Pololetí

Ani jsem se nenadála a mám za sebou první školní půlrok jako slečna učitelka. Nestačím se divit, jak ten čas letí.
Naučila jsem se základní pedagogické dovednosti (zařvat, bušit do stolu, pouštět filmy, když mám učení plné zuby, stihnout se vyčurat a najíst během tří minut, udělovat studentům pětky, šulit zápisy do třídní knihy atd.).
Taky mám za sebou první zapomenutí na hodinu ("Pančelko, vy ste na nás zapomněla! Už se máme dvacet minut učit!"), na svou obranu musím říct, že jsem si v návalu povinností prostě spletla úterní a čtvrteční rozvrh.
Nejhorší bylo udílení známek, rozhodování o neklasifikaci a hlavně dozkušování na poslední chvíli, ze kterého mi šla hlava kolem.
Na dnešní pedagogické poradě byla sranda - tedy já jsem si to užívala, protože nemám třídu a jsem ušetřena toho všeho sčítání omluvených a neomluvených hodin, počítání průměrných známek na žáka, navrhování kázeňských opatření a dalších radostí života třídního.
Druhé pololetí bude asi ještě kratší než první, v květnu jdeme já a mých čtrnáct miláčků maturantů ke zkoušce dospělosti. Dnes mi na otázku, co je to Člověk v tísni, řekli, že to je člověk, který nemá žádné kamarády. Občas zoufám a pilně si ukládám do paměti, na co všecko se jich nesmím u maturity zeptat.
Každopádně dnes jsem při výuce ve Wagnerově hudbě objevila Nietzschovu filosofii. Je krásné, když učitel nadchne sám sebe :))

Oslavy

nového roku přinesly několik situací, které se zdály býti krizovými, leč všecky byly zdárně překonány. Tak například došlo pivo. Když nám Dejv tuto skutečnost oznamoval, z tváře mu snad poprvé zmizel úsměv a... zdálo se mi to, nebo se mu opravdu v očích leskly slzy?
Ale Pekař se zachoval jako muž činu, odložil svůj nedopitý půllitr, dvě hodiny důkladně pojídal a pak, zcela střízliv, se vydal vstříc nočnímu dobrodružství shánět novou bečku. Nemusím snad dodávat, že uspěl.
Uprostřed druhé noci si Leňa s otázkou "Víte, kam zmizely poslední čtyři deci vodky?" významně poklepala na bříško a my pochopili, že další katastrofa je na světě. Ale odněkud se vyčarovala láhev whisky a svět byl opět krásný.
Abychom přelomovou půlnoc zvládli bez problémů, zorganizovali jsme večer před Silvestrem se zodpovědností nám vlastní kompletní nácvik posledního večera roku. Sestával z odpočítávání zbývajících vteřin, z odpalu dvou rachejtlí a otevření a vypití jedné či dvou láhví šampusu. Když jsme generálku zvládli, všechny obavy z finálního selhání zmizely.
Část týmu se během celého pobytu věnovala výuce střelby pro případ, že by nás snad někdo přepadl. V závěrečné zkoušce všichni zúčastnění uspěli, když kompletně rozstříleli velkou sádrovou sovu přivázanou s roubíkem a páskou přes oči ke klacku.
Oslavu skutečného Silvestra korunovaly steaky připravované týmem JiPek na ohništi za chatou. Za mírného sněžení a zvuků mé navlhlé kytary dostalo se našim žaludkům skutečného potěšení. Díky tmě ani nebyla vidět (ne)propečenost masa, i když si pořád myslím, že to, co z něj teklo, nebyla šťáva, ale krev.
Další krizové situace nejsou způsobilé ke zveřejňování, ale jelikož jsme všecko přežili, považuji to za znamení, že tento rok přežijem taky.
Tak šťastný nový!