pátek 28. března 2014

Syslové v obchodě

Probíhám supermarketem a házím do košíku potraviny.
U šunky upoutá mou pozornost výkřik: "Jsi sysel, jsi sysel!"
Otočím se. Asi čtyřletý chlapeček provokuje svoji přibližně o dva roky starší sestru. "Jsi sýýýsééél!"
"Tatí," křičí holčička. Zjišťuju, že k nim patří poměrně fešný, sympatický chlápek. "Tatí, on mi říká, že jsem sysel."
"To víš, že nejsi sysel, Sofinko," chlácholí holčičku otec.
"Tak vidíš," řekne tato vítězoslavně svému bráchovi. "Nejsem!"
"Jsi. Jsi sysel," trvá na svém hoch.
"Tatí!" zaječí Sofinka. Pak si to rozmyslí a přejde do ofenzívy. "A ty jsi židle!"
"Já jsem normální člověk," kontroluje situaci mladší bratr, "ale ty jsi sysel."
Otec se tváří nezúčastněně. Do sporu svých ratolestí se očividně nechce míchat. Sofinka následně dojde ke stejnému názoru a pochopí, že musí spravedlnosti učinit zadost sama. Načež svého bratra praští po hlavě a pro jistotu mu ještě přivře ruku do mrazáku se zeleninou.
Bratr začne okamžitě demonstrativně brečet. Pro mě nastává fáze, kdy bych děti začala třískat. Otec se však otočí s naprosto klidným výrazem, spíš aby se neřeklo.
"Uááááá," kvílí syn, "ona mě bóóóuchlááá!"
"Tak," zakročí otec, neboť syn na sebe začíná strhávat pozornost celého obchodu, "Sofinka se ti omluví, že tě bouchla, a ty se omluvíš Sofince, že je sysel."
Syn okamžitě přestává brečet, aniž by se zarazil nad podivným důvodem své omluvy. Chvíli se se svou sestrou bojovně měří pohledem. Jejich otec se mezitím noří do regálů s jogurty a slyším, jak si mumlá: "Kde je ta straciatella?"
"Promiň," říká chlapeček své sestře s vražedným výrazem v očích.
"Promiň," utrousí Sofinka na půl pusy a vrhne se za otcem do regálu, aby mu vzápětí snaživě podala hned dva kýžené jogurty.
Přemýšlím, jak je možné, že ten chlápek v obchodě plném lidí ve společnosti svých dvou pištících dětí pořád dokáže udržet nervy na uzdě, a to i přesto, že nemůže najít položky z manželčina seznamu.
"Táátíí, já jsem to neslyšél," snaží se chlapeček vytěžit ze situace maximum.
"Já jsem to slyšel," praví otec pořád neuvěřitelně klidným tónem, "a teď konec bengálu, nebo vrátím ty vaše bonbóny."

Uf, vážně mám tohle chtít? :)

pondělí 3. března 2014

Hospitace číslo dva

Vedu letos k maturitě dvoje čtvrťáky, takže jsem to čekala už od září. Pedagogický svátek, hospitace, přišel dnes - v pondělí, první hodinu.
V 7.55 mi zavolala zástupkyně, aby mi tu milou zprávu oznámila. Tlak mi vyletěl na rekordní hodnoty, ale prodýchala jsem to a v hlavě jsem si sumírovala, na co nesmím zapomenout. Do toho mi obě kabinetní kolegyně rychle udílely rady typu "pozor na slupky od pomeranče v lavicích" nebo "zkontroluj správný počet špendlíků na nástěnce" a tak dále, neboť i to, vážení, i to musí mít učitel v merku.
Napochodovala jsem do třídy. Zástupkyně mě předběhla, studenti právě usedali do lavic se zděšenými výrazy. "Co to má být?" šeptal jeden z nich, když jsem ho míjela. "Máme hospitaci," odpověděla jsem taky šeptem. Vzápětí dorazil ředitel. Student se celý pobledlý zhroutil do židle. Holt stres pro všechny.
A tak začala hodina. Napsala jsem na tabuli čerstvé datum i téma (ačkoliv si pořád myslím, že psát na tabuli téma "Didaktický test", když pak přes to stejně stáhnu plátno a ten test promítnu přes projektor, je prostě blbost), řekla jsem cíl hodiny. Normálně to nedělám, protože mi to přijde jako maximální křeč, ale co bych pro vedení neudělala. Větrala jsem ostopéro, studenti seděli rovně a jelikož byla první hodina, nemusela jsem ani řešit slupky a kelímky od kdečeho v lavicích.
Nebudu napínat. Každá voda nakonec steče dolů, Stázina se dostane Kubovi za ženu a hospitační hodina má taky jen 45 minut. Řekla bych, že jsem to v rámci možností zvládla dobře, při následném rozboru mě v podstatě hodně pochválili. Leč i výtky padly, a to zejména za následující:
1) na třech opěradlech židlí visely bundy, které jsem měla nechat pověsit na věšáky,
2) když jsem nechala zhasnout jednu řadu světel, protože do třídy začalo svítit slunce, byla zhasnuta světla u zdi, nikoliv u oken, na což jsem neupozornila, a třída tak nebyla správně osvětlena,
3) na konci hodiny jsem třídě nesdělila naplnění či nenaplnění dnešního cíle hodiny,
4) když jsem třídě dala opravené písemky, neměla jsem statistiku, kolik bylo kterých známek,
5) neupozornila jsem na křivě visící projektor, který celou hodinu promítal didaktický test šejdrem,
6) nezadala jsem třídě písemný domácí úkol.

Pracovat ve školství, to je prostě samý humor.
Tak zase za rok.