Do Prahy!

Vlivem okolností jsem ve středu už v osm ráno vyšla do pražských ulic, a mohla jsem se tak probouzet spolu s metropolí. Naplánovala jsem si procházku přes město. Dobrý den, dobrý den, dneska si to užijem.
Jsem ovšem klasik.
Suverénně jsem dojela metrem na Můstek, neboť mé první kroky měly vést na Staroměstské náměstí. Jenomže ejhle! Na stanici Můstek prostě chyběl východ. Cedule ukazovaly pouze přestup na zelené metro. Žádný exit, nic. Zmateně jsem prošla několika chodbovými tubusy. Lidský křeček v labyrintu. Po několika minutách jsem došla zpátky na nástupiště žlutého metra. Ovšem zvláště po pobytu v Bulharsku jsem na takové paranormální jevy zvyklá. Co se dá dělat, řekla jsem si a nastoupila na metro. Když není východ tady, jistě bude jinde.
A skutečně byl hned na další stanici. Vyhopkala jsem s úlevou z podzemí a celkem bez problémů jsem našla Staroměstské náměstí. Orloj odbíjel devět a sledovalo ho pouze několik japonských ranních ptáčat.
Ulice zely přibližnou prázdnotou. Obchůdky teprve otvíraly. Došla jsem na prázdný Karlův most bez malířů a prodejců cetek. Prohlídla jsem si sochy. (Nemůžu si pomoct, jsou prostě děsivé.) Pak jsem se prošla kolem Vltavy k Národnímu divadlu. Řeka zatím patřila kachnám, loďky spaly na březích a s trochou fantazie jsem nad vodou mohla pozorovat i romantickou ranní mlhu.
Pak se mi začalo chtít čurat. Není to příliš poetický důvod k návštěvě kavárny Slavie, ale co se dá dělat. Ostatně mě dost zklamala. Interiérem i službami. Nejen že kafe bylo hnusné, ale ani mi k němu nedali sladkost, darebáci, a na záchodě nebylo mýdlo. S vřelou vzpomínkou na Emu jsem si přečetla pražský Deník a pak byl čas jít na sraz s Peťou.
Ačkoliv poprvé jsem na Staroměstské náměstí došla bez problémů, podruhé ne a ne tam trefit. Co se občas děje s domy v Harrym Potterovi, to se děje velmi často v mém životě. Mizí, mění se na jiné domy, vynořují se na nečekaných místech. Hrají si se mnou.
Petra ovšem hře udělala rychlý konec; po čtvrtstoletí v Praze u ní nemá žádné nadpřirozeno šanci. Pak byla naše zábava ryze prozaická: jídlo, film, spánek a dnes exkurze na soud za Zdeňkem. Ono taky jaké procházky, když lilo jako z konve. Deštníky naplnily ulice divokou směsicí barev a sem tam někdo někomu zkoušel vypíchnout oko.
Než jsem odjela, Zdenda mi koupil ledovou čokoládu v Kubistické kavárně.
Byl to pěkný výlet :)

Učitelčiny nové šaty

S hrůzou jsem zjistila, že můj šatník zdaleka není vhodný pro roli učitelky. Termoprádlo, tričko s velrybou, sportovní věci a mikiny s kapucí. Jenomže já bych měla před tabulí vypadat trochu reprezentativně a taky bych se měla odlišit od studentů. Nějak tu hranici mezi námi stanovit musíme.
Dnes jsem objevila obchůdek, kde šijí jejich vlastní věci. Zajásala jsem, ráda kupuju české výrobky. Nabrala jsem si troje šaty a zmizela za závěsem.
Bohužel zrcadlo v kabince bylo moc malé a moc blízko, takže jsem musela vylézt ven a prohlídnout se v zrcadle v prodejně. Před zraky prodavačky. To by ještě šlo, byla docela milá a nehučela do mě.
Když jsem si ale oblékala druhý model (námořnické modré s výrazným výstřihem), do obchodu se nahrnuly dvě starší paní. Ptaly se po velikostech 54 a 58, z čehož jsem vytušila, že zřejmě zaplnily celý krámek. Proto jsem čekala, až odejdou. Ale nějak se k tomu neměly, a tak jsem vyšla k zrcadlu i před nimi.
Obě dámy okamžitě zaměřily svou pozornost na mě. Hlasitě vykřikly a začaly jásat, jak mi to sluší. Já jsem poulila oči na svůj obraz v zrcadle. Horní partie mám prostě vyvinuté příliš. Rozhodně příliš na tyhle šaty. Paní měly jiný názor: "Slečno, vypadáte úžasně! Ty si rozhodně musíte koupit! Slečno, vůbec neváhejte!"
Jo, přesně tohle jsem nechtěla, aby se stalo. Rozpačitě jsem se usmívala a sdělila jsem jim své obavy o přílišném zdůraznění hrudníku.
"Ale běžte, dyť je to pěkné, já kdybych takové měla... já bych se s tím ještě chlubila!" křičela paní velikosti 58. "Jasně, jasně, dneska se to nosí!" přizvukovala ta druhá. "A slečno, zkuste si tyhle, ty by vám mohly slušet taky," popadla jedna z nich figurínu a začala ji svlékat. Zmohla jsem se jenom na "eh". Prodavačka zmateně zírala na náhle nahou pannu.
Sotva jsem v kabince vyměnila jedny šaty za druhé, moje módní poradkyně už odhrnovaly závěs a cpaly se za mnou do kabiny. "Óóó, tyto vám taky sluší!" rozplývaly dámy, zjevně spokojené s výsledkem. Poté se začaly přít, které šaty byly na mně lepší. Venku začalo pršet a ony neměly deštníky. Dobrý důvod k tomu, abych se jim musela předvést v dalších dvou modelech. Navíc se rozvášnila i prodavačka a jala se sama s vervou figuríny svlékat.
Jak se prchá z obchodu před třemi ženami, které rozhodly za mě?
Nakonec jsem je ukecala na decentní hnědorůžové šatky pod kolena. Prsaté námořnické zůstaly k jejich zklamání na věšáku, ale argument, že v tom budu učit, zabral.
Můžete prosím někdo dojít ke mně a říct mi, jestli v tom opravdu můžu vylézt na ulici?