středa 11. července 2012

Čertovská Lužnice

Letos jsme se vydali s naší vodáckou partou prozkoumat další jihočeskou řeku. Kolegyně v práci mě varovala, že to vůbec neteče a že je tam moře komárů. Mávla jsem rukou, pohladila jsem si zálibně své bicepsíčky a zakoupila jsem jeden repelent. Samozřejmě takový, který neničí životní prostředí, vybírala jsem ho skoro dvacet minut. Teta, která se zabývá aromaterapií, mi navíc věnovala extrakt z levandule, prý to taky dost pomáhá.
Nuže.
Lužnice opravdu neteče, každodenních cca 13-18 kilometrů jsme si museli poctivě odpíchat pádlem do vody. Bicepsíčky nestíhaly a po dojezdu jsem si skoro vždycky musela dát šlofíka.
Repelent došel už třetí den. Sice neničil životní prostředí, ale nepomáhal ani na komáry, natož na hovada. Musím ovšem říct, že nefungoval ani Dejvův a Lenin extrémně agresivní Predátor. Levanduli ze mě komáři olizovali vyloženě s chutí. Když se mi vybryndala do příručního loďáčku s jídlem, mrskla jsem s ní do koše. Levandulové rohlíky jsme ovšem jedli další dva dny.
První dva dny ale přinesly i trochu adrenalinu. Hustě zarostlé koryto řeky plné stromů a keřů bylo místy tak úzké a tak zakroucené, že projet všemi těmi meandry bez cvaknutí vyžadovalo značné manévrovací schopnosti. Za tohle dávám Lužnici lajk a taky za krásnou přírodu.
Jezy byly vesměs nesjízdné, pomníčky u nich děsily hlavně nás háčky (rozuměj ženy). Zadáci (rozuměj muži) by je sem tam i sjeli, ale většinou háček svému zadákovi rozumně vysvětlil, že to není dobrý nápad (ty jsi fakt debil, lásko, jestli to chceš sjet, tak to teda di do prdele).
Co chybělo na vodě, to bohatě vynahradil zbytek našich aktivit. Zejména díky Ivoškovi jsme měli několik velmi kvalitních večírků, do kterých se nejdříve zpěvem, později řevem zapojily celé kempy. Značný podíl na zábavě nesl i čert, jehož spotřeba šla do litrů. Byl to bohužel právě čert, který překazil mé romantické plány na první noc ve stanu se Štěpou. Sice jsme souznili, ale poněkud v jiných aktivitách než tulení. Nu, aspoň máme historku.
Poslední den přinesl nečekané nepříjemnosti. Buď to bylo z jídla, nebo nějaký bacil, každopádně polovina naší výpravy utrpěla akutní zažívací potíže. Patřila jsem k té šťastné zdravé polovině, a tak jsem si dala ke snídani nanuk a langoš.
Co je důležité říct: nálada týmu nikdy ani na chvilku neklesla. Když byla bouřka, když jsme zmokli na vodě, když se někteří cvakli, když někteří zvraceli a jiní seděli na záchodě... pořád byla sranda.
Palec nahoru
Leni za to, že každým rokem líp zvládá spaní ve stanu.
Dejvovi za šaolinského mnicha, za seslání orgasmu na celý kemp a za vyhnání komárů alespoň na jeden večer.
Emě, Ivošovi a Leni za netvrdnoucí játra a nekonečnou chuť pařit.
Pavlínce za plnou lékárničku a za úžasnou královnu Alžbětu.
Hanesovi za to, že to nevzdal, i když měl od královny Alžběty stále spíše mínusové body.
Pucíkovi za to, že je pořád náš Chuck, forever and ever.
Vyškyně za to, že mě neztratila v Soběslavi po cestě z Teska.
Pekařovi a Rybce za to, že to po prvním třikrát mokrém dni nevzdali.
A mně a Štěpovi za to, že jsme tu první noc přežili a že ani během ní nás nepřešla dobrá nálada.
Za rok na Hron!