středa 21. prosince 2011

Obdarovávání

Cinkly dveře a do drogerie, kde jsem se právě přehrabovala v košíku se šminkami, vešel pán středního věku. Měl mírně rozpláclý nos, kulaté bříško a tvářil se rozpačitě.
"Já bysem chtěl něco pro ženskou," pravil už ode dveří.
Prodavačka se mateřsky usmála. "Nebojte se, něco vybereme," řekla uklidňujícím tónem. Očividně s muži tohoto typu měla zkušenosti. "Tak co by to mělo být?" tázala se.
"Ééé," udělal pán.
"Áááháá," udělala prodavačka a otočila se k regálu s parfémy.
"Co třeba nějaká voňavka?" zeptala se konverzačním tónem.
"Nó-o, jó-o," zakýval pán spoře vlasatou hlavičkou.
"A v jaké cenové kategorii?" ptala se dál prodavačka.
"Úúúú," vypadlo z pána.
"Tak třeba za stovku?" nadhodila zase prodavačka.
Hlava z rozpláclým nosem opět zakývala.
"Takže máme tady tuto, ta moc pěkně voní, něco jako Puma." Na pultě přistál žlutý flakónek. "Potom třeba tuto, ta je velice jemná." Zelený flakónek. "Nebo tuto, ta se dobře prodává, tu si hodně berou." Tentokrát modrá lahvička.
Pánova očka podešeně těkala z pultu na regál, kde se bělaly, zelenaly, červenaly a různobarevnily další a další lahvičky. Ocenila jsem, že prodavačka mu nabídla pouze tři vzorky. I tak pán vypadal naprosto vykolejeně.
"Chcete si přivonět?" ptala se příjemným hlasem žena zpoza pultu.
"Nééé, mně se líbí ta žlutá," dostal ze sebe chlápek.
"Počkejte, já vám stříknu tu voňavku na papírek," chopila se prodavačka iniciativy. Napadlo mě, jak důležitou roli může v životě některých mužů sehrát obyčejná prodavačka v drogerii. V podstatě ta dobrá žena koná funkci psychologa, manželské poradny, kamarádky a rádkyně ve chvílích nejtěžších.
Pošplíchala testovací papírek ze žluté lahvičky. (Živá a mrtvá voda, Jiříku, co v očích máš.) Pán papír popadl a přitiskl si ho celý mokrý na svůj placatý nos. Totéž provedl i s dalšími dvěma papírky. Zajímalo by mě, co cítil na konci, každopádně se rozhodl pro flakón barvy modré. Zaplatil 79 korun a urychleně se vyvalil z obchodu.
Až se mi zas někdo bude smát, že notebooky dělím na černé a stříbrné, pošlu ho do kytek.

pondělí 28. listopadu 2011

Z rychlíku

To snad není možné, aby už začal advent. Zase Vánoce. Letos nestíhám, dárky nebudou.
Minulý týden byla první pedagogická rada. Ve čtvrtek máme třídní schůzky. Jsem zvědavá na rodiče těch mých koťátek.
Koťátka z několika tříd mě varovala, abych se opovážila otěhotnět. Prý na to mám rychle zapomenout, kdyby mě to náhodou napadlo.
Na poradě byla legrace. Třídní učitelé dostali příkaz, aby na schůzky srazili lavice k sobě, dali na ně ubrusy a čaj a vytvořili příjemnou atmosféru. Chemikářka, vládkyně chemické učebny, vážným tónem poznamenala, že ona tam má ten plyn. Ředitel zjednával ticho pět minut, zkrotit třicet řehtajících se učitelek není sranda.
Jedna třída si mě rezervovala na výlet. Nejsem v zásadě proti, akorát mi budou muset slíbit nějaký výšlap. Chudáci se těší spíš na společné pivo a nechápou, že to se nestane.
Dnes mě ve druháku pobavili při rozboru milostné básně: "Je to lyrika, nebo epika?" ptám se já.
"Je to romantika," odpovídá studentka zasněně.
Vrcholem všeho ovšem je, když student posledního ročníku zapomene doma aktovku a pak omluvně krčí rameny, když po něm chcete úkol.
Jo a včera jsem si udělala osobní rekord. Za den jsem napsala 16 000 znaků do diplomky.

čtvrtek 17. listopadu 2011

Můj druhý stužkáč

Protože jsem známá hujerka, dorazila jsem ze všech učitelů jako první. Třetinu třídy jsem nepoznala, protože je učím jen jednu hodinu týdně. Druhou třetinu jsem nepoznala, protože byla tak upravená a nakrásněná, že to byli úplně jiní lidi. Zbylou třetinu jsem poznala hlavně díky tomu, že kluci se naštěstí nenalíčili a nenačesali.
Přípitek, večeře a stužkování bylo ještě pořád formální a důstojné.
Pak byl kvíz - měli jsme poznat studenty na fotkách z dětství. Vzhledem k výše uvedeným podmínkám to věru nebylo jednoduché, ale s malou nápovědou jedné studentky (která zřejmě skutečně chce odmaturovat) jsem trefila třináct z jednatřiceti.
V tombole jsem vyhrála výlet do Tater v podobě tří tatranek. Mohlo to být horší, božskou spásu (balík toaletního popíru) bych pak do hospody opravdu nést nechtěla.
Nakonec jsme skončili v Mamutovi. Po cestě tam jsme stihly s holkama probrat kde co, zejména studium a chlapy.
Dala jsem si víno a studenti si pod stolem nalívali ferneta. Pak mě jeden chlapec pozval na panáka. Byla jsem svolná se zlatým jelcinem. Student řekl, že to není panák, a postavil přede mě jegrmajstra. Druhého jsem odmítla, protože víte všichni, kolik toho vydržím, že.
"Paní profesorko," pravil už značně vláčně, "vy se kvůli nám straníte alkoholu, to od vás není pěkné." Následně mě objala jedna studentka a ujistila mě, že se na pondělí tu šestnáctou maturitní otázku naučí. Usoudila jsem, že je čas jít domů, neboť v nejlepším se opravdu má přestat.
Od jedné slečny jsem při loučení dostala pusu na tvář. Trochu mě to překvapilo, no ale proč ne, že.
Nuže, akci hodnotím jako zdařilou. Opravdu jsem zvědavá na pondělní seminář :))

středa 9. listopadu 2011

Právě jsem vytáhla z čaje už druhou utopenou mušku.

Kde se ty potvory pořád berou?
Mám pocit, že mezi prvním zářím a dnešním devátým listopadem utekly asi tak dva dny. Jsem zanořená do práce jak ponorka do oceánu a světla zatím nevidět. Ale to přejde. Diplomka nabývá tempem nebývalým, i když stále není jasné, jestli bude dopsána včas. Ale v práci je to natolik bezva, že není prostor propadat depresím, ani těm podzimním.
Volné chvíle (ano, pořád ještě zbývá čas i na ně, i když je to z velké části sebezáchovné) trávím u pandemicu, vařením, procházkami a povalováním po kavárnách. Neboť přeci jen jsem ve své podstatě ze všeho nejvíc hédonista :)
Díky jednomu intelektuálnímu kamarádovi objevila jsem úžasného spisovatele, který aspiruje na post v mých TOPten, Jana Křesadla. Před spaním se, večer co večer, nořím do postmoderně románového světa a nepřestávám žasnout nad možnostmi jazyka. (Tedy prý to až zas tak postmoderní není, ale já myslím, že ano.)
Kromě toulek po Brně páchám také toulky po Olomouci. Je fajn poznávat zas jednou nové město, dovezla jsem si odtamtud pyžamo s ovečkama. A plánuju výlet do Prahy, do Vídně a jaksi ze zvyku taky do Plovdivu.
Hlavně když se je na co těšit, což?

pondělí 24. října 2011

Lámání ledů

nastalo, když mě nemluvní čtvrťáci pozvali na svůj stužkáč. "Ale vždyť se vůbec neznáme," dívala jsem se rozpačitě na barevný papírek. "Tak se poznáme," pravil třídní zmocněnec, který mi pozvánku předával. Skoro jsem zamačkávala slzu. Nakonec mi po nich snad i bude smutno.
Minulý čtvrtek jsme měli poradu, která trvala tři a půl hodiny. Kolegyně mi vztekle doporučila vzít si na poradu příští, jež bude nejenom provozní, ale také pedagogická, věci na bivak. Můžete mi někdo půjčit malý stan a termosku?
U prváků jsem odhalila dvě opsané slohovky, a tak jsem poprvé byla opravdu drsná. Přistižené studentky se choulily do sebe jak ježek před medvědem (na jaře). Slohovky druháků (charakteristika, nejčastěji na téma "můj partner") mi otevřely cestu do srdcí šestnácti- a sedmnáctiletých holek. S nostalgií jsem zavzpomínala na dobu před deseti lety; jako bych se slyšela.
Co mě fascinuje nejvíc, je myšlení studentů, jejich hluboká potřeba spravedlnosti, dobra, happyendu, jejich rozhořčení nad křivdami a nepravostmi světa. Mají řešení na všechny problémy. Jsou revoluční a nebojí se změn.
Uvědomuju si, jak velký rozdíl mezi námi je; zatímco já (už) mám tendenci všecko relativizovat a být v soudech opatrná, oni mají jasno. Svět je černobílý, hrdinové jsou hrdiny a darebáci darebáky.
Akorát nevím, kdo se má od koho učit.
A chtějí po mně FB, prý "pro kamaráda" :D

pondělí 10. října 2011

26

Vloni jsem to prožívala víc, přeci jen to bylo čtvrtstoletí. Letos - celkem žádná změna. Hlavní změny pro tenhle rok už mám snad za sebou, aspoň doufám.
Kolik vám je? ptali se studenti, když jsem plácla, že mám dneska narozeniny. Dvacet tři, hádala jedna slečna. Ale ne, dvacet jedna, opravovala ji druhá.
Dvacet šest, usmívala jsem se já.
Kecy! volala třída, to si děláte srandu!
Lichotníci, asi doufali, že budu tak naměkko, že nebudu zkoušet.
Moje šedesátiletá teta mi popřála "dobrou pařbu".
Dejv mi popřál do roka kudrnáče, doufám, že myslel toho učitele z FF. I když vlastně nevím, co by byla horší varianta.
Ségra psala něco o bičenkách poševních, předpokládám, že už po mně nikdy nebude chtít pomoct se slohem za takovou drzost.
Od rodičů drahých dostala jsem žehličku a žehlicí prkno a od tetičky a strýčků (taktéž drahých) Pandemic. Mám pocit, že jsem vybavena a mohu se vdávat.
Koukám na rozjásanou slunečnici ve váze před sebou. Za oknem podzimní modro a spadané listy začínají vonět.
Krásný podzim. Díky všem, co jste se mnou u toho :)

pondělí 26. září 2011

Žeru je.

Vážně. Studenti jsou prostě úžasní. Ukecaní, neustále zkoušející, co vydržím, drzí jak lázeňská veverka, ale úžasní.
Dnes jsme psali písemku se čtvrťáky - opáčko první maturitní otázky. Ukázalo se, že nejvíc to umí ti, co ze ZSV maturovat nebudou, a nejmíň ti, co se tváří nejdůležitěji. Naučilo mě to, že seriózní výraz v obličeji neznamená seriózní vědomosti. Udělila jsem dvě čtverky z milosti (aspoň že ty státní symboly uměli vyjmenovat) a několik poznámek, že vaření z vody u maturity neprojde.
I dospělí lidé jsou schopní strčit si do úst celé lízátko a navzdory usvědčujícím vybouleninám na škraních tvrdit, že v puse nic nemají. (Dost špatně se dokazuje opak, pokud jim nechcete páčit čelisti jak psovi.)
Mám za sebou první konflikt se studentkou. Kdyby mohly pohledy zabíjet a rozčtvrcovat, dopadla jsem v pátek jak Otylka Vranská. Přitom jsem jenom odmítla diktovat. Naštěstí se vztekala sama, zbytek třídy uznal, že mám pravdu.
Konečně jsem rozmluvila němé čtvrťáky. V zoufalství jsem zvolila kalibr nejvyšší, srpnový Prague Pride - a zabralo to, rozvinula se diskuze! Kdybych měla s sebou šampus, bouchnu ho nad třídní knihou.
Dneska mi studenti řekli poprvé, že jsem přísná. Pravila jsem, že teror teprve nastolím. Zasmáli se a zeptali se mě, jestli jsou má nejoblíbenější třída.
Je to sranda, být učitelkou.

pátek 16. září 2011

Druhý týden

utekl jako voda. Rozdala jsem první pětky, ale taky první jedničky. Je divný pocit hodnotit něčí výkon, a mít tak přímý podíl na jeho osudu. Poprvé jsem zkoušela ústně, poprvé jsem psala s třídou diktát. Vyplazené jazyky, funění, nasísání k sousedovi a huhlání, že je to moc těžké.
Už v pondělí jsem měla tendenci ťukat tužkou do stolu. Jak mě ale naučila naše češtinářka na gymplu, učitelka, která ťuká tužkou do stolu, patří do blázince. Rozhodla jsem se proto, že si tento úkon nechám na později, a do stolu jsem pouze bušila pěstí.
Některé třídy jsou úžasné a pracovat s nimi je radost. Někde to je přesně naopak a odcházím zpocená jak myš, jako bych sama táhla vůz s třiceti koňmi. Do kopce.
Filosofie ve čtvrťáku mě ubíjí, zatím jsem nepřišla na to, jak studenty přesvědčit, že problémy jsoucna jsou skutečně zajímavé a záživné. Tváří se nechápavě a hlavně nevěřícně. Pančelko, co to do nás tlačíte za kecy.
Dnes v jedné hlučné třídě jsem špatně rozuměla a na otázku, jaká znají lidská práva, jsem namísto odpovědi "právo na vzdělání" rozuměla "právo na snídani".
Jak jako, právo na snídani, ptala jsem se zmateně. Třída se řehtala asi pět minut. Tuším, že už mi to nikdo neodpáře.
V jiné třídě se jeden chlapec způsobně přihlásil, a když jsem ho vyvolala v naději, že má dotaz k učivu, upozornil mě, že jsem rozšlapala křídu a teď že dělám stopy.
Ale baví mě to :)

neděle 11. září 2011

Ve škole

Mám za sebou první týden skutečného učitelování a musím říct, vážení, je to dřina. Po skončení pracovního týdne jsem byla tak mimo, že jsem vyhodila kalhotky do koše na odpadky místo do koše na prádlo.
Studenti jsou vesměs milí, i když mě od prvních chvil zkouší. Co vydržím a kde mám hranice. Takže jsem drsná, prý je to pro začátek lepší :)
I když drsná, jak se to vezme.
V úterý (učilo se druhý den) jsem u prváků s pohledem na promítací plátno poznamenala, že tahle věc na mě v červnu spadla. "My víme," řekl s úsměvem jeden chlapec. Cítila jsem, jak mě polívá horko, no prosím, už mám svou historku.
Ve třeťáku si dvě slečny, zatímco jsem zapisovala do třídnice, nasadily každá jedno zářivě zelené sluchátko a jaly se přímo přede mnou poslouchat muziku. "To si ze mě děláte srandu, holky," zalapala jsem po dechu. A holky pokrčily rameny a s výrazem "tak to neprošlo" sluchátka schovaly do tašky.
Ve druháku, kde jsem byla už v červnu, mě nadšeně vítali. "Pančelka Linda," volala třída, "dobrý den, co jste dělala o prázdninách!" Bylo to natolik hřejivé, že jsem schovala přípravy k probírání politických stran a hodinu jsme si povídali.
Ovšem ne všude to je tak milé. Čtvrťáci měli na ZSV poslední dva roky mladého učitele šoumena. Teď mají mě, novou mladou učitelku, a ještě nás čeká filosofie, smrtelná kombinace. Ale věřím, že je udolám.
V češtině jsme psali cvičný diktát. Třída vrčela, ale když jsem jim slíbila za odměnu říct etymologii slova hovno, psali jak o život. Kdo by nechtěl zažít akademickou debatu o sprostých slovech, že :)
No tak uvidíme, jak to půjde. Držte mi pěsti :)

čtvrtek 1. září 2011

První týden za mnou

První tři dny, kdy ve škole ještě nebyli studenti, jsem strávila poznáváním budovy a kolegů, respektive kolegyň (neb mužů máme pomálu).
Kolegyně jsou všechny hubené (jak to dělají?) a vesměs krátkovlasé, takže je rozlišuju jen velmi obtížně. Ale většinou jsou milé a většinou mi nabídly tykání. Akorát si nepamatuju, kterým mám vykat, sakra.
Už jsem také zjistila, který kabinet je protirežijní a který prorežijní. Sídlím vedle anarchistické kukaně tělocvikářů, takže všechny horké novinky mám z první ruky.
Moje pracovišťátko oplývá vlastní toaletou, a dokonce sprchou. Moje dvě kolegyně češtinářky jsou skvělé, heuréka. Jedna je oriflejm lejdy a druhá mluví jako kulomet a lítá jak namydlený blesk. Obě jsou sdílné a předpisy mají rozumnou měrou na háku. Jsem spokojená.
První školní den se studenty jsem zahájila ještě daleko před budovou školy. Narazila jsem totiž na hlouček děvčat, která jsem učila v červnu. Tvářily se nenápadně a báňaly první cigára nového školního roku. Snažila jsem se prosmýknout kolem, ale bohužel si mě všimly. Taky z toho nebyly nadšené a snažily se maskovat cigarety za zády. Dost neúspěšně. "Pančelko, dobrý den, nic ste neviděla, jó?"
"Škola ještě nezačala," pravila jsem přes rameno. Přece je nebudu buzerovat prvního září v půl osmé ráno.
Když studenti odešli domů, následovala krátká organizační porada. Bylo nám sděleno, že v pondělí budou některé třídy chybět a že ve sborově se objevila učitelská hromada, nechť si ji majitel laskavě odnese.
A zítra, zítra jdu k maturitám.

sobota 27. srpna 2011

Na kafe do Vídně

Ve čtvrtek ráno jsem se probudila s pocitem, že přišel poslední den mého šťastného a bezstarostného existování. Že další den nastupuju do práce, kam budu chodit celý život, že skončila všechna dobrodružství a radosti. Prostě hotovo. Hyeny hodují.
"Pojedeme do Vídně," řekla Bára. "Obleč se a za půl hodiny vyrážíme."
Nakonec, proč ne. Zakončit pompézně velikou životní etapu poflakování.
Vyrazily jsme v poledne. Obědová pauza ve Znojmě a zápasení s GPSkou vzalo trochu času, takže na Mariahilferstrasse jsme parkovaly ve čtyři.
Aspoň už nebylo takové vedro. Prošly jsme celým městem. Kolem slavných muzejí, kolem Hofburgu a po dunajském nábřeží. U svatoštěpánského dómu jsme si daly obrovskou zmrzlinu a v jakési sterilní nóbl úřednické čtvrti jemně alkoholickou limonádu bacardi breezer.
K Belvederu nás dovedla mladá německá medička Doris. Mlela páté přes deváté, nevěděla, kde je Brno, myslela si, že čeština je podobná němčině, ale byla milá a ochotná. Dokonce nám pak pomohla najít tramvaj zpátky do centra a prý se budeme kamarádit přes facebook.
V devět byl čas na večeři. Turecká restaurace se tvářila přívětivě a Turci v ní ještě víc. Nakonec jsme se s jedním číšníkem i seznámili, jmenoval se velice originálně Alí.
Do Brna jsme dojely v půl dvanácté. Bára chtěla jet ještě do Bratislavy, ale myslím, že jedno city za den stačí.
PS: v práci jsme začali výletem celého pedagogického sboru na Vranov. Kolegyně se v autobuse řehtaly tak, že na nás řidič křičel, že jsme horší než puberťáci. Možná to tedy s tím koncem radostí a dobrodružství nebude tak horké :)

neděle 21. srpna 2011

Literatura Tour

Už nevím, čí to byl nápad. Vyjet na Vysočinu do míst, kde se narodily, zemřely, tvořily a žily slavné osobnosti české literatury. Každopádně tento nápad došel realizace. Jedno auto, čtyři češtinářky, tři noci a spousta kilometrů.
Ze všeho nejvíc jsme mluvily, ale to je asi jasné. O literatuře, o mužích, o škole, o studiu, o homosexualitě, o studentech, o porodu, o kamarádech, o kamarádech našich kamarádů, o ekonomice, sexu, facebooku, politice, rodičích, výchově dětí, globálních problémech, rasismu, zdravotních problémech, Brně, Praze, Evropě a hvězdách šoubyznysu. O většině témat samozřejmě více než jednou.
Cestovaly jsme. Projely jsme desítkami malebných vesniček podivných jmen.
Petrkov, dědinka spojená s básníkem Bohuslavem Reynkem. Na dvoře před oprýskaným stavením skutečně běhaly kočky, ale bohužel se pro nás jeho poezie nestala jasnější.
Lipnice, kde ukrutně chlastal Jaroslav Hašek. Socha v nadživotní velikosti svádí k tomu, aby se po ní lezlo. Zajímalo by mě, kolik češtinářek už kamennému Haškovi sedělo na klíně. Průvodce v Haškově muzeu byl velmi mladý, velmi kontaktní a odemkl pro nás i jednu neveřejnou komůrku s harampádím. Škoda že nás Petra odtamtud tak hnala.
Dosud jsem netušila, kolik se na Vysočině nalézá Samotínů. Jeden z nich se pojí se jménem básníka Ladislava Fikara, ale když člověk neví, který to je, je to práce pro detektiva. První Samotín se skládal ze dvou opuštěných domků, ve druhém Samotíně jich bylo víc (včetně infopointu s internetem, wow). Ale pán, kterého jsme odlovily, vůbec nevěděl, která bije, a informoval nás pouze o tom, že "tady není vůbec nic". Do dalších Samotínů jsme už nejely.
Veselá byla cesta do Skutče, kde měl na náměstí stát bílý domeček, rodné místo Terézy Novákové. Ukázalo se, že to není Skuteč, ale Proseč, domeček že není bílý, ale oranžový, a že to není místo narození, ale úmrtí. To, že nebyl na náměstí, ale v odlehlé boční uličce, je už detail.
Jimramov, Litomyšl a Žďár byly nudně přehledné a nevyžadovaly žádnou detektivní intervenci. Dobrodružství nám přichystala bouře, která se přihnala, zatímco jsme nakupovaly večeři. Deštníky byly v autě, aby se jim nic nestalo, a auto ze stejného důvodu zaparkované u penzionu za městem. Prchaly jsme v sukních a na podpatcích, u toho na nás útočil letící odpadkový koš a za ním plachtící odpadky. Nějaká bystrá paní za námi křičela, že bude bouřka.
A ještě se musím zmínit o skromném stravování během celé cesty. "Dnes bych si dala jen lehký oběd, klidně by mi stačilo ke guláši šest, ne osm knedlíků," pravila Dáša před posledním společným jídlem a vystihla tím naši konzumační filosofii sestávající z nekonečné peripetie svačinek, kafíček, zákusků a chlapáckých porcí hlavních jídel.
Inu, pěkně jsme se měly. Fotky na rajčeti :)

čtvrtek 21. července 2011

Do Prahy!

Vlivem okolností jsem ve středu už v osm ráno vyšla do pražských ulic, a mohla jsem se tak probouzet spolu s metropolí. Naplánovala jsem si procházku přes město. Dobrý den, dobrý den, dneska si to užijem.
Jsem ovšem klasik.
Suverénně jsem dojela metrem na Můstek, neboť mé první kroky měly vést na Staroměstské náměstí. Jenomže ejhle! Na stanici Můstek prostě chyběl východ. Cedule ukazovaly pouze přestup na zelené metro. Žádný exit, nic. Zmateně jsem prošla několika chodbovými tubusy. Lidský křeček v labyrintu. Po několika minutách jsem došla zpátky na nástupiště žlutého metra. Ovšem zvláště po pobytu v Bulharsku jsem na takové paranormální jevy zvyklá. Co se dá dělat, řekla jsem si a nastoupila na metro. Když není východ tady, jistě bude jinde.
A skutečně byl hned na další stanici. Vyhopkala jsem s úlevou z podzemí a celkem bez problémů jsem našla Staroměstské náměstí. Orloj odbíjel devět a sledovalo ho pouze několik japonských ranních ptáčat.
Ulice zely přibližnou prázdnotou. Obchůdky teprve otvíraly. Došla jsem na prázdný Karlův most bez malířů a prodejců cetek. Prohlídla jsem si sochy. (Nemůžu si pomoct, jsou prostě děsivé.) Pak jsem se prošla kolem Vltavy k Národnímu divadlu. Řeka zatím patřila kachnám, loďky spaly na březích a s trochou fantazie jsem nad vodou mohla pozorovat i romantickou ranní mlhu.
Pak se mi začalo chtít čurat. Není to příliš poetický důvod k návštěvě kavárny Slavie, ale co se dá dělat. Ostatně mě dost zklamala. Interiérem i službami. Nejen že kafe bylo hnusné, ale ani mi k němu nedali sladkost, darebáci, a na záchodě nebylo mýdlo. S vřelou vzpomínkou na Emu jsem si přečetla pražský Deník a pak byl čas jít na sraz s Peťou.
Ačkoliv poprvé jsem na Staroměstské náměstí došla bez problémů, podruhé ne a ne tam trefit. Co se občas děje s domy v Harrym Potterovi, to se děje velmi často v mém životě. Mizí, mění se na jiné domy, vynořují se na nečekaných místech. Hrají si se mnou.
Petra ovšem hře udělala rychlý konec; po čtvrtstoletí v Praze u ní nemá žádné nadpřirozeno šanci. Pak byla naše zábava ryze prozaická: jídlo, film, spánek a dnes exkurze na soud za Zdeňkem. Ono taky jaké procházky, když lilo jako z konve. Deštníky naplnily ulice divokou směsicí barev a sem tam někdo někomu zkoušel vypíchnout oko.
Než jsem odjela, Zdenda mi koupil ledovou čokoládu v Kubistické kavárně.
Byl to pěkný výlet :)

čtvrtek 14. července 2011

Učitelčiny nové šaty

S hrůzou jsem zjistila, že můj šatník zdaleka není vhodný pro roli učitelky. Termoprádlo, tričko s velrybou, sportovní věci a mikiny s kapucí. Jenomže já bych měla před tabulí vypadat trochu reprezentativně a taky bych se měla odlišit od studentů. Nějak tu hranici mezi námi stanovit musíme.
Dnes jsem objevila obchůdek, kde šijí jejich vlastní věci. Zajásala jsem, ráda kupuju české výrobky. Nabrala jsem si troje šaty a zmizela za závěsem.
Bohužel zrcadlo v kabince bylo moc malé a moc blízko, takže jsem musela vylézt ven a prohlídnout se v zrcadle v prodejně. Před zraky prodavačky. To by ještě šlo, byla docela milá a nehučela do mě.
Když jsem si ale oblékala druhý model (námořnické modré s výrazným výstřihem), do obchodu se nahrnuly dvě starší paní. Ptaly se po velikostech 54 a 58, z čehož jsem vytušila, že zřejmě zaplnily celý krámek. Proto jsem čekala, až odejdou. Ale nějak se k tomu neměly, a tak jsem vyšla k zrcadlu i před nimi.
Obě dámy okamžitě zaměřily svou pozornost na mě. Hlasitě vykřikly a začaly jásat, jak mi to sluší. Já jsem poulila oči na svůj obraz v zrcadle. Horní partie mám prostě vyvinuté příliš. Rozhodně příliš na tyhle šaty. Paní měly jiný názor: "Slečno, vypadáte úžasně! Ty si rozhodně musíte koupit! Slečno, vůbec neváhejte!"
Jo, přesně tohle jsem nechtěla, aby se stalo. Rozpačitě jsem se usmívala a sdělila jsem jim své obavy o přílišném zdůraznění hrudníku.
"Ale běžte, dyť je to pěkné, já kdybych takové měla... já bych se s tím ještě chlubila!" křičela paní velikosti 58. "Jasně, jasně, dneska se to nosí!" přizvukovala ta druhá. "A slečno, zkuste si tyhle, ty by vám mohly slušet taky," popadla jedna z nich figurínu a začala ji svlékat. Zmohla jsem se jenom na "eh". Prodavačka zmateně zírala na náhle nahou pannu.
Sotva jsem v kabince vyměnila jedny šaty za druhé, moje módní poradkyně už odhrnovaly závěs a cpaly se za mnou do kabiny. "Óóó, tyto vám taky sluší!" rozplývaly dámy, zjevně spokojené s výsledkem. Poté se začaly přít, které šaty byly na mně lepší. Venku začalo pršet a ony neměly deštníky. Dobrý důvod k tomu, abych se jim musela předvést v dalších dvou modelech. Navíc se rozvášnila i prodavačka a jala se sama s vervou figuríny svlékat.
Jak se prchá z obchodu před třemi ženami, které rozhodly za mě?
Nakonec jsem je ukecala na decentní hnědorůžové šatky pod kolena. Prsaté námořnické zůstaly k jejich zklamání na věšáku, ale argument, že v tom budu učit, zabral.
Můžete prosím někdo dojít ke mně a říct mi, jestli v tom opravdu můžu vylézt na ulici?

úterý 21. června 2011

Druhý školní den. Jedeme z kopce.

Na dnešní vyučování jsem se připravila o něco pečlivěji, protože jsem měla víc času a míň nervů. Strukturovaná osnova výkladu, ukázky, vtípky. Plánovala jsem nejlépe probrané osvícenství v dějinách. Budu důstojná, organizovaná, pevná v zásadách a decentně vtipná, říkala jsem si ráno u zrcadla.
Když jsem přišla do třídy, přes tabuli zplihle viselo promítací plátno. Studenti mě informovali, že zařízení je pokažené a že plátno nejde vytáhnout. Zamyslela jsem se, jak budu psát na tabuli. Netušila jsem, že problém se sám velice záhy vyřeší.
Zapsala jsem do třídní knihy a sdělila třídě, že dnes nás čeká úvod do osvícenství a rozbor ukázek. Třída se ptala po svých známkách z češtiny. Odpověděla jsem, že bohužel známky nemám, ale že je bývalá češtinářka určitě poslala třídnímu.
Z nesouhlasného mručení třídy vynikl jasný dívčí hlas, který kromě jiného řekl, že je to v prdeli.
Mé poučení o tom, že čeština je krásný jazyk, který naprosto není nutné prznit sprostými slovy, přerušil podivný zvuk. Promítací plátno se začalo vytrhávat z držáku. Rozpačitě jsem uchopila povlávající konec měkkého plastu. Vzápětí se plátno vyškublo úplně a zahalilo mě od hlavy až k patě. Bylo překvapivě těžké a mělo tendenci se srulovat. Byla jsem důstojnost sama. "Můžete mi někdo pomoct?" pravila jsem zpod plátna.
Naštěstí jsou v té třídě tři kluci a jeden se projevil jako skutečný muž činu. Přikolébal se ze zadní lavice a plátno ze mě sundal. Poté ho dokonce smotal a odnesl ke školníkovi.
Ptala jsem se, zda je v této škole běžné, že ze zdi padají na učitele pomůcky. Studenti se smáli, aspoň jsem tedy byla vtipná.
Minutu před zvoněním jsem zcela náhodně zjistila, že tato třída nemá ve čtvrtek jednu hodinu, jak mi bylo řečeno, ale hned dvě hodiny češtiny. Vedení zřejmě testuje, jak schopná agentka jsem a kolik informací si zjistím sama. Naštěstí jsem včera vymyslela hned dvě alternativní hodiny pro konec školního roku, takže ve čtvrtek uplatním oba svoje nápady.
Pokud na mě nespadne třeba lustr.

úterý 14. června 2011

Můj první školní den

Není to ani 24 hodin, co jsem měla telefonát z působiště, na kterém od září mám pracovat. Po 19 letech vzdělávání jsem konečně způsobilá sama vzdělávat.
Prý jestli bych nemohla už teď jít suplovat češtinu. Ani ne za 24 hodin jsem se tak ocitla za katedrou.
Můj příběh začal v 7.25 u výtahu, kde jsem čekala na zástupkyni, aby mi ukázala školu. Vtom mě obklopily tři učitelky a, tisknouce mi srdečně ruku, vítaly mě ve škole. Zdálo se mi to podezřelé, ale představila jsem se a opětovala slova radosti, že se poznáváme. Přesrdečná vřelost skončila v momentě, kdy učitelky zjistily, že nejsem očekávaná předsedkyně zkouškové komise. Ta opravdová předsedkyně, důstojná paní ve zralém věku, mezitím rozpačitě přešlapovala u vrátnice.
Pak jsem byla zavedena do kanceláře, kde jsem obdržela důležité klíče, například od výtahu. Potom mi ukázali kabinet a usadili na otáčecí židličku. Přede mě dali učebnice. Moje kariéra začala.
Když jsem vešla do třídy, zavládlo všeobecné zmatení. Představila jsem se. Jeden hoch mě požádal, zda bych nemohla své jméno napsat na tabuli. Napsala jsem se. Sdělila jsem jim, proč tam jsem a že se budeme vídat i od září. Jedna slečna se zašklebila, s tou se asi nebudeme mít rády. Zeptala jsem se, zda mají ke mně nějaký dotaz. Přihlásil se opět ten chlapec a zeptal se, kolik mi je let. Po mé odpovědi, že na to se muž ženy nikdy neptá, se přihlásila nějaká holčina a položila mi stejnou otázku.
Pak jsme zapsali do třídní knihy. Uf. Doufám, že jsem se podepsala do správné kolonky.
Pak jsme začali probírat. Klasicismus, který jsem si hodinu předtím nastudovala v kabinetě. Třída poslouchala. Ke konci hodiny z nich vypadlo, že na díla, která jsem v potu tváře představila, měli připravené referáty. Hm.
O přestávce na schodech jsem míjela slečnu, která křičela přes dvě patra na kamarádku: "Jdeš kouřit?" A shora odpověď: "Nejdu, vole, nemám co!"
Inu, úplně normální škola.
V další hodině se mě taky ptali na věk. A taky odkud jsem. Prý "pančelko, vy ale nejste z Brna, že? Vy mluvíte tak jinak." A potom: "Pančelko, vy z nás vůbec nejste nervózní!"
Tak to snad nějak doklepem. Snažili se mě ukecat na zpívání ("pančelko, budeme zpívat!") a na film. To jsem zamítla, ale slíbila jsem jim, že si budeme hodně povídat. Chudáci netuší, že o učivu. Každopádně jsem do toho spadla rovnýma nohama.