Druhý školní den. Jedeme z kopce.

Na dnešní vyučování jsem se připravila o něco pečlivěji, protože jsem měla víc času a míň nervů. Strukturovaná osnova výkladu, ukázky, vtípky. Plánovala jsem nejlépe probrané osvícenství v dějinách. Budu důstojná, organizovaná, pevná v zásadách a decentně vtipná, říkala jsem si ráno u zrcadla.
Když jsem přišla do třídy, přes tabuli zplihle viselo promítací plátno. Studenti mě informovali, že zařízení je pokažené a že plátno nejde vytáhnout. Zamyslela jsem se, jak budu psát na tabuli. Netušila jsem, že problém se sám velice záhy vyřeší.
Zapsala jsem do třídní knihy a sdělila třídě, že dnes nás čeká úvod do osvícenství a rozbor ukázek. Třída se ptala po svých známkách z češtiny. Odpověděla jsem, že bohužel známky nemám, ale že je bývalá češtinářka určitě poslala třídnímu.
Z nesouhlasného mručení třídy vynikl jasný dívčí hlas, který kromě jiného řekl, že je to v prdeli.
Mé poučení o tom, že čeština je krásný jazyk, který naprosto není nutné prznit sprostými slovy, přerušil podivný zvuk. Promítací plátno se začalo vytrhávat z držáku. Rozpačitě jsem uchopila povlávající konec měkkého plastu. Vzápětí se plátno vyškublo úplně a zahalilo mě od hlavy až k patě. Bylo překvapivě těžké a mělo tendenci se srulovat. Byla jsem důstojnost sama. "Můžete mi někdo pomoct?" pravila jsem zpod plátna.
Naštěstí jsou v té třídě tři kluci a jeden se projevil jako skutečný muž činu. Přikolébal se ze zadní lavice a plátno ze mě sundal. Poté ho dokonce smotal a odnesl ke školníkovi.
Ptala jsem se, zda je v této škole běžné, že ze zdi padají na učitele pomůcky. Studenti se smáli, aspoň jsem tedy byla vtipná.
Minutu před zvoněním jsem zcela náhodně zjistila, že tato třída nemá ve čtvrtek jednu hodinu, jak mi bylo řečeno, ale hned dvě hodiny češtiny. Vedení zřejmě testuje, jak schopná agentka jsem a kolik informací si zjistím sama. Naštěstí jsem včera vymyslela hned dvě alternativní hodiny pro konec školního roku, takže ve čtvrtek uplatním oba svoje nápady.
Pokud na mě nespadne třeba lustr.

Můj první školní den

Není to ani 24 hodin, co jsem měla telefonát z působiště, na kterém od září mám pracovat. Po 19 letech vzdělávání jsem konečně způsobilá sama vzdělávat.
Prý jestli bych nemohla už teď jít suplovat češtinu. Ani ne za 24 hodin jsem se tak ocitla za katedrou.
Můj příběh začal v 7.25 u výtahu, kde jsem čekala na zástupkyni, aby mi ukázala školu. Vtom mě obklopily tři učitelky a, tisknouce mi srdečně ruku, vítaly mě ve škole. Zdálo se mi to podezřelé, ale představila jsem se a opětovala slova radosti, že se poznáváme. Přesrdečná vřelost skončila v momentě, kdy učitelky zjistily, že nejsem očekávaná předsedkyně zkouškové komise. Ta opravdová předsedkyně, důstojná paní ve zralém věku, mezitím rozpačitě přešlapovala u vrátnice.
Pak jsem byla zavedena do kanceláře, kde jsem obdržela důležité klíče, například od výtahu. Potom mi ukázali kabinet a usadili na otáčecí židličku. Přede mě dali učebnice. Moje kariéra začala.
Když jsem vešla do třídy, zavládlo všeobecné zmatení. Představila jsem se. Jeden hoch mě požádal, zda bych nemohla své jméno napsat na tabuli. Napsala jsem se. Sdělila jsem jim, proč tam jsem a že se budeme vídat i od září. Jedna slečna se zašklebila, s tou se asi nebudeme mít rády. Zeptala jsem se, zda mají ke mně nějaký dotaz. Přihlásil se opět ten chlapec a zeptal se, kolik mi je let. Po mé odpovědi, že na to se muž ženy nikdy neptá, se přihlásila nějaká holčina a položila mi stejnou otázku.
Pak jsme zapsali do třídní knihy. Uf. Doufám, že jsem se podepsala do správné kolonky.
Pak jsme začali probírat. Klasicismus, který jsem si hodinu předtím nastudovala v kabinetě. Třída poslouchala. Ke konci hodiny z nich vypadlo, že na díla, která jsem v potu tváře představila, měli připravené referáty. Hm.
O přestávce na schodech jsem míjela slečnu, která křičela přes dvě patra na kamarádku: "Jdeš kouřit?" A shora odpověď: "Nejdu, vole, nemám co!"
Inu, úplně normální škola.
V další hodině se mě taky ptali na věk. A taky odkud jsem. Prý "pančelko, vy ale nejste z Brna, že? Vy mluvíte tak jinak." A potom: "Pančelko, vy z nás vůbec nejste nervózní!"
Tak to snad nějak doklepem. Snažili se mě ukecat na zpívání ("pančelko, budeme zpívat!") a na film. To jsem zamítla, ale slíbila jsem jim, že si budeme hodně povídat. Chudáci netuší, že o učivu. Každopádně jsem do toho spadla rovnýma nohama.