neděle 24. května 2009

Jak se žije na Vídeňské

Pomalu to budou dva měsíce, co se s Petrem testujeme v soužití. Když potkáme nějaké jeho kamarády, dostanu ohledně Hrnči řadu otázek typu "už jí něco jiného než tatranky? ještě pořád pije denně hektolitry mlíka? uklízí? a pořád vstává ve čtyři odpoledne? a kdo u vás doma vládne?"
Srandovní je, že moje odpovědi nikdo neposlouchá - ti lidi si prostě užívají vzpomínky a samotné pokládání otázek. To, jak vypadá skutečnost, je jim jedno tak dokonale, že při dalším setkání se mě bezostyšně ptají znova - těmi samými větami. Zřejmě se přestanu o veškeré odpovídání snažit a nadále se budu jen příjemně usmívat.
Kdyby ovšem někoho zajímalo, jak naše soužití opravdu vypadá, tak zatím jsme se naučili, že:
- nikdy nesníme celou půlku chleba, i když si pokaždé myslíme, že ano
- vytvořit cucflek na oku je možné za desetinu vteřiny
- prach se sám opravdu nevysaje
- když má jeden rýpavé kecy, druhý má zákonitě něžnou náladu
- africká fialka nemá ráda moc vody, kdežto bambus jí vypije víc než Petr
- když chceme jídlo, vařím já, když chceme dobré jídlo, vaří Hrnča
- co jeden uvaří, to druhý jí bez keců a ještě s pochvalou
- na velkém počítači je zavírání oken tabu
- čaj se pít musí, sladit může
- od jídla se nevstává, dokud druhý nedojedl
- přízemní ikeácká postel Grankulla je super v tom, že z ní nejde spadnout
- v lednici nesmí nikdy chybět mléko a rajčata
- jediný spolehlivý způsob, jak druhého umlčet, je lechtání nebo škrcení
- čokoláda se jí tajně nebo když Petr hraje Travian
- čím je situace romantičtější, tím větší trapas se už brzo stane
- ohavná dřevěná beruška s obřími chlupatými tykadly s námi taky chce bydlet a zaslouží si naši lásku a milé slovo

A tak nějak si žijem :o)

sobota 16. května 2009

Svojsíkův závod: 16.5.2009

Základní kolo Svojsíkova závodu, soutěže pro 4-7členné družiny skautů a skautek, letos probíhal v naší, tj. otrokovické režii. Celkem se zúčastnilo 27 hlídek, takže celý den kolem naší klubovny pobíhala spousta lidí velkých i malých, děti pištěly, vedoucí řešili, klobásy se válely po zemi a občas pršelo. Organizovaný chaos.
Já a Zuzka jsme šéfovaly stanovišti první pomoci. Na každý příchozí tým čekaly čtyři zraněné světlušky (rozmlácené koleno, popálená ruka, střep v dlani, podvrtnutý kotník a bodnutí hmyzem), které měl za deset minut ošetřit včetně volání záchranky.
Chlapeček, který doběhl v jedné družině a u pasu se mu frajersky houpala lékárnička, se při pohledu na zakrvácený střep skoro pozvracel. Jedna slečna byla schopná ošetřit pouze kotník; jakmile se přiblížila ke krvi, regulérně omdlévala. Dívenka, která volala záchranku, si nemohla vzpomenout, ve kterém městě je, a jeden hoch udal adresu svého bydliště, ale neřekl, kde se stala nehoda.
Další tým ošetřil střep v dlani tak, že ho tam zastrčil hlouběji - aby sklo nevypadlo a pacientka nevykrvácela. Popálenou ruku většina týmů suverénně postříkala ledem ve spreji.
Figurantky hrály skvěle, kvílely, plakaly, hysterčily. Ovšem když se blížila asi dvacátá družina, začaly být značně unavené. "Au. To bolí. Au au, to bolí, au. Pomozte mi. Au," odříkávaly vlažně - vzpomněla jsem si na vtípky o dabingu porna. Na závěr se jedna světluška vykašlala na hraní scénky a v záchvatu kreativity si začala na rozšrotované koleno štětečkem umně nanášet navařenou krev, zatímco překvapená družina ji jí pořád otírala.
V druhé polovině závodu jsem dávala dětem poslepu chutnat a čichat různé látky a ohmatávat předměty. Skoro nikdo nepoznal kmín, zato (nealko)pivo poznali všichni kromě jedné dívky, která si ho spletla se slivovicí.
Skauti jsou holt taky lidi.
Pár fotek na rajčeti!

neděle 3. května 2009

O jednoho víc

Rozhodli jsme se s Petrem, že je nás doma málo a že bychom si rádi pořídili nějaké pískle. Přeci jen let na to máme dost, dostudovaní skoro jsme a oběma nám tikají biologické hodiny. A nevyjde to zas tak draho, jak ekonomové říkají, a finanční krize brzy pomine.
Na první fotky naší maličké mrkněte tady :)