Na kafe do Vídně

Ve čtvrtek ráno jsem se probudila s pocitem, že přišel poslední den mého šťastného a bezstarostného existování. Že další den nastupuju do práce, kam budu chodit celý život, že skončila všechna dobrodružství a radosti. Prostě hotovo. Hyeny hodují.
"Pojedeme do Vídně," řekla Bára. "Obleč se a za půl hodiny vyrážíme."
Nakonec, proč ne. Zakončit pompézně velikou životní etapu poflakování.
Vyrazily jsme v poledne. Obědová pauza ve Znojmě a zápasení s GPSkou vzalo trochu času, takže na Mariahilferstrasse jsme parkovaly ve čtyři.
Aspoň už nebylo takové vedro. Prošly jsme celým městem. Kolem slavných muzejí, kolem Hofburgu a po dunajském nábřeží. U svatoštěpánského dómu jsme si daly obrovskou zmrzlinu a v jakési sterilní nóbl úřednické čtvrti jemně alkoholickou limonádu bacardi breezer.
K Belvederu nás dovedla mladá německá medička Doris. Mlela páté přes deváté, nevěděla, kde je Brno, myslela si, že čeština je podobná němčině, ale byla milá a ochotná. Dokonce nám pak pomohla najít tramvaj zpátky do centra a prý se budeme kamarádit přes facebook.
V devět byl čas na večeři. Turecká restaurace se tvářila přívětivě a Turci v ní ještě víc. Nakonec jsme se s jedním číšníkem i seznámili, jmenoval se velice originálně Alí.
Do Brna jsme dojely v půl dvanácté. Bára chtěla jet ještě do Bratislavy, ale myslím, že jedno city za den stačí.
PS: v práci jsme začali výletem celého pedagogického sboru na Vranov. Kolegyně se v autobuse řehtaly tak, že na nás řidič křičel, že jsme horší než puberťáci. Možná to tedy s tím koncem radostí a dobrodružství nebude tak horké :)

Literatura Tour

Už nevím, čí to byl nápad. Vyjet na Vysočinu do míst, kde se narodily, zemřely, tvořily a žily slavné osobnosti české literatury. Každopádně tento nápad došel realizace. Jedno auto, čtyři češtinářky, tři noci a spousta kilometrů.
Ze všeho nejvíc jsme mluvily, ale to je asi jasné. O literatuře, o mužích, o škole, o studiu, o homosexualitě, o studentech, o porodu, o kamarádech, o kamarádech našich kamarádů, o ekonomice, sexu, facebooku, politice, rodičích, výchově dětí, globálních problémech, rasismu, zdravotních problémech, Brně, Praze, Evropě a hvězdách šoubyznysu. O většině témat samozřejmě více než jednou.
Cestovaly jsme. Projely jsme desítkami malebných vesniček podivných jmen.
Petrkov, dědinka spojená s básníkem Bohuslavem Reynkem. Na dvoře před oprýskaným stavením skutečně běhaly kočky, ale bohužel se pro nás jeho poezie nestala jasnější.
Lipnice, kde ukrutně chlastal Jaroslav Hašek. Socha v nadživotní velikosti svádí k tomu, aby se po ní lezlo. Zajímalo by mě, kolik češtinářek už kamennému Haškovi sedělo na klíně. Průvodce v Haškově muzeu byl velmi mladý, velmi kontaktní a odemkl pro nás i jednu neveřejnou komůrku s harampádím. Škoda že nás Petra odtamtud tak hnala.
Dosud jsem netušila, kolik se na Vysočině nalézá Samotínů. Jeden z nich se pojí se jménem básníka Ladislava Fikara, ale když člověk neví, který to je, je to práce pro detektiva. První Samotín se skládal ze dvou opuštěných domků, ve druhém Samotíně jich bylo víc (včetně infopointu s internetem, wow). Ale pán, kterého jsme odlovily, vůbec nevěděl, která bije, a informoval nás pouze o tom, že "tady není vůbec nic". Do dalších Samotínů jsme už nejely.
Veselá byla cesta do Skutče, kde měl na náměstí stát bílý domeček, rodné místo Terézy Novákové. Ukázalo se, že to není Skuteč, ale Proseč, domeček že není bílý, ale oranžový, a že to není místo narození, ale úmrtí. To, že nebyl na náměstí, ale v odlehlé boční uličce, je už detail.
Jimramov, Litomyšl a Žďár byly nudně přehledné a nevyžadovaly žádnou detektivní intervenci. Dobrodružství nám přichystala bouře, která se přihnala, zatímco jsme nakupovaly večeři. Deštníky byly v autě, aby se jim nic nestalo, a auto ze stejného důvodu zaparkované u penzionu za městem. Prchaly jsme v sukních a na podpatcích, u toho na nás útočil letící odpadkový koš a za ním plachtící odpadky. Nějaká bystrá paní za námi křičela, že bude bouřka.
A ještě se musím zmínit o skromném stravování během celé cesty. "Dnes bych si dala jen lehký oběd, klidně by mi stačilo ke guláši šest, ne osm knedlíků," pravila Dáša před posledním společným jídlem a vystihla tím naši konzumační filosofii sestávající z nekonečné peripetie svačinek, kafíček, zákusků a chlapáckých porcí hlavních jídel.
Inu, pěkně jsme se měly. Fotky na rajčeti :)