Svojsíkův závod naostro,

tak by se někdy daly nazvat moje příhody. Jako třeba včera.
Ve tři odpoledne začínala na bytě u jedněch kamarádů rozlučková párty s tematikou Vánoc - každý měl připravit nějaký vánoční pokrm z jeho země. Měla jsem po obědě zkoušku, po které jsem se vracela na koleje, takže jsem na párty vyrážela před pátou - s plánem skočit ještě do supermarketu a koupit ingredience aspoň na kokosové kuličky. Jelikož jsem v onom bytě byla předtím jenom jednou, nepamatovala jsem si přesně, jak se tam dostanu. Oksana mi nabídla, že ji mám prozvonit a že pro mě skočí; byt není daleko od supermarketu. Tak jo.
Tak jo. Nakoupila jsem (btw nechápu, proč mají máslo na opačném konci obchodu než margaríny a proč prodávají strouhaný kokos pouze po deseti gramech) a chtěla jsem si prohodit SIMkarty. Jenomže ta bulharská v peněžence nebyla. Ani v peněžence, ani vysypaná v kabelce, prostě zmizela. A s ní všechna moje bulharská čísla, všechny kontakty.
A tak jsem se vydala hledat byt sama. Tušila jsem směr a jak se později ukázalo, tušila jsem ho velmi dobře. Jediný problém byl, že v té čtvrti všechny domy vypadají stejně, ostatně jako na každém sídlišti. To se ale taky ukázalo až později.
Našla jsem dům s průchodem a vchodovými dveřmi, které vypadaly naprosto stejně jako ty správné. Zajásala jsem. Nějaká paní se psem mě pustila dovnitř. Jenomže které patro? Druhé? No možná třetí. Hm, nebo taky ne. Prošla jsem dům dvakrát a za žádnými dveřmi jsem neslyšela angličtinu nebo aspoň večírek. A tak jsem zazvonila v prvním patře. Plešatý pán zdvořile vyslechl moje koktání (Znate li... ima li tuk apartement na polskite studenti?), ale nevěděl. Nevěděli ani ve druhém a třetím patře. Když nevěděla ani domovnice, připustila jsem si, že jsem ve špatném domě.
Vrátila jsem se na hlavní třídu. Setmělo se a začal padat sníh. V zoufalství jsem začala listovat seznamem čísel na české simce. A zázrak se stal. Číslo Siri se mi uložilo do telefonu, ne na ztracenou kartu, jupí! Naťukala jsem zoufalou smsku a dala odeslat. Jenomže samozřejmě číslo nebylo uloženo v mezinárodním formátu, tedy bez trojmístného předčíslí. Neodesláno. Na předčíslí jsem si nemohla vzpomenout. Široko daleko ani noha. V tašce máslo a pět balíčků kokosu. (Taková ta situace, kdy se člověk musí smát sám sobě.)
Co udělá Čech, když je v úzkých? Jde do hospody.
Byl to dobrý tah. Servírka se chvíli bránila, předstírala, že nerozumí a že nemá čas, ale nakonec jsem z ní to předčíslí dostala. To, že Siri měla telefon pohozený kdesi v předsíni a že jsem jí nakonec stejně musela zavolat, to už je detail.
Jo a jestli vás zajímá, jak daleko jsem byla od cíle, tak asi dvacet metrů. Byl to stejný dům, akorát z opačné strany.

Střípečky

O víkendu jsem se po delší době potkala s klukama z Čech; byli na návštěvě v Plovdivu. Kromě toho, že se mě opět snažili opít, mi taky vykládali historku z cesty vlakem. Seznámili se tam s nějakou Bulharkou a jak řeč šla, přišli na to, že ta slečna naprosto neví, že ony mnou tolikrát zmiňované obrácené pohyby hlavou dělají pouze Bulhaři a že zbytek světa to má naopak. Je to hloupá příhoda, ale... pokud šlo o průměrnou obyvatelku této země, lze předpokládat, že podobnou nevědomost můžeme najít i u dalších lidí.
Stojí za úvahu, jak se tito Bulhaři vypořádávají s běžnou zahraniční kulturou. Kupříkladu americký film těsně před koncem: "Vezmeš si mě?" ptá se hlavní hrdina hlavní hrdinky. Ta přikývne, zazní romantická hudba a rozjedou se titulky. A jediní Bulhaři na celém světě odchází domů z kina s hlubokým zklamáním, co že to bylo za divný konec.
(Ještě víc se musí divit, když hrdinka přikývne a těsně před titulky je rychlý střih a obrázek dvojice v kostele. To pak závěr postrádá jakoukoliv logiku!)

Dnes ráno v pět třicet se na chodbě kolejí rozjel večírek (možná spíš raníček). Probudila mě hlasitá bulharská hudba a opilecké hulákání několika hlubokých chlapských hlasů. Pak několikeré třísknutí dvěří. Následoval zvuk automatu na kafe, který stojí těsně vedle našeho pokoje. První kafe, druhé, třetí... hmmzzzzz hmmzzzzzz... hučela mašina a do toho hudba a křik. Snad zakročí vrátná, přála jsem si. Pět minut. Deset. Třinácté kafe. Hmmzzzz. "Kurva," ozvalo z vedlejší postele. "Dobré ráno," pravila jsem já. "Potřebuju čurat, ale mám strach na tu chodbu vylézt," ozvalo se z třetího kouta. Půl hodiny. Přemýšlela jsem, jestli zvládnu zavolat policajty, ale shledala jsem, že bohužel na to moje bulharština nestačí.
Vrátná měla asi taky strach vylézt na chodbu, ovšem proč nikoho nezavolala, to mi je záhadou do teď. Nakonec skoro po hodině řvoucí společnost odešla. Korunu tomu nasadil Petr: prý ať jsem ráda za zážitky na celý život. Bezva.

Na zítřejší den studentů mě mí spolužáci pozvali na chatu. Plánují malý oborový karneval. Vymyslela jsem, že půjdu za bílou paní; v sekáči jsem za tři leva sehnala jednoduché bílé šaty, zřejmě svatební, na hlavu bílý papírový klobouk. Aby všecko bylo tak, jak má, potřebovala jsem sehnat zavírací špendlíky.
Ovšem v Bulharsku nemají galanterie. Ani papírnictví. Hodně věcí prodávají v knihkupectví, takže jsem se vydala tam. Jak se to asi tak řekne, přemýšlela jsem. Zichrhajska nefungovala. Ani špendlík neznali, natož zavírací. "Nevím, jak se to řekne bulharsky," koktala jsem rozpačitě. "Mám dvě plátna a chci mít jedno." Paní zírala způsobem, který bych nazvala velmi tupým. "Pich, pich!" bodala jsem prstem do šály. Nejdřív mi vnucovala kancelářské sponky a potom sešívačku. Ale vítězství přišlo: "Ááá, bezopasna egla!" vykřikla prodavačka - a přikývla. Celá šťastná jsem čekala, až mi špendlíky podá. Nové přikývnutí. Pro změnu jsem tupě zírala já, na co čeká? Pochopila jsem až při třetím přikývnutí. Neměli.

Pátek čtvrtého

Přesně před třemi měsíci jsem opouštěla Brno a přesně za dva týdny opustím Plovdiv. Pomalu se začínám loučit. Ne s mými kamarády, za ty zbývající dva týdny ještě pár večírků stihnem. Spíš to tak nějak rekapituluju a užívám si poslední chvíle tady. Místa, ke kterým mě váže nějaká vzpomínka. A lidé, kteří se stali neodmyslitelnými figurkami na scéně mého Erasmu. Tak například...
Pán, který hlídá před menzou, aby tam chodili opravdu jen studenti. Když nepřijdu přesně na dvanáct, přátelsky mě pokárá, že mám zpoždění. Když přijdu přesně, směje se, že mám velký hlad.
Prastará paní v černých šatech prodávájící na hlavní třídě kytky. Její sortiment: čtyři, pět růží nebo karafiátů v plastové láhvi s uřezaným hrdlem. Většinou se mi chce brečet, když ji vidím.
Moje spolubydlící, které mě naučily, že opravdu nemůžu mít ráda všechny lidi na světě.
Dánka Siri, jeden z nejotevřenějších lidí, co znám. Je dobré ji mít po ruce, když je člověku špatně.
Bulhar Dimitar, protřelý šoumen, ovšem jako muž plachý tak, že jsme si začali myslet, že není na holky. Dokud nebyl uloven křehce krásnou Ukrajinkou Oksanou.
Guljámata bába, šéfka našich kolejí a čerstvá babička, kterou při mém ubytovávání nejvíc zajímalo, jestli máme v Česku jiné hračky, než jaké se dají sehnat v Bulharsku. Musela jsem ji zklamat - Čína vyváží všude stejně.
Turek Alí, černovlasý bohém s modrýma očima, náušnicí v levém uchu a klarinetem pod paží. Dostala jsem od něho skvělou muziku. Doufám, že se bude mít v životě fajn.
Pán hrající loutkové divadlo na hlavní třídě. Ukrajinky Liana a Oksana. Belgičanka Ellen. Moraváci Martin a Zdeněk. Prdelatá učitelka bulharštiny s knírkem a třemi bradami. A desítky dalších.
Možná se všichni tihle lidi znova sejdou - v knize, co jednou třeba napíšu :)