Na praxi

Abych se před svými maturanty trochu vytáhla, slíbila jsem jim, že se na ně půjdu podívat na praxi do nemocnice. Sice mi odborná učitelka nabídla, abych došla až na osm, ale to by znamenalo ztrátu kytičky. Takže jsem vstala po 4. hodině ranní a dokodrcala jsem se trolejbusem na půl šesté do nemocnice.
Studenti ve svých sesterských oblečkách vypadali vysoce profesionálně. Na rozdíl ode mě je naprosto nevykolejila poznámka jednoho zdravotního bratra, že na chodbě je zaparkovaný nebožtík. Pouze se konverzačním tónem zeptali, zda je zakrytý.
Pak jsme šli dělat hygienu. Tedy oni, já jsem je pouze zpovzdálí sledovala. Když jsem viděla, jak žínkou zkušeně šudlají všecky možné záhyby všech možných těl, ze kterých navíc z různých konců trčely různé hadičky různých barev, začala jsem chápat, proč většinu z nich obtěžují rozbory básní a filosofie.
Během vizity doktorka vytáhla z krku pacienta dvaceticentimetrový šlauch. Nikdo kromě mě ani nemrkl. Zatímco mí studenti zručně dělali převaz, já jsem uvažovala o tom, co by se stalo, kdybych se tam složila.
Když jsme šli všichni společně na přestávku, jeden studen navrhl, že mi udělá odběr. Než jsem se stihla rozmyslet, měla jsem zaškrcenou paži a jehlu v žíle. Jako obvykle mě pohled na vlastní krev vyplašil. Studenti se smáli a ten, který zákrok prováděl, mi vtiskl do dlaně zkumavku s tím, co ze mě vysosal. "Ještě je teplá, zkuste... vemte si ji domů!" nabízel mi dobrosrdečně a druhý den ve škole starostlivě kontroloval, jestli nemám modřinu.
Krev jsem si domů nevzala, spoustu zážitků ano. O bílých pláštích se mi zdálo ještě dvě noci. Ale předsevzala jsem si, že skončím s týráním v podobě dějin filosofie a radši budu hledat cestu prakticko-příjemnou.
Dobrá zdravotní sestra přece nemusí číst Vergilia v originále.

Sentimentální přednarozeninová

Tak je zase říjen. Můj osmadvacátý. Když jsem předevčírem vytahovala podzimní kabátek, spadla na mě celá krabice se zimním oblečením. Lyžařská výbava se rozsypala po koberci a mně se zastesklo po kopcích, po ledovém tichu a po pocitu, kdy se člověk opře do nohou, sviští po zamrzlé stráni s větrem o závod a ví, že právě teď drží svůj osud jen a jen ve svých rukou.

Od posledního příspěvku se nezměnilo nic kromě toho, že jsem se naučila dělat marmeládu, škvařit sádlo a odstraňovat fleky z oblečení. Ohavně prozaické záležitosti dospěláckého života. A tempo sňatků a rození dětí kolem mě nabralo na síle. Moje dávná láska sdílí fotky s miminem, ale já dnes myslím na vrcholky hor v oparu a na Norsko a na Rusko a na Čínu.

Naštěstí jsou věci, které se nemění. Třeba Leňa, která ani po svatbě nepřestala v každé druhé větě říkat sprosté slovo. Nebo Olča, která mě bere na skleničku a vede laškovné řečičky. Pekař, který usne během večírku a dá se po něm kreslit. Chuť a třpyt vína. Šustění spadaného listí. A další malá bezpečí mého života.

Tak je zase říjen. Už osmadvacátý.