Když vedení není ve škole,

mají učitelky pré. Nebo o tom aspoň fantazírují.

Dnes a zítra máme školení (ano, na státní svátek výměnou za příští pondělí). Byla jsem pověřena dojít zítra do školy na půl osmé, vpustit ostatní kolegyně do budovy, pak je zas vypustit a zamknout. Budu tak mít přístup ke všem klíčům na škole.

"Poslyš," naklonila jsem se ke kolegyni, "zítra budu mít klíče od vrátnice a škola bude úplně prázdná."
Kolegyni se rozzářily oči. Jsme totiž naladěné na stejnou vlnu.
"Budeme házet pytlíky s vodou z oken!" vykřikla nadšeně.
"Nebo si můžeme zahrát hoňku na chodbách!" navrhla jsem já.
"Můžeme dojít v minisukni a tričku na ramínkách!" rozvíjela své tajné fantazie ona.
"A můžeme hrát na schovku v prázdných třídách a čmárat po tabulích," nabízela jsem další alternativy uličnictví.

Chvilku jsme se obě zasnily. Když jsme ale po školení odcházely domů, přísahala bych, že si mumlala něco o tom, že aspoň jeden pytlíček si hodí.
Nemohu zůstat pozadu. Jdu do skříně najít tričko na ramínka.

Jak jsem potkala dareby

Další věc, co nás nikdo neučil. Jak ve třídě zvládat zuřivost vyvolanou studenty.

To si takhle učím v pátek čtvrtou hodinu, mluvíme o masmédiích, pouštíme si a rozebíráme reklamy a zpravodajství. A tu ejhle, dvě slečny v zadní lavici hrají v karty. Učitelčina ješitnost je raněna. Ona se tu snaží, seč jí síly stačí, celá zpocená pobíhá mezi počítačem a tabulí, snaží se být vtipná, věcná, jít od konkrétního k obecnému, učit zábavnou formou, komunikovat s žáky a tak dále, a oni, uličníci, hrají docela obyčejné prší.

Cítila jsem v ten moment velmi intenzivní touhu začít hystericky ječet. Zároveň jsem v duchu viděla samu sebe, jak bych u toho byla směšná. Taky jsem si vzpomněla na Pucíka, jak pokaždé s chutí paroduje svou češtinářku, kterou přivedl do podobného nepříčetného stavu. Považuje to za svůj životní úspěch.

Cítila jsem, jak vztek deformuje můj obličej. Sice jsem nezačala ječet, ale začala jsem funět. Mrskla jsem vztekle křídou na stůl a pronesla jsem několik vět, o kterých jsem doufala, že budou chladně břitké a uvrhnou provinilé studentky do hlubokého studu. Upozornila jsem je, že jsem silně vytočená a že mám chuť je vykostit. Tento stav trval asi tři minuty. Mám z toho, jak vidno, hluboký zážitek.

Podobný stav, i když méně intenzivní, zato déle trvající, jsem prožívala dneska při kontrole seminárních prací. Přibližně jedna třetina byla stažena z internetu. Snažím se nemyslet na to, jaké mínění mají zřejmě studenti o mé inteligenci, když si troufnou poslat mi na mail opsanou práci.

Snažím se neztrácet pedagogický optimismus nutný k výkonu tohoto povolání. Zatím to jde, ale bojím se, aby ze mě za pár let nebyl třeba alkoholik.