Pěstounská péče

V pátek skončila naše víc jak měsíční pěstounská péče o Žirafka; putoval na Tábor 2 k Dejvovi a Leni. Ten měsíc byl divoký, protože naše hravá Žirafka a nezkrotný Žirafek pořád strašně řádili, všude vlezli, nic po sobě neuklidili a vůbec péče o ně byla náročná. Dokumentaci k jejich divočení můžete najít na této adrese.

Trolejbusová jednoaktovka

Jedu si pěkně ze Zlína, poklidně čtu knihu a vtom se do trolejbusu vyškrábe jakýsi svraštělý stařeček s čagánkem a igelitkou. Usmála jsem se na něj, což byla chyba - vzal to jako výraz sympatie a s řečnickou otázkou "máš tu volno, krasavico?" se sesunul na sedadlo vedle mě. Sklonila jsem hlavu zpátky ke svojí knize a dědeček pravil: "Já sem zažil štyry revoluce, tá řínová byla první." Pochopila jsem, že čtení již nemá na této cestě budoucnosti a že si budu muset dalších deset minut s dědou povídat. Bohužel byl hluchý, strašně nesrozumitelně huhlal a navíc vydával ne úplně příjemný odér, takže to, co jsme vedli, bylo spíš komické divadlo pro trolejbus než nějaký dialog.
"Co študuješ?" otázal se mě hned po poznámce o revolucích.
"Češtinu," řekla jsem potichu.
"Cožéééé?" zařval dědeček, takže jsem odpověď o něco hlasitě zopakovala. Zůstal na mě civět; každé modré oko mu utíkalo na jinou stranu.
"Ty neumíš česky?" zeptal se po chvíli nechápavě.
"Umím... ještě studuju filosofii," snažila jsem se to zachránit. Pozdě.
"Kurňa, taková baba a neumí česky!" křičel pán a pokračoval: "To jako dyš řeknu třeba větu ´do keré řiti lezeš´, tak ty si to musíš v hlavně osumkrát převrátit, než to pochopíš?!"
"Nemusím, umím česky dobře," bránila jsem se důrazně, ovšem zbytečně - stařeček se začal svému vtipu na celý trolejbus smát a potom dost dlouho vykřikoval něco, čemu jsem nerozuměla.
"A proč to teda študuješ, dyš česky umíš?" ptal se zas.
"Protože nestačí umět jazyk používat, je potřeba znát i nějakou teorii..." pokoušela jsem se o obhajobu.
"Chachááá," řičel děda smíchy a koulel očima, přičemž taky dost výrazně páchl, "prý tejóriji!"
Potom se mi snažil něco vysvětlovat, ale nebylo mu nic rozumět, akorát jsem pochytila, že až budu starší, tak si na něho vzpomenu. Doufám, že spíš ne.
Naštěstí jsem už pomalu vystupovala. Když jsem si schovávala knížku do tašky, vztyčil se na svém čagánku, upřel na mě pravé oko a řekl: "Tak se měj, cérko. A máš pěkné rty, asi dobře líbáš."

Tak pravila kuchařka

Poslední dobou, řekněme od sedmadvacátého března, jsem občas napomínána za své údajně nekulturní stolování. Drobím, patlám marmeládu po talířku a namáčím si sušenky do kafe, o nevhodném kombinování jídla (kiwi v rýžové kaši) nemluvě.
Dneska jsem doma objevila kuchařku z roku 1983, jejíž přílohou je i několik listů o správném stolování. Po důkladném přečtení všech pokynů a shlédnutí několika černobílých fotografií s nastrojenou paní, která se usmívá, když stoluje správně, a mračí, když špatně, bych chtěla říct, že podle mě je hlavní, když si člověk to jídlo prostě užije.
Například zásadně nesouhlasím s tvrzením, že "stolní prádlo" je vhodným svatebním dárkem. Vhodným dárkem jsou podle mě peníze určené ke koupi takového prádla; představa paličkovaného krajkového ubrusu od tetičky z osmého kolena mě přivádí k myšlenkám na bestiální násilí.
Pobavil mě dlouhý seznam talířů hlubokých, mělkých, dezertních, mís oválných, hranatých a kulatých a skleněné soupravy na kompot - a následně výrok, že "radit novomanželům, aby si pořídili jen nejnutnější nádobí, by bylo nezodpovědné".
Matka prý poté, co večer na stůl předchystá nádobí na snídani, pečlivě dbá, aby děti vstaly včas a snídaly v klidu, zatímco na stůl doplňuje chléb a dózu s máslem a s medem. "Snídají-li všichni stejný nápoj, uvaří jej matka a ponechá v termosce." Pomineme-li úžasný genderový stereotyp, přemýšlím (s něžnou vzpomínkou na Hrnču), do jakého věku matka donutí děti včas vstát a v klidu snídat.
Pěkná je myšlenka, že hostitelka do jídla nenutí a že u stolu nevyřizujeme rodinné spory, což mi mimochodem připomnělo důraznou výzvu od jednoho psychologa, ať se nehádáme v kuchyni.
Otec u jídla nemá číst noviny a párátkem si čistit nehty. Matka zřejmě může.
Rozhodně nesouhlasím s tím, že s jídlem se nehraje. Naopak jsem toho názoru, že tato činnost rozvíjí fantazii, snižuje hltavost a obecně buduje k jídlu a k dlouhému pobytu u stolu kladný vztah. Zkrátka a dobře - patlat marmeládu po talíři mě baví, drobky vždycky posbírám a sušenka v kafi je skvělá sušenka, heuréka!
Ovšem, dámy a pánové, ještě poslední vážná věc - nechceme-li se společensky znemožnit, ubrousek si nikdy nezasunujeme za límec.