Konečně se nám podařilo zorganizovat dlouze plánovaný výlet do bulharské metropole. Nám - mně a Ellen, mojí belgické kamarádce, kterou jsem poznala v září tady v Plovdivu a která teď studuje bulharštinu a ruštinu právě v Sofii. Moje návštěva měla kromě funkce poznávací a setkávací také funkci národně reprezentativní, neboť Ellen si u mně objednala jeden a půl litru meruňkovice na párty slavistů, kterou každoročně její katedra pořádá. Tímto tedy děkuji Blatnici pod Svatým Antonínkem, která onu meruňkovici dodala, a doufám, že ta láhev nebyla plná methanolu.
Sofie mě příjemně překvapila. Bulhaři ji líčí jako ohavnou špinavou díru plnou podezřelých barevných lidí. Podle mě je Sofie jediné bulharské město, které je opravdu městem v pravém smyslu slova, jediné místo, kde jsem cítila pulzující život, spěch, cvrkot. Po ulicích jezdí tramvaje a pod ulicemi nové a pěkné metro, obojí je pro mě symbolem reprezentativního města.
Množství tureckých obchůdků, kde se dají koupit šátky na břišní tance, dýmky, luxusní doutníky, vodní dýmky a řada dalších věcí, svědčí o něco větší shovívavosti Bulharů k téhle minoritě; v Plovdivu jsem takový obchod nenašla ani jeden a když jsem se po něm ptala, dívali se na mě jako na anarchistu a revolucionáře.
Samozřejmě i sociální rozdíly jsou znatelnější; nablýskané mercedesy míjí žebráky, staré cikánky prodávají svazečky kopru před výlohou plnou kožichů a toulaví psi se rvou o voňavé igelitky od nákupu.
Co se památek a zajímavostí týká, dá se ovšem Sofie projít za jedno odpoledne. Ruský kostel, mešita, synagoga, lázně, bulvár Vitoša a hotovka, jde se na kafe. Za dva dny s Ellen jsem kafí měla celkem čtyři a dva černé čaje. Srdce mi buší ještě teď, ale bylo to parádní. Probraly jsme naše životy školní, bulharské, milostné, domácí, naše názory na volební právo, jídlo, cestování, muže, Bulharsko, kafe a Vánoce a zavzpomínaly jsme na skvělý jazykový kurs v Plovdivu. Také jsme si přislíbily vzájemnou návětěvu; Ellen je do Brna (a Otrokovic) předběžně objednaná na duben.
Zkrátka a dobře byly to moc pěkné dva dny a mně tu zbývají poslední dva víkendy. První strávím učením, ten druhý rozlučkovou párty ve velkém stylu.
Ale letí to jak voda, že?
neděle 29. listopadu 2009
pondělí 23. listopadu 2009
Dobro-road-trip (19.-22.11.09)
Pro Olinku, Martinu a Vaška výlet začal už ve středu letem do Bulharska. Já jsem se vydala na cestu ve čtvrtek ráno a setkali jsme se v Sofii. Měla jsem radost, protože jsem pro sebe měla hned tři dobrovolníky, a jaké! :) Celkem bez komplikací se nám povedlo půjčit auto a vyrazili jsme na cestu. Trasa: Sofie - Koprivštica - Veliko Tarnovo - Plovdiv - Rila - Sofia. Já jsem se musela odpojit už v Plovdivu, ale i tak to bylo parádní.
Posadili mě na sedadlo spolujezdce - ne proto, že by mě chtěli zabít, ale abych mohla překládat, číst nápisy kolem cest a navigovat. Zejména poslední úkol jsem spíše neplnila. Můj orientační smysl se pomalu stává legendou, ztrácím se všude a pořád. Přesto trvám na tom, že to, jak jsme se ztratili popáté, byla chyba Vaškovy GPS, ne moje. Zničehonic jsme se ocitli v jakési vesničce, kde bylo asi tak tisíc úzkých křivých uliček, ve kterých pobíhaly snědé děti, všude psi, kočky, sem tam kráva nebo osel, kolem dokola zřejmě romští obyvatelé a neskutečný nepořádek. Cesty byly děsivě neupravené, plné výmolů a hlubokých kaluží. Když měl Vašek pocit, že jsme na bezpečnějším místě, vysedl, obíhal auto a zjišťoval, jestli máme všechna kola. Do toho k nám neustále promlouvala GPS: "Až to bude možné, otočte se." A symbol našeho autíčka zcela mimo mapu. Vaškovi se začal potit horní ret a Oli s Martinou do sebe obracely láhve s vínem a slivovicí. Nakonec jsme - mezi dvěma obrovskými kalužemi vedle jakési továrny - zastavili a začali zevrubně studovat mapu. Vtom k nám přišel nějaký chlapík a začal nás nabádat, abychom odjeli, že "tady je obecně nepříznivá situace", jak to potom parafrázoval Vašek. Při řeči chlapík ukazoval na továrnu a hulící komín. Kdoví, co tam pálili.
Jelikož teď píšu na blog, je zřejmé, že jsme z vesnice nakonec východ našli. Ale byl to boj a už víme, proč bulharská auta nemívají pojištěné pneumatiky a podvozek.
V Koprivštici, která je mimochodem opravdu nádherná, jsme ubytování sehnali velice originálním způsobem. Zeptala jsem se téměř řečnicky paní v obchodě, jestli neví o nějakém levném noclehu. Čekala jsem mávnutí rukou nějakým směrem, ale paní mě popadla a vlekla nás kamsi do vedlejší ulice, kde nás předala nějakému starému pánovi. Během toho telefonovala, ale drmolila tak, že jsem nerozumela ani slovo. Pán nás převzal a vlečení pokračovalo. Přemýšleli jsme, kolik procent obyvatelstva patří k mafii. Ale nakonec nás pán dovedl do maličkého soukromého hostýlku. Majitelé, stará paní a starý pán, byli velice příjemní a mohli se přetrhnout, aby nám udělali veškeré možné pohodlí. Také nás upozornili, že je možné, že zeď domu, u které parkujeme, možná spadne, a našli nám jiné parkovací místo.
Následující den jsme se přemístili do Veliko Tarnova. Dvě noci jsme spali v zařízení Hostel Mostel, kde byla v ceně 22 leva/osoba/noc zahrnuta i polopenze. Večeře byla formou polévky, což by nebyl takový problém, kdyby první večer nebyla čočková a druhý večer fazolová. Ale pro ty dva večery jsem svůj odpor k luštěninám přemohla.
Ogara, kterého nám druhý večer šoupli na pokoj, byl Novozélanďan žijící v Sydney. Odmítl ale ochutnat slivovici a tím si nás znepřátelil, takže jsme místo mezipolokoulové párty šli hrát BANG. Do postele jsme šli docela brzo, abychom byli připravení na další den. Olinka chmurně bilancovala malý úbytek alkoholu; kdybych prý dělala méně jazykových okének a více pila, mohlo být veseleji. Ale byla to stejně ona, kdo usnul nejdřív :)
V neděli ráno jsme vyrazili do Plovdivu. Kolečko po Starém městě bylo zakončeno kávou a zmrzlinou na hlavní třídě, jelikož bylo nádherné počasí. Pak jsem dobroše vzala na Čajku, aby si mě více vážili za mou odvahu :D Po večeři, na kterou se k nám připojila moje dánská kamarádka a její další dánská kamarádka, jsme se rozloučili. Fotky tentokrát již jsou na rajčeti :)
Dodatek pro dobroše: z akce mám dobrý pocit, i když jsme si užili málo zákusků :-P A až se uvidíme, musíme udělat kolečko a dopít to víno! A příště prosím více bílého! :)
Posadili mě na sedadlo spolujezdce - ne proto, že by mě chtěli zabít, ale abych mohla překládat, číst nápisy kolem cest a navigovat. Zejména poslední úkol jsem spíše neplnila. Můj orientační smysl se pomalu stává legendou, ztrácím se všude a pořád. Přesto trvám na tom, že to, jak jsme se ztratili popáté, byla chyba Vaškovy GPS, ne moje. Zničehonic jsme se ocitli v jakési vesničce, kde bylo asi tak tisíc úzkých křivých uliček, ve kterých pobíhaly snědé děti, všude psi, kočky, sem tam kráva nebo osel, kolem dokola zřejmě romští obyvatelé a neskutečný nepořádek. Cesty byly děsivě neupravené, plné výmolů a hlubokých kaluží. Když měl Vašek pocit, že jsme na bezpečnějším místě, vysedl, obíhal auto a zjišťoval, jestli máme všechna kola. Do toho k nám neustále promlouvala GPS: "Až to bude možné, otočte se." A symbol našeho autíčka zcela mimo mapu. Vaškovi se začal potit horní ret a Oli s Martinou do sebe obracely láhve s vínem a slivovicí. Nakonec jsme - mezi dvěma obrovskými kalužemi vedle jakési továrny - zastavili a začali zevrubně studovat mapu. Vtom k nám přišel nějaký chlapík a začal nás nabádat, abychom odjeli, že "tady je obecně nepříznivá situace", jak to potom parafrázoval Vašek. Při řeči chlapík ukazoval na továrnu a hulící komín. Kdoví, co tam pálili.
Jelikož teď píšu na blog, je zřejmé, že jsme z vesnice nakonec východ našli. Ale byl to boj a už víme, proč bulharská auta nemívají pojištěné pneumatiky a podvozek.
V Koprivštici, která je mimochodem opravdu nádherná, jsme ubytování sehnali velice originálním způsobem. Zeptala jsem se téměř řečnicky paní v obchodě, jestli neví o nějakém levném noclehu. Čekala jsem mávnutí rukou nějakým směrem, ale paní mě popadla a vlekla nás kamsi do vedlejší ulice, kde nás předala nějakému starému pánovi. Během toho telefonovala, ale drmolila tak, že jsem nerozumela ani slovo. Pán nás převzal a vlečení pokračovalo. Přemýšleli jsme, kolik procent obyvatelstva patří k mafii. Ale nakonec nás pán dovedl do maličkého soukromého hostýlku. Majitelé, stará paní a starý pán, byli velice příjemní a mohli se přetrhnout, aby nám udělali veškeré možné pohodlí. Také nás upozornili, že je možné, že zeď domu, u které parkujeme, možná spadne, a našli nám jiné parkovací místo.
Následující den jsme se přemístili do Veliko Tarnova. Dvě noci jsme spali v zařízení Hostel Mostel, kde byla v ceně 22 leva/osoba/noc zahrnuta i polopenze. Večeře byla formou polévky, což by nebyl takový problém, kdyby první večer nebyla čočková a druhý večer fazolová. Ale pro ty dva večery jsem svůj odpor k luštěninám přemohla.
Ogara, kterého nám druhý večer šoupli na pokoj, byl Novozélanďan žijící v Sydney. Odmítl ale ochutnat slivovici a tím si nás znepřátelil, takže jsme místo mezipolokoulové párty šli hrát BANG. Do postele jsme šli docela brzo, abychom byli připravení na další den. Olinka chmurně bilancovala malý úbytek alkoholu; kdybych prý dělala méně jazykových okének a více pila, mohlo být veseleji. Ale byla to stejně ona, kdo usnul nejdřív :)
V neděli ráno jsme vyrazili do Plovdivu. Kolečko po Starém městě bylo zakončeno kávou a zmrzlinou na hlavní třídě, jelikož bylo nádherné počasí. Pak jsem dobroše vzala na Čajku, aby si mě více vážili za mou odvahu :D Po večeři, na kterou se k nám připojila moje dánská kamarádka a její další dánská kamarádka, jsme se rozloučili. Fotky tentokrát již jsou na rajčeti :)
Dodatek pro dobroše: z akce mám dobrý pocit, i když jsme si užili málo zákusků :-P A až se uvidíme, musíme udělat kolečko a dopít to víno! A příště prosím více bílého! :)
středa 18. listopadu 2009
Na hodině
Historická lingvistika je tady můj nejoblíbenější předmět. Jednak je vyučovaný v češtině, jednak mě baví látka, jednak jsem většinu toho už kdysi slyšela, takže teď je to pro mě hlavně osvěžení a rozpomínání.
Učí nás ještě docela mladý učitel mírně omamného vzhledu, má černé vlasy, snědou pleť a jasně modré oči. Dnes došel o patnáct minut později.
"Máte patnáct minut zpoždění, víte, jaký mám hlad?" zpražila ho jedna studentka, sotva vkročil do dveří. Ačkoliv si toho místní studenti na české poměry dovolí hodně, tohle mi přišlo i na Bulhary dost silné kafe. Ale učitel se jen pousmál, vytasil lejstra a začal diktovat. Diktoval a diktoval. Zasmála jsem se u věty "...v pracích poválečných představitelů pražské školy...", jelikož slovo "poválečných" třikrát po sobě (neboť třikrát opakuje každou větu) vyslovil jako "povalečných". Představila jsem si vážené členy pražského lingvistického kroužku, jak se povalují kolem stolů a občas lenivě napíšou nějakou práci.
Další veselá situace nastala ve větě "...oblasti jazykového styku", kdy učitel opět několikrát vyslovil "sťik" namísto "styk", načež se studenti začali dotazovat, zda je toto slovo příbuzné ke slovu plastik.
Uplynulo devadesát minut. Studenti se začali plazit po stolech a vrtět na židličkách, a věrně mi tak připomněli chování mých sester, když jsou unavené nebo znuděné z úkolů. Potom někdo řekl, že chce přestávku. Učitel okamžitě zavřel desky a řekl, že tedy "patnajset minuty počivka".
Během minuty bylo ve třídě prázdno. Za patnáct minut ovšem taky. Osazenstvo učebny došlo až za hodnou chvíli s odérem cigaretového kouře kolem sebe. Navzdory přestávce pozornost klesala z minuty na minutu. Napadlo mě, že moji lonští prvňáčci byli vlastně docela příjemní žáčci.
"Nerazbirame, nerazbirame," vykřikovali mí spolužáci, rezignovaně odhazovali tužky na stůl a bavili se nahlas jeden přes druhého.
Upřímně docela tohohle učitele obdivuju. Dokázal nás překřikovat ještě další hodinu a půl, trpělivě opakoval věty (i když ne pokaždé správně: "...respektivně se schvalují...") a psal na tabuli náročnější slova.
"Kolko ošte?" ptali se studenti co tři minuty a on k nám pokaždé otočil svoje papíry a ukázal, kolik ještě zbývá. Na závěr dostal vynadáno, že to dneska bylo moc těžké a že to nikdo nepochopil.
Vlastně je s podivem, že mu ještě vykají, že?
Učí nás ještě docela mladý učitel mírně omamného vzhledu, má černé vlasy, snědou pleť a jasně modré oči. Dnes došel o patnáct minut později.
"Máte patnáct minut zpoždění, víte, jaký mám hlad?" zpražila ho jedna studentka, sotva vkročil do dveří. Ačkoliv si toho místní studenti na české poměry dovolí hodně, tohle mi přišlo i na Bulhary dost silné kafe. Ale učitel se jen pousmál, vytasil lejstra a začal diktovat. Diktoval a diktoval. Zasmála jsem se u věty "...v pracích poválečných představitelů pražské školy...", jelikož slovo "poválečných" třikrát po sobě (neboť třikrát opakuje každou větu) vyslovil jako "povalečných". Představila jsem si vážené členy pražského lingvistického kroužku, jak se povalují kolem stolů a občas lenivě napíšou nějakou práci.
Další veselá situace nastala ve větě "...oblasti jazykového styku", kdy učitel opět několikrát vyslovil "sťik" namísto "styk", načež se studenti začali dotazovat, zda je toto slovo příbuzné ke slovu plastik.
Uplynulo devadesát minut. Studenti se začali plazit po stolech a vrtět na židličkách, a věrně mi tak připomněli chování mých sester, když jsou unavené nebo znuděné z úkolů. Potom někdo řekl, že chce přestávku. Učitel okamžitě zavřel desky a řekl, že tedy "patnajset minuty počivka".
Během minuty bylo ve třídě prázdno. Za patnáct minut ovšem taky. Osazenstvo učebny došlo až za hodnou chvíli s odérem cigaretového kouře kolem sebe. Navzdory přestávce pozornost klesala z minuty na minutu. Napadlo mě, že moji lonští prvňáčci byli vlastně docela příjemní žáčci.
"Nerazbirame, nerazbirame," vykřikovali mí spolužáci, rezignovaně odhazovali tužky na stůl a bavili se nahlas jeden přes druhého.
Upřímně docela tohohle učitele obdivuju. Dokázal nás překřikovat ještě další hodinu a půl, trpělivě opakoval věty (i když ne pokaždé správně: "...respektivně se schvalují...") a psal na tabuli náročnější slova.
"Kolko ošte?" ptali se studenti co tři minuty a on k nám pokaždé otočil svoje papíry a ukázal, kolik ještě zbývá. Na závěr dostal vynadáno, že to dneska bylo moc těžké a že to nikdo nepochopil.
Vlastně je s podivem, že mu ještě vykají, že?
pondělí 16. listopadu 2009
Cesta do ČR - druhá část
Druhá polovina mého pobytu byla o dost nabitější než ta první. Ve čtvrtek, v pátek i v sobotu mě čekal večírek a v neděli hody.
První párty byla s češtinářkami u Terky - nevěsty. Pořádně se jí už kulatí bříško a co chvíli odbíhala na záchod. S pýchou nám předvedla snubní prstýnky a s lehkým studem svatební koláčky s vytečenými povidly. Holky mluvily o diplomkách, o blížícím se začátku kariéry a některé o svatbě. Trochu mi z toho běhal mráz po zádech a moje bulharské dobrodružství se zdálo být na úplně jiné straně reality. Doktor Karel Prase, náš oborový maskot, zmizel v propadlišti dějin. Těch pět let uběhlo nějak strašně rychle.
V pátek jsme pořádali pro další část kamarádů balkánskou párty. Až na to, že jsme zapomněli na baklavu, se večer velmi vyvedl. Podařilo se mi udělat téměř dokonalý tarator, ayran i šopska salata, víno bylo sladké, rakija jemná a všichni přišli v předepsaném bílo-červeno-zeleném kostýmu. Pravda, Dejv měl červené akorát trenky, ale jelikož nám je ukázal, byl vpuštěn.
V sobotu nastal velký den pro Terezku a Hause. Nevěsta byla krásná, všichni si na ni chtěli sáhnout nebo se s ní vyfotit, rodina slzela a kamarádi gratulovali. Trošku vtipný byl moment, kdy oddávající snoubencům řekla, že doteď se rozhodovali každý zvlášť, odteď se budou rozhodovat spolu - pohled na Terčino bříško svědčil o tom, že jistá společná rozhodnutí již byla učiněna :)
Večer jsem měla setkání s dobrovolníky. Ani tentokrát nezklamali a večer byl velmi povedený. Například jsem do té doby nevěděla, že i (někteří) muži posilují pánevní svalstvo.
V neděli jsme s Petrem jeli na hody do Bukovan. Tamní kačena se zelím a s knedlíkem mě každý rok uvádí do téměř extatických stavů a letos tomu nebylo jinak. Akorát jsem musela spěchat zase zpátky do Brna na bus do Plovdivu, takže jsme neviděli stárky, nu, tak za rok.
Celou cestu jsem prospala, pobyt doma byl poněkud vyčerpávající. Ale stihla jsem skoro všecko, co jsem stihnout chtěla, a už se na vás na všecky zas těším. Za měsíc na viděnou! A fotky jsou už opravdu na rajčeti :)
První párty byla s češtinářkami u Terky - nevěsty. Pořádně se jí už kulatí bříško a co chvíli odbíhala na záchod. S pýchou nám předvedla snubní prstýnky a s lehkým studem svatební koláčky s vytečenými povidly. Holky mluvily o diplomkách, o blížícím se začátku kariéry a některé o svatbě. Trochu mi z toho běhal mráz po zádech a moje bulharské dobrodružství se zdálo být na úplně jiné straně reality. Doktor Karel Prase, náš oborový maskot, zmizel v propadlišti dějin. Těch pět let uběhlo nějak strašně rychle.
V pátek jsme pořádali pro další část kamarádů balkánskou párty. Až na to, že jsme zapomněli na baklavu, se večer velmi vyvedl. Podařilo se mi udělat téměř dokonalý tarator, ayran i šopska salata, víno bylo sladké, rakija jemná a všichni přišli v předepsaném bílo-červeno-zeleném kostýmu. Pravda, Dejv měl červené akorát trenky, ale jelikož nám je ukázal, byl vpuštěn.
V sobotu nastal velký den pro Terezku a Hause. Nevěsta byla krásná, všichni si na ni chtěli sáhnout nebo se s ní vyfotit, rodina slzela a kamarádi gratulovali. Trošku vtipný byl moment, kdy oddávající snoubencům řekla, že doteď se rozhodovali každý zvlášť, odteď se budou rozhodovat spolu - pohled na Terčino bříško svědčil o tom, že jistá společná rozhodnutí již byla učiněna :)
Večer jsem měla setkání s dobrovolníky. Ani tentokrát nezklamali a večer byl velmi povedený. Například jsem do té doby nevěděla, že i (někteří) muži posilují pánevní svalstvo.
V neděli jsme s Petrem jeli na hody do Bukovan. Tamní kačena se zelím a s knedlíkem mě každý rok uvádí do téměř extatických stavů a letos tomu nebylo jinak. Akorát jsem musela spěchat zase zpátky do Brna na bus do Plovdivu, takže jsme neviděli stárky, nu, tak za rok.
Celou cestu jsem prospala, pobyt doma byl poněkud vyčerpávající. Ale stihla jsem skoro všecko, co jsem stihnout chtěla, a už se na vás na všecky zas těším. Za měsíc na viděnou! A fotky jsou už opravdu na rajčeti :)
středa 11. listopadu 2009
Na výletě v České republice
Bulharsko jsem opouštěla s velikým těšením, ale zároveň s mírnými výčitkami svědomí. Pravdou je, že pro cestu do Čech jsem měla hned několik dobrých důvodů, například svatba mých kamarádů, rodinná sešlost na hodech nebo poléčení mého zavirovaného počítačku.
Když jsem přijela do Brna, trochu jsem se divila, že mi trafikantka nechce prodat jízdenku za levy. Potěšily mě všecky české nápisy (dokonce i sprostá hláška na zdi byla tak nějak milá), a zejména jízdí řád autobusu, který mě na minutu přesně odvezl na Vídeňskou. Doma bylo až nepřirozeně uklizeno (myslím, že Petr poslední týden se smetákem a savem i spával). Ustlaná postel, žádné špinavé hrnky na stole, čisté umyvadlo. Na odkapávači pyramida umytého nádobí. S vděčností jsem vydrhla alespoň mikrovlnku, sporák a varnou konev, abych si připomněla, jak příjemně se udržuje čistota s teplou vodou a bez strachu, že na člověka za každým rohem vybafne šváb.
V Otrokovicích na mě nostalgie padá poslední dva roky pokaždé, natož teď. Nejvíc jsem si užila vanu; sprchové kouty jsou fajn, a když nejsou plesnivé a na sprše je sprchovací růžice, tak je mám docela ráda, ale občas je prostě příjemné při mytí sedět. Známé vůně, známé zvuky. Novinkou jsem byla jen pro jedenáctiměsíčního bratránka Štěpánka, který si mě zřejmě zatím nemůže tak dlouho pamatovat, a proto se mohl uplakat, když jsem se ho snažila chovat.
A je opravdu hodně zvláštní pocit sedět v Otrokovicích v mém starém pokoji s modrými stěnami a vědět, že bych právě teď měla být v "seminarne zale nomer jedenajset" v Plovdivu na hodině historické lingvistiky dvacet hodin cesty odtud...
Dnes nebo zítra se objeví fotky na rajčeti :)
Když jsem přijela do Brna, trochu jsem se divila, že mi trafikantka nechce prodat jízdenku za levy. Potěšily mě všecky české nápisy (dokonce i sprostá hláška na zdi byla tak nějak milá), a zejména jízdí řád autobusu, který mě na minutu přesně odvezl na Vídeňskou. Doma bylo až nepřirozeně uklizeno (myslím, že Petr poslední týden se smetákem a savem i spával). Ustlaná postel, žádné špinavé hrnky na stole, čisté umyvadlo. Na odkapávači pyramida umytého nádobí. S vděčností jsem vydrhla alespoň mikrovlnku, sporák a varnou konev, abych si připomněla, jak příjemně se udržuje čistota s teplou vodou a bez strachu, že na člověka za každým rohem vybafne šváb.
V Otrokovicích na mě nostalgie padá poslední dva roky pokaždé, natož teď. Nejvíc jsem si užila vanu; sprchové kouty jsou fajn, a když nejsou plesnivé a na sprše je sprchovací růžice, tak je mám docela ráda, ale občas je prostě příjemné při mytí sedět. Známé vůně, známé zvuky. Novinkou jsem byla jen pro jedenáctiměsíčního bratránka Štěpánka, který si mě zřejmě zatím nemůže tak dlouho pamatovat, a proto se mohl uplakat, když jsem se ho snažila chovat.
A je opravdu hodně zvláštní pocit sedět v Otrokovicích v mém starém pokoji s modrými stěnami a vědět, že bych právě teď měla být v "seminarne zale nomer jedenajset" v Plovdivu na hodině historické lingvistiky dvacet hodin cesty odtud...
Dnes nebo zítra se objeví fotky na rajčeti :)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)