Na závěr se jedna světluška vykašlala na hraní scénky a v záchvatu kreativity si začala na rozšrotované koleno štětečkem umně nanášet navařenou krev, zatímco překvapená družina ji jí pořád otírala.
V druhé polovině závodu jsem dávala dětem poslepu chutnat a čichat různé látky a ohmatávat předměty. Skoro nikdo nepoznal kmín, zato (nealko)pivo poznali všichni kromě jedné dívky, která si ho spletla se slivovicí.
Skauti jsou holt taky lidi.
Pár fotek na rajčeti!

neděle 3. května 2009

O jednoho víc

Rozhodli jsme se s Petrem, že je nás doma málo a že bychom si rádi pořídili nějaké pískle. Přeci jen let na to máme dost, dostudovaní skoro jsme a oběma nám tikají biologické hodiny. A nevyjde to zas tak draho, jak ekonomové říkají, a finanční krize brzy pomine.
Na první fotky naší maličké mrkněte tady :)

neděle 26. dubna 2009

Jaký k nám byl OSUD (24.-25.4.2009)

Už na podzimní brněnské šifrovačce TMOU! jsme se domluvili, že v dubnu zkusíme obdobnou zlínskou hru Od soumraku do úsvitu obecně známou jako OSUD.
V pátek jsme se dostavili k registraci v tomto složení: já, Hrnča, Dejf, Leňa a Ivoš, a to opět pod jménem Máničky. Svítilo sluníčko a nic nenasvědčovalo tomu, že Zlín se právě proměňuje v zákeřná Stínadla (neboť celá hra byla na motivy Rychlých šípů).
Všechno to vypuklo honem na Široka, ukrutně rychlého chlápka v černém hábitu s bílým obličejem, který se měl vyskytnout na dvaceti místech, přičemž na mapě jsme měli označených třicet. Díky výborné strategii mého týmu a taky díky dost velkému štěstí :D jsme Široka polapili a získali od něj nápovědu (schovanou v ježku schovaném v kleci), kam si máme přijít pro další šifru.
Když jsme si ale spletli směr a místo na východ jsme se vydali na západ, a ztratili jsme tak i ten minimální náskok před týmy, které Široka nechytily, vyskytly se první pochyby o našem vítězství.
Pak jsme luštili hodinu a půl šifru schovanou v komiksu. Kdybychom byli pozornější, tak jsme to měli, ale kvůli nedůslednosti jsme Lenčin nápad zavrhli jako slepou cestu, a zkoušeli jsme neustále nové a nové cesty. Tak se stalo, že jsme vymysleli neuvěřitelná slova jako CIBAK nebo činy jako rozstříhat komiks na okénka a seskládat jinak. Ale nápověda po devadesáti minutách nás vrátila na správnou cestu a mohli jsme jít dál.
Další úkol nás čekal v městských lázních, kde Dejf (týmový potapěč) musel ze dna bazénu číst pantomimické kódy písmen, které nám pak přes sklo ukazoval (J - má palec v ústech a v obličeji blažený výraz). Tato šifra nás odkázala k dalšímu, tentokrát zručnostnímu úkolu - složit papírovou skládanku lvíčete. Ivošovo pojmenování "ty ludro" patřilo k nejněžnějším, ale složili jsme :)
A pak to přišlo, šifra, která nás dostala na lopatky. V přistaveném vagónu jsme měli najít dvanáct různých lístečků a ty složit do řady, přičemž správné složení nás prý odkáže dál...
Suverénně jsem rozrazila dveře osvětleného vagónu na zlínském nádraží a hbitě vskočila dovnitř. V ten moment se ozval křik vyplašené průvodčí. Ups... Ale kdo měl vědět, že je to na ráno nachystaný vlak do Prahy a že náš dobytčák se šifrou stojí v naprosté tmě před nádražím?
Lístečky s divnými texty a různými číslicemi jsme skládali zhruba od jedenácti večer do tří do rána. Většinu času naštěstí v teple a pohodlí hospody. A taky jsme byli blízko; že se jedná o telefonní číslo nás napadlo skoro hned po získání papírků. Jenomže kód dalšího seskládání, a to podle dost nenápadných charakteristik znamení zvěrokruhu, nás už nenapadl, a tak jsme se vrhli na konstruování neuvěřitelných možností (každé první písmeno v řádku, každé poslední písmeno, každá první slabika, hledali jsme rýmy, smysl vět a tak dále.) V jeden moment jsme ožili, a to když se Leni podařilo vyluštit "otočte se k", ale dál už to nedávalo smysl. Pak vyluštila "načtěte u bobra", ale dál to taky nešlo. Když jí vyšlo "ty nemoč!", pochopili jsme, že stopa je špatná...
Únava, demotivace a naprostý nedostatek dalších nápadů vedl k rozhodnutí zabalit to. Nakonec - i tak jsme si to užili. Za rok budem zase chytřejší a třeba dojdem i do poloviny šifer :D
Fotky na rajčeti!

úterý 21. dubna 2009

Halucucanice?

Tak si vám dneska kráčím z menzy, v žaludku se spokojeně převaluje záhorácký svitek s bramborem za 29.60,- a před rektorátem chci vyhodit prázdný kelímek od vody. Zamířím k nejbližšímu koši, který je přímo pod kvetoucím stromem vedle lavičky, na níž sedí paní a váže kytičky z jakýchsi kytek, zřejmě aby je mohla pak na České prodávat.
Nuže, dojdu ke koši a vhodím kelímek dovnitř, když tu se z prostoru nade mnou ozve zběsilé zavrčení. Ztuhnu a podívám se nad sebe - a na větvi stromu sedí opice a cení na mě zuby!
Vážení, já jsem se málem počurala. Takovýto přírodní úkaz v našich zeměpisných šířkách mě prostě odrovnal. Aby toho nebylo málo, opice - resp. maličká opička, řekněme taková opice kapesní - byla celá oblečená! Měla bíločerné puntíkované tričko a šedé kalhotky, ze kterých jí čouhal ocásek omotaný kolem větve.
Zírala jsem na ni několik vteřin a nevěděla, která bije. Opice pořád vrčela. Spíš podvědomě jsem si uvědomila, že i když je ke stromu přivázaná vodítkem, to je pořád dost dlouhé na to, aby na mě dosáhla, a s dost opožděným výkřikem "ježiši!" jsem odskočila.
Opice se uklidnila a začala šplhat a skákat po stromě. Paní dál nevzrušeně vázala kytky. "To je vaše opička?" zeptala jsem se. Prostě jsem se chtěla ujistit, že opice je skutečná.
Jenomže paní ani nezvedla hlavu.
"Máte pěknou opičku," řekla jsem hlasitěji, ale žena vůbec nedala najevo, že mě slyší.
Na rohu náměstí zacinkala šalina, kterou jsem chtěla jet, a tak jsem se s neustálým ohlížením vydala na zastávku. Oblečená kapesní opice pořád hopsala a paní pořád vázala kytky. Pěkný obrázek.
Akorát doteď nevím, jestli to byla skutečnost nebo přelud.

pátek 3. dubna 2009

Vídeňská 66, Brno

Dnes je to přesně týden, co se ze mě stala téměř profesionální žena v domácnosti. Ona domácnost sídlí v bytečku na Vídeňské, dvě zastávky od Poříčí - jaká škoda, že už nestuduju na PdF!
Slyšte pocity, zkušenosti a zážitky po tomto prvním týdnu.
Na minulý pátek večer byla původně plánována slavnostní večeře, kávička a poklidný večer s filmem a vínem. Po zjištění, že večeři není v čem uvařit a z čeho a čím sníst a že kafe si můžeme zalít tak akorát do dlaní, byli jsme nuceni odebrat se místo filmu do IKEy, kde jsme se hladem už nevidící nadlábli v obrovské samoobslužné restauraci.
Po návratu na Vídeňskou se všude válely haldy bordelu našeho i původního, papíry, krabice, batohy, počítače, elektrické šňůry, chuchvalce prachu a konfety - pozůstatek jakési podzimní párty. Ačkoliv o mně maminka tvrdí, že jsem bordelář a čuně, tyto stránky mé osobnosti bohužel pro onen první večer zůstaly skryty. Z posledních sil jsem se vrhla na uklízení - s naivní představou, že to zabere maximálně pár hodin. Ehm. Uklízela jsem jak drak do dneška a pořád to není hotové.
Na byt 1+1 padlo skoro celé Pronto, půlka Sava a jeden Jar. S gumovými rukavicemi skoro i spím a ve snech mě straší konfety, které nelze zamést. Směle se mohu prohlásit za odborníka na drhnutí oken a honění prachu z rohu do rohu. Petr je zase specialista na odplísňování koše, na přerovnávání příborů v příborníku, na udržování bytové elektroniky v chodu a na šibování s nábytkem. A jak nám to spolu jde? Zatím dobře; do práce si vzájemně nekecáme, dle zásad pedagogiky se za všechno chválíme a když je potřeba, umíme si dát pokoj.
Datum kolaudace bude určeno co nevidět!

úterý 24. března 2009

Do Paříže

C´était tres spectaculaire, c´était magnifique. Výlet do jaroletní Paříže ve dvou... romantika.
Když nás autobus vysadil u Gare d´Est, centrem metropole právě procházel velký manifestační průvod. Viděli jsme ho ale jen z autobusu a doufali, že se mu vyhneme. Zanořili jsme se do metra a začali se věnovat obsáhlým mapám pařížských linek. Je jich celkem 14, z toho některé se větví, křižují se na řadě míst a ve spojujících chodbách nejsou žádné eskalátory, takže se člověk pěkně naběhá, než přesedne, navíc když si občas splete směr, což se nám povedlo naštěstí jenom jednou - a že sedíme ve špatném vlaku jsme si všimli už po jedné stanici, takže jsme si ani moc nezajeli.
Z metra jsme ovšem vystoupili přímo uprostřed skandujícího davu s transparenty. Naštěstí nevládla krvelačná nálada, takže těm lidem nevadilo, že se mezi nimi prodírají dva cizinci s krosnami, a nechali nás odejít. Vyzvedli jsme klíče od bytečku a jeli zpátky metrem na Montmartre. Byt byl krásný s jedinou chybou - netekla teplá voda. Po celodenním povalování v autobusu a pobíhání metrem to byl celkem zásadní problém, ovšem správce nás ujistil, že voda se ohřeje po osmé hodině večer. Neohřála se ani do rána, takže jsem si připomněla, že jsem skaut, a myla jsem se v ledové. Petr se pro tuto příležitost stal skautem taky. Romantika.
S tímto zážitkem jsme o to naléhavěji druhý den žádali o spravení karmy. Francouzi naštěstí výjimečně spěchali a povedlo se.
Naše putování po Paříži bylo dosti tradiční pro všechny turisty: Invalidovna, Louvre, Sacre Coeur, Notre Dame, La Defence, Lucemburské zahrady, nábřeží Seiny, Centre de Pompidou, Belleville. Eiffelovku jsme navštívili celkem třikrát. Nebo spíš až na třetí pokus: poprvé bylo zavřeno třetí patro, do kterého mě chtěl Petr mermomocí dostat, podruhé byly u pokladen nekonečné fronty. Při třetí návštěvě v sobotu večer bylo sice třetí patro zavřené zase a fronty taky nebyly nejkratší, ale už jsme neměli na kdy jindy to odsunout.
Pohled na noční Paříž byl fenomenální. Zima bohužel taky a myslím, že právě Eiffelova věž byla startovní linií mé současné chřipky.
Naše putování po Paříži ovšem nebylo tradiční až zas tak moc, jelikož jsme celou dobu chodili bez mapy. Nevím, zda všichni muži, ale minimálně ten, co tam byl se mnou, disponuje hodně dobrým orientačním smyslem - a minimální ochotou ptát se na cestu. A tak jsme putovali podle Petrovy intuice a většinou poničených map na zastávkách MHD. Samozřejmě to mělo svoje výhody - viděli jsme spoustu krásných uliček, do kterých běžný turista ani nestrčí nos, uliček, kde se skrývá minulost Paříže a skoro ještě zní kroky všech prokletých umělců a bohémů.
Ale taky to mělo svoje nevýhody - nachodili jsme snad tisíce mil a večer se vraceli tak mrtví, že jsme za celý pobyt nevypili ani tu jednu láhev vína, kterou jsme si koupili první večer. Jestli máte někdo chuť na výborné růžové francouzské víno za spoustu peněz, zbytek je ho v lednici v našem bytečku na Montmartru...
Byl to ale moc pěkný a taky dost veselý výlet, a dokonce jsem si kvůli němu založila účet na rajčeti, tak se můžete mrknout na fotky.

sobota 7. března 2009

Kariérní krůčky

"Dostaneme novou učitelku na hudebku," řekla Nikola. "Ta předchozí odešla dělat kaskadérku."
Vzpomněla jsem si na včerejší angličtinu, jak mi jeden klouček v pěti sekundách mé nepozornosti postavil na hlavu špatně vymytý a mokrý výtvarnický kelímek na vodu a jak mi po obličeji začaly stékat kapky černé barvy.
"Asi dostane za stejné riziko lepší peníze," pravila jsem.

středa 4. března 2009

Na zkušenou

Tak prej jo. Prej mě tam pošlou. Ačkoliv ten pohovor v rámci výběrového řízení byl dost trapas a stydím se za něj doteď, přeci jen jsem se do Bulharska hlásila jediná, takže to neměli složité.
Doufám, že to bylo správné rozhodnutí. Že to všichni zvládneme. Že překonám odpor k hmyzu a budu se šváby na svém pokoji žít ve šťastné symbióze. Že zvládnu bulharštinu a azbuku a že se neztratím při každé cestě do školy. A že mě navštívíte :o)
Příští podzimní semestr bych měla odfrčet na Erasmus do Plovdivu.

neděle 1. března 2009

Kalafuna 2009

Z letošní Kalafuny, víkendového závodu pořádaného skauty z Napajedel, bych chtěla vypíchnout jen některé zajímavé detaily.
Neumím lézt přes plot. Kdyby mě přes něho kluci nepřehodili jak pytel zemáků, visím tam doteď.
Umím slaňovat. Za předpokladu, že lidi kolem mě mají dostatečně pevné nervy a nevadí jim trocha ječení.
Když celý den šlapete sněhovými závějemi jak stroj, můžete se spolehnout, že se vám o tom bude i zdát.
Velký pytlík piškotů do sebe pět hladových lidí dokáže nacpat za čtyři minuty, a to i nasucho.
V určitém momentu při dosažení určité hladiny vody se z mokrých bot stává podomácku vyrobená whirpoolka. Pozor, v zimě v případě zastavení okamžitě zamrzá.
Jednu tužku může při kreslení držet až pět lidí zaráz.
Když oběhnete stokrát strom, netočí se vám příliš hlava, zato žaludek divoce plave.
Do pasti na myši lze ulovit i psa (retrívr).
Když selže klasická turistika, je potřeba zkusit turistiku alternativní (neboli rovnou za nosem).
Skauting je druh psychické choroby.

sobota 21. února 2009

Džungle před tabulí na vlastní kůži

Včera jsem byla poprvé ve své nové práci: zájmový kroužek angličtiny pro děti prvních a druhých tříd na jedné základce. Vlastně jsou to tři zájmové kroužky po sobě jdoucí a celkem je v nich přihlášeno 40 dětí. Shodou okolností škola včera pořádala pro první stupeň karneval, takže do třídy napochodovaly víly, zvířátka, princezny, čarodějnice a jedna baletka.
Vězte, že idea co nejmenšího počtu žáků ve třídě, aby se jim učitel mohl věnovat pokud možno individuálně, je pouhopouhá zástěrka pro záměr uchránit učitelovo zdraví, konkrétně hlasivky, nervy a vlastně asi i život. I krocení čtyř dětí dorazivších do poslední skupiny bylo šílené - a co teprve prostřední skupina o jedenácti štěbetajících pusinkách.
V první skupině, kde jsou samí prvňáci, se mi jeden chlapeček při dělání prezence nahlásil slovy: "Jasně, bejby, jsem tu," a svoje slova doprovodil zdviženým palce a výrazem, z něhož za pár let bude chlípný. Zbytek dětí ztuhle očekával mou reakci; měření sil nastalo.
Chlapečkovi jsem věnovala ten nejpřísnější a nejzlověstnější pohled, jakého jsem byla schopná. Jeho laškovný výraz se proměnil ve trochu zklamaný, trochu schlíplý obličej a zabrumlal cosi o tom, že si myslel, že se jmenuju Linda Vtipná. Nechápu, kde na to přišel.
V další skupince ztratila jedna malá holčička převlečená za vílu jakýmsi záhadným způsobem punčošky a celou hodinu do mě hučela, abych jí je pomohla hledat, zatímco patnáctikilový chlapeček se pokoušel umlátit třicetikilového chlapečka polštářem a další tři děti jedly hořické trubičky, které byly zřejmě jako dezert k obědu. Moje idea, jak budu celou hodinu na děti mluvit anglicky, se velmi rychle odporoučela, a já jsem pochopila, že si můžu gratulovat, když děti donutím vypracovat triviální pracovní list na téma clothes.
Když skončila třetí hodina a já jsem zvedala dvacet židlí, které ani přes mou opětovnou výzvu děti nepozvedaly, přemýšlela jsem, proč nás ve škole učí tolik odborných věcí, když by stačilo naučit nás jediné: jak se práská bičem.

neděle 8. února 2009

Pevnost Boyard na fryštácké Elišce

Tradiční zimní výprava tradičně bez sněhu, no proč ne - letos na motivy pevnosti Boyard. Dvaadvacet řvoucích dětí mi jako obvykle poskytlo cosi jako mentální antikoncepci, ale taky jsem se po dlouhé době vyřádila. Teda ne úplně, protože nejvíc jsme se Zuzkou musely řádit v kuchyni, ale pár her jsme si taky užily.
Kuchař odřekl svou účast na poslední chvíli a jediné, čím přispěl k akci, byl seznam surovin, ovšem bez gramáže. Člověk bez praxe z fleku prostě nevymyslí, kolik má čeho koupit, a času v obchodě nazbyt nebylo, takže to dopadlo tak, že nám zbyly troje sýry, čtyři másla, půl kila marmelády, palice česneku (o které doteď nevíme, k čemu ji kuchař chtěl) a dva bochníky chleba. S klením poněkud neskautským jsme se Zuzkou napochodovaly do kuchyně; k sobotnímu obědu měl být vývar a bramborový guláš. Nakonec byly nudle se zeleninou a gulášová polévka. Opravdu jsem nevěděla, že se ty nudle tak navaří. Ten jeden sáček tam vypadal hrozně ztraceně, tak jsem přidala druhý a najednou všechna voda byla pryč a hrnec byl zabetonovaný těstovinami... A guláš se prostě nezahustil, i když jsme tam nalily pul litru jíšky. A nechápu, proč kuchař vymyslel na nedělní snídani vajíčkovou pomazánku a kakao; nutit děti zapíjet zasedající vejce sladkým mlékem mi přišlo téměř sadistické. Ale přece dvě plata vajec nevyhodíme.
Program se povedl narozdíl od jídelníčku dokonale. Děti lovily mince ze sklenice s obrovským pavoukem, lozily po laně, nechávaly v labyrintu závodit pro ten účel koupené myši, jedly na čas chleba a z indícií vymýšlely klíčové slovo. Na všechno dohlížel otec Fura důstojný do momenty, kdy se o něm jeden rover vyjádřil, že "už stopadesát let žije ve své věži, kde střeží tajemství orální samohany".
V noci dětem v podkroví pršelo do postelí a na kadibudce mi málem umrzl zadek, zatímco jsem pozorovala pavouka, který na mě mával druhou pravou nohou. Ale co nás nezabije, to nás posílí; při závěrečných reflexích nejčastěji zněla věta: "všecko se mi líbilo!" :)

čtvrtek 5. února 2009

Oznámení o změně

Dneska před devátou ranní jsem otvírala dveře mého oblíbeného kadeřnictví. Pořád ještě nerozhodnutá, co si nechám na hlavě vytvořit.
"Vydržte minutku, slečno," poprosila mě kadeřnice a tím mým vlasům podepsala ortel.
Krátké vlasy jsou cool! Postřižinám ještě neodzvonilo! Buďte sexy nakrátko! Emancipace žádá zkrátit! četla jsem v módních časopisech, které jsem si z přebytku času prohlížela.
A tak jsem se rozhodla.
Vlastně jsem to vždycky chtěla zkusit. Obdivovala jsem celý gympl jednu spolužačku, která nosila centimetrového ježoura, ale v tanečním souboru platil přísný zákaz stříhání, takže jsem jen mlsně polykala sliny. Na pajdáku jsem neměla moc chuť pobuřovat extravagancí, protože fakulta je prodchnuta konvencemi. Lidi s jedním dredem běžně chodí ke zkouškám až na druhé pokusy, pokud dredů mají víc, předmět si automaticky zapisují na další rok.
Ovšem filda umožňuje cokoliv. Vzhledem k tomu, že učitelé jsou ochotni nosit čepičky Santa Clause, dospěla jsem k názoru, že jedna studentka bez vlasů jim vadit rozhodně nebude. A spolužák Peťan mi konečně přestane vyčítat, že nejsem dostatečně impulzívní.
Oznámila jsem holičce své přání; trochu jí povylezly oči a nasucho polkla. Když se chopila strojku, přivřela hrůzou oči. Přece to zas naroste, ne?! Jsou to jenom vlasy, jenom umírající kožní derivát.
Trvalo to jen chviličku. Na zemi se válely nemilosrdně utracené kadeře a hlavu jsem měla zvláštně lehkou. Už žádný gel, žádný lak, žádné otravné foukání. Když mám teď ježka, můžu taky hibernovat?
A už ode mě letos nečekejte žádný aprílový žert, prosím.

sobota 24. ledna 2009

Nevěstou

Už se mi zdálo hodně nesmyslů, ale ten dnešní většinu z nich překonal.
Zdálo se mi totiž o mé vlastní svatbě.
Všechno se odehrávalo v aule právnické fakulty MU. Po pravé straně vpředu seděla moje rodina. Vlevo vzadu stáli skauti; viděla jsem Medvěda v jeho zelené zimní bundě, Miru v červené mikině, Zuzku s Tomášem (Zuzka pořád vyskakovala, aby viděla) a další. Tak jsem to nakonec já, kdo má z naší skautské party svatbu jako první, přemýšlela jsem.
Ženich měl sako, které nápadně připomínalo to, ve kterém byl se mnou Dejv ve čtvrtek na obědě. Když jsem šla kolem řečnického pultíku, napadlo mě, že jsme zapomněli pozvat Pekaře, ale pak jsem si vzpomněla, že je vlastně kdesi pryč.
Stáli jsme pod tou freskou, co je v aule na zdi, a přišel chlápek v černém obleku. "Teď dostanete dvacet minut, abyste si rozmysleli, že do toho fakt chcete jít," řekl, "prosím všechny, aby byli potichu." Vyděsilo mě to tou fatálností, začala jsem zběsile přemýšlet, do toho se míchala moje zvědavost, co bude, když řeknu ne - tuhle fantazii mám btw i v reálném životě.
Dvacet minut uteklo strašně rychle. Pořád jsem nevěděla. Chlápek v černém se blížil a protivně se zubil: "Takže, tyvoe, fakt si ji chceš vzít?" ptal se ženicha.
"On řekl ty vole!" začal se smát jeden svědek za námi. Periferním viděním jsem sledovala, jak mamce a babičce zděšením padají čelisty. Zároveň se odněkud vynořil jiný chlápek a šeptal, že už to spočítal a že svatba vyjde každého na tři sta třicet korun, ale že to pořešíme potom.
"No jo," odpověděl ženich na otázku. Oddávající se obrátil ke mně: "A ty, budeš jeho francouzská milenka a miminečko?" Zamyslela jsem se, co to přesně znamená, a nevěděla jsem. Svědek za námi se pořád smál. Myslela jsem že někoho zabiju, a vztek byl zřejmě to, co mě probudilo, takže na prstýnky a polibek už naštěstí nedošlo, kdoví, jak by to všecko dopadlo :D

neděle 11. ledna 2009

Výprava na Pustevny

Komu nevadí rozpadající se kadibouda, zamrzlá (a tudíž žádná) voda a kamna s téměř nulovou výhřevností, nechť se ubytuje ve skautské základně v Dolní Bečvě :) Žádný komfort, o to víc dobrodružství, dvě kytary, třináctery hlasivky, BANG! a dobré pití, ideální víkend.
V sobotu jsme vyrazili na Pustevny. Fakt, že jsme těch sedm kilometrů šli tři hodiny, přičtěme hlubokým závějím a poměrně prudkému stoupání, sníh byl všude, v botách nám čvachtalo a zastavit se znamenalo začít postupně umrzat. Ale vítězný pohárek medoviny, miska valašské kyselice a frgál jako dezert naše útrapy bohatě vykompenzovaly :) Mimochodem věděli jste, že bůžek Radegast je vlastně žena? Jeho/její původní zobrazení totiž obsahovalo "mohutná prsa a těhotné břicho". Takže dokonce žena v jiném stavu. Někdo by to měl říct tomu pivovaru.
Večer jsme Ivoška donutili zahrát snad všechny songy, co umí - včetně těch hanbatých (některé byly hanbaté tak, že jsem se styděla ještě dvě písničky potom).
A kafe a čaj ze sněhu, lečoguláš z konzervy a choulení se ve spacáku, jééé, jak já se těším na léto!

čtvrtek 8. ledna 2009

Poznatky posledních týdnů

Bruslení je ideální sport pro hrudně vyvinuté ženy.
Nejúžasnější zvíře na světě je hroch.
Žena byla stvořena proto, aby zklidňovala život muže.
Jeřabiny se dají jíst, a dokonce vůbec nejsou špatné.
Existují studenti, kteří si při testu vyžádají těžší otázky, protože původní zadání se jim zdálo příliš lehké.
Žena byla stvořena proto, aby vířila život muže.
I na Nový rok v půl čtvrté ráno najdete v Brně otevřenou hospodu.
Výrobci kozaček předpokládají, že jejich nositelka bude mít s sebou vždy doprovod a Krammerovy dlahy v kabelce.
Vrchol ironie je mít v pokoji téměř nahého krásného chlapa - a muset ho (slovně) utěšovat kvůli zklamání z jiné ženy.
Chovat miminko je super - a pak ho vrátit mamince je super ještě víc.
Nerozhodností lze některé lidi donutit k neartikulovanému řvaní uprostřed ulice.
Filosofie může být pro některé lidi nemocí a lékem zároveň.
Někteří muži konflikty řeší tak, že usnou.