Dárky

nemám. Mám jeden. Dnes se to stane, doufám, a budu jich mít víc, nebudu se bát vlka nic.
Vzpomínám na zlatou éru mé zodpovědnosti, kdy jeden rok jsem měla dárky nakoupené a zabalené už v květnu. Bylo to výhodné především v tom, že pak na Vánoce jsem byla překvapená stejně jako všichni ostatní, neboť jsem za léto a podzim zapomněla, co jsem koupila.
Letos sestra Vaneska (11) prokázala velkou pragmatičnost. Nejdřív si u mě objednala konkrétní dárek, potom mi poslala seznam internetových obchodů seřazených podle ceny. Když jsem minulý týden zjistila, že na webu už je ta věc vyprodaná, jela jsem do Prahy, kde byla vyprodaná taky. Poslali mě do Brna, kde v pátek ještě měli sedm kusů, ale v sobotu už ani jeden. Tak jsem volala ségře, že to nemám a ať si vymyslí něco jiného. Ségra řekla ok a za tři hodiny volala, že si ten dárek sehnala a koupila ve Zlíně. Pořád říkám, že je úžasná :)
(Mimochodem Praha byla taky úžasná a asi tam chci bydlet.)
Nakupování mě otravuje, rozčiluje a v obchodech se hysterickému záchvatu ubráním jenom s myšlenkou, že zatímco mě štve ten dav, pro ostatní jsem součást davu já a štvu je taky. Vizte kouzlo internetových obchodů. Jenomže to zas není ono. Shánět klikáním myší je nůůůďo.
Nic, rozednilo se, vyrážím.