Můj první školní den

Podle pokynů mé oborové koordinátorky jsem dneska před devátou odevzdaně přišla do školy a byla jsem opravdu zvědavá, co se bude dít. Rozvrhy jsem našla hned - výjimečná situace! :)
Systém studia tady je poněkud rigidní: studenti dostávají každý semestr pevně stanovený rozvrh pro svůj obor a není možné s tím hýbat ani není možné si předměty vybrat dle své vůle - vysoká škola tak určitým způsobem pokračuje v kolejích základního vzdělávání. Čtení od osmi, psaní v devět, počítání v půl jedenácté, oběd, fonetika ve dvě, morfologie ve čtyři, syntax na závěr. Máte práci? Máte kroužky? Máte smůlu.
Pro mě je situace ovšem trochu jiná - já si můžu vybrat v podstatě cokoliv. Ve svém vlastním zájmu nejlépe něco spojené s literaturou, protože na rozdíl od Plovdivu se v Brně všecko dost hrotí.
Zatím na sto procent budu mít předměty slovanská literatura se druhým a česká literatura se třetím ročníkem. Kolik je za co kreditů, to tady ale nikdo neví. Ani učitelé, ani studenti. Začínám mít podezření, že kdybych si jich do learning agreementu napsala libovolný počet, nikdo na to nikdy nepřijde.
V rozvrhu pro druhý ročník jsem zjistila, že slovanská literatura se učí dnes od devíti v učebně 7 C 3. Byla to hloupá a začátečnická chyba, že jsem to četla jako sedm-cé-tři. To se pak člověk může divit, že o takovém místě nikdo nikdy neslyšel. Po předlouhém domlouvání (božíčku, já musím být tak srandovní, když koktám bulharsky!) mě jedna studentka poučila, že to je sedma-seminarna-zala. C.3. je azbukou psaná zkratka pro místnost...
Zřejmě nikdy nevyřeším záhadu, proč je tahle místnost ve třetím patře, ačkoliv by měla být dle svého čísla v přízemí (ve třetím patře mají všechny další učebny předčíslí 3). Nicméně přes veškeré komplikace jsem na výuku dorazila pouze s patnáctiminutovým zpožděním.
Sotva jsem usedla do lavice, pokusila se učitelka zadat mi referát. "Az ne sem ot Bulgárija... posle trjabva da govorja s vy," začala jsem se snažit. Učitelka se naštěstí projevila dost inteligentně - nezačala se mě na nic vyptávat, a prostě počkala, až jsem za ní po hodině přišla. A - jupí - umí česky, (byla, chudinka, celá nervózní a omlouvala se, že dlouho nemluvila, že dělá chyby) a chtěla mi dát své osobní telofonní číslo, prý kdybych něco potřebovala, a dvakrát mi potřásla rukou.
Jsem zvědavá na zítřek. :)

Po a před

Tak a je to za mnou. Září se chýlí ke konci, včera jsme všichni úspěšně napsali závěrečný test a dostali certifikát, naposledy jsme společně zařádili na diskotéce a dneska se všichni rozjíždí do různých měst, kde budou studovat. Na kolejích zůstanu sama - když nepočítám domorodé studenty. V Plovdivu zůstáváme tři. Zbytek se rozjíždí do Sofie, do Veliko Ťarnovo a do Plevenu.
Ve středu jsem konečně zjistila, kde bych měla zůstat po zbytek semestru - na vedlejší budově. Sice je jen o pár metrů vedle, ale radikálně se liší podmínkami - zatímco naše Čajka 1 je renovovaná, Čajka 2 je původní. Což znamená nejen dál sdílet pokoj se šváby a pavouky, ale také sdílet jeden turecký záchod s celým patrem... Takže právě teď jsem v intenzivním procesu hledání podnájmu a jsem mírně vzteklá na neschopnost té paní v kanceláři, neboť kdyby mi tu neradostnou novinu o Čajce 2 sdělila hned poprvé, když jsem se jí byla ptát, měla bych na hledání bytu tři týdny a ne čtyři dny. Ale možná jsem to podcenila i já... Tož uvidíme.
Rozvrh se dozvím v pondělí ráno. (Semestr začíná také v pondělí ráno.) Mám dojít do školy, bude tam prý veliká cedule a na ní se dočtu, co se kde a kdy bude učit... Slibuju, že už nikdy nebudu nadávat na brněnskou univerzitu - z místní perspektivy se mi najednou jeví těch čtrnáct dní před začátkem semestru jako neuvěřitelně dlouhá doba.
Teď tedy jsem v období ničeho. Něco skončilo, ale nic dalšího nezačalo. Naštěstí jsou to jenom dva dny a počasí je pěkné, tak zítra asi vyrazím na procházku Plovdivem nebo se potkám s nějakými novými Erasmus studenty.
Včerejší loučení bylo - jako každé loučení - smutné a díky množství požitého alkoholu prudce emotivní. Když jsem v půl třetí odcházela na koleje a vedla jsem s sebou potácejícího se Itala, třikrát během tříminutové cesty taxíkem se mě ptal, proč nebudu studovat s ním v Sofii, a na závěr mi vyznal lásku. Všichni si zuřivě vyměňovali emailové adresy, telefonní čísla a uživatelská jména na skypu. Připomnělo mi to všechny ty tábory, které jsem za svůj život absolvovala.
Erasmus je vlastně taky takový dlouhý tábor pro velké děti.
Nuže, uvidíme, jak to bude dál. Ale zatím všecko jakž takž funguje a střevní chřipka už mě přešla, takže mám naději, že to bude všecko dobré i nadále. :)

Výlet do hor :D

Na tento víkend pro nás univerzita připravila dvoudenní výlet do hor, nebo aspoň tak to bylo prezentováno v plánu, který jsme obdrželi první den ve škole. Jak je bulharským zvykem, neřekli nám k akci nic bližšího, takže jsem se zařídila podle toho, co bylo v rozvrhu napsáno - nabalila jsem se do hor. Krosna, spacák, svetr, bunda, sportovní oblečení.
Kdo mohl čekat, že se budeme celé dva dny vozit autobusem, spát v luxusních pokojích s koberci a večer že bude diskotéka... Nicméně pominu-li fakt, že jsem měla s sebou naprosto nevhodné věci, byl to moc pěkný víkend.
Vyrazili jsme z Plovdivu v sobotu ráno po mírných zmatcích, kdy nám jeden Bulhar řekl, že potřebujeme jídlo a vodu na celý den, a když se všichni vrátili z bufetu s bagetami, jiný Bulhar nám řekl, že nepotřebujeme prakticky nic, protože na jídlo někde zastavíme. Jenny přísně povytáhla obočí a řekla, že jako Němka by další zmatky nemusela přežít a ať se příště laskavě domluví líp.
Prvním cílem naší cesty byla thrácká pevnost Pepernikon. Než jsme k ní dojeli, což trvalo asi dvě hodiny, stihli Češi s Italem vypít dvě láhve rakije. Na pevnosti pak byli mírně rozverní a obveselovali celou naši výpravu pokusy lehnout si do starých hrobek nebo vykolejit naši průvodkyni dvojsmyslnými poznámkami. Zejména to druhé se jim dařilo velice dobře.
Než jsme dojeli - s přestávkou na jídlo a s přestávkou u jakéhosi kostela - do cíle, hoši vypili další dvě láhve. Tentokrát se jim podařilo strhnout i naše bulharské průvodce. A bylo to plodné pití, protože několik hodin na to se mi švarný Bulhar Nikolaj pochlubil, že ho kluci naučili česky. Na moje pobídnutí, ať tedy promluví, na mě vychrlil několik kouzelných českých úsloví, z nichž "Kdo brká a prdí, zdraví si tvrdí" patřilo k... nejméně zajímavým.
Spali jsme na studentských kolejích v městečku Smoljan. Poučeni zkušeností s našimi plovdivskými kolejemi vcházeli jsme do pokojů velice obezřetně očekávajíce šváby nebo vodu pršící ze stropu. Leč koleje nás maximálně překvapily. Na zemích byly koberce, všechno bylo čisté, postele se nepropadaly, všechna světla svítila a v rohu pokoje byla dokonce televize. Bohužel jsme si tohoto luxusu nestihli užít dlouho, neboť sotva jsme se podívali, kdo jak bydlí, lustry párkrát zablikaly a nejen celé koleje, ale celé město se ponořilo do hluboké tmy. Večeřeli jsme v romantickém svitu mobilních telefonů a přemýšleli jsme, kde se dají v sobotu večer sehnat svíčky. Nicméně asi po půldruhé hodině se elektrika znova rozběhla a my jsme vyrazili do města na pivo. V hospůdce hrála tradiční muzika a naši průvodci nás začali učit své bulharské kolové tance. Brzo s námi začala hopsat celá hospoda, dupali jsme si po nohách a kapal z nás pot, ale byla to sranda.
Dnes dopoledne jsme navštívili planetárium. Nevím, jestli to byl dobrý nápad - po prořáděné noci skoro všichni do pěti minut vytuhli. Já jsem byla vzhůru a snažila jsem se porozumět bulharskému výkladu o vzniku naší sluneční soustavy, ale bohužel mluvili moc rychle a někde přede mnou celou přednášku brečelo dítě, takže jsem to nakonec vzdala a užívala jsem si akorát romantiky pod hvězdnou oblohou.
Nakonec jsme viděli klášter v městečku Bačkovo. Bylo tam moc lidí, málo místa a spíš mě to zklamalo, ale možná bude fajn jet se tam podívat třeba v prosinci, protože to je v horách a zima by mohla ta kvanta návštěvníků odradit.
Zítra začíná poslední týden jazykového kurzu a třetí týden mého pobytu tady. Utíká to nějak rychle :) Na rajčeti jsou nové fotky!

Chrlení dojmů

Píšu sem tak často, jak jsem dosud nikdy nepsala, ale pořád se na mě hrne spousta nových dojmů a chci vám to zprostředkovat, tak snad vám to nevadí. :)
Dnes jsme místo školy šli na procházku městem. Učitelky nás dovedly nejprve do místní knihovny, která je moc pěkná, a pak na úúúžasný trh, kde kromě veškerého ovoce a zeleniny dostanete taky proso, sezam, různé druhy luštěnin, všemožná semínka v různých obalech (jogurt, čokoláda, těstová krustička...) a další věci včetně květin.
Ten dnešní výlet do víru Plovdivu byl výborný nápad a přišel i v pravý čas, protože včera byl opět večírek, tentokrát u jedné Bulharky doma, jelikož slavila narozeniny; představa obvyklých tří hodin soustředění byla děsivá.
Čeští hoši cílevědomě přivádí povolného Fabia k alkoholismu a myslím, že oni sami od příjezdu sem ještě nevystřízlivěli. Bulharsky umí říct pouze to, že "našata stajata e čista, svetla, južna i mnogo chubava," což znamená, že jejich pokoj je čistý, světlý, jižní a velmi pěkný a je to učivo druhé lekce - hned po pozdravech. Nechápu, proč se každý den drtím těch milion nových slovíček, když jim stačí tahle věta - kluci tím obvykle odzbrojí každého Bulhara (o Bulharkách ani nemluvě) natolik, že další konverzace není třeba, když nepočítám všeslovanské "na zdraví".
Ale dala jsem si vážný závazek a hodlám ho dodržet: nebudu už pít víc než jedno kafe denně. A spánek už nebudu nahrazovat cukrem. Protože jinak byste mě taky nemuseli poznat, až dojedu. :)
Dnes jsem zažila zvláštní setkání. Čekajíc na jednu kamarádku sedla jsem si s pitím na zahrádku u školy. Podle mé koktavé bulharštiny je zřejmé, že nejsem místní, a nějaký chlapík se mě zeptal, odkud jsem. Když jsem mu řekla, že z Čech, celý se rozzářil a pravil, že tam má kořeny a že jeho dědeček je Čech - Brňák. Pak mi oznámil, že se jmenuje příjmením Hašek, a že jestli znám českého spisovatele Haška, tak že je jeho příbuzný. Tím naše konverzace skončila, ale vidím se už teď, jak to budu vykládat svým studentům, až budu jednou velká paní učitelka. :)
Vy, co se sem za mnou chystáte na návštěvu, dovolte mi, abych vás uvedla do místní finanční situace. Měna je bulharský lev, který se skládá ze sto stotinek. Lev má hodnotu cca 14,- Kč. Platit tady kartou není možné skoro nikde, ale vyměnit u nás peníze taky ne, takže nejlepší je vybrat hotovost z bankomatu - pozor, taxa za výběr je dost vysoká. Ceny potravin jsou většinou spíš nižší nebo jak v Česku. Chleba dostanete za cca 80 stotinek, velký jogurt za 1-2 levy, mléko za 1,50 leva, ovoce a zelenina stojí většinou 1-2 leva za kg, oplatky za 0,25-1 lev. Oběd v restauraci vyjde na 4-7 leva, kafe v restauraci 0,50-2 leva, záleží na místě. Každopádně chci naznačit, že vozit sem haldy jídla, nebo dokonce naložené maso, jak jsme vlekli do Kodaně, nemá smysl.
Mimochodem dneska jsem se dozvěděla, že průměrný bulharský plat je cca 500 leva, doktoři mají asi o dvě stě víc, nejvíc (kolem 1000 BL) vydělávají zedníci a řidiči - autodopravci. Učitelé začátečníci mají 250 BL/měsíc, po třiceti letech praxe 430 BL... Opravdu nechápu, kde všichni místní berou peníze na ty cigarety a celodenní sezení v hospodě. Tahle země je fakt zvláštní.

Po deseti dnech

Internet na kolejích se začátkem semestru definitivně skončil. Jediná možnost, jak být online, je vzít si počítač do kavárny a tady, v oblacích kouře (neboť tady kouří úplně všichni a úplně všude) a v dunění taneční muziky vyřídit svoje maily a další záležitosti. Samozřejmě pokud internet nepadá, což se stává asi tak každou půlhodinu na tři minuty.
V neděli jsem zkoušela najít internet venku před kolejemi. Jediné, co jsem tam ulovila, byl turecký student Alí, který se mnou s velkým odhodláním navázal hovor. Bohužel uměl anglicky asi jako já bulharsky, takže to bylo spíš mávání rukama a nohama než plynulá konverzace.
Nicméně ukázal mi fotky z domova - jeho rodina se živí pěstováním vinné révy a vývozem vinných artiklů. Zažila jsem velké rozpaky, když mě pozval na pokoj s tím, že musím ochutnat, co si dovezl z domova - nevěděla jsem vůbec, co znamená v turecké kultuře, když chlapec pozve dívku na pokoj... Ukázalo se však, že jeho záměry byly opravdu nevinné, protože zatímco jsem nervózně postávala u dveří, vytasil pětilitrovou láhev rozinek, nasypal jich do talíře asi tak půl kila a srdečně mě pobízel, ať ochutnám. Když jsem mu řekla, že to znám, hrozně se divil, a když jsem mu řekla, že moje rodina pěstuje víno taky, divil se ještě víc. Tak mám na kolejích prvního domorodého kamaráda.
Škola je čím dál náročnější. Každý den nám přibývá asi tak 200 nových slovíček a minimálně tři gramatické jevy, takže se každý den musím aspoň hodinu nebo hodinu a půl učit. Ital Fabio pár dnů vypadal, že se oběsí, ale nakonec to vyřešil tak, že začal randit s jednou slečnou z Bosny, což považuji za mnohem lepší nápad.
Pomalu se sžívám s místní šílenou kulturou. Například jsem se naučila chodit na červenou. Auta totiž jezdí na veškeré barvy, takže přejít ulici je otázka odvahy a rychlosti. Zvykám si na otřesnou menzu a vděčně vzpomínám na všechny lahůdky, které mi moje maminka a Petr doma vařili. Postrádám bolestně český chleba, ale užívám si zdejší výbornou kávu. A jsem čím dál optimističtější, protože tady se opravdu nic neřeší a nic jiného než užívání života nemá smysl :)

Výletování

Mám velké štěstí, že jsem tady až letos. Protože letos poprvé tady funguje něco jako mezinárodní studentský klub a univerzita se snaží udělat pro nás první poslední (i když stále ještě nevím, kde budu dalších čtyři měsíce bydlet). Díky tomu jsme dneska jeli na krááásný výlet do Údolí růží. Ukázali nám tam nějaká destilační zařízení, dali nám ochutnat marmeládu a vodku - oboje bylo vyrobeno z růží, i když upřímně chutnalo to dost divně, asi jako ztužený parfém a nebylo to nic extra. Pak nás vzali do nějakých thráckých hrobek, které byly ale objeveny jen pár let zpátky, takže kolem všeho bylo lešení, archeologické práce a nic moc jsme neviděli, ale bylo to od nich milé, že nám to chtěli ukázat.
Vrcholem našeho výletování byla návštěva jednoho velmi luxusního hotelu, kde mimo jiného vyrábí víno, viděli jsme veliké kovové sudy a ochutnávali jsme tři vzorky úžasného vína a nějaké sýry a krásná slečna nám vykládala, jak se víno správně pije, jak má vypadat a vonět a tak dále. Bylo to trochu jako bukovanský sklípek v menším vydání. :)
Když jsme u Bukovan - jeden z těch dvou českých hochů je od Kyjova a je opravdu vtipné poslouchat jeho angličtinu s onou nezaměnitelnou jihomoravskou intonací. Ital Fabio zase neustále plete slova, takže pak vznikají úžasné hlášky typu "jsi bota?" namísto "jsi si jistý?", případně "musíme to vysušit" namísto "musíme to zkusit".
Francouzka Elis neumí vyslovit "h" a obecně hodně slov dost komolí, protože ve škole prý vůbec nedělají výslovnost, takže dneska dlouze vykládala o skvělé knize s názvem "achrypotchr" a trvalo dost dlouho, než mi došlo, že mluví o Harrym Potterovi.
Za ten týden, co jsme tady, jsme se docela dobře poznali, víme, kdo je pařmen a kdo spíš ne, hodně mluvíme o našich kulturách, o jazycích, učíme se navzájem různá slova, zejména sprostá, ale je to sranda. :)
Dnes jsem se bavila s Bulhary studujícími češtinu a ptala jsem se jich, proč si vybrali právě tento jazyk. Dostalo se mi následujícíc odpovědi: Česká republika je krásná, vyspělá a vysoce rozvinutá země a je výhodné umět jazyk, kterým nemluví mnoho lidí, což čeština bezesporu je, takže z těchto důvodů studujeme bohemistiku... Nestačila jsem se divit. Ale je zajímavé vědět, jak nás vidí východní země.
Akorát ten internet mi tady pije krev, že nikde moc nefunguje. A mám hroznou chuť na krupičnou kaši, ale nevím vůbec, jestli se to tady dá sehnat, a jestli ano, tak pod jakým jménem.

Zabydleno

Dneska jsem sama sebe zkoušela z cesty do školy - a hurá, už trefím! Bohužel po jazykovém kurzu se budu stěhovat na jiné místo (kam, to ještě nikdo neví), takže budu mít problém s orientací znova, ale co se dá dělat, když tak mám pusu a zeptám se. Vtipné je, že napravo v bulharštině znamená rovně, takže si na to musím dávat pozor - stejně jako na pohyby hlavou.
Asi víte, že v Bulharsku kývání znamená ne a vrtění hlavou ano, ale zažívat to v praxi je hrozně matoucí. To se číšník klidně může ptát, jestli to pivo, co jste si objednali, má být malé - přikývnete a buch, už máte na stole půllitr.
Dnes jsme byli poprvé v místní menze. Najedli jsme se za 1, 20 BL, takže opravdu levně. O kvalitě jídla a prostředí by se ovšem dalo diskutovat. Nebyl žádný výběr, prostě nám na tác vrazili talíř s brambory a kusem kuřete a všecko to plavalo v zeleninové omáčce. Doteď nevím, jakou část toho opeřence jsem dostala - bylo tam hrozně moc kostí a v jednu chvíli se mi zdálo, že nejím maso, ale nějaké vnitřnosti, nejspíš ledvinky. Tak mě napadá, co za zvíře to vlastně bylo. Stoly byly celé podrobené a vzduch hustý a prosycený různými pachy jídel. Zajímavé je, že Jenny, která stála v řadě za mnou, si přinesla úplně jiné jídlo - brambory a rozříznutý párek, do kterého byl nacpaný sýr.
Koleje jsou srandovní. Studenti se každý večer srocují v tom jednom kouzelném rohu chodby, kde funguje internet, pokuřují a popíjí pivo. Žádný noční klid neexistuje, balkánská muzika zní po celých chodbách a lidi se u svých notebooků kývají do rytmu. Právě teď vedle mě sedí jeden Turek, kterého jsem včera o nějakou muziku poprosila - loví něco na Facebooku a zpívá své turecké songy.
Včera jsme měli výlet k veslařskému kanálu, kde je rekreační a sportovní oblast, něco jak Štěrk (pro otrokovické) nebo prýgl (pro zbytek) :) Zítra máme výlet do "údolí růží," takže jsme všichni zvědaví, co to bude, potom zas dám na rajče nějaké fotky.
Mimochodem mám pro vás hádanku - zkuste hádat, co znamenají tahle bulharská slova (řešení najdete v komentářích):
ogledalo
stol
prozornik
domacen ljubimec
mladoženci
ljubovnik

Bulharsko podruhé

Tááákže frčíme dál :) Po nepříliš veselém začátku se situace sice nezpřehledňuje, ale nejen já, ale my všichni se tady stáváme víc a víc rezignovanější a máme z toho větší a větší srandu.
V pondělí začala škola - jazykový kurz. Dnes jsme měli třetí den a už umíme milion slovíček a milion gramatických jevů. Začalo to být náročné i pro mě - a to mám jako Češka a navíc znalkyně staroslověnštiny a podobných věcí velikou výhodu. Naše hodiny probíhají v maximálně multilingválním prostředí: zaznívá bulharština, čeština, angličtina, francouzština a italština a je to úžasný mix všech možných slovíček, tvarů, pádů a časů. Učebnu opouštíme celí zpitomělí, ale já osobně jsem nadšená. Začínám rozumět, frčím si v azbuce, umím o sobě říct základní věci a příští týden si asi koupím bulharské pohádky a zkusím je přečíst. Miluju slovanské jazyky :)
Pokud vás zajímá, jaké je složení studentů, je to: já a dva čeští kluci, 3 Polky (Agněžka, Kasia, Marlena), Belgičanka Ellen, Francouzka Elis, Ital Fabio, 2 Němci (Jenny a Tomo, který je skaut) a Dánka Sídí (jak se to píše?). Komunikační jazyk je samozřejmě angličtina. Čeští kluci nezapřeli své češství, když se jim hned druhý večer podařilo vyřídit moji spolubydlící tak, že celou noc prozvracela. Každé ráno si navíc cvaknou slivovice a tvrdí, že je to kvůli dezinfekci, a všude s sebou nosí pleskačku.
A každý tady je... hm... dost svůj, ono asi jet na půl roku nebo na rok do Bulharska vyžaduje jistou dávku šílenství. A kdo není šílený předem, má tady dokonalé podmínky k tomu, aby to dohnal... dnes například jsme chtěli jít do internetové učebny, která má pro nás být otevřená od dvou do čtyř. Byla zamčená. Šli jsme za koordinátorku kurzu. Nebyla tam. Šli jsme do kanceláře pro Erasmáky, kde měli mít konzultační hodiny. Zamčeno. Šli jsme do kanceláře, kde jsem se půl hodiny bulharsky vymačkávala, co vlastně chceme. Byli jsme posláni do další kanceláře. U kanceláře byla obrovská fronta. Vystáli jsme ji do půlky a byly čtyři hodiny, takže i kdyby naše počítače byly přístupné, tak se právě zavřely...
Na druhou stranu - třeba se nám všem spěchajícím Středo-, Západo- a Severoevropanům podaří konečně poprvé v životě zpomalit. A mrkněte na první fotky na rajčeti :)

Začátek

Takže od začátku: pro ty, co to neví: od září minimálně do Vánoc, spíš do ledna jsem na Erasmu v Plovdivu v Bulharsku...
Z Brna jsem odjížděla v pátek 4.září večer. Na Zvonařce jsem se potkala s dvěma mediky, kteří jeli na stejné místo. Mohlo by se zdát, že se to pro mě zjednodušilo, ale opak je pravdou. Kluci byli vybavení věcmi, které mě ani nenapadlo s sebou vzít, například antibiotika, a radami, které mě poněkud vyděsily, třeba postavit postel do čtyř kbelíků s vodou, aby člověku do peřin v noci nelezli švábi...
Cestou ze Sofie do Plovdivu si s námi začal povídat jeden Bulhar, který uměl trochu česky. Když jsme mu řekli, že jsme studenti a že jedeme do Plovdivu studovat, začal se smát jak najatý a vykřikoval cosi o bláznech a že to "bude špatné, špatné", že jsou všude cikáni, že nás okradou a tak podobně. Jeden z Čechů si začal strkat peníze do boty a druhý začal mocně lokat ze své petky plné sluvovice, načež mě ujistil, že sám by do Bulharska rozhodně nejel.
Nuže, když jsme vysedli, měli jsme se přemístit autobusem číslo 29 ke kolejím. Zeptali jsme se několika Bulharů na jízdní řád, ale všichni se jen smáli a krčili rameny (což je ostatně nejčastější reakce na jakoukoliv organizační otázku). Autobusy tady jezdí jakkoliv. Prostě musíte počkat... a jízdenku koupíte přímo v autobuse u průvodčího, tzv. konduktora, a jízdenka platí pro jakkoliv dlouhou cestu tím konkrétním autobusem - když přesedáte, platíte znova.
Když jsme došli na koleje, celkem rychle jsme dostali klíče od pokojů. Byli jsme první zahraniční studenti, chodby byly skoro prázdné. Do mého pokoje (205) se jde dlouhou bílou chodbou, která končí rozbitým oknem a všude se válí sklo. Když jsem odemkla, zírala jsem do bílého pokoje se dvěma kovovými postelemi, rozbitým stolem, pavučiny všude, skříně zhruba tak z první světové války. Každý neobydlený pokoj působí děsivě, ale tenhle byl extra děsivý. Než jsem stihla začít brečet, zaklepali hoši z Čech, aby mě informovali o tom, že mají plný pokoj švábů, a pozeptali se, jak jsem na tom s hmyzem já. Když jsme žádné šváby nenašli, ujistili mě, že se určitě objeví v noci, a odešli koupit švábozabijácký sprej.
Upřímně, nebyl to jednoduchý start. Zjistila jsem, že nejde zavřít okno, že voda ze záchodu po pláchnutí vytéká do koupelny a že internetový kabel na pokoji je polámaný. Ale asi po půl hodině jsem se zbrchala a vyrazila jsem ven s odhodláním podívat se po okolí a přežít :)
Ovšem u vrátnice jsem narazila na tři právě příchozivší Erasmáky: Belgičanku, se kterou teď bydlím, Francouzku, která s námi prakticky bydlí taky, protože její spolubydlící je Bulharka a neumí slovo anglicky, a italský student sportu Fabio. Od tohohle momentu to začalo být o sto procent lepší, protože když je víc lidí, všechno se řeší líp. Celkem překvapivě nemám žádný problém s angličtinou, občas zamachruju s francouzštinou :D a dnes jsme měli první lekci bulharštiny. Není to úplně stejný jazyk, ale chápu jeho logiku a zvládám v pohodě - narozdíl od Fabia a ostatních neslovanských studentů.
V neděli ráno na kolejích netekla voda, což bylo poněkud překvapivé - a ještě překvapivější bylo, že to nikoho z místních nepřekvapilo. Šla jsem odhodlaně dolů na vrátnici a snažila jsem se přesvědčit vrátného, aby začal mluvit anglicky, ale očividně neuměl ani slovo a říkal akorát "raša, raša".
"Nět vadá," pravila jsem tedy zkoušejíc "raša, raša", ovšem dočkala jsem se jen obligátního úsměvu a pokrčení ramen. Později jsme zjistili, že když je bouřka, voda přestává téct - zřejmě kvůli špatné kanalizaci. Ještě že tu bouřky nejsou každý den :)
Dneska jsme měli malou prohlídku Plovdivu - navzdory všem nepříjemnostem na kolejích a po cestě je to moc pěkné město s krásným historickým centrem, všechno je celkem levné a lidi milí, i když angličtina je pro 99% španělská vesnice.
Nu - tolik k prvním zprávám z Bulharska :)