Předprázdninové šílení

Slibuju na svou čest, jak dovedu nejlépe, že příští rok budu drsná, drsná, drsná! Slibuju, že budu přísná a budu dávat pětky za nedonesené úkoly, neodevzdané eseje, za zapomenuté aktuality, budu trvat na termínech s přesností na minutu a nezlomí mě naprosto nic!
Konec školního roku přinesl šílení na obě strany. Vyučující šílí z nedodělaných věcí, studenti šílí z toho, že mají něco dodělávat. Obě strany proklínají krátkost školního roku a slibují hory doly. Studenti, že se polepší, učitelé, že ustupují tentokrát ale už opravdu naposled.
Na poslední chvíli všichni všechny dozkušují. Interní telefony zvoní jak o závod.
Dnes během jediné přestávky se stihlo odehrát následující:
11.35 zvoní
11.36 doběhneme s kolegyní z výuky
11.36 stojí u našeho kabinetu studenti
11.37 začínám zkoušet, kolegyně komusi půjčuje jakési knihy
11.38 klepe na dveře studentka, která přinesla slohovku pro třetí kolegyni. Slohovku přebíráme my, dotyčná kolegyně dnes není ve škole.
11.38-11.39 pátrám ve znalostech studentky, co je to Mohamed, synagoga a Buddha.
11.40 přijdou další dvě slohovky. Kolegyně dopůjčovala knihy a telefonuje s vedením o tom, že její student má nějaký průšvih.
11.41 dojde student a dožaduje se odrecitování své básničky. Říkáme mu, že kolegyně, které má recitovat, tu dnes není.
11.42 vysvětluju zmatené studentce rozdíl mezi Mohamedem a Alláhem a u toho přebírám další dvě slohovky.
11.43 uděluji studentce čtverku a vyjadřuji naději, že se snad nepotkáme u maturity. Kolegyně zuří kvůli průšvihu svého studenta a ulevuje si tím, že zběsile uzavírá známky. Jeden student mi dojde oznámit, že v polovině mé hodiny bude muset odejít.
11.44 vyprovázím všechny z kabinetu a klopím do sebe jogurt.
11.45 zvoní a vybíháme z kabinetu. Po cestě míjíme dveře tělocvikářek, kde se během přestávky objevil následující ceník:
položení dotazu: 10,-
položení blbého dotazu: 100,-
Dochází mi, že přes všechny své sliby sobě samé některé věci prostě nezměním a že tohle šílení tady zřejmě bude pokaždé znova. Plyne z toho jediné. Musíme si do kabinetu pořídit pořádnou flašku rumu.

Jak jsem zmagořila

Zdálo se to nekonečné, ale po skoro dvaceti letech skončil oficiálně můj proces vzdělávání. Včera jsem odstátnicovala a už nikdy nechci ani vidět žádné staročeské deklinace, legendy o svatých Kateřinách ani kostnickou školu receptivní estetiky.
O existenci posledního jmenovaného jsem se mimochodem dozvěděla až včera na chodbě, kde se nás, zápasníků o titul, sešlo ke čtyřiceti. Startovali jsme v půl deváté, končili jsme před třetí odpoledne. Přes šest hodin stresu a nekonečného čekání mě naprosto odrovnalo.
Z naší petičlenné skupinky šla ke státnicím jedna slečna podruhé a jedna slečna už potřetí, tedy naposled. Celá chodba průběžně poplakávala. Zároveň všichni mluvili o tom, na co se jich komise nesmí nebo musí zeptat. V rámci těchto hovorů jsem se dozvěděla o oné kostnické škole. Zaplavila mě panika, protože stejně jako o některých dalších pojmech jsem v životě neslyšela.
Na řadu jsem šla ve čtvrt na dvě. Posadila jsem se proti komisi. Vytáhla jsem si papírový kapesníček a čekala na osud. Nebudu napínat, kostnická škola se nekonala. První otázka byla vývoj časů v češtině, poté obohacování slovní zásoby. Nic lepšího mě nemohlo potkat. Začala jsem chrlit koncovky všech těch aoristů a imperfekt, pak jsem krátce pohovořila o kalkování včetně sémantického, a i když jsem v dalších otázkách už nebyla tak suverénní, komise se tvářila spokojeně.
Nejlepší ovšem byla poslední otázka. Totiž...
V pátek na kolaudaci se mi Dejv svěřil, že se ho u jeho státnic jeden učitel, který měl být i v mé komisi, ptal na Miroslava Červenku (téměř současný literární teoretik). "Kdo to je a co napsal?" ptala jsem se Dejva u vína a byla jsem poučena, že patří do druhé vlny českého strukturalismu a že napsal Dějiny českého volného verše.
"Tak, kolegyně," pravil tento vyučující, "poslední otázka je, co víte o Miroslavu Červenkovi."
Chtělo se mi hrozně smát. Dejve, díky.
"Miroslav Červenka," usmívala jsem na komisi, "patří do druhé vlny českého strukturalismu a napsal Dějiny českého volného verše."
Inu, dopadlo to. Pravdou je, že hodinové čekání na výsledky bylo hrozné. Komise vpravo od nás vyhodila tři z pěti, vlevo dva ze stejného počtu. To člověku moc nepřidá, takže když nám naše komise řekla, že nám to všem dali, začaly jsme jako jeden muž, respektive jako jedna žena vzlykat.
Zhruba za dvě hodiny odezněl šok a mně začalo docházet, kolik možností se teď v mém životě otvírá. Čtení normálních knih. Sledování seriálů. Chození do kina. Procházkování. Povalování v parku, kafíčkování, vínečkování, výletování...
Není ten život krásný? :)