Táborová romantika

I tohle léto jsem přikývla na příměstské tábory. Je to pokaždé zajímavá zkušenost - přes rok si přeci jen od malých dětí odvyknu a potom se nestačím divit, když mi čtyřletý chlapeček oznámí, že "má kakání" a jestli ho přijdu utřít.
Letos se nám sešla bezva parta dětí. Tvořivé, hravé, hodné. A upovídané - protože to byly skoro samé holčičky. Řeknou všecko. Učitelky ve školce a na prvním stupni musí rodiny znát do nejmenších detailů.
"Moje maminka se jmenuje Růžena," sdělila mi jedna holčička. "A jak jí tatínek říká?" ptala jsem se. "Miláčku," pravila. Než jsem stihla nějak zareagovat, jiná holčička řekla: "Moje maminka se jmenuje Věra a tatínek jí říká miláčku chrobáčku!"
Když si potom odpoledne rodiče pro děti přišli, nemohla jsem se ubránit myšlence, že miláček chrobáček už je tady.
Roztomilá příhoda se stala ve čtvrtek u opékání špekáčků. Šestiletý Filípek se ke mně přitočil a šeptl, že mi musí něco tajného říct. Naklonila jsme se k němu. "Paní učitelko, já jsem si zablíbil jednu holku!" Z jeho stydlivého úsměvu jsem rozkódovala slovo zablíbit. "A kterou?" ptala jsem se. "Tamtu," ukazoval na o dva roky starší hezkou brunetku, "nevím, jak se jmenuje." "Hanička," doplnila jsem mu informace. "A říká se oblíbit, ne zablíbit," dodala jsem.
"A mohla byste jí to jít říct?" ptal se Filípek. "Nebylo by lepší, kdybys jí to řekl sám?" nabádala jsem nenápadně chlapečka. "Když já se stydím," kroutil se. "Tak jí to napiš," poradila jsem mu, ale z jeho vyděšeného výrazu, že by měl o prázdninách něco napsat, jsem pochopila, že tudy cesta nepovede. Naštěstí to byl muž činu. Než jsem stihla vymyslet, co dál, hrdinně prohlásil, že jí to jde teda říct, a vrhl se k ní.
"Ty," ukázal prstem na Haničku, "pojď se mnou tam," ukázal prstem k trampolíně. Všecky holčičky u ohně neomylně vytušily situaci, ztichly a jaly se sledovat romantickou scénu u trampolíny. Hanička s Filípkem se zastavili patnáct metrů od ohně a Filip jí něco pošeptal do ucha. Hanička vteřinku zůstala stát, pak se dramaticky chytla za hlavu a skácela se do trávy. Dvě její kamarádky to nevydržely a běžely k ní. "Co ti řekl? Co ti řekl?" křičela jedna. "Řekl ti, že tě miluje?" byla konkrétnější druhá. Hanička zakývala půvabnou hlavičkou a pak celkem racionálně konstatovala, že už ve škole má dva kluky a že přece nemůže mít třetího. Filípek stál, chudák, jako opařený. Pochopil, že tady mu pšenka nepokvete. Sklesle se vydal na houpačku. Asi za deset minut došel ke mně. "Hanička mi dala kopačky," oznámil smutně. Chápala jsem jeho tragédii. Ale každý mrak má stříbrný okraj. "Filípku, to je sice smutné, ale mám pro tebe dobrou zprávu," řekla jsem. Zvedl ke mně oči. "Na světě je spousta jiných holek, které ti určitě kopačky nedají," dodala jsem. Chvilku na mě hleděl a vstřebával podstatu informace. Pak se lišácky, spokojeně usmál a odhopkal hrát s klukama fotbal.
Tuším, že v ten podvečer svět dostal dalšího kurevníka.

Vltavský vlhký vodácký výlet

Po loňském pádlovacím maratonu jsme se letos rozhodli vydat se na Vltavu - protože ta jediná trochu teče. Nebudu to protahovat. Pádlovali jsme opravdu minimálně, i když ne tak úplně zásluhou tekoucí vody jako spíš vinou nemožného počasí ve stylu bouřka-kosa-slunko-vedro-bouřka-kosa-slunko-déšť atd. Stali jsme se přeborníky v oblékání a svlékání pláštěnek, zejména Leni náleží blahopřání k tomu, že v tom ponču nakonec tu díru na hlavu našla.
Pucík projevil šestý smysl pro počasí a obvykle stihl celou skupinu schovat před deštěm do hospody nebo pod most. Vlivem toho jsme hrozně moc pili a hrozně moc jedli, ale dá se na to dívat taky tak, že jsme podporovali turismus v jižních Čechách.
Došlo i na cvakání - kromě gynekologicko-novinářské posádky skončila ve vodě Jitka, kterou Pekař v samém závěru výletu po prudkém zabočení vysypal do vln, a Hanes, kterýžto v malebném krumlovském jezu Lyra konečně přišel o své vodácké panictví.
V kempech bylo trochu moc plno a někteří vodáci trochu moc pařili. Poslouchat opilecké hádky v pět ráno, to není úplně to, co by člověk o dovolené chtěl. Tak se stalo, že jsem použila slovo čurák, které jsem nikdy předtím neřekla a o kterém pochybuji, že ho ještě někdy řeknu, zejména pokud Pucík splní své sliby a na Vltavu už nikdy nepojedeme. Tuším, že podobná slova použili i Pekař s Jitkou, když jim během poslední noci jiný ožrala upadl na stan, který se tím odebral do stanového nebe.
Divoká byla i cesta domů, neboť byla výluka a museli jsme dvě hodiny jet autobusem. S rostoucím počtem prázdných plechovek od piva rostl počet lidí dožadujících se čurací pauzy. Řidič pravil něco o prdeli a bylo vymalováno. Vlak, který nás nakonec dovezl do Brna, neměl funkční klimatizaci a bohužel ani otvírací okna, takže jsme se všichni výrazně opotili.
Ale taky jsme hodně zpívali, hodně jsme se smáli, hodně jsme jedli a přiměřeně pili, slyšeli jsme všechny tradiční historky a pár nových vzniklo. A tak navzdory počasí, navzdory přeplněné řece, navzdory zákeřnostem Českých drah a navzdory všem idiotům světa to byla zase super akce.