K čemu všemu slouží tábor

"A jak to bude probíhat s tím spaním?" ptala se jedna maminka hned na začátku tábora.
Totiž - ačkoliv to byla tak trochu forma masochismu, naplánovaly jsme s kolegyní, že na příměstském táboře jednu noc s dětmi přespíme. Oheň, špekáčky, kytara, stezka odvahy, spaní v tělocvičně ve spacáku - pro velkoměstské děti vrchol dobrodružství.
"No, dovedete sem syna ve čtvrtek ráno a v pátek odpoledne si ho vyzvednete," informovala jsem onu maminku. Ustrnula v pohybu. "A to budu mít jako volno?" ptala se nechápavě, "co budu dělat?"
"Běžte do kina," plácla jsem první věc, co mě napadla. Maminka však ztuhla ještě víc. "Do kina..." opakovala po mně pomalu a bylo vidět, jak jí to slovo chutná, jak jí to připomnělo bezstarostné časy kdysi dávno. Pak se vzpamatovala a pokrčila rameny. "Když já mám muže workoholika a on by asi nešel."
"Zajistěte hlídání pro mladší dítě, kupte lístky předem a nebude mít na výběr," smála jsem se a pustila jsem to z hlavy.
Za dva dny dovedla syna zase ona.
"Mám na zítřek hlídání a lístky do kina," hlásila pyšně a očka jí zářila.
"No vidíte," řekla jsem pochvalným tónem, jako když mi děti ukazují obrázek, "to bude určitě bezva." A zase jsem to pustila z hlavy.
Ve čtvrtek ráno dovedl dítě tatínek. Košile, kalhoty, brýle, slušňák, který by už od pohledu v kanceláři nechal duši, a zároveň velký kontrast k jeho kypré a živočišné, veselé a energické ženě.
"Prý jdete dneska do kina," neudržela jsem se, když jsem přebírala spacák a karimatku jeho syna. Celý se ošil a mírně mu zrůžověly tváře. "Uvidíme, co manželka vymyslí," odvětil neurčitě.
Jó, to se, chlapče, podivíš, ta už má plán od pondělí, myslela jsem si já. Ale nahlas jsem mu jen popřála pěkný den, nakonec, co je mně po tom, že.
V pátek ráno telefon. V telefonu ta paní. Nejdřív prý, jaká byla noc, jestli to její syn zvládl. Když jsme ji ujistily, že nebyl problém, paní povídá: "Holky, já vám musím poděkovat, tenhle tábor je super, vy jste super a včera jsme měli super večer... manžel se pochlapil!"
Smály jsme se s kolegyní asi deset minut. Musím přiznat, že radost té maminky mi vykompenzovala celý náročný večer, neklidnou noc a ranní kruhy pod očima. Někdy stačí tak málo.
Odpoledne nám ještě paní poslala čokoládu. Asi stál jejich večer opravdu za to.
Každopádně pro mě dostal příměstský tábor nový rozměr. Přinejmenším si už nemyslím, že přespání v tělocvičně je pro děti vrchol dobrodružství. Jak vidno, je to totiž dobrodružství především pro rodiče.