Dárky

nemám. Mám jeden. Dnes se to stane, doufám, a budu jich mít víc, nebudu se bát vlka nic.
Vzpomínám na zlatou éru mé zodpovědnosti, kdy jeden rok jsem měla dárky nakoupené a zabalené už v květnu. Bylo to výhodné především v tom, že pak na Vánoce jsem byla překvapená stejně jako všichni ostatní, neboť jsem za léto a podzim zapomněla, co jsem koupila.
Letos sestra Vaneska (11) prokázala velkou pragmatičnost. Nejdřív si u mě objednala konkrétní dárek, potom mi poslala seznam internetových obchodů seřazených podle ceny. Když jsem minulý týden zjistila, že na webu už je ta věc vyprodaná, jela jsem do Prahy, kde byla vyprodaná taky. Poslali mě do Brna, kde v pátek ještě měli sedm kusů, ale v sobotu už ani jeden. Tak jsem volala ségře, že to nemám a ať si vymyslí něco jiného. Ségra řekla ok a za tři hodiny volala, že si ten dárek sehnala a koupila ve Zlíně. Pořád říkám, že je úžasná :)
(Mimochodem Praha byla taky úžasná a asi tam chci bydlet.)
Nakupování mě otravuje, rozčiluje a v obchodech se hysterickému záchvatu ubráním jenom s myšlenkou, že zatímco mě štve ten dav, pro ostatní jsem součást davu já a štvu je taky. Vizte kouzlo internetových obchodů. Jenomže to zas není ono. Shánět klikáním myší je nůůůďo.
Nic, rozednilo se, vyrážím.

Oli dneska poznamenala,

že jsem už dlouho nepsala na blog. Prý ať se neflákám, jako, a píšu. Řekla to výhružným tónem a já jsem pochopila, že pokud tu dneska nepřibude nový post, už mě nikdy nevezme na oběd. Oli dokonce řekla, že si podá inzerát na nové kamarády, to mě vyplašilo. Proto píšu.
Nového je například to, že jsem dneska byla poprvé učit ZSV. Filosofii. Hobbes, Locke, Berkeley a tak, nic těžkého, ale taky nic, před čím by člověk spadl na zadek. A k tomu strašlivě hodná třída ve dvě odpoledne. Seděli a mlčeli. Znamenalo to pro mě pětačtyřicet minut one-man-show na téma britský empirismus a fakt jsem se u toho zpotila.
V práci jsme se šestiletým chlapečkem poslouchali Smetanovu Šárku. Byl dokonale unesen představou, že Ctiradova družina v lese pila víno, aniž by si ho předtím koupila ve stánku. Pak se mě ptal, jestli to bylo před, nebo po trilobitech, a jestli už existovala aspoň auta - veteráni. Aneb historie světa z pohledu prvňáčka; trilobiti, veteráni a hotovka.
Nezanedbávám ani společenský život. V neděli jsem byla v malém divadle v prostorách bývalé zbrojovky. Byla tam zima, všude trubky a omlácené zdi, skvěle neumělecké prostředí. Velmi alternativní zážitek. Zítra jdeme s děvčaty (a se strejdou Vladem) na Čoko voko. Hrozně se těším.
A taky se těším na 17. prosince, protože bude dobrovánoční večírek ve speciálních kostýmech - v kostýmech dárků. Nemůžu se dočkat, až se budu oblékat do krabice a převazovat se mašlí.
Jen na diplomku se mě prosím neptejte :D

Kufr

Hádání slov, z nostalgických důvodů pamětníky označované jako "Kufr", je jedna z nejúspěšnějších her, které jsem se svými svěřenci ve škole vyzkoušela. Ne s těmi malými (mimochodem včera jsem poprvé v životě pomáhala chlapečkovi čurat a byl to fakt stres), ale se čtvrťáky a páťáky v družině. Jejich vysvětlování stojí za to :)
Je to vyjmenované slovo mezi lysý a lýtko. (lýko)
Áááááá! To... tohle... (holčička se z rozpaků řehtá, ukazuje si na hrudník, publikum si zděšeně zakrývá pusu). (ňadra)
Je to české město a vaří se tam pivovary. (Plzeň)
Je to město, kde všechny ženské mají vlasy vyčesané do drdolu a v něm zapichnuté špilky. (Japonsko)
Jak jsme byly u vás a tys byla naštvaná na mamku a jednu mi dalas. (fotka)
Nooo... když... (dítě koktá) když se muž a žena mají rádi, tak to dělají. (polibek)
Máš to na obličeji, má to i kráva a je to nespisovně. (pysk)
Ehm... (holčička rudne), mají to... (klopí zrak)... hmm... kluci pod kalhotama. (trenýrky)
Jí to Honza! (šušeň)

Cestu do Berlína

jsem dostala od Petra jako dárek ke svým pětadvacátým narozeninám. A bylo to dokonalé :) Fotky na Lycopersiconu.
Vyrazili jsme v noci ze středy na čtvrtek. Petr dodělával na poslední chvíli nějakou práci, takže fofroval a zapomněl si sbalit prádlo. Naše první hodiny v Berlíně proto byly ve znamení hledání obchodu s ponožkami.
Díky tomu jsme zjistili, že ceny v Německu jsou u spotřebního zboží nižší (!) než u nás. Oblečení i jídlo bylo nečekaně dost levné. Měli jsme pronajatý maličký byteček v turecké části města, takže kromě ponožek a trenýrek jsme domů dovezli taky spoustu bulharského sýra, tureckou chalvu, sezamovou pastu a luxusní olivy, které prodávali kousek od nás. A dvakrát jsme byli na úžasném kebabu u Turků.
Ostatní zážitky už ale byly veskrze německé: procházky kolem berlínské zdi, návštěva Sachsenhausenu, Parlament, Kancléřství, focení Braniborské brány ze všech stran a bleší trh.
S německou precizností byly všechna významná místa vybavená velkými informačními tabulemi, takže to bylo opravdu zajímavé, i když často dost skličující. Na druhou stranu i to je historie, takže by před tím člověk neměl zavírat oči.
Ve čtvrtek večer jsme šli na balet. Byl to vysoce kulturní zážitek, i když Petr neměl navzdory urputné snaze vyžehlenou košili. V prádelně naproti našemu domu paní onemocněla a v prádelně vedle našeho domu paní o své žehličce tvrdila, že je to "drek, drek". Ale labutě pěkně hopsaly a opera byla úplně plná, i když jsem to se svými plesovými šaty dost přehnala; bylo tam hodně lidí jen v kalhotech a halence, nebo dokonce v riflích.
V neděli jsme odjížděli až o půlnoci, a protože už se nám nechtělo pochodovat městem a byla zima, šli jsme ještě do kina na film The Social Network. Rozhodně stál za vidění a herci v něm taky :)
Možná bych mohla pětadvacetiny slavit častěji :D

Když jsme u těch kampaní,

nepodporujme obecně české protetické "v"!!!
Do příštího vydání Pravidel českého pravopisu navrhuji nově zařadit slovo
olejbal.
Příznivci tohoto nápadu nechť kontaktují Ústav pro jazyk český, tel/fax 222 828 402.

Včera v práci

řetězovou reakcí začaly tři děti z pěti plakat a volat maminku. Jeden chlapeček s více zkušenostmi se světem se vrhl ke dveřím, druhý, více spontánní, se rozhodl odejít oknem. Třetí chlapeček se držel mě a křičel a křičel. Holčička se dožadovala přečtení knížky o krtečkovi a poslední chlapeček chtěl postavit garáž. Vzhledem k tomu, že má žena jen jeden klín a jednu náruč, kde může řvoucí dítě konejšit, a jen jedny ruce, kterými může stavět garáž, si odteď myslím, že vícečetné početí je velká pomsta osudu.
Potom jsem byla chvilku ve školní družince. Miluju děti, které mluví, které chápou a které neodcházejí oknem, i když lezou po stěnách, vylívají barvy a lepidlo na stůl a mluví sprostě. Jeden klučina hodinu zběsile lítal po třídě po naprosto pravidelné trase skluzavka - žebřiny (dotknout se stropu) - další skluzavka - skok do matrací - přeskok přes houpačku. Když jsem se zdvořile divila jeho energii, odpověděl (zavěšen na žebřinách hlavou dolů), že je hyperaktivní. Pak jsme zjistili, že oba chodíme do skautu, a skamarádili jsme se. (Pochopila jsem to ke konci, když po mně hodil balón a dělal jakože nic.)
Den jsem ukončila doučováním matematiky a angličtiny. Tady se už žádné vzrůšo nekonalo, naštěstí. Když jsem na tabuli kreslila koláč a demonstrovala jsem na tom zlomky a když jsem hrála kvůli tréninku barev hru čáp ztratil čepičku, cítila jsem blaženou nudu.
Doma jsem se složila do postele a Petr mi nosil kafe, šlehačku a čokoládu.
Nejhorší je, že od dnešního rána přemýšlím, jakou hru nachystám na přístí týden. Lidi jsou nepoučitelní :D

Tetou

Příštím týdnem počínaje začnu externě pracovat v jednom brněnském DDM. Měla jsem původně trochu jiné představy o tom, co tam budu dělat, nicméně nakonec to dopadlo tak, že budu mít nějaké individuální vyučování a taky miniškoličku pro dvouleté děti.
Dnes jsem se tam byla podívat. Právě probíhá zápis, takže budovu úderem deváté zaplavily matky s kočárky. Byla jsem poslána do herny, abych dohlídla na děti, než maminy vyplní přihlášky.
S odhodláním jsem se sklonila k první holčičce. "Jak se jmenuješ?" ptala jsem se přátelsky. Holčička mi věnovala jeden krátký pohled a hrála si dál. Opakovala jsem otázku. Tentokrát se na mě ani nepodívala. Usoudila jsem, že asi ještě nemluví. Sotva jsem ale poodešla, slyšela jsem zřetelně, jak si holčička mumlá: "A panenka... pejsek haf haf..."
Potom jsem se věnovala chlapečkovi, který má jeden a půl roku a zatím komunikuje posunky a zvuky. "Uááá!" křičel hrdelním hlasem a mával gumovým lvem. "No ano, to je lev," usmívala jsem se. Chlapeček povzbuzen mým úsměvem mi vzápětí lva hodil na hlavu. Nevadilo by mi to, kdyby se tomu tak srdečně nesmál. Nakonec donesl papír a pastelku a se stejným zvukem ("uááá!") se dožadoval, abych mu lva nakreslila.
Další holčička mi sdělila, že se jmenuje Martinka, ačkoliv maminka mi potom řekla, že se jmenuje Bára.
Jiná holčička na otázku, kolik má roků, s vychytralým výrazem odpověděla, že třicet dva.
Já jsem věděla, proč chci učit na střední škole.

Cestovní deník

z cesty na Island si můžete přečíst tady - zatím bez fotek, ale ty jsou na rajčeti.
Je to dlouhé, ale podrobné - takové čtení na zimní večery :)

Dopolední

K dnešnímu svátku mi od rána chodí smsky. Teď mi došla jedna, kde mi pisatel přeje splnění všech přání, hlavně pak těch tajných.
Myslím, že kdyby se každému člověku splnilo jedno tajné přání, domácnosti by přišly o klid, státy o mír a lidstvo o velkou část své morálky.
Lidé by si ke svátku možná měli spíš přát, aby se jim žádná tajná přání nesplnila.

Telegraficky

Třítýdenní výlet na Island je za námi. Ačkoliv hlavně u sopek to tak nevypadalo, přežili jsme ve zdraví a pohodě. Asi jste všichni objevili fotky na rajčeti a v současné době intenzivně pracuju na přepsání cestovního deníku, který snad poté dám někam na internet.
Po Islandu jsme v rychlosti zařídili svatební dar a ujížděli na svatbu Klárky a Radka, mé tety a jejího milého. Poprvé v životě jsem byla svědek. Vyšlo krásné počasí, nikdo se při "ano" nezakoktal, cimbálovka pěkně hrála a jídlo bylo výborné, co víc si přát.
Po svatbě jsme celá rodina odjeli na svatební cestu do Orlických hor. Vzhledem k tomu, že novomanželé už mají rok a půl starého synka, mohli si dovolit přeměnit líbánky na rodinnou dovolenou. Zdolali jsme vrchol Velké Deštné, podívali jsme se na bunkry a tvrz z 2. světové války, nasbírali jsme spoustu hřibů a taky jsme objevili hru Pandemic, o které teď Petr neustále básní, takže ji zřejmě budeme muset zakoupit i k nám domů.
Teď snad bude pár dnů klid a prostor na uklizení bytečku, na přípravu na semestr a na dořešení diplomky. A taky na kafíčka a piva s kamarády, hlaste se!

Tajemství Dračí hory,

to byl název letošního skautského tábora volně inspirovaného Hobitem. Dva týdny ve Vřesovicích utekly neuvěřitelně rychle. Děti byly tak úžasné, že jsem přijela sice úplně mrtvá, ale plná optimismu ohledně smyslu rodiny, učitelství, výchovy, skautingu a světového vývoje :)
Zpívala jsem ve svatebních šatech (pořízených v Bulharsku na bílou paní) na střeše srubu. V sedm ráno jsem snídala na nafukovací lodi na osvětimanské přehradě bábovku. V detektivní hře jsem si zahrála děsivou upíří baronku. Vytáhla jsem přibližně pětasedmdesát klíšťat a zavázala jsem několik naražených zápěstí a kolen. Namazala jsem tunu krajíců chleba. Letos jsem nemusela předvádět kliky s tlesknutím, zato jsem musela zahrát samičku kudlanky nábožné a také větu "Kadibudka už je moc plná." Sřílela jsem z profesionálního luku (přesně čtyřikrát, pak mi praskla žíla v ruce). Spolupráce se třemi muži byla občas náročná, ale vesměs na mě byli hodní :) No prostě dobré to bylo, dobré.
A podívejte se na vítězné divadlo. Děti jsou prostě šikovné :)

Vltava 2010

Stává se ze mě zkušený vodák. Včera jsem přijela ze své páté vody a musím se pochlubit, že se naše loď ani jednou necvakla :)
Diplom za nejvyšší počet cvaknutí byl nečekaně udělen Dejfovi a Emě, ale i jejich výkon byl slabý - pouze dvě otočení. Pravda je, že to druhé na klidné vodě při přistávání bylo opravdu vtipné a vydalo za víc než jedno.
Ocenění za nejveselejší výbavu dostala Pavlínka, a to za lak na vlasy, kterého vezla celý velký sprej, protože co kdyby jí došel. Leňa jí konkurovala růžovými krajkovými kalhotkami a druhá Leňa velkou mycí houbou. Jinak se ale všichni mí neotdooroví kamarádi ukázali být poměrně praktičtí. Nikdo nezapomněl spacák a nikdo nevezl fén na vlasy.
Cestu s námi absolvoval také náhradní bárbínový Pekař (ten opravdový je v Guinei). Celou dobu seděl na přídi Pucíkovy lodi a roztahoval nohy na kolemjedoucí lodě. Pak mu upadla ruka, kterou medička Lenka opravila až poté, co bárbíně oddělila nohy od trupu. Doufáme, že bárbína nebyla panenka woodoo.
Zažili jsme také kulturní momenty. V Českém Krumlově jsme navštívili grafitový důl a ve Zlaté Koruně venkovní divadlo. Trochu se zpívalo, trochu se pilo (řekl někdo čert?), nejvíc se mluvilo (Pucíkovy historky anebo To jednou na hudebním táboře...), vzpomínalo a plánovalo. Prý za rok jedem zas :) Fotky najdete tady.

Třídní sraz - pět let po.

Před pěti lety jsme se klepali před maturitou, teď se už někteří z nás honosí čerstvým trojpísmenným titulem před jménem. Sešlo se nás osmnáct z jednatřiceti a k tomu třídní, češtinářka a matikářka. Tělocvikář zapomněl.
Nejdřív bylo trochu ticho. Sedli jsme si podobně, jako jsme kdysi seděli v lavicích. Pokukovali jsme po bývalých spolužácích a hodnotili, co a jak se na nich změnilo. Holky pohubly. Kluci přibrali. U třech lidí jsem se musela chviličku zamyslet, kdo to je. Ale po chvíli hovoru a po troše vína se všichni tak nějak začali chovat jako kdysi. Stejná gestikulace, stejná potřeštěnost nebo stejná solidnost, stejná melodie hlasu. Pak se zvedl Čadák a svou vybroušenou rétorikou nás všechny uvítal a vyzval, ať po jednom řekneme, jaký je náš studijní i rodinný stav plus nějakou pikantérii.
Katka, která kdysi v tělocviku necvičila s tím, že si zapomněla spodní prádlo, žije na Novém Zélandu. Váša, která z nás všech nejvíc rozuměla literatuře, studuje na matfyzu povrchové struktury kondenzovaných látek (co to sakra...???). Čadák, nařčen kdysi z toho, že se hodiny ve škole jenom prosměje, začíná doktorát a učí na UTB. Leňa, která celé studium propařila, ted touží po místě učitelky na 1. stupni ZŠ. Hela přišla jako slepý k houslím k desetiletému dítěti. Tereza vypadala jako Kleopatra. Druhou Terku čekají státnice z přežvýkavců. Skoro všichni si zkusili život někde v zahraničí. A překvapilo mě, kolik lidí chce učit nebo už učí.
Pozvané paní profesorky zůstaly stejné. Matikářka mi i po těch letech trochu naháněla strach. Češtinářka nezklamala a měla červené tričko a vtipné poznámky. Ani třídní nezklamala, všechno bylo "naprosto skvělé".
Celkově sraz dalece předčil má očekávání. Příště bychom mohli vzít víc fotek a promítnout si stužkáč :)

Jak buduji kapitalismus

Abych nějak smysluplně využila čas získaný brzkým ukončením semestru, rozhodla jsem se vstoupit do pracovního procesu. Ukázalo se, že sehnat brigádu na pouhý měsíc není zas tak jednoduché. Na jednom místě po mně chtěli absolvovat tři vstupní kurzy, které bych si musela sama hradit (trvaly by pět týdnů a stály patnáct tisíc), jinde chtěli živnostenský list. Nabídky, kde výměnou za diskrétnost a zahraniční klientelu požadovali příjemný vzhled a komunikační schopnosti, jsem vyřazovala rovnou. Nakonec jsem se rozhodla zatnout zuby a zkusit to v call centru.
Ne, nejsem ten, co vám volá v sobotu po obědě domů a nabízí výrobek nebo smlouvu, naštěstí. To bych asi nedala. Mým úkolem je sjednávat nezávazné informativní schůzky různých firem. Řekněme, že je to nepřímá nabídka produktu nebo služby. Mluvím s lidmi, kteří jsou na své pozici od toho, aby se mnou jednali, takže jsou, dá se říct, snesitelní. Na druhou stranu i tak je to práce vyžadující určitou míru asertivity. A soustředění.
Dnes jsem za hodinu a půl obvolala v určité věci čtyřicet lidí. Mentální běžící pás začal v mé hlavě ke konci směny rachotit tak, že jsem pana Kodýlka omylem oslovila jako Krokodýlka. Chtěla bych věřit, že to neslyšel ani on, ani moje nadřízená sedící za mnou.
Nu, každá zkušenost dobrá a zas jsem se utvrdila v tom, že učitelství je opravdu to, co mám dělat.

U čaje

Ačkoliv jsem v únoru měla pocit, že to bude peklo, nakonec to šlo a semestr dopadl víc než dobře. Z tisíckrát prokleté epistemologie jsem dokonce vybojovala áčko, hehe :) U většiny předmětů jsem měla pocit, že mi k něčemu byly, vlastně to byl možná nejzajímavější semestr. Přečetla jsem kilometry textu. Kilometry jsem i napsala. Tímto děkuji svému počítači, že se nezavařil.
Moje spolužačky z PedF státnicují. Je to zvláštní pocit a nemůžu se ubránit myšlenkám, co by bylo, kdybych se tenkrát před dvěma lety rozhodla jinak a nešla na fildu. Jak by řekli literární vědci, buduju ve své hlavě kontrafaktuální historii. Kontrafaktuál je hypotetický přepis určitého bodu v minulosti a dedukce následujících událostí. Co by bylo, kdyby. Na základě srovnání nerealizované a realizované události můžeme vidět hodnotu onoho bodu. Bod může mít rozměr dvou vteřin. Můj život například zásadně ovlivnilo sledování předvolebních klání před minulými volbami. Jednou o tom napíšu knihu. Podobnost událostí, osob a míst bude zcela nenáhodná.
Co se týče letošních voleb, přeju si hrozně moc, aby už bylo po nich. Předvolební kampaně vedené nejen politiky, ale i mnoha mými přáteli a blízkými mě unavují. Každý je nasrán. Každý ví nejlíp, co bych já měla volit. Spektrum příkazů je široké - od zdravé výživy třešněmi po šlukování fajfky. O volební urně se mi dnes i zdálo. Vtipné je, že nasrán bude každý i po volbách, to už tak zkrátka chodí.
No nic, jdu vyrábět obří hlavu a elfí uši. Letos budeme mít tábor ve stylu fantasy :)

Výlet s multikulturní vložkou

České dráhy teď každý víkend vypravují historický vláček, který vás odveze z Brna do Lednice a zpět. Vlak je z 50. let, takže ve srovnání se zbytkem vozového parku této společnosti zas tak moc historický není, nicméně uznávám, že v běžném rychlíku chybí kolorované fotky skal a lesů.
Včera ráno jsme vyrazili. Protože jsme byli skoro samí dobrovolníci, byla to výprava velmi veselá. Oli na počest svých narozenin s sebou vezla dort a víno. Zdeněk chtěl neustále hrát nějaké hry, které potom většinou vyhrával. Místo svačiny si vzal krabici BeBe dobrých rán a volejbalový balón. BeBe dobrá rána nám vnutil hned po nástupu do vlaku, abychom prý zdravě posnídali, a po zbytek dne neměl co jíst. Zdeňku, Zdeňku...
V Lednici bylo hrozně moc lidí. Cyklisti, rodiny s dětmi a Japonci. A Arabové, které jsme potkali u minaretu. Zrovna vypukla bouřka, takže jsme stáli pod ním a čekali, až to přejde, když tu se Arabové s námi začali družit. Nejdřív nám ten, co uměl trochu česky, přeložil nápisy na minaretu. Další mezitím vytáhli dvě velké termosky, sadu titěrných porcelánových hrnečků a sadu malých skleniček a začali nám nabízet v hrnečkách kávu a ve skleničkách čaj. Oli se vytasila s domácími šneky z lístkového těsta. Jeden Arab vyslyšel Zdeňkovo přání a zazpíval nám (čelem k daleké Mekce) píseň, jakou se do mešit svolávají muslimové.
Pršelo dlouho a oni byli celí žhaví do povídání. Začala jsem si s tím, co zpíval, povídat anglicky, ale jeho angličtina nebyla nic moc a další dva to museli tlumočit, takže jsme si moc nepokecali.
Když bouřka ustala, začali jsme se loučit. "Nájs tú mít jú," usmíval se Arab. Podala jsem mu zcela automaticky ruku. Zůstala trčet ve vzduchu a všichni tři se rozpačitě usmáli. "Třesete si rukou?" zeptala jsem zmateně. Zavrtěli hlavou. Aha. Asi že jsem ženská nebo co... Tak jsme si aspoň zamávali.
Zbytek výletu promrholilo, takže jsme byli docela rádi, když jsme našli volný stůl v hospodě. Hokejoví fandové ocenili velkoplošnou obrazovku, protože právě vrcholilo utkání se Švédskem. Prodloužení a nájezdy jsme ale neviděli, poněvažd jsme museli na vlak. Ale sledovali jsme to aspoň přes internet (Zdeněk málem zavařil svůj mobil, jak pořád klikal na "obnovit").
V Brně na nádraží mě čekalo ještě jedno multikulturní setkání - přes hlavák právě procházela demonstrace ProtestFestu, anarchisti. Několik set dredatých lidí s několika desítkami nohatých psů, bubny, vůně marihuany, transparenty a spousta policajtů. Nějaký kluk mi vtiskl do ruky noviny, kde jsem se dočetla, že mám příští týden místo pasivního volení zvolit aktivní bojkot.
Byl to prostě den plný zážitků :) Fotky na najdete tady.

Z doučování:

Epos o Gilgamešovi napsal (kromě svých dalších románů) Homér.
Básnířka Sapfó zase psala dívčí romány, například Anakreon.
Epos vypadá asi jako román, je to prostě text.
Nejznámějším antickým básníkem byl Oscar Wilde. Napsal například Illis nebo Odysseu.
První samostatný český (resp. československý) stát vznikl v roce 1949.
Němčina u nás byla před národním obrozením používána jen a pouze z toho důvodu, že to lidem připadalo vznešené.

Proč si do hlavy hustím všechny ty vědomosti, proč zápasím s epistemologickými texty, proč čtu jak o život literárněteoretické studie a morduju se s výkladem básní... to mi najednou nějak není jasné.

Stonáníčko

V neděli jsem se dorachtala do Brna polomrtvá. V žaludku zaplněném pouze čajem výhružně šplouchalo a vrčelo, střeva tančila polku. Kdyby alespoň jeden z našich dvou teploměrů fungoval, možná bych si naměřila i teplotu.
"Uáááá," hekla jsem po vstupu do bytu.
"Uch kchh uh," zakašlal mi Hrnča v ústrety. Z obavy před nákazou jsem dostala pusu na tvář, a to ještě z dálky. Dále jsem dostala do jedné ruky rohlík, do druhé hrnek s čajem a přísný zákaz vstupu do kuchyně.
A tak začalo naše synchronizované stonání. Varná konev strhla rekord, koš se plnil pytlíky čaje, nádobí se vrstvilo a pavouk se spouštěl po zácloně. Totální anarchii doplnilo divoce rostoucí avokádo, které se konečně po zimě probralo a během tří týdnů vyhnalo třiceticentimetrový kmínek.
Do školy jsem nakonec šla jenom ve středu na jedinou hodinu. Z mého pondělního referátu nebylo nic a z úterního volejbalu už vůbec. Byl to velmi smutný příběh. Hrnča vytrvale chrchlal od počítače, kde se snažil dotvořit seminárku, a já jsem funěla v peřinách.
Ačkoliv normálně Petra musím vždycky po příchodu z venku odeslat do koupelny, aby si umyl ruce, teď se snažil situaci nepodcenit a šudlal si je antibakteriálním mýdlem skoro pokaždé, co se ke mně přiblížil. Na jeho obranu musím přiznat, že můj virus byl (je) extrémně úporný a že rozhodně není o co stát.
Ale stejně pro mě byla zábavná představa, jak mí průjmonosní bacilové přeskakují z mých prstů na jeho hrnek čaje a s výkřikem "je náš!" buší svými malými pěstičkami do jeho žaludečních stěn a radostně hopsají v jeho střevech.
Postupně Hrnča přestal kašlat a já už se cítím skoro normálně, pokud nesním něco tučného, něco většího, něco hutného... vlastně něco jiného než rohlík a čaj, hm. Ale jednou to ty malé potvůrky přece musí přestat bavit.
A tak se zatím nechávám unášet představou, co všecko sním, až budu zdravá, a čekám, až to přijde: Kafíčko. Nejtučnější jogurt, jaký seženu. Špičku s vaječným likérem. Kus celozrnného chleba s jihočeským máslem. Knedlíčky se zelím. Tatranku. Eh...

Jarní

Přemýšlím, jakou barvou budu letos barvit vajíčka. Taky přemýšlím nad tématem své diplomové práce. Zásadní otázky posledních dnů. Možná se pokusím o žlutou. Ohledně diplomky váhám. Téma z historické mluvnice znamená spoustu starých textů a vědeckost. Křesťanská poezie 20. století nabízí celkem zajímavou oblast bádání a příjemnou vedoucí, ale nevím, jestli mě to zajímá tak, abych o tom napsala tolik stránek.
Naštěstí mám ještě pořád čas na rozmýšlení. Obědy s Oli, víno s Kuřetem, trsání s Dejvem, volejbal s kamarády a většinou dobře naladěný Hrnča doma mi momentálně stačí ke spokojenosti.
Když nejsem s lidmi, obklopuju se více či méně zapeklitými texty do školy. Teorie mimésis mi pomalu odkrývá svá tajemství, zatímco hybridní kategorie v češtině jsou i po pěti týdnech semestru stále velkou neznámou, třebaže nám vyučující vše přehledně vysvětluje anglickými termíny na italských větách. Ony podezřelé hybridní kategorie při tom mazlivě nazývá vzrušujícími mulatkami a silou svého hlasu se snaží rozbít okenní skla.
Nad posledním šestistránkovým textem do epistemologie jsem strávila čtyři dny, aniž jsem v něm našla smysl, takže výsledek byl pouze ten, že jsem roztavila plastová ucha našeho nejmenšího kastrólku poté, co jsem na něj v hlubokem zamyšlení odložila rozžhavené víko remosky. Akademický pracovník ze mne asi nebude. Naštěstí mám dost sester na to, aby příbuzenstvo neklesalo na mysli.
Hm, třeba by těm vejcím slušela fialová!

A frčíme dál

Konečně začala škola. Už od dětství z toho pokaždé mám radost (ano, i proto jsem se rozhodla být učitelkou). Samozřejmě kromě radosti přišel i stres s předměty, úkoly a požadavky, letos jako třešnička na dortu dosud nevyřízené papíry k Erasmu.
To je ostatně kapitola, jež se svou tragikou dotýká komična. Z centra zahraničních studií vás pošlou za oborovým koordinátorem. Koordinátor dva měsíce není k nalezení, načež, když je polapen, vás s úsměvem odkáže na vedoucího katedry. Běžíte na studijní zapsat se do semestru bez jediného uznaného kreditu. Vaše dokumenty mají oslí uši na všech rozích, jak je všude nosíte, kdybyste náhodou potkali tu správnou osobu. Vedoucí katedry se z důvodů neznámých první týden školy na fakultě nevyskytuje. Únor se překulí do března. Nakonec vedoucího dopadnete; do jeho pracovny vstupujete s nekonečnou úlevou. Ovšem ten vás laskavým tónem pošle na studijní oddělení. Už vím, jak vznikla pohádka o slepičce a kohoutkovi, co leží v oboře, nožky má nahoře.
Navíc po půl roce začal studovat i Hrnča. Ze tří předmětů kvůli dvěma vrčí a skuhrá. Ve čtvrtek máme oba na desátou. Minulý týden to bylo poprvé. Nevím, zda to zvládnu ještě dvanáctkrát. Na moje "dobré ráno" odpovědělo "uhm vrr grr hu hu chrr brr uhuhu", a když jsme vystoupili na České, zeptal se mě, jestli je tam tolik lidi takhle brzy ráno každý den a co tam sakra dělají.
No... aspoň že je takové krásné počasí :)

Já tak rád trsám

Plán zosnovaný snad už v létě se doopravdy uskutečnil. Chodím zase do tanečních! Vlivem okolností sice ne s tím pánem, se kterým bydlím, ale mít od sebe jeden večer týdně pokoj nemůže uškodit :)
Když mě včera Dejv chytil kolem pasu a začali jsme hopsat v rytmu džajvu, vzpomněla jsem si na svoje předchozí lekce tance.
Ve druháku na gymplu jsme chodili skoro celá třída. Bohužel na šestnáct holek chodili jenom dva kluci, takže o cizí hochy z průmyslovky byla dost bitka. Pamatuju si svoje tmavě růžové šaty s leopardím vzorem a moje první boty na podpatku. Podpatek měřil přesně deset a půl centimetru a už na čtvrtou lekci jsem musela mít jiné boty, protože vážně hrozilo, že se přizabiju. Bylo mi sedmnáct a měla jsem pocit, že jsem velká dáma. Na závěrečný ples si holky půjčily svatební šaty a tančili jsme polonézu. Můj partner byl o deset centimetrů menší a o dvacet kilo lehčí než já, ale byla jsem tak okouzlená těmi šaty, že mi to bylo jedno.
K dalším tanečním (ve druháku na výšce) jsem přišla jak slepý k houslím. Kamarád kamaráda mé kamarádky chtěl chodit tancovat, ale neměl partnerku. S odvahou jsem se nabídla. Bylo to fajn, aspoň většinou. Občas jsme ovšem zažívali rozpačité chvíle, třeba když při výuce tanga na nás taneční mistr křičel, že z toho tance musí být cítit vášeň a sex a ať se chytneme pevněji a dotýkáme se pánvemi. Nebo když jsme se učili rock´n´roll a můj tanečník nemohl živou mocí odtrhnout oči od míst pod mým krkem. Myslím, že jsme byli velkou část většiny lekcí oba rudí až za ušima.
Teď konečně to vypadá optimálně. Tanečního partnera mi tentokrát nesebere žádná konkurentka. A stydět se před sebou taky nemusíme; s Dejvem jsme toho zažili tolik, že těžko může přijít něco, co by nás překvapilo, leda snad... kdyby se na parketu objevili naši opravdoví partneři :D

Princezna Margotka

Moje nejmladší sestra se jmenuje Markéta a má něco přes sedm let. V září konečně a s velikým těšením vystřídala školku za školu. Učitelky v mateřince si dost možná oddechly, současná učitelka začíná počítat první šediny - soudě dle jejích reakcí, které jsou zachyceny v Markétině žákovské.
Všechny moje sestry jsou zábavné, ale občas si myslím, že Markétka vede.
Dnes jsme se potkaly po delší době. Místo pozdravu mě přivítala otázkou: "Bylas někdy v Norsku?" Když jsem přitakala, hluboce si povzdechla: "Tam bych se chtěla podívat. Doteď jsem se nedostala za hranice této země."
"Vždyť jste byli v létě v Chorvatsku," připomněla jsem jí a přemáhala smích. Takové vyjadřování u sedmiletého děcka je prostě srandovní.
"No jo. Osobně ale znám jenom Česko a Chorvatsko. Ale v televizi jsem už byla v hodně zemích," řekla zasněně.
"A kde se ti líbilo nejvíc?" ptala jsem se, i když odpověď jsem vlastně už znala.
"Asi v tom Norsku," opakovala, "je tam nádherná příroda," dodala dramaticky s mírným důrazem na "r" a "ř", které však už podle logopedky zvládla natolik, že byla vyřazena ze školního logopedického kroužku. Ovšem kdoví, jak to bylo.
"Dostala poznámku, zase," postěžoval si taťka prohlížeje si žákovskou. U dnešního data se červenilo razítko "Nezlob!" Zalistovala jsem sešitkem. Na předchozí stránce pro změnu stálo: "V hodině matematiky pohodila lavicí!" Přišlo mi to veselé (stejně jako tehdy, když si Markéta na hlavu vysypala nastříhaná písmenka). Taťka se ale tvářil spíš nešťastně.
"Jak se to stalo?" ptala jsem se sestry.
"Hráli jsme matematickou hru na krále. Můj soupeř mě porazil už v základním kole, no a já jsem se tak vztekla..." pokrčila rameny omluvně. "Zlost dává křídla, nebo jak se to říká," dodala s úsměvem rozšafně.
Na závěr si mi Markétka postěžovala, že nejvíc problémů má ve čtení. "Víš, problém není v tom čtení samotném," pravila, "ale v tom, že já nikdy nevím, kde jsme."
"Nebaví tě to nebo co?" ptala jsem se. Byl to ovšem zcela mylný tip.
"Ne. Když oni jsou v čítance teprve na straně dvacet. Mě zajímají ty příběhy, co jsou napsané vzadu, tak čtu dopředu... teď jsem na straně čtyřicet osm," povzdechla si smutně. V ten moment mi jí bylo trochu líto. Nuda je děsivá a někdy nezbývá, než se bránit trochou zlobení.
Vzpomněla jsem si na prošeptané, prodopisované, pročtené, prospané nebo nenavštívené přednášky. Forma zlobení je úměrná věku. Každopádně je asi dobře, že nám už na vysoké nemůžou psát poznámky.

Zimní výprava pod Radhošť

Právě uplynulý víkend byl po dlouhé době pořádně akční. My, otrokovičtí skauti, a oni, naši přátelé a kamarádi, jsme se vydali na výlet na Dolní Bečvu. Bylo nás celkem osmnáct, z toho dvě Rusky a jeden Ind, kteří jsou na studiích ve Zlíně.
Cesta tam byla divoká. Čert vem trojí přesedání, ujetý přípoj a dlouhé čekání na nádraží, díky kterému se přeprava protáhla na téměř pět hodin. Opravdovým peklem byla jízda ve vagónu se zamrzlým topením. Vydechovali jsme obláčky páry a bodrý průvodčí oděn provokativně pouze v nádražácké košili žertoval o zlobivém topení. Když jsem cítila, že asi tak po kolena necítím nohy, konečně jsme byli ve Valmezu. Za zmínku ještě stojí úschovní skříňky v Rožnově, které byly "v poruše" a vrátily mi dobrou náladu.
Skautská základna generála Hlaďa prošla za rok neuvěřitelnými změnami, takže zatímco loni jsme chodili čurat ven a na starých kamnech jsme rozpouštěli sníh, aby byla voda na čaj, letos jsme si užívali splachovacího záchodu, plně vybavené kuchyňky, a dokonce funkční sprchy s teplou vodou.
V sobotu se část lidí vydala na sněžnicích na Pustevny. Druhá část (zejména přítomné ženy, Ivoš zapomenuvší si pohorky a Ind v riflích) se nahoru dopravila motorizovaně. Přes množství lidí tam bylo krásně. Sluníčko hřálo, vítr nefoukal, sníh se třpytil a medovina voněla; všechny smysly si užívaly. Rusky původem ze Sibiře měly jarní náladu a Ind uhranutě zíral na záplavu sněhu. Prošli jsme se po hřebeni, mrkli jsme na sněhové sochy a já jsem Hrnčovi velice romanticky zakoupila štramberské uši, které jsem mu potom dost neromanticky snědla.
Večer jsme byli všichni unavení, ale stejně se bujaře společensky žilo až do tří do rána.
Vstávali jsme po deváté. Petr nenávistně hučel něco o polovojenské organizaci, ale nakonec vstal taky. Společnými silami jsme uklidili, zkontrolovali, jestli někde nezůstala zakutálená láhev od rumu a zamávali jsme mezinárodní návštěvě.
Bylo to super, akorát musím do příště zainvestovat do nějakých fakt dobrých zimních ponožek. A taky si musím od Ivoška vzít text na tu veselou písničku o selce a sedlákovi v Tyrolsku :-P

Čestmírovské pozdravení

Od příjezdu z Bulharska se můj blog nějak zasekl. Ne že by nebylo o čem psát. Vánoce vyplněné pojídáním a potkáváním lidí přinesly řadu nových poznatků. Například že se za týden dají přibrat tři kila. Že spolužačka z gymplu se rozhodla po desíti měsících známosti do toho praštit a nenápadně se v listopadu vdala. Že jiná spolužačka to v České republice zabalila a odletěla hledat štěstí na Nový Zéland. Že ani několik let vztahu není zárukou toho, že to pak dva lidi zvládnou spolu sami na padesáti metrech čtverečních. Že Hrnča je kvůli mě ochotný ulovit jelena. A další zajímavosti, bohužel hodně z nich patří k řečem, co se šuškají z ucha do ucha, takže cenzura, vážení... :)
Silvestr na Jitřence byl povedený. Přilehlá vesnička Vír mi připomněla Bulharsko. Skoro celou dobu jsme hráli různé hry - od Bangu až ke kostkám. A ani se toho letos moc nerozbilo :D
Celková bilance minulého roku dopadla dobře, rok 2009 můžu charakterizovat slovem "odvaha", což není zlé.
Leden je zatím ve znamení ustalování. Papírování ohledně Erasmu mám zčásti za sebou, další mě čeká. Chystám se na nový semestr a jelikož se cítím být plná duševních sil, právě mám zaregistrováno 70 kreditů včetně kurzu klasické čínštiny :D
Byteček na Vídeňce zažívá poslední změny a vypadá to u nás teď docela jinak, přijďte se všichni podívat. Od Ježíška máme hrozně moc čajů a kafe, tak ať se to zlikviduje. Sušenky si doneste, ty likvidovat zvládám :-P
Taky čtu - po dlouhé době z vlastní vůle, ne kvůli škole - a je to bezva. A sleduju filmy a ovečku Shaun. A vymýšlím, co bude dál, co v létě, co na podzim a za rok. Tenhle zasněžený leden je jako list bílého papíru a ve skříňce mám spoustu pastelek :)