Trochu jiný předvánoční stres

Zapálený adventní věnec, napečené cukroví, včas koupené dárky, vyměněná okna, uklizený byt, stromek a klid. To byly moje představy o Vánocích ještě do poloviny listopadu. Ach, jsem já to naivní děvče.
Celé se to zaseklo na výměně oken. Když se s námi měniči domluvili poprvé, nakupili jsme nábytek na hromadu, všecko, co šlo, jsme přikryli fólií a oblepili izolepou a čekali jsme. Navzdory plánům však pánové nedošli pravíce, že se k nám dostanou až za týden. Odlepili jsme tudíž kilometry izolepy a srulovali fólie nahoru na nábytek, kterýžto jsme se rozhodli ponechat na hromadě.
Za týden měniči došli. Bohužel došel také mráz. Teplota v bytě spadla o 15 stupňů, což znamenalo přibližně na nulu. Zkřehlými prsty jsme znova oblepovali nábytek. To nevadí, utěšovala jsem sebe i Štěpu, těch pár dnů nepohodlí nám za to stojí.
Okna byla vyměněna a na řadě byl zedník, který měl dojít za dva dny. Došel dřív, ale pouze proto, aby nám řekl, že nestíhá a že dojde za týden.
Odlepili jsme tudíž opět kilometry izolepy a srulovali fólie nahoru na nábytek, kterýžto jsme se rozhodli ponechat i nadále na hromadě. Navíc jsme umyli všecky podlahy a všecky rovné plochy, jelikož bylo všude na prst prachu. Teplota v bytě po třídenním topení na maximum stoupla zpět na krásných patnáct nad nulou. Venku patnáct pod. Místo čaje jsem si začala vařit coldrex. Koberec smotaný na záchodě počal oplétat pavučinou jakýsi pavouk a holubi si zvykli tulit se na balkoně k novým plastovým dveřím.
V neděli večer nám zedníci konečně potvrdili, že ráno dojdou a že jim práce bude trvat zhruba týden.
Začali jsme se balit, abychom se přestěhovali na Smetanku. A zase jsme balili byt. Do fólií, do izolepy, do kartonů. Advetní věnec, který jsem jako jedinou z položek prvního odstavce stihla zařídit, skončil pod fólií taky. Když jsem ve spěchu lezla ze sprchového koutu, který jsme vzápětí potřebovali zaskládat nábytkem, rozsekla jsem si těsně nad kolenem nohu o šuplíček na pračce.
Za mého vydatného klení a krve prosakující pyžamem jsme byt opět připravili na útok dělníků.
V pondělí jsem tam byla s nimi. Na střídačku jsem četla Markétu Lazarovou a jedla v koupelně mezi metrovou dracenou, zrcadlem, obrazem, pračkou a dvěma židlemi narvanými do sprchového koutu chleba s nutelou.
"Možná skončíme už ve středu," řeklo zednické kápo. "Jé, to by bylo výborné!" zaradovala jsem se a začala jsem v duchu počítat, kolik toho stihnu o víkendu uklidit a napéct.
"No ale stejně dojdeme ještě v pondělí," dodal chlápek.
"Jak to?" ptala jsem se zoufale.
"Přece vymalovat," odpověděl zedník a já jsem hluboce zalitovala, že jsem z ledničky před zafóliováním nevytáhla spolu s máslem a marmeládou taky vodku.

Dítě a pivo

Přicházím do třídy. Ve dveřích stojí dítě asi dvouleté a zírá na mě. Zastavím se a zírám na něj taky. Už se mi pár podivností stalo, už se mi zamkli ve třídě, schovali se na záchod i zpívali při mém příchodu. Dítě na mě ale ještě nikdo nenarafičil.
Za dítětem vykoukne studentka a popadne ho do náruče. "Pojď sem, Eliško," říká mu.
"Čí to je dítě?" ptám se studentů a začínám se cítit poněkud absurdně.
Jedna studentka se přihlásí. Normálně mívá hlídání, ale dnes babička nemohla a tatínek vydělává.
Zatímco píšu do třídní knihy, Eliška pobíhá v uličce mezi lavicemi, načež zakopne o čísi batoh a rozplácne se na zemi. Její matka startuje ze svého místa a bere si dítě na klín.
Rozdávám zadání ohlášené písemky. Třída se s huhláním sklání nad papíry. Elišce je divné, proč je takové ticho, a vydává se na obhlídku lavic a bordelu v nich uloženého. Koncentrace studentů silně pokulhává, dítě je zajímavější. A pak do ticha...
"Pivo!" pronese Eliška úplně zřetelně vysokým hláskem.
Třída vybuchne smíchy. "Pivo, pivo!" vykřikuje Eliška povzbuzena náhlým zájmem publika.
Jsem zmatená. Na fakultě nás neučili, co si ve třídě počít s matkou s dítětem, natož pak dožaduje-li se dítě alkoholu.
Vyberu proto písemky a ptám se studentky-matky, proč chce její dcera pivo, když ještě není ani zdaleka plnoletá. Studentka krčí rameny a odpovídá, že jí občas dají cucnout a že má asi chuť. Pravím, že by to možná zajímalo sociálku. Třída se směje. Eliška se usmívá také a potom začne pojídat pastelky.
Při představě, že bych v této atmosféře měla hovořit o skepticismu, epikureismu a stoicismu, se mi dělá mdlo. Pro dnešní den proto na filosofii rezignuji. Po několika marných pokusech diskutovat alespoň o aktuálním dění ve světě vzdávám i to a končím vyučování. Vedení školy je na veletrhu v Břeclavi, tak to snad nebude průšvih.
Třída i s dítětem rozjařeně odchází.
Tuším, že na pivo.

Hospitace

Šestá hodina, třeťák, občanka. Studenti se líně pozdvihali z lavic, abychom se pozdravili. Ještě když stáli, otevřely se dveře do třídy. Myslela jsem, že se vrací nějaký opozdilec z toalety, ale ejhle, byl to sám velký náčelník. Protáhl se dveřmi svíraje v ruce papír a tužku. Ztuhl mi úsměv.
"Jdete na hospitaci?" ptala jsem s tím ztuhlým úsměvem. Ředitel přikývl a usedl vzadu.
Na vratkých nohou jsem doškobrtala ke katedře a zapsala do třídnice.
"Kdo má dneska aktuality?" tázala jsem se nezvykle tiché třídy. Přihlásila se studentka Zuzana, naštěstí docela spolehlivá a suverénní slečna.
"Tak prosím," pobídla jsem ji.
"Jo, jo, já to ještě dočítám," odpověděla a šmejdila prstem po dotykovém telefonu. Žaludek mi poskočil v břiše. Snad nebude nepřipravená!
Sousedka do ní žduchla: "Vole, di, je tu ředitel," odečítala jsem jí ze rtů.
Zuzka vystřelila před třídu: "Takže, ééé, nejdražší... hm... ééé... milá paní učitelko, milá třído, připravila jsem si pro vás aktuality, ééé..."
Naštěstí pak nabrala dech. Já taky, asi po deseti minutách špagátových nohou a vyschlého hrdla. Zapomněla jsem sice klíč od počítače, tak jsem si půjčila ředitelův, a pak mi nešlo dostat se na internet, načež jsem si uvědomila, že jsem nezapojila kabel. A první část hodiny jsem měla pořád takový podivně ztuhlý obličej.
Ale třída byla skvělá. Když jsem rozdělovala referáty, mohli se přetrhnout, způsobně se hlásili, všichni dávali pozor a zapisovali si. Nikdo výjimečně nemobiloval pod lavicí, nikdo neluštil sudoku ani neměl sluchátka. Mlčeli, když měli mlčet, a mluvili, když měli mluvit.
Nakonec to dopadlo dobře. Náčelník byl spokojen. Já jsem byla poté, co jsem si cvakla rumu v kanclu tělocvikářek, také spokojena.
Ale teda jako řeknu vám... uf.

Čertovská Lužnice

Letos jsme se vydali s naší vodáckou partou prozkoumat další jihočeskou řeku. Kolegyně v práci mě varovala, že to vůbec neteče a že je tam moře komárů. Mávla jsem rukou, pohladila jsem si zálibně své bicepsíčky a zakoupila jsem jeden repelent. Samozřejmě takový, který neničí životní prostředí, vybírala jsem ho skoro dvacet minut. Teta, která se zabývá aromaterapií, mi navíc věnovala extrakt z levandule, prý to taky dost pomáhá.
Nuže.
Lužnice opravdu neteče, každodenních cca 13-18 kilometrů jsme si museli poctivě odpíchat pádlem do vody. Bicepsíčky nestíhaly a po dojezdu jsem si skoro vždycky musela dát šlofíka.
Repelent došel už třetí den. Sice neničil životní prostředí, ale nepomáhal ani na komáry, natož na hovada. Musím ovšem říct, že nefungoval ani Dejvův a Lenin extrémně agresivní Predátor. Levanduli ze mě komáři olizovali vyloženě s chutí. Když se mi vybryndala do příručního loďáčku s jídlem, mrskla jsem s ní do koše. Levandulové rohlíky jsme ovšem jedli další dva dny.
První dva dny ale přinesly i trochu adrenalinu. Hustě zarostlé koryto řeky plné stromů a keřů bylo místy tak úzké a tak zakroucené, že projet všemi těmi meandry bez cvaknutí vyžadovalo značné manévrovací schopnosti. Za tohle dávám Lužnici lajk a taky za krásnou přírodu.
Jezy byly vesměs nesjízdné, pomníčky u nich děsily hlavně nás háčky (rozuměj ženy). Zadáci (rozuměj muži) by je sem tam i sjeli, ale většinou háček svému zadákovi rozumně vysvětlil, že to není dobrý nápad (ty jsi fakt debil, lásko, jestli to chceš sjet, tak to teda di do prdele).
Co chybělo na vodě, to bohatě vynahradil zbytek našich aktivit. Zejména díky Ivoškovi jsme měli několik velmi kvalitních večírků, do kterých se nejdříve zpěvem, později řevem zapojily celé kempy. Značný podíl na zábavě nesl i čert, jehož spotřeba šla do litrů. Byl to bohužel právě čert, který překazil mé romantické plány na první noc ve stanu se Štěpou. Sice jsme souznili, ale poněkud v jiných aktivitách než tulení. Nu, aspoň máme historku.
Poslední den přinesl nečekané nepříjemnosti. Buď to bylo z jídla, nebo nějaký bacil, každopádně polovina naší výpravy utrpěla akutní zažívací potíže. Patřila jsem k té šťastné zdravé polovině, a tak jsem si dala ke snídani nanuk a langoš.
Co je důležité říct: nálada týmu nikdy ani na chvilku neklesla. Když byla bouřka, když jsme zmokli na vodě, když se někteří cvakli, když někteří zvraceli a jiní seděli na záchodě... pořád byla sranda.
Palec nahoru
Leni za to, že každým rokem líp zvládá spaní ve stanu.
Dejvovi za šaolinského mnicha, za seslání orgasmu na celý kemp a za vyhnání komárů alespoň na jeden večer.
Emě, Ivošovi a Leni za netvrdnoucí játra a nekonečnou chuť pařit.
Pavlínce za plnou lékárničku a za úžasnou královnu Alžbětu.
Hanesovi za to, že to nevzdal, i když měl od královny Alžběty stále spíše mínusové body.
Pucíkovi za to, že je pořád náš Chuck, forever and ever.
Vyškyně za to, že mě neztratila v Soběslavi po cestě z Teska.
Pekařovi a Rybce za to, že to po prvním třikrát mokrém dni nevzdali.
A mně a Štěpovi za to, že jsme tu první noc přežili a že ani během ní nás nepřešla dobrá nálada.
Za rok na Hron!

Předprázdninové šílení

Slibuju na svou čest, jak dovedu nejlépe, že příští rok budu drsná, drsná, drsná! Slibuju, že budu přísná a budu dávat pětky za nedonesené úkoly, neodevzdané eseje, za zapomenuté aktuality, budu trvat na termínech s přesností na minutu a nezlomí mě naprosto nic!
Konec školního roku přinesl šílení na obě strany. Vyučující šílí z nedodělaných věcí, studenti šílí z toho, že mají něco dodělávat. Obě strany proklínají krátkost školního roku a slibují hory doly. Studenti, že se polepší, učitelé, že ustupují tentokrát ale už opravdu naposled.
Na poslední chvíli všichni všechny dozkušují. Interní telefony zvoní jak o závod.
Dnes během jediné přestávky se stihlo odehrát následující:
11.35 zvoní
11.36 doběhneme s kolegyní z výuky
11.36 stojí u našeho kabinetu studenti
11.37 začínám zkoušet, kolegyně komusi půjčuje jakési knihy
11.38 klepe na dveře studentka, která přinesla slohovku pro třetí kolegyni. Slohovku přebíráme my, dotyčná kolegyně dnes není ve škole.
11.38-11.39 pátrám ve znalostech studentky, co je to Mohamed, synagoga a Buddha.
11.40 přijdou další dvě slohovky. Kolegyně dopůjčovala knihy a telefonuje s vedením o tom, že její student má nějaký průšvih.
11.41 dojde student a dožaduje se odrecitování své básničky. Říkáme mu, že kolegyně, které má recitovat, tu dnes není.
11.42 vysvětluju zmatené studentce rozdíl mezi Mohamedem a Alláhem a u toho přebírám další dvě slohovky.
11.43 uděluji studentce čtverku a vyjadřuji naději, že se snad nepotkáme u maturity. Kolegyně zuří kvůli průšvihu svého studenta a ulevuje si tím, že zběsile uzavírá známky. Jeden student mi dojde oznámit, že v polovině mé hodiny bude muset odejít.
11.44 vyprovázím všechny z kabinetu a klopím do sebe jogurt.
11.45 zvoní a vybíháme z kabinetu. Po cestě míjíme dveře tělocvikářek, kde se během přestávky objevil následující ceník:
položení dotazu: 10,-
položení blbého dotazu: 100,-
Dochází mi, že přes všechny své sliby sobě samé některé věci prostě nezměním a že tohle šílení tady zřejmě bude pokaždé znova. Plyne z toho jediné. Musíme si do kabinetu pořídit pořádnou flašku rumu.

Jak jsem zmagořila

Zdálo se to nekonečné, ale po skoro dvaceti letech skončil oficiálně můj proces vzdělávání. Včera jsem odstátnicovala a už nikdy nechci ani vidět žádné staročeské deklinace, legendy o svatých Kateřinách ani kostnickou školu receptivní estetiky.
O existenci posledního jmenovaného jsem se mimochodem dozvěděla až včera na chodbě, kde se nás, zápasníků o titul, sešlo ke čtyřiceti. Startovali jsme v půl deváté, končili jsme před třetí odpoledne. Přes šest hodin stresu a nekonečného čekání mě naprosto odrovnalo.
Z naší petičlenné skupinky šla ke státnicím jedna slečna podruhé a jedna slečna už potřetí, tedy naposled. Celá chodba průběžně poplakávala. Zároveň všichni mluvili o tom, na co se jich komise nesmí nebo musí zeptat. V rámci těchto hovorů jsem se dozvěděla o oné kostnické škole. Zaplavila mě panika, protože stejně jako o některých dalších pojmech jsem v životě neslyšela.
Na řadu jsem šla ve čtvrt na dvě. Posadila jsem se proti komisi. Vytáhla jsem si papírový kapesníček a čekala na osud. Nebudu napínat, kostnická škola se nekonala. První otázka byla vývoj časů v češtině, poté obohacování slovní zásoby. Nic lepšího mě nemohlo potkat. Začala jsem chrlit koncovky všech těch aoristů a imperfekt, pak jsem krátce pohovořila o kalkování včetně sémantického, a i když jsem v dalších otázkách už nebyla tak suverénní, komise se tvářila spokojeně.
Nejlepší ovšem byla poslední otázka. Totiž...
V pátek na kolaudaci se mi Dejv svěřil, že se ho u jeho státnic jeden učitel, který měl být i v mé komisi, ptal na Miroslava Červenku (téměř současný literární teoretik). "Kdo to je a co napsal?" ptala jsem se Dejva u vína a byla jsem poučena, že patří do druhé vlny českého strukturalismu a že napsal Dějiny českého volného verše.
"Tak, kolegyně," pravil tento vyučující, "poslední otázka je, co víte o Miroslavu Červenkovi."
Chtělo se mi hrozně smát. Dejve, díky.
"Miroslav Červenka," usmívala jsem na komisi, "patří do druhé vlny českého strukturalismu a napsal Dějiny českého volného verše."
Inu, dopadlo to. Pravdou je, že hodinové čekání na výsledky bylo hrozné. Komise vpravo od nás vyhodila tři z pěti, vlevo dva ze stejného počtu. To člověku moc nepřidá, takže když nám naše komise řekla, že nám to všem dali, začaly jsme jako jeden muž, respektive jako jedna žena vzlykat.
Zhruba za dvě hodiny odezněl šok a mně začalo docházet, kolik možností se teď v mém životě otvírá. Čtení normálních knih. Sledování seriálů. Chození do kina. Procházkování. Povalování v parku, kafíčkování, vínečkování, výletování...
Není ten život krásný? :)

Trochu nechutný příspěvek

Nikdy bych netušila, jak taková maturita může být pro učitele vyčerpávající. Jeden by řekl, že stačí prostě sedět a poslouchat, co ze studenta vypadne. To se podařilo z mých dvanácti zkoušek pouze v jednom případě, kdy dobrá otázka sedla šikovné slečně. Jinak ovšem...
"Paní učitelko, jestli si vytáhnu filosofii, tak se rozbrečím a končím," pravila jedna studentka těsně předtím, než si filosofii opravdu vylosovala. Myslím, že je průsvitná ještě dneska, ale zvládly jsme to.
Dvě studentky u mě maturovaly poté, co obdržely pětku z biologie. Obě byly úplně vykolejené a považuji za svůj pedagogický úspěch, že jsem z nich dostala aspoň něco a že se během zkoušení nesesypaly.
Emoční vypětí a stres ovšem způsobily, že jsem se tak trochu sesypala já. Po prvním dni maturit mi vyletěla teplota a tělo přestalo normálně fungovat. K večeři jsem si dala meloun s tím, že takové vodnaté cosi mi nemůže ublížit. Když jsem se v noci potácela ze záchodu do postele, měla jsem už jiný názor. Vtipná byla scénka z cesty do práce, kdy se se mnou rozloučil zbytek melounu a spousta žaludečních šťáv. Představte si slečnu v šatičkách, na podpatcích, v saku a s kabelkou, jak v půl deváté ráno zvrací v centru Brna...
Druhý den maturit naštěstí proběhl lépe, možná taky proto, že jsem snížila nároky a mým hlavním cílem bylo přežít (a nepoblinkat předsedkyni maturitní komise).
Když jsem odcházela z práce, jeden student mě upozornil, že vypadám dost špatně. Následně se konverzačním tónem otázal, zda nejsem těhotná. (NE, nejsem.) Neměla jsem sílu mu vynadat, ale učiním tak při nejbližší možné příležitosti.
Každopádně už chápu, proč některé kolegyně maturují zásadně zdrogované lexaurinem.

Po sedmi letech, skoro na den přesně,

jdu zítra k maturitě. Tentokrát ovšem usednu na druhé straně stolu.
Vzhledem k mé současné intenzivní přípravě na státnice jsem se maturitou příliš nestresovala. Tedy do minulého pátku, kdy mi jeden student poslal seznam maturitních témat s dotazem, zda to jsou letošní otázky. Orosilo se mi čelo a krůpěje potu stírám doteď. Fakt, že někdo shání témata (která probíráme od září) šest dní před zkouškou, mě věru neuklidnil.
Jedna věc je lovit ze své paměti znalosti za pomoci učitele. Druhá věc je lovit znalosti z paměti vyplesklého studenta. Po roce před tabulí jsem se sice hodně naučila, ale pořád toho hodně nevím. Jaká je strategie vedoucí k důstojnému přestání situace?
Kamarádka a kolegyně Petra mi právě píše, že jde k maturitám s husitskou písní na rtech. V Praze mají holt jiné možnosti. Přemýšlím, kde do rána seženu sudlici.
Kromě toho jsem si dnes neprozřetelně koupila čokoládové oplatky. Ze stresu jsem odpoledne zežvýkala celý balíček a teď trpím paranoiou, že se zítra nevlezu do šatů.
Abych se vynořila z chmurných úvah, zanořila jsem se do vany. Tam mě však napadla myšlenka nejhorší. Zatímco před sedmi lety jsem měla poměrně velkou šanci, že nepadnou témata, která jsem nechtěla a(nebo) neuměla, teď je tento scénář zhola nemožný, neboť mě nečeká maturita jedna, ale dvanáct.
Nu, jdu si opakovat ekonomiku.

Když vedení není ve škole,

mají učitelky pré. Nebo o tom aspoň fantazírují.

Dnes a zítra máme školení (ano, na státní svátek výměnou za příští pondělí). Byla jsem pověřena dojít zítra do školy na půl osmé, vpustit ostatní kolegyně do budovy, pak je zas vypustit a zamknout. Budu tak mít přístup ke všem klíčům na škole.

"Poslyš," naklonila jsem se ke kolegyni, "zítra budu mít klíče od vrátnice a škola bude úplně prázdná."
Kolegyni se rozzářily oči. Jsme totiž naladěné na stejnou vlnu.
"Budeme házet pytlíky s vodou z oken!" vykřikla nadšeně.
"Nebo si můžeme zahrát hoňku na chodbách!" navrhla jsem já.
"Můžeme dojít v minisukni a tričku na ramínkách!" rozvíjela své tajné fantazie ona.
"A můžeme hrát na schovku v prázdných třídách a čmárat po tabulích," nabízela jsem další alternativy uličnictví.

Chvilku jsme se obě zasnily. Když jsme ale po školení odcházely domů, přísahala bych, že si mumlala něco o tom, že aspoň jeden pytlíček si hodí.
Nemohu zůstat pozadu. Jdu do skříně najít tričko na ramínka.

Jak jsem potkala dareby

Další věc, co nás nikdo neučil. Jak ve třídě zvládat zuřivost vyvolanou studenty.

To si takhle učím v pátek čtvrtou hodinu, mluvíme o masmédiích, pouštíme si a rozebíráme reklamy a zpravodajství. A tu ejhle, dvě slečny v zadní lavici hrají v karty. Učitelčina ješitnost je raněna. Ona se tu snaží, seč jí síly stačí, celá zpocená pobíhá mezi počítačem a tabulí, snaží se být vtipná, věcná, jít od konkrétního k obecnému, učit zábavnou formou, komunikovat s žáky a tak dále, a oni, uličníci, hrají docela obyčejné prší.

Cítila jsem v ten moment velmi intenzivní touhu začít hystericky ječet. Zároveň jsem v duchu viděla samu sebe, jak bych u toho byla směšná. Taky jsem si vzpomněla na Pucíka, jak pokaždé s chutí paroduje svou češtinářku, kterou přivedl do podobného nepříčetného stavu. Považuje to za svůj životní úspěch.

Cítila jsem, jak vztek deformuje můj obličej. Sice jsem nezačala ječet, ale začala jsem funět. Mrskla jsem vztekle křídou na stůl a pronesla jsem několik vět, o kterých jsem doufala, že budou chladně břitké a uvrhnou provinilé studentky do hlubokého studu. Upozornila jsem je, že jsem silně vytočená a že mám chuť je vykostit. Tento stav trval asi tři minuty. Mám z toho, jak vidno, hluboký zážitek.

Podobný stav, i když méně intenzivní, zato déle trvající, jsem prožívala dneska při kontrole seminárních prací. Přibližně jedna třetina byla stažena z internetu. Snažím se nemyslet na to, jaké mínění mají zřejmě studenti o mé inteligenci, když si troufnou poslat mi na mail opsanou práci.

Snažím se neztrácet pedagogický optimismus nutný k výkonu tohoto povolání. Zatím to jde, ale bojím se, aby ze mě za pár let nebyl třeba alkoholik.

Když praskne potrubí

Dnes ráno v 7.48 se rozezněl náš školní rozhlas a vyzval všechny přítomné učitele, aby se okamžitě dostavili do kabinetu zástupkyně ředitele.
Vyklusala jsem dvě patra a stanula na místě určeném. Postupně dobíhaly zadýchané kolegyně. Zástupkyně nás s nervózním výrazem pozvala dovnitř, aby nám následně sdělila, že v ulici prasklo potrubí a škola je bez vody.
"Co budeme pít?" ptala se matikářka. "Spíš čím budeme splachovat," pravila truchlivě zástupkyně, načež do pracovny vběhl ředitel: "Dobrá zpráva! Od osmi do jedenácti poteče alespoň teplá voda!"
Vtom zazvonil telefon. Zástupkyně ho zvedla a pak položila s výrazem ještě truchlivějším: "Špatná zpráva. Od osmi do jedenácti teplá voda nepoteče."
"A poteče studená?" ptal se ředitel zmateně, načež mu zástupkyně sdělila, že nepoteče žádná.
"Návrhy na náhradní program?" tázal se šéf.
"Půjdeme sáňkovat!" vykřikla učitelka psychologie zapáleně. Několik tváří se rozjasnilo.
"Ve škole nejsou jediné sáně," konstatovala suše chemikářka. Nadšení opadlo.
"Půjdeme do muzea," přispěla jsem se svou trošku nudnou troškou do mlýna já.
"Kdo to bude platit?" namítla metodička prevence.
"Uděláme nácvik evakuace při poplachu a pak studenty pustíme domů," navrhla tělocvikářka.
Řediteli se rozzářily oči a řekl, že je to výborný nápad. Pak se otázal, zda víme, jak to má probíhat, načež nás poučil, že kromě evakuace studentů zajistíme také evakuaci třídní knihy. Bylo rozhodnuto. Jednu hodinu odučíme a druhou hodinu se budeme evakuovat. Ještě nás zaúkoloval vysvětlit studentům krizové používání toalet a rozešli jsme se do tříd.
Studenti byli v podstatě už napůl evakuovaní. Měla jsem co dělat, abych je přiměla sundat si kabáty a nachystat si pomůcky na hodinu. A to mě ještě čekal úkol nejtěžší.
"Poslyšte," pravila jsem s pohledem upřeným k zemi, "toaletní papír nehažte do záchodu, ale do koše." Dvacet patnáctiletých obličejů se začalo pochechtávat.
"Jenom papír použitý jinak než při malé straně do koše házet nemusíte," dodala jsem celá rudá.
"Učitelé to potom budou uklízet?" ptal se jeden klučina. Přikývla jsem.
"A víte, který záchod bude uklízet pančelka Kudrnová? My bysme tam udělali frontu," pokračoval. Třída vybuchla smíchem. Chudák kolegyně Kudrnová.

Nebudu napínat. Nakonec jsme se všichni evakuovali úspěšně. Zaměstnanci, studenti i třídní knihy.
Takové pátky bych si nechala líbit častěji.

Osvěta

"Co je zítra za den?" ptám se se dnes studentů.
"Úterý," odpovídají nechápavě.
"A co ještě?" ptám se dál. A v každé třídě se najde někdo, kdo vykřikne:
"Valentýn!"
"Výborně," pravím a táži se dále:
"Kdo z vás bude Valentýna slavit?"
Studenti již znalí názorů své oblíbené občankářky klopí oči do stolu nebo vrtí hlavičkami.
"Nikdo? Výborně!" hřímám na třídu, "protože my slavíme svátek lásky kdy?"
"Prvního máje," volají děti a šťastně se na sebe usmíváme.
V jedné třídě ovšem...
"Kdo z vás bude Valentýna slavit?" ptám se třídy.
"Já," omluvně pokrčí rameny jeden student a vrhne významný pohled na svou spolusedící. Od podzimu spolu randí.
"Cože? Slavte prvního máje, aspoň se nenachladíte na mezi!" argumentuju racionálně.
"Vidíš," vydechne ulehčeně student, "žádný Valentýn! Nic nebude!"
Studentka na mě vrhá otrávený pohled typu to-je-vaše-vina-a-já-jsem-se-tak-těšila.
Jsem to ale ošklivý kazi.uk! :D

Fenomén L. S.

Filosofie se ukázala být tou nejobtížnější oblastí k přednášení. Studenti chápou, že se mají učit, jak funguje stát, EU, právo a tak dále. Naprosto ale nechápou, proč mají nahlížet do hlav potroublých chlápků, kteří blábolí o podstatě, bytí, ideách a podobně. Můj beruškový hrnek se stal nejdůležitější pomůckou ve vyučování. Když řeknu "podívejte se na tenhle hrnek, co vidíte?", studenti se začínají rezignovaně usmívat. Už vědí, že odpověď "hrnek" je zrádná. Neboť jak máme jistotu, že ten hrnek existuje, že ano, že je skutečně červený, že jej můžeme doopravdy poznat a tak dále.
Pominuly příjemné podzimní chvíle s antikou a středověkem a začalo ponořování do moderní filosofie. S každou hodinou jsem víc a víc zpocená. Na druhou stranu konečně jsem některé věci pochopila.
Dnes byla na programu fenomenologie.
"Zavřete oči a představte si modrou barvu," pravila jsem. Studenti oči poslušně zavřeli. "Zkuste tu modrou ve své mysli zesvětlovat až na samou hranici modré, do momentu, kdy přestane být modrou." Viděla jsem, jak některým cuká ve tváři. Jedna slečna vykřikla, že se jí z toho stala bílá.
"Teď tu modř ztmavte tak moc, jak to je jenom možné," pokračovala jsem. "To, co vám zůstalo mezi těmi hranicemi, je fenomén modré barvy."
Připadá vám to jako hloupost?
Jenomže já jsem dneska potkala člověka, co vnímá svět jako fenomény, bez zbytečných a zavádějících detailů. Nevěříte?
Byla jsem na obědě s Dejvem.
Mám vlasy zkrácené asi o patnáct centimetrů.
Ničeho si nevšiml.
A pak že nikdo nedokáže vnímat svět opravdu ryze fenomenologicky.

Pololetí

Ani jsem se nenadála a mám za sebou první školní půlrok jako slečna učitelka. Nestačím se divit, jak ten čas letí.
Naučila jsem se základní pedagogické dovednosti (zařvat, bušit do stolu, pouštět filmy, když mám učení plné zuby, stihnout se vyčurat a najíst během tří minut, udělovat studentům pětky, šulit zápisy do třídní knihy atd.).
Taky mám za sebou první zapomenutí na hodinu ("Pančelko, vy ste na nás zapomněla! Už se máme dvacet minut učit!"), na svou obranu musím říct, že jsem si v návalu povinností prostě spletla úterní a čtvrteční rozvrh.
Nejhorší bylo udílení známek, rozhodování o neklasifikaci a hlavně dozkušování na poslední chvíli, ze kterého mi šla hlava kolem.
Na dnešní pedagogické poradě byla sranda - tedy já jsem si to užívala, protože nemám třídu a jsem ušetřena toho všeho sčítání omluvených a neomluvených hodin, počítání průměrných známek na žáka, navrhování kázeňských opatření a dalších radostí života třídního.
Druhé pololetí bude asi ještě kratší než první, v květnu jdeme já a mých čtrnáct miláčků maturantů ke zkoušce dospělosti. Dnes mi na otázku, co je to Člověk v tísni, řekli, že to je člověk, který nemá žádné kamarády. Občas zoufám a pilně si ukládám do paměti, na co všecko se jich nesmím u maturity zeptat.
Každopádně dnes jsem při výuce ve Wagnerově hudbě objevila Nietzschovu filosofii. Je krásné, když učitel nadchne sám sebe :))

Oslavy

nového roku přinesly několik situací, které se zdály býti krizovými, leč všecky byly zdárně překonány. Tak například došlo pivo. Když nám Dejv tuto skutečnost oznamoval, z tváře mu snad poprvé zmizel úsměv a... zdálo se mi to, nebo se mu opravdu v očích leskly slzy?
Ale Pekař se zachoval jako muž činu, odložil svůj nedopitý půllitr, dvě hodiny důkladně pojídal a pak, zcela střízliv, se vydal vstříc nočnímu dobrodružství shánět novou bečku. Nemusím snad dodávat, že uspěl.
Uprostřed druhé noci si Leňa s otázkou "Víte, kam zmizely poslední čtyři deci vodky?" významně poklepala na bříško a my pochopili, že další katastrofa je na světě. Ale odněkud se vyčarovala láhev whisky a svět byl opět krásný.
Abychom přelomovou půlnoc zvládli bez problémů, zorganizovali jsme večer před Silvestrem se zodpovědností nám vlastní kompletní nácvik posledního večera roku. Sestával z odpočítávání zbývajících vteřin, z odpalu dvou rachejtlí a otevření a vypití jedné či dvou láhví šampusu. Když jsme generálku zvládli, všechny obavy z finálního selhání zmizely.
Část týmu se během celého pobytu věnovala výuce střelby pro případ, že by nás snad někdo přepadl. V závěrečné zkoušce všichni zúčastnění uspěli, když kompletně rozstříleli velkou sádrovou sovu přivázanou s roubíkem a páskou přes oči ke klacku.
Oslavu skutečného Silvestra korunovaly steaky připravované týmem JiPek na ohništi za chatou. Za mírného sněžení a zvuků mé navlhlé kytary dostalo se našim žaludkům skutečného potěšení. Díky tmě ani nebyla vidět (ne)propečenost masa, i když si pořád myslím, že to, co z něj teklo, nebyla šťáva, ale krev.
Další krizové situace nejsou způsobilé ke zveřejňování, ale jelikož jsme všecko přežili, považuji to za znamení, že tento rok přežijem taky.
Tak šťastný nový!