Včera v práci

řetězovou reakcí začaly tři děti z pěti plakat a volat maminku. Jeden chlapeček s více zkušenostmi se světem se vrhl ke dveřím, druhý, více spontánní, se rozhodl odejít oknem. Třetí chlapeček se držel mě a křičel a křičel. Holčička se dožadovala přečtení knížky o krtečkovi a poslední chlapeček chtěl postavit garáž. Vzhledem k tomu, že má žena jen jeden klín a jednu náruč, kde může řvoucí dítě konejšit, a jen jedny ruce, kterými může stavět garáž, si odteď myslím, že vícečetné početí je velká pomsta osudu.
Potom jsem byla chvilku ve školní družince. Miluju děti, které mluví, které chápou a které neodcházejí oknem, i když lezou po stěnách, vylívají barvy a lepidlo na stůl a mluví sprostě. Jeden klučina hodinu zběsile lítal po třídě po naprosto pravidelné trase skluzavka - žebřiny (dotknout se stropu) - další skluzavka - skok do matrací - přeskok přes houpačku. Když jsem se zdvořile divila jeho energii, odpověděl (zavěšen na žebřinách hlavou dolů), že je hyperaktivní. Pak jsme zjistili, že oba chodíme do skautu, a skamarádili jsme se. (Pochopila jsem to ke konci, když po mně hodil balón a dělal jakože nic.)
Den jsem ukončila doučováním matematiky a angličtiny. Tady se už žádné vzrůšo nekonalo, naštěstí. Když jsem na tabuli kreslila koláč a demonstrovala jsem na tom zlomky a když jsem hrála kvůli tréninku barev hru čáp ztratil čepičku, cítila jsem blaženou nudu.
Doma jsem se složila do postele a Petr mi nosil kafe, šlehačku a čokoládu.
Nejhorší je, že od dnešního rána přemýšlím, jakou hru nachystám na přístí týden. Lidi jsou nepoučitelní :D

Tetou

Příštím týdnem počínaje začnu externě pracovat v jednom brněnském DDM. Měla jsem původně trochu jiné představy o tom, co tam budu dělat, nicméně nakonec to dopadlo tak, že budu mít nějaké individuální vyučování a taky miniškoličku pro dvouleté děti.
Dnes jsem se tam byla podívat. Právě probíhá zápis, takže budovu úderem deváté zaplavily matky s kočárky. Byla jsem poslána do herny, abych dohlídla na děti, než maminy vyplní přihlášky.
S odhodláním jsem se sklonila k první holčičce. "Jak se jmenuješ?" ptala jsem se přátelsky. Holčička mi věnovala jeden krátký pohled a hrála si dál. Opakovala jsem otázku. Tentokrát se na mě ani nepodívala. Usoudila jsem, že asi ještě nemluví. Sotva jsem ale poodešla, slyšela jsem zřetelně, jak si holčička mumlá: "A panenka... pejsek haf haf..."
Potom jsem se věnovala chlapečkovi, který má jeden a půl roku a zatím komunikuje posunky a zvuky. "Uááá!" křičel hrdelním hlasem a mával gumovým lvem. "No ano, to je lev," usmívala jsem se. Chlapeček povzbuzen mým úsměvem mi vzápětí lva hodil na hlavu. Nevadilo by mi to, kdyby se tomu tak srdečně nesmál. Nakonec donesl papír a pastelku a se stejným zvukem ("uááá!") se dožadoval, abych mu lva nakreslila.
Další holčička mi sdělila, že se jmenuje Martinka, ačkoliv maminka mi potom řekla, že se jmenuje Bára.
Jiná holčička na otázku, kolik má roků, s vychytralým výrazem odpověděla, že třicet dva.
Já jsem věděla, proč chci učit na střední škole.

Cestovní deník

z cesty na Island si můžete přečíst tady - zatím bez fotek, ale ty jsou na rajčeti.
Je to dlouhé, ale podrobné - takové čtení na zimní večery :)

Dopolední

K dnešnímu svátku mi od rána chodí smsky. Teď mi došla jedna, kde mi pisatel přeje splnění všech přání, hlavně pak těch tajných.
Myslím, že kdyby se každému člověku splnilo jedno tajné přání, domácnosti by přišly o klid, státy o mír a lidstvo o velkou část své morálky.
Lidé by si ke svátku možná měli spíš přát, aby se jim žádná tajná přání nesplnila.