Nejdriv omluva - dnes budu psat bez diakritiky, jelikoz pouzivam pocitac me spolubydlici. Muj notebook je od ctvrtku uspesne zavirovany a zatim si s tim nikdo nevi rady.
Neberte prosim tyto moje zapisky jako stiznosti, ale jako konstatovani, jako postrehy, jako zkusenosti.
Uroven mistniho vzdelavani je neuveritelne nizka. Nebo prinejmensim to, s cim jsem se zatim setkala. Prednaska znamena predcitani z papiru. Ucitel diktuje, studenti si pisi slovo od slova. Kdyz jsem se ptala, proc to delaji takto otrocky, rekli, ze musi, ze jinak by jim to ucitel nediktoval. Co se nadiktuje, to se nauci ke zkousce a hotovka.
Muj uterni seminar z ceske literatury ma trvat devadesat minut. Realita - 25 minut cisteho casu, behem kterych jeden student odkoktal referat (jehoz podstatou byla myslenka, ze nepochopil primarni text) a behem kterych si ucitelka podpirala bradu, koukala z okna a stridave si svlekala a oblekala fialovy kozich.
Dobre na tom je, ze se ucim, jak se to nema delat.
Shodou nahod jsme v to utery probirali, da-li se to tak nazvat, stredovekou ceskou satiru Podkoni a zak, ktera mimo jine hovori o bidnem udelu studentu.
U nas jsou studenti vsemozne podporovana skupina, mame ekonomicke vyhody, financni podpory, rodice jsou na nas pysni; nas socialni status je pomerne vysoky.
Mam pocit, ze tady se to zaseklo v tom stredovekem chapani. Uz od vcerejska jsou mistni zachody v takovem stavu, ze jit na ne je zkouska odvahy a vule nepozvracet se. Uklizecka dojde v pondeli. Jak jen ted zavidim muzum jejich vybaveni a moznost nenapadne curat z okna!
Mozna si myslite, ze turecke zachody jsou tady proste zvyk. Jak ale potom vysvetlit, ze i v te nejzaplivanejsi putyce maji normalni sedaci zachod? A ze ho maji i ucitele ve skole? Pro studenty je ale vsecko dobre.
Dneska jsem byla poprve v menze tady pri Cajce. Da se zvyknout na ulepene tacky, na vychladle jidlo i na podrobene stoly. Ale v tehle menze nemaji noze. Vubec. Doted jsem z toho uplne vykolejena, protoze pouzivat nuz me ucili uz ve skolce spolu se zasadami jako slusne zdravit a nebit spoluzaky. Nekteri studenti maso pizlali vidlickou a pridrzovali lzici, jini proste drzeli flak veproveho v ruce.
Samozrejme muzu (a budu) chodit jist jinam.
Ale jde o princip a o aspon malou dustojnost. A kdyz se dokonce studenti z Ukrajiny divi i usima, neco zrejme bude spatne.
sobota 24. října 2009
pondělí 19. října 2009
Do města na hranici kontinetů
Z Plovdivu to není daleko - sedm hodin autobusem a jste v Istanbulu. Jeli jsme nočním spojem, ve kterém cestovalo celkem šest cestujících - turistická sezóna očividně skončila. Na obří autobusové nádraží jsme dorazili před šestou hodinou ranní, venku byla ještě tma, v nonstop kioscích s jídlem široce zívali prodavači a město se tvářilo spíš nepřátelsky. Ale když se nám podařilo metrem a tramvají dojet do naší čtvrti Sultan Ahmed a najít náš Tulip hostel, hned to bylo o něco veselejší.
Istanbul je nádherné město, i když jsme z něj za těch pár dnů viděli jen maličký zlomek. Pulsuje životem a hlavně pro mě to byla naprosto nová zkušenost s východní kulturou (Petr se nedivil tak moc, přeci jen strávil pár dnů v Indonésii).
Tak například smlouvání o ceny. Jsem spíše nekonfliktní člověk respektující pravidla... Nestačila jsem se divit, když nám prodavači začali navrhovat neuvěřitelné ceny čehokoliv a šmahem je snižovali, když jsme začali odcházet. Pro místní je to jakýsi druh sportu a možná bych se to časem naučila, ale musím se přiznat, že jsem si vždycky oddechla, když někde měli pevně stanovené ceny.
Před každou restaurací, před každým stánkem s kebabem, před veškerými obchody jsou naháněči, kteří se snaží dostat lidi dovnitř. Povolávají na vás klidně přes půl ulice, nabízí první poslední, pokud se zastavíte, začnou smlouvat - "když si u nás dáte večeři, dostane od nás kávu a zákusek zdarma!" Pochlebují, navazují konverzaci, když se přiblížíte, začnou vám nadšeně třást rukou, poplácávat vás po zádech, úsměv od ucha k uchu. Neumíte-li říkat ne, jeďte do Istanbulu - dostanete dobrou školu.
Naprosto nepochopitelná skutečnost - řada místních lidí nás neomylně identifikovala jako Čechy. Nevím, podle čeho se jim to podařilo, protože minimálně jednou jsme před tímto odhalením mlčeli, takže jazyk nemohl být vodítkem. Prozradilo nás oblečení? Nebo něco ve tvářích, v rysech obličeje? Doteď jsem si myslela, že jsme příliš malý národ na to, aby na nás naše češství bylo vidět, ale zřejmě to je jinak.
Celkem jsme v Istanbulu strávili tři a půl dne, viděli jsme řadu nádherných mešit, do mnohých jsme se i podívali, snědli jsme spoustu kebabů, zajeli jsme si trajektem do asijské poloviny města, několikrát jsme se ztratili a zase našli, obdivovali jsme krásné trhy s vyrovnanými řadami ovoce a zeleniny a s hromadami koření, pili jsme skvělý turecký čaj a fotili jsme jak o život. Výběr z mých fotek na lycopersiconu.
PS: Damašek prý z Plovdivu taky není tak daleko... :)
Istanbul je nádherné město, i když jsme z něj za těch pár dnů viděli jen maličký zlomek. Pulsuje životem a hlavně pro mě to byla naprosto nová zkušenost s východní kulturou (Petr se nedivil tak moc, přeci jen strávil pár dnů v Indonésii).
Tak například smlouvání o ceny. Jsem spíše nekonfliktní člověk respektující pravidla... Nestačila jsem se divit, když nám prodavači začali navrhovat neuvěřitelné ceny čehokoliv a šmahem je snižovali, když jsme začali odcházet. Pro místní je to jakýsi druh sportu a možná bych se to časem naučila, ale musím se přiznat, že jsem si vždycky oddechla, když někde měli pevně stanovené ceny.
Před každou restaurací, před každým stánkem s kebabem, před veškerými obchody jsou naháněči, kteří se snaží dostat lidi dovnitř. Povolávají na vás klidně přes půl ulice, nabízí první poslední, pokud se zastavíte, začnou smlouvat - "když si u nás dáte večeři, dostane od nás kávu a zákusek zdarma!" Pochlebují, navazují konverzaci, když se přiblížíte, začnou vám nadšeně třást rukou, poplácávat vás po zádech, úsměv od ucha k uchu. Neumíte-li říkat ne, jeďte do Istanbulu - dostanete dobrou školu.
Naprosto nepochopitelná skutečnost - řada místních lidí nás neomylně identifikovala jako Čechy. Nevím, podle čeho se jim to podařilo, protože minimálně jednou jsme před tímto odhalením mlčeli, takže jazyk nemohl být vodítkem. Prozradilo nás oblečení? Nebo něco ve tvářích, v rysech obličeje? Doteď jsem si myslela, že jsme příliš malý národ na to, aby na nás naše češství bylo vidět, ale zřejmě to je jinak.
Celkem jsme v Istanbulu strávili tři a půl dne, viděli jsme řadu nádherných mešit, do mnohých jsme se i podívali, snědli jsme spoustu kebabů, zajeli jsme si trajektem do asijské poloviny města, několikrát jsme se ztratili a zase našli, obdivovali jsme krásné trhy s vyrovnanými řadami ovoce a zeleniny a s hromadami koření, pili jsme skvělý turecký čaj a fotili jsme jak o život. Výběr z mých fotek na lycopersiconu.
PS: Damašek prý z Plovdivu taky není tak daleko... :)
sobota 10. října 2009
Lingvistické okénko
Jako student bohemistiky a příznivec staroslověnštiny a historické češtiny si nemohu odpustit malý exkurs do bulharského jazyka. Vás stejně všecky hrozně moc zajímá, jak se tady mluví a jak se bulharština liší od češtiny, že? :D
Jsem tady měsíc a pět dní, takže moje znalosti nejsou nikterak hluboké. Nicméně tou nejzajímavější věcí je, že bulharština nemá pády. Maminka křičí na tatínek, Milena pomlouvá Drahuna a Pepa se líbí Pavla. Zbytky pádů, ale opravdu jen zbytečky jsou zachovány v zájmenech, a to ještě jen třetí a čtvrtý pád (Anička dá Frantovi facku. - Ona mu ji dá.) Samozřejmě tímto se bulharština stává o dost jednodušším jazykem než čeština. Ale má jiné svoje zákeřnosti - například devět minulých časů. Zřejmě se jedná o záležitost tak složitou, že nás během jazykového kurzu nenaučili ani jeden, takže s napětím čekám na začátek kurzu bulharštiny pro cizince.
Pro mě naprosto nepochopitelná věc jsou členy, které jakoby nahrazují ukazovací zájmena a připojují se za slova, například ta židle - stol´t, ten stůl - masata, to děvče - momičeto atp. Ovšem Bulhaři je používají natolik často a v tak různých situacích, že v tom nevidím žádné pravidlo, což mě samozřejmě trochu mate. A taky to dělá z bulharštiny srandovní jazyk plný -t, -ta, -to, takže když posloucháte plynulou řeč Bulharů, trošku to připomíná kulomet.
Píše se tady kirilicí, tedy azbukou, ale to samozřejmě všichni víte. Zatímco měkký znak jsem viděla jen v jediném slově, a to beilo (prádlo), tvrdý znak se používá dosti hojně - funguje jako kraťoučká samohláska ve skupině souhlásek, a umožňuje tak výslovnost. Jinak azbuka je pro mě ještě pořád ne úplně jednoduchá a u delších slov si ještě pořád připadám jako dyslektický prvňáček, který napsané písmenko se zvukem spojuje s vyplazeným jazykem pouze vědomě, nikoliv automaticky.
V bulharštině zůstaly plně zachovány jmenné tvary přídavných jmen. Zatímco v češtině máme jen zbytky (a to jen v mužském rodě) a jejich užití se chápe většinou jako zastaralé (nemocen, mlád, stár, vinen...), tady se žádný jiný způsob neužívá, a tak si vás namluví bogat muž, koupíte si chubav byt a novo auto a budete mit rozov život. :)
Opravdu veselé je, že ačkoliv čeština s bulharštinou užívají hodně stejných slov, často došlo k velkému významovému posunu. Máte tedy velkou šanci, že slovo, které v konverzaci použijete, něco znamená, ale taky máte velkou šanci, že znamená něco jiného než v ČR. Stůl (resp. stol) je tady židle, teniska je tričko, žiletka je svetr, napravo je rovně, za mě znamená pro mě, o je vedle, do je u...
Takže když někdo řekne, ať dáte tenisku do stolu, musíte hodně přemýšlet, než vám dojde, že máte položit tričko poblíž židle. Když k tomu přičtete opačné pohyby hlavou, není to tady pro komunikaci jednoduché. A vsadím se, že si to všecko zažiju asi tak týden před odjezdem domů a pak se budeme všichni divit :D
Jsem tady měsíc a pět dní, takže moje znalosti nejsou nikterak hluboké. Nicméně tou nejzajímavější věcí je, že bulharština nemá pády. Maminka křičí na tatínek, Milena pomlouvá Drahuna a Pepa se líbí Pavla. Zbytky pádů, ale opravdu jen zbytečky jsou zachovány v zájmenech, a to ještě jen třetí a čtvrtý pád (Anička dá Frantovi facku. - Ona mu ji dá.) Samozřejmě tímto se bulharština stává o dost jednodušším jazykem než čeština. Ale má jiné svoje zákeřnosti - například devět minulých časů. Zřejmě se jedná o záležitost tak složitou, že nás během jazykového kurzu nenaučili ani jeden, takže s napětím čekám na začátek kurzu bulharštiny pro cizince.
Pro mě naprosto nepochopitelná věc jsou členy, které jakoby nahrazují ukazovací zájmena a připojují se za slova, například ta židle - stol´t, ten stůl - masata, to děvče - momičeto atp. Ovšem Bulhaři je používají natolik často a v tak různých situacích, že v tom nevidím žádné pravidlo, což mě samozřejmě trochu mate. A taky to dělá z bulharštiny srandovní jazyk plný -t, -ta, -to, takže když posloucháte plynulou řeč Bulharů, trošku to připomíná kulomet.
Píše se tady kirilicí, tedy azbukou, ale to samozřejmě všichni víte. Zatímco měkký znak jsem viděla jen v jediném slově, a to beilo (prádlo), tvrdý znak se používá dosti hojně - funguje jako kraťoučká samohláska ve skupině souhlásek, a umožňuje tak výslovnost. Jinak azbuka je pro mě ještě pořád ne úplně jednoduchá a u delších slov si ještě pořád připadám jako dyslektický prvňáček, který napsané písmenko se zvukem spojuje s vyplazeným jazykem pouze vědomě, nikoliv automaticky.
V bulharštině zůstaly plně zachovány jmenné tvary přídavných jmen. Zatímco v češtině máme jen zbytky (a to jen v mužském rodě) a jejich užití se chápe většinou jako zastaralé (nemocen, mlád, stár, vinen...), tady se žádný jiný způsob neužívá, a tak si vás namluví bogat muž, koupíte si chubav byt a novo auto a budete mit rozov život. :)
Opravdu veselé je, že ačkoliv čeština s bulharštinou užívají hodně stejných slov, často došlo k velkému významovému posunu. Máte tedy velkou šanci, že slovo, které v konverzaci použijete, něco znamená, ale taky máte velkou šanci, že znamená něco jiného než v ČR. Stůl (resp. stol) je tady židle, teniska je tričko, žiletka je svetr, napravo je rovně, za mě znamená pro mě, o je vedle, do je u...
Takže když někdo řekne, ať dáte tenisku do stolu, musíte hodně přemýšlet, než vám dojde, že máte položit tričko poblíž židle. Když k tomu přičtete opačné pohyby hlavou, není to tady pro komunikaci jednoduché. A vsadím se, že si to všecko zažiju asi tak týden před odjezdem domů a pak se budeme všichni divit :D
čtvrtek 8. října 2009
Despocie byrokratů
Posledních deset dnů bylo trochu náročných, ale dnešním zavedením internetu přímo na můj počítač snad všechny počáteční zabydlovací trable skončily a už to bude jen v pohodě. Doufám.
Zjistila jsem zajímavou věc. Bulhaři, ač sami neuvěřitelní bordeláři a flegmatici, téměř s maniakálním zápalem lpí na vyplňování všemožných formulářů a lejster. Samozřejmě v azbuce. Dnes jsme si zařizovali přístup na net ve škole. Vlastně šlo jen o to, aby nám někdo řekl heslo na wifi. Trvalo to dvě hodiny, vyplňovalo se tisíc dokumentů a opravdu se divím, že po nás nechtěli i fotku. Protože fotku, tu tady chtějí všude. K zapsání na koleje jsme potřebovali tři snímky - a samozřejmě kromě toho taky vyplnit několik dokumentů, z kterých to potom paní přeťukala jedním prstem do počítače, čili tady funguje tak nějak dvojí kartotéka.
A zajímalo by mě, jestli se opravdu potřebujeme registrovat na cizineckou policii. V zákoně je napsané, že ano, ale v kanceláři pro Erasmus nám řekli, že ne. Dánka Siri se na tu policii (ryze poskandinávsku) vypravila hned první týden v září. Teď je druhý týden v říjnu a ona svůj papír pořád nemá. Protože... šla tam prvně s pasem. Řekli jí, že potřebuje papír z kolejí, papír z univerzity, kopii zdravotního průkazu a kopii pasu. Sehnala dokumenty a šla tam podruhé. Řekli jí, že potřebují důkaz, že má dost peněz na existenci v Bulharsku, a že má přinést 1000 leva v hotovosti. Když to důrazně odmítla, řekli, ať donese výpis z účtu. Donesla výpis z účtu. Ale to není bulharsky, řekli. Čísla jsou v azbuce i v latince stejné, řekla ona. Pošleme to do Sofie, tam to za 50 leva přeloží a za dva týdny se stavte. Siri ale odmítla ten papír někam posílat, tak nakonec řekli, že jí ten výpis má podepsat někdo z její univerzity... A ten dokument o registraci stojí 7 leva, ale abyste to mohli zaplatit, musíte zaplatit 2 leva navíc - prostě za to, že vás v kase obslouží. Fakt, že na cizinecké policii nikdo nemluví anglicky, je už jen drobnost.
V této perspektivě se moje připojování k internetu jeví jako legrace (chlápek měl zavolat včera, nezavolal, volala jsem mu dneska, slíbil přijít ve dvě, došel ve čtyři, řekl, že nemá čas a že dojde v šest nebo v osm, že zavolá, nezavolal, došel v půl osmé, celé odpoledne zabité, ale mám net!).
Upřímně jsem tím vším trochu unavená. Bulhaři jezdí na červenou, pronajímají byty načerno, odhazují odpadky, kde je napadne, ztrácí dokumenty (před dvěma dny přijela jedna Polka a nikdo o ní nevěděl a všichni se strašně divili, co tu dělá), ale jakmile nevyplníte jeden papír, je zle. Opravdu nevím, na co potřebují vědět, kolik mám sourozenců a co dělají moji rodiče, a proč to všichni studenti mají odevzdávat na studijním (každý rok znova).
Ale mají tu výborné kafe a když si ho objednáte, nemusíte nic vyplňovat, heuréka!
Zjistila jsem zajímavou věc. Bulhaři, ač sami neuvěřitelní bordeláři a flegmatici, téměř s maniakálním zápalem lpí na vyplňování všemožných formulářů a lejster. Samozřejmě v azbuce. Dnes jsme si zařizovali přístup na net ve škole. Vlastně šlo jen o to, aby nám někdo řekl heslo na wifi. Trvalo to dvě hodiny, vyplňovalo se tisíc dokumentů a opravdu se divím, že po nás nechtěli i fotku. Protože fotku, tu tady chtějí všude. K zapsání na koleje jsme potřebovali tři snímky - a samozřejmě kromě toho taky vyplnit několik dokumentů, z kterých to potom paní přeťukala jedním prstem do počítače, čili tady funguje tak nějak dvojí kartotéka.
A zajímalo by mě, jestli se opravdu potřebujeme registrovat na cizineckou policii. V zákoně je napsané, že ano, ale v kanceláři pro Erasmus nám řekli, že ne. Dánka Siri se na tu policii (ryze poskandinávsku) vypravila hned první týden v září. Teď je druhý týden v říjnu a ona svůj papír pořád nemá. Protože... šla tam prvně s pasem. Řekli jí, že potřebuje papír z kolejí, papír z univerzity, kopii zdravotního průkazu a kopii pasu. Sehnala dokumenty a šla tam podruhé. Řekli jí, že potřebují důkaz, že má dost peněz na existenci v Bulharsku, a že má přinést 1000 leva v hotovosti. Když to důrazně odmítla, řekli, ať donese výpis z účtu. Donesla výpis z účtu. Ale to není bulharsky, řekli. Čísla jsou v azbuce i v latince stejné, řekla ona. Pošleme to do Sofie, tam to za 50 leva přeloží a za dva týdny se stavte. Siri ale odmítla ten papír někam posílat, tak nakonec řekli, že jí ten výpis má podepsat někdo z její univerzity... A ten dokument o registraci stojí 7 leva, ale abyste to mohli zaplatit, musíte zaplatit 2 leva navíc - prostě za to, že vás v kase obslouží. Fakt, že na cizinecké policii nikdo nemluví anglicky, je už jen drobnost.
V této perspektivě se moje připojování k internetu jeví jako legrace (chlápek měl zavolat včera, nezavolal, volala jsem mu dneska, slíbil přijít ve dvě, došel ve čtyři, řekl, že nemá čas a že dojde v šest nebo v osm, že zavolá, nezavolal, došel v půl osmé, celé odpoledne zabité, ale mám net!).
Upřímně jsem tím vším trochu unavená. Bulhaři jezdí na červenou, pronajímají byty načerno, odhazují odpadky, kde je napadne, ztrácí dokumenty (před dvěma dny přijela jedna Polka a nikdo o ní nevěděl a všichni se strašně divili, co tu dělá), ale jakmile nevyplníte jeden papír, je zle. Opravdu nevím, na co potřebují vědět, kolik mám sourozenců a co dělají moji rodiče, a proč to všichni studenti mají odevzdávat na studijním (každý rok znova).
Ale mají tu výborné kafe a když si ho objednáte, nemusíte nic vyplňovat, heuréka!
čtvrtek 1. října 2009
Stěhování
Posledního září, tedy včera, jsem jako poslední z naší party opustila Čajku 1. Skoro to vypadalo, že si s pěti Poláky pronajmeme za fakt dobré peníze domek v centru, ale nakonec couvli s tím, že ušetřené prachy radši prokalí. A tak jsem sbalila svoje saky paky a téměř s dojetím jsem opustila svůj krásný a komfortní pokoj, abych se následně nastěhovala do oné pověstné Čajky 2. Ovšem nebylo to tak jednoduché.
Když jsem dovlekla svůj kufr na recepci a ukázala jsem paní svoje papíry, spustila na mě vodopád slov a hrozně u toho mávala rukama. Nerozuměla jsem jí ani slovo, ale naštěstí šel kolem zrovna nějaký kluk, který uměl trochu anglicky a který mi vysvětlil, že dneska se nastěhovat nemůžu a že mám přijít zítra v osm ráno. "Ale já nemám kde spát!" bránila jsem se. Kluk to přeložil, ženská se zamyslela a pak mi řekla, ať jdu zatím na pokoj číslo 113. Když jsem stála přede dveřmi, zpoza kterých se ozývaly hlasy a smích, vzpomněla jsem si na strýce Balouna (jsem váš strýc Baloun, mám vás rád a budu u vás bydlet) a taky na strýce Pepina (který přijel na čtrnáct dní a zůstal celý život). Zaklepala jsem. Otevřela nějaká holčina. "Ahoj, já jsem Linda a mám tu dneska spát," pravila jsem anglicky. Holka tiše zírala a mně se chtělo hrozně smát. Ukázalo se, že tam ale není žádná volná postel, tak mě odlifrovali na pokoj naproti. "Ahoj, já jsem Linda a budu tady spát," opakovala jsem podruhé, a i když to byl opakovaný vtip, pořád to bylo dost směšné a pořád jsem myslela na strýce Balouna.
Byl to pokoj obývaný dvěma Polkami, které byly celkem přátelské a dost rychle pokoj uzpůsobily pro tři osoby. A taky mi ukázaly, kde je záchod.
Vážení, vy všichni, kdo máte doma normální porcelánový sedací záchodeček, běžte a hluboce se před ním pokloňte. Na celém patře Čajky byly tři turecké záchody, a to pro všecky studenty dohromady. První záchod byl zaplavený žlutou tekutinou. V druhé otevřené kabince stál kluk a čural. Třetí kabinka byla zamčená. Celá rudá jsem počkala venku na chodbě a když kluk odešel, šla jsem do oné prostřední. Vykonala jsem potřebu, spláchla... a voda vyšplíchla asi metr do výšky a následně zaplavila celou kabinku, jejíž dveře se otvíraly dovnitř, takže jsem neměla šanci utéct.
Večer jsem se vrátila kolem půl dvanácté. Celou budovou duněla muzika a na náš pokoj pořád klepali kluci a nechápali, že opravdu nechceme jít na párty na třetím patře. Polky je zdařile ignorovaly, prý si taky zvyknu... Když jsem v noci šla na záchod, podařilo se mi utéct z kabinky dřív, než mě to tam osprchovalo, ale zato jsem si ukopla palec o zákeřný pěticentimetrový schůdek naprosto nelogicky umístěný uprostřed chodbičky.
A tak jsem se rozhodla využít nabídku Kasii, abych se zkusila nastěhovat k ní na medicínské koleje (její španělská spolubydlící to tady po týdnu zabalila). Pro dva pokoje je tam jedna koupelna a taky internet. Dneska jsem si na univerzitě zařídila potřebné papíry (trvalo to 4 hodiny) a zítra mi je tady, doufám, schválí. Přestěhovala jsem se ale už dnes, protože jinak bych musela zaplatit za říjen na Čajce 2. Během stěhování mi upadlo kolečko na kufru, bylo asi padesát stupňů a pot mi stékal úplně všude, ale zvládla jsem to, a když mi zítra dovolí tady bydlet, tak si na to otevřu snad i víno.
Když jsem dovlekla svůj kufr na recepci a ukázala jsem paní svoje papíry, spustila na mě vodopád slov a hrozně u toho mávala rukama. Nerozuměla jsem jí ani slovo, ale naštěstí šel kolem zrovna nějaký kluk, který uměl trochu anglicky a který mi vysvětlil, že dneska se nastěhovat nemůžu a že mám přijít zítra v osm ráno. "Ale já nemám kde spát!" bránila jsem se. Kluk to přeložil, ženská se zamyslela a pak mi řekla, ať jdu zatím na pokoj číslo 113. Když jsem stála přede dveřmi, zpoza kterých se ozývaly hlasy a smích, vzpomněla jsem si na strýce Balouna (jsem váš strýc Baloun, mám vás rád a budu u vás bydlet) a taky na strýce Pepina (který přijel na čtrnáct dní a zůstal celý život). Zaklepala jsem. Otevřela nějaká holčina. "Ahoj, já jsem Linda a mám tu dneska spát," pravila jsem anglicky. Holka tiše zírala a mně se chtělo hrozně smát. Ukázalo se, že tam ale není žádná volná postel, tak mě odlifrovali na pokoj naproti. "Ahoj, já jsem Linda a budu tady spát," opakovala jsem podruhé, a i když to byl opakovaný vtip, pořád to bylo dost směšné a pořád jsem myslela na strýce Balouna.
Byl to pokoj obývaný dvěma Polkami, které byly celkem přátelské a dost rychle pokoj uzpůsobily pro tři osoby. A taky mi ukázaly, kde je záchod.
Vážení, vy všichni, kdo máte doma normální porcelánový sedací záchodeček, běžte a hluboce se před ním pokloňte. Na celém patře Čajky byly tři turecké záchody, a to pro všecky studenty dohromady. První záchod byl zaplavený žlutou tekutinou. V druhé otevřené kabince stál kluk a čural. Třetí kabinka byla zamčená. Celá rudá jsem počkala venku na chodbě a když kluk odešel, šla jsem do oné prostřední. Vykonala jsem potřebu, spláchla... a voda vyšplíchla asi metr do výšky a následně zaplavila celou kabinku, jejíž dveře se otvíraly dovnitř, takže jsem neměla šanci utéct.
Večer jsem se vrátila kolem půl dvanácté. Celou budovou duněla muzika a na náš pokoj pořád klepali kluci a nechápali, že opravdu nechceme jít na párty na třetím patře. Polky je zdařile ignorovaly, prý si taky zvyknu... Když jsem v noci šla na záchod, podařilo se mi utéct z kabinky dřív, než mě to tam osprchovalo, ale zato jsem si ukopla palec o zákeřný pěticentimetrový schůdek naprosto nelogicky umístěný uprostřed chodbičky.
A tak jsem se rozhodla využít nabídku Kasii, abych se zkusila nastěhovat k ní na medicínské koleje (její španělská spolubydlící to tady po týdnu zabalila). Pro dva pokoje je tam jedna koupelna a taky internet. Dneska jsem si na univerzitě zařídila potřebné papíry (trvalo to 4 hodiny) a zítra mi je tady, doufám, schválí. Přestěhovala jsem se ale už dnes, protože jinak bych musela zaplatit za říjen na Čajce 2. Během stěhování mi upadlo kolečko na kufru, bylo asi padesát stupňů a pot mi stékal úplně všude, ale zvládla jsem to, a když mi zítra dovolí tady bydlet, tak si na to otevřu snad i víno.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)