A pak byl večírek

Udělat po zkoušce oslavu je tak nějak nutná duševní hygiena. Naše hromadná pomaturitní očista byla naplánovaná na včerejší večer. Datum nebylo ideální, dofrčela jsem ze školního výletu dost utahaná. Ale co bych pro své miláčky neudělala. Zaplácla jsem proto mejkapem kruhy pod očima a vydala se na určené místo.

Když jsem dorazila, všichni seděli na svých místech a žvýkali řízek. Studenti, třídní učitelka, zástupkyně, další učitelé. Před sebou džus s vodou, případně první pivo. Besídka slušných žáků slušné školy. Přidala jsem se k nim a dala si jedno pivo a tři řízky, abych dohnala jejich náskok. Následovala společenská konverzace o budoucnosti studentů a o počasí. A pak...
"Paní učitelko, pojďte na panáku!" A je to tady, blesklo mi hlavou. Za mnou dvě studentky s odhodlaným výrazem. "Dobře," pravila jsem, jsouc si vědoma toho, že v této fázi by byl každý odpor marný. "Ale jedině i s vaší třídní," dodala jsem, abych v tom neštěstí nebyla sama. Neštěstí, protože studentů je čtyřiadvacet a zpravidla má každý z nich pocit promarněného večera, nedá-li si s učitelem soukromého panáka. A všichni víte, kolik toho snesu, že.

Po intermezzu u baru se ke mně jejich třídní přitočila. "Je čas na náš plán," mrkla na mě a já jsem zalitovala, že jsem toho panáka měla jenom jednoho. Onen "plán" vymyslela během maturit jako závěrečné překvapení. Totiž - tahle kolegyně pochází z vesnice a studenti se pořád dožadovali, aby se jim předvedla v kroji. A protože v tom nechtěla být sama, navrhla mi, abych do toho šla s ní. V jakémsi maturitním zatmění mozku jsem na to přistoupila a pak už nebylo cesty zpět. A tak jsme šly na záchod a tam jsme se převlekly - ona do svých zdobených sukní a já... do kroje jejího muže. Styděla jsem se strašně a ještě víc, když mi došlo, že do téhle hospody chodí i někteří mí kamarádi. Narazila jsem si klobouk do očí. "A co teď?" ptala jsem se. "No, ty jim něco řekneš na úvod a já jim pak přečtu perličky z maturity," usmívala se kolegyňka. "Cože?! A co mám říkat?" zaplavila mě absolutní panika. "No třeba že jsme na Moravě slyšeli, že udělali maturitu, a že jim jdeme gratulovat..." navrhla, zavěsila se mi za paži a vyvedla mě ze záchodu.

Vešly jsme do sálu a hospoda strnula úžasem. Rozhostilo se absolutní ticho. Hosté zůstali zakousnutí do hamburgrů, číšníkovi přeteklo čepované pivo. A pak náš stůl vybuchl jásotem. Studenti šíleli, tribuny jásaly a já jsem čekala, kdy omdlím. "Tož, my vás tu vítáme," řeklo něco ve mně, "my zme na Moravě slyšali, že ste odmaturovali, tak vám ideme pogratulováť," vymýšlela jsem své vlastní nářečí a klobouk mi padal do čela. Cizí hosté dosud strnule seděli, kdežto studenti hbitě vytáhli telefony a začali nás fotit.
Scénka trvala asi tak deset minut - deset nejrudějších minut mého života.

Zbytek večírku probíhal už standardně, i když musím přiznat jistou míru překvapení, když naše zástupkyně, která má rok do důchodu, začala s děckama trsat na Britney Spears - I Love Rock 'N' Roll.
Já jsem se snažila další dvě hodiny být spíš nenápadná, protože ve mně pořád ještě dozníval ten trapas s mužským krojem, a zajídala jsem to řízkama.
Když se večer překulil v noc a někteří začali být méně při smyslech, byl čas odebrat se k domovu. Přišlo loučení. Některé studentky utíraly slzy. Pozvala jsem je na kafe do nového bydlení. Dvě mi nabídly hlídání dětí, až nějaké budu mít, a jeden student mě na rozloučenou plácl po zadku (takže jsem pro změnu zrudla).
Tož zasej nekdy na zhledanú.

Maturitní speciál

Musím se pochlubit. Z ústní češtiny všechny mé děti (děti? sakra... vždyť je jim dvacet!) odmaturovaly s velmi uspokojivými výsledky. Jsem prostě dobrá :) Místy to bylo vtipné, místy jsem se dost zapotila i já. Ale ve finále well done!

Začali jsme v pátek ráno. Při slavnostním zahájení jsem si všimla, že máme obráceně vlajku. Ona ta svislá poloha přece jen není úplně logická. "Pane řediteli," šeptala jsem náčelníkovi, "máme špatně vlajku!" Ředitel, který učí biologii, pravil, že jsem určitě jediná, kdo si toho všiml. Ale trvala jsem na nápravě, a tak státní důstojnosti bylo učiněno zadost.

A pak začal nekonečný kolotoč zkoušení a přísedění a přísedění a zkoušení. Od zhruba šestého studenta jsem se začínala podepisovat jako Karel Jaromír Erben, případně jako publicistický styl. Večer jsem byla ráda, že trefím domů.
K těm vtipným příhodám patří hlášky typu "já už vím, jak to bylo, on ten Oliver Twist napsal toho Oscara Wilda" nebo "no tož oni tam nekeho zabijú, né?" nebo taky "já nevím, kdo je autorem naší hymny, ale vím, že ta hymna je v E-dur".

K těm méně vtipným bych zařadila dlouhé mlčení na otázku, kdo je hlavní postavou díla Babička. "Vystupují tam i nějaká zvířata?" snažila se kolegyně dostat ze studentky aspoň něco, když už neví, kdo je Viktorka. "Pes?" špitla slečna. "'No výborně, ano, dokonce dva psi, jak se jmenují? Sul...? Sul...?" "...tán," doříkává uchazečka o dospělost. "Dobře, a ten druhý? Ty...?" potí se kolegyně. "...gr," odsuzuje se studentka k maturitě v září. Holt - někdy to nevyjde.

Na závěr tajný příběh. Přiznám se dobrovolně - nečetla jsem všechna díla z maturitního seznamu. Snažila jsem se, ale pár jsem si jich z časových důvodů nechala na léto (nebo na důchod). A před losováním jsem pokaždé pevně věřila, že to nepřečtené dílo nepadne. Nepadlo - až dnes. Radka, moje nejlepší studentka na češtinu, zalovila v číslíčkách a vytáhla si Želary. V duchu jsem zaklela, ale pak jsem se uklidnila. Tahle holka si odmaturuje sama, je poctivá, má načteno, umí na sto procent, říkala jsem si. A taky že jo. Věděla prostě úplně všecko. Po zkoušce jsme se potkaly nad chlebíčkem v občerstvovně. Pogratulovala jsem jí ke skvělému výkonu a pak... "Radko," řekla jsem kajícně, "já se ti musím k něčemu přiznat. Já jsem ty Želary nečetla." Zvedla ke mně od jednohubek svoje krásné hnědé upřímné oči a zasmála se. "Já, paní učitelko, taky ne." Rozesmály jsme se obě a pak jsme si slíbily, že si to necháme jako naše malé tajemství.

Od zítřka občanka v lyceu. To bude taky jízda.