Džungle před tabulí na vlastní kůži

Včera jsem byla poprvé ve své nové práci: zájmový kroužek angličtiny pro děti prvních a druhých tříd na jedné základce. Vlastně jsou to tři zájmové kroužky po sobě jdoucí a celkem je v nich přihlášeno 40 dětí. Shodou okolností škola včera pořádala pro první stupeň karneval, takže do třídy napochodovaly víly, zvířátka, princezny, čarodějnice a jedna baletka.
Vězte, že idea co nejmenšího počtu žáků ve třídě, aby se jim učitel mohl věnovat pokud možno individuálně, je pouhopouhá zástěrka pro záměr uchránit učitelovo zdraví, konkrétně hlasivky, nervy a vlastně asi i život. I krocení čtyř dětí dorazivších do poslední skupiny bylo šílené - a co teprve prostřední skupina o jedenácti štěbetajících pusinkách.
V první skupině, kde jsou samí prvňáci, se mi jeden chlapeček při dělání prezence nahlásil slovy: "Jasně, bejby, jsem tu," a svoje slova doprovodil zdviženým palce a výrazem, z něhož za pár let bude chlípný. Zbytek dětí ztuhle očekával mou reakci; měření sil nastalo.
Chlapečkovi jsem věnovala ten nejpřísnější a nejzlověstnější pohled, jakého jsem byla schopná. Jeho laškovný výraz se proměnil ve trochu zklamaný, trochu schlíplý obličej a zabrumlal cosi o tom, že si myslel, že se jmenuju Linda Vtipná. Nechápu, kde na to přišel.
V další skupince ztratila jedna malá holčička převlečená za vílu jakýmsi záhadným způsobem punčošky a celou hodinu do mě hučela, abych jí je pomohla hledat, zatímco patnáctikilový chlapeček se pokoušel umlátit třicetikilového chlapečka polštářem a další tři děti jedly hořické trubičky, které byly zřejmě jako dezert k obědu. Moje idea, jak budu celou hodinu na děti mluvit anglicky, se velmi rychle odporoučela, a já jsem pochopila, že si můžu gratulovat, když děti donutím vypracovat triviální pracovní list na téma clothes.
Když skončila třetí hodina a já jsem zvedala dvacet židlí, které ani přes mou opětovnou výzvu děti nepozvedaly, přemýšlela jsem, proč nás ve škole učí tolik odborných věcí, když by stačilo naučit nás jediné: jak se práská bičem.

Pevnost Boyard na fryštácké Elišce

Tradiční zimní výprava tradičně bez sněhu, no proč ne - letos na motivy pevnosti Boyard. Dvaadvacet řvoucích dětí mi jako obvykle poskytlo cosi jako mentální antikoncepci, ale taky jsem se po dlouhé době vyřádila. Teda ne úplně, protože nejvíc jsme se Zuzkou musely řádit v kuchyni, ale pár her jsme si taky užily.
Kuchař odřekl svou účast na poslední chvíli a jediné, čím přispěl k akci, byl seznam surovin, ovšem bez gramáže. Člověk bez praxe z fleku prostě nevymyslí, kolik má čeho koupit, a času v obchodě nazbyt nebylo, takže to dopadlo tak, že nám zbyly troje sýry, čtyři másla, půl kila marmelády, palice česneku (o které doteď nevíme, k čemu ji kuchař chtěl) a dva bochníky chleba. S klením poněkud neskautským jsme se Zuzkou napochodovaly do kuchyně; k sobotnímu obědu měl být vývar a bramborový guláš. Nakonec byly nudle se zeleninou a gulášová polévka. Opravdu jsem nevěděla, že se ty nudle tak navaří. Ten jeden sáček tam vypadal hrozně ztraceně, tak jsem přidala druhý a najednou všechna voda byla pryč a hrnec byl zabetonovaný těstovinami... A guláš se prostě nezahustil, i když jsme tam nalily pul litru jíšky. A nechápu, proč kuchař vymyslel na nedělní snídani vajíčkovou pomazánku a kakao; nutit děti zapíjet zasedající vejce sladkým mlékem mi přišlo téměř sadistické. Ale přece dvě plata vajec nevyhodíme.
Program se povedl narozdíl od jídelníčku dokonale. Děti lovily mince ze sklenice s obrovským pavoukem, lozily po laně, nechávaly v labyrintu závodit pro ten účel koupené myši, jedly na čas chleba a z indícií vymýšlely klíčové slovo. Na všechno dohlížel otec Fura důstojný do momenty, kdy se o něm jeden rover vyjádřil, že "už stopadesát let žije ve své věži, kde střeží tajemství orální samohany".
V noci dětem v podkroví pršelo do postelí a na kadibudce mi málem umrzl zadek, zatímco jsem pozorovala pavouka, který na mě mával druhou pravou nohou. Ale co nás nezabije, to nás posílí; při závěrečných reflexích nejčastěji zněla věta: "všecko se mi líbilo!" :)

Oznámení o změně

Dneska před devátou ranní jsem otvírala dveře mého oblíbeného kadeřnictví. Pořád ještě nerozhodnutá, co si nechám na hlavě vytvořit.
"Vydržte minutku, slečno," poprosila mě kadeřnice a tím mým vlasům podepsala ortel.
Krátké vlasy jsou cool! Postřižinám ještě neodzvonilo! Buďte sexy nakrátko! Emancipace žádá zkrátit! četla jsem v módních časopisech, které jsem si z přebytku času prohlížela.
A tak jsem se rozhodla.
Vlastně jsem to vždycky chtěla zkusit. Obdivovala jsem celý gympl jednu spolužačku, která nosila centimetrového ježoura, ale v tanečním souboru platil přísný zákaz stříhání, takže jsem jen mlsně polykala sliny. Na pajdáku jsem neměla moc chuť pobuřovat extravagancí, protože fakulta je prodchnuta konvencemi. Lidi s jedním dredem běžně chodí ke zkouškám až na druhé pokusy, pokud dredů mají víc, předmět si automaticky zapisují na další rok.
Ovšem filda umožňuje cokoliv. Vzhledem k tomu, že učitelé jsou ochotni nosit čepičky Santa Clause, dospěla jsem k názoru, že jedna studentka bez vlasů jim vadit rozhodně nebude. A spolužák Peťan mi konečně přestane vyčítat, že nejsem dostatečně impulzívní.
Oznámila jsem holičce své přání; trochu jí povylezly oči a nasucho polkla. Když se chopila strojku, přivřela hrůzou oči. Přece to zas naroste, ne?! Jsou to jenom vlasy, jenom umírající kožní derivát.
Trvalo to jen chviličku. Na zemi se válely nemilosrdně utracené kadeře a hlavu jsem měla zvláštně lehkou. Už žádný gel, žádný lak, žádné otravné foukání. Když mám teď ježka, můžu taky hibernovat?
A už ode mě letos nečekejte žádný aprílový žert, prosím.