Když praskne potrubí

Dnes ráno v 7.48 se rozezněl náš školní rozhlas a vyzval všechny přítomné učitele, aby se okamžitě dostavili do kabinetu zástupkyně ředitele.
Vyklusala jsem dvě patra a stanula na místě určeném. Postupně dobíhaly zadýchané kolegyně. Zástupkyně nás s nervózním výrazem pozvala dovnitř, aby nám následně sdělila, že v ulici prasklo potrubí a škola je bez vody.
"Co budeme pít?" ptala se matikářka. "Spíš čím budeme splachovat," pravila truchlivě zástupkyně, načež do pracovny vběhl ředitel: "Dobrá zpráva! Od osmi do jedenácti poteče alespoň teplá voda!"
Vtom zazvonil telefon. Zástupkyně ho zvedla a pak položila s výrazem ještě truchlivějším: "Špatná zpráva. Od osmi do jedenácti teplá voda nepoteče."
"A poteče studená?" ptal se ředitel zmateně, načež mu zástupkyně sdělila, že nepoteče žádná.
"Návrhy na náhradní program?" tázal se šéf.
"Půjdeme sáňkovat!" vykřikla učitelka psychologie zapáleně. Několik tváří se rozjasnilo.
"Ve škole nejsou jediné sáně," konstatovala suše chemikářka. Nadšení opadlo.
"Půjdeme do muzea," přispěla jsem se svou trošku nudnou troškou do mlýna já.
"Kdo to bude platit?" namítla metodička prevence.
"Uděláme nácvik evakuace při poplachu a pak studenty pustíme domů," navrhla tělocvikářka.
Řediteli se rozzářily oči a řekl, že je to výborný nápad. Pak se otázal, zda víme, jak to má probíhat, načež nás poučil, že kromě evakuace studentů zajistíme také evakuaci třídní knihy. Bylo rozhodnuto. Jednu hodinu odučíme a druhou hodinu se budeme evakuovat. Ještě nás zaúkoloval vysvětlit studentům krizové používání toalet a rozešli jsme se do tříd.
Studenti byli v podstatě už napůl evakuovaní. Měla jsem co dělat, abych je přiměla sundat si kabáty a nachystat si pomůcky na hodinu. A to mě ještě čekal úkol nejtěžší.
"Poslyšte," pravila jsem s pohledem upřeným k zemi, "toaletní papír nehažte do záchodu, ale do koše." Dvacet patnáctiletých obličejů se začalo pochechtávat.
"Jenom papír použitý jinak než při malé straně do koše házet nemusíte," dodala jsem celá rudá.
"Učitelé to potom budou uklízet?" ptal se jeden klučina. Přikývla jsem.
"A víte, který záchod bude uklízet pančelka Kudrnová? My bysme tam udělali frontu," pokračoval. Třída vybuchla smíchem. Chudák kolegyně Kudrnová.

Nebudu napínat. Nakonec jsme se všichni evakuovali úspěšně. Zaměstnanci, studenti i třídní knihy.
Takové pátky bych si nechala líbit častěji.

Osvěta

"Co je zítra za den?" ptám se se dnes studentů.
"Úterý," odpovídají nechápavě.
"A co ještě?" ptám se dál. A v každé třídě se najde někdo, kdo vykřikne:
"Valentýn!"
"Výborně," pravím a táži se dále:
"Kdo z vás bude Valentýna slavit?"
Studenti již znalí názorů své oblíbené občankářky klopí oči do stolu nebo vrtí hlavičkami.
"Nikdo? Výborně!" hřímám na třídu, "protože my slavíme svátek lásky kdy?"
"Prvního máje," volají děti a šťastně se na sebe usmíváme.
V jedné třídě ovšem...
"Kdo z vás bude Valentýna slavit?" ptám se třídy.
"Já," omluvně pokrčí rameny jeden student a vrhne významný pohled na svou spolusedící. Od podzimu spolu randí.
"Cože? Slavte prvního máje, aspoň se nenachladíte na mezi!" argumentuju racionálně.
"Vidíš," vydechne ulehčeně student, "žádný Valentýn! Nic nebude!"
Studentka na mě vrhá otrávený pohled typu to-je-vaše-vina-a-já-jsem-se-tak-těšila.
Jsem to ale ošklivý kazi.uk! :D

Fenomén L. S.

Filosofie se ukázala být tou nejobtížnější oblastí k přednášení. Studenti chápou, že se mají učit, jak funguje stát, EU, právo a tak dále. Naprosto ale nechápou, proč mají nahlížet do hlav potroublých chlápků, kteří blábolí o podstatě, bytí, ideách a podobně. Můj beruškový hrnek se stal nejdůležitější pomůckou ve vyučování. Když řeknu "podívejte se na tenhle hrnek, co vidíte?", studenti se začínají rezignovaně usmívat. Už vědí, že odpověď "hrnek" je zrádná. Neboť jak máme jistotu, že ten hrnek existuje, že ano, že je skutečně červený, že jej můžeme doopravdy poznat a tak dále.
Pominuly příjemné podzimní chvíle s antikou a středověkem a začalo ponořování do moderní filosofie. S každou hodinou jsem víc a víc zpocená. Na druhou stranu konečně jsem některé věci pochopila.
Dnes byla na programu fenomenologie.
"Zavřete oči a představte si modrou barvu," pravila jsem. Studenti oči poslušně zavřeli. "Zkuste tu modrou ve své mysli zesvětlovat až na samou hranici modré, do momentu, kdy přestane být modrou." Viděla jsem, jak některým cuká ve tváři. Jedna slečna vykřikla, že se jí z toho stala bílá.
"Teď tu modř ztmavte tak moc, jak to je jenom možné," pokračovala jsem. "To, co vám zůstalo mezi těmi hranicemi, je fenomén modré barvy."
Připadá vám to jako hloupost?
Jenomže já jsem dneska potkala člověka, co vnímá svět jako fenomény, bez zbytečných a zavádějících detailů. Nevěříte?
Byla jsem na obědě s Dejvem.
Mám vlasy zkrácené asi o patnáct centimetrů.
Ničeho si nevšiml.
A pak že nikdo nedokáže vnímat svět opravdu ryze fenomenologicky.