středa 31. října 2012

Hospitace

Šestá hodina, třeťák, občanka. Studenti se líně pozdvihali z lavic, abychom se pozdravili. Ještě když stáli, otevřely se dveře do třídy. Myslela jsem, že se vrací nějaký opozdilec z toalety, ale ejhle, byl to sám velký náčelník. Protáhl se dveřmi svíraje v ruce papír a tužku. Ztuhl mi úsměv.
"Jdete na hospitaci?" ptala jsem s tím ztuhlým úsměvem. Ředitel přikývl a usedl vzadu.
Na vratkých nohou jsem doškobrtala ke katedře a zapsala do třídnice.
"Kdo má dneska aktuality?" tázala jsem se nezvykle tiché třídy. Přihlásila se studentka Zuzana, naštěstí docela spolehlivá a suverénní slečna.
"Tak prosím," pobídla jsem ji.
"Jo, jo, já to ještě dočítám," odpověděla a šmejdila prstem po dotykovém telefonu. Žaludek mi poskočil v břiše. Snad nebude nepřipravená!
Sousedka do ní žduchla: "Vole, di, je tu ředitel," odečítala jsem jí ze rtů.
Zuzka vystřelila před třídu: "Takže, ééé, nejdražší... hm... ééé... milá paní učitelko, milá třído, připravila jsem si pro vás aktuality, ééé..."
Naštěstí pak nabrala dech. Já taky, asi po deseti minutách špagátových nohou a vyschlého hrdla. Zapomněla jsem sice klíč od počítače, tak jsem si půjčila ředitelův, a pak mi nešlo dostat se na internet, načež jsem si uvědomila, že jsem nezapojila kabel. A první část hodiny jsem měla pořád takový podivně ztuhlý obličej.
Ale třída byla skvělá. Když jsem rozdělovala referáty, mohli se přetrhnout, způsobně se hlásili, všichni dávali pozor a zapisovali si. Nikdo výjimečně nemobiloval pod lavicí, nikdo neluštil sudoku ani neměl sluchátka. Mlčeli, když měli mlčet, a mluvili, když měli mluvit.
Nakonec to dopadlo dobře. Náčelník byl spokojen. Já jsem byla poté, co jsem si cvakla rumu v kanclu tělocvikářek, také spokojena.
Ale teda jako řeknu vám... uf.