pondělí 15. září 2014

Třídnictví - jaký to libý úkol

V pondělí mám první dvě hodiny ve své třídě. Ve své nové a první třídě nových a vyjukaných prváků.
V 7.50 zaťuká na můj kabinet jedna z nich. Říká, že je jí špatně a jestli nemám prášek. Vzpomínám si, že v pátek jsem jí na bolest hlavy dala paralen. Teď je tu tedy ta holka zas.
Pravím, že nejsem lékárna a proč si nepřinesla léky z domu. Je přece ráno, blbě jí muselo být už doma. Holka na mě upírá pohled plaché laně. Na můj dotaz, co ji bolí, odpovídá, že hlava a že celý víkend ležela s horečkou.
"A co děláš ve škole?" zahučím a vidím, jak se kolegyně nenápadně odsouvají z dosahu bacilů. Slečna říká, že nechtěla mít absence...
"Běž do třídy a já zavolám rodičům, že tě posílám domů," velím a holka vyplouvá z kabinetu.
Najdu kontakty. Jsou tam uvedená tři čísla. Ani na jednom to nikdo nezvedá. Zvoní, takže jdu do hodiny, kde studentce říkám, že o přestávce zavoláme znova.
Přestávka. Jana si bere věci a doprovází mě do kabinetu. Vytáčím opět všechna tři čísla. Nic. Znova. "Nedá se nic dělat, Jano, budeš tu muset zůstat. Běž do třídy, budu to zkoušet dál," odesílám maroda zpět mezi spolužáky.
Když po zvonění vcházím, Jana ve třídě není. "Kde je Jana?" ptám se třídy. "Asi už šla domů," krčí rameny. Jak jako, šla domů? V duchu okamžitě vidím Janu přejetou šalinou, padající pod vlak nebo omdlévající na ulici. "Bětko, skoč se podívat k šatnám!" vysílám rychlého posla. Vrací se ale bez úspěchu. Jana nespatřena. "Hm, běž se zeptat, jestli prošla vrátnicí!" napadá mě vzápětí. Bětka startuje znova pryč. Vrací se v cuku letu: "Paní vrátnice říká, že neví, ale že možná proklouzla," funí. "Říkáme vrátná," opravuju ji automaticky a rychle zvažuju, co mám dělat.
"Jdu jí zatelefonovat," rozhoduju se nakonec. Třída má radost, že se neučíme. No jo, co tady budou dělat? "Nehlučte, nikam neodcházejte a neskačte z oken!" instruuju je a pak mě napadá spásná myšlenka: "Můžete se nasvačit!" Studenti se nadšeně vrhají k batohům, třída se rozšustí.
Já běžím do kabinetu. Hledám číslo na Janu. Vytáčím ho, zvoní to děsně dlouho. V duchu vidím, jak se pod šalinou rozlévá kaluž krve a sebe v kriminále. Nakonec se ozývá Janin hlas: "Prosím." "Jano," vyhrknu s úlevou, "kde jsi?!" Pak se zarazím a pomyslím na slušné vychování. Představím se. Jana následně odpovídá, že na záchodě. No jistě, to mě taky mohlo napadnout. "V kterém patře?" dotazuju se ještě a pak běžím tam.
Rozrazím dveře a slyším urputné dávení. "Tobě je špatně?" ptám se celkem zbytečně. Odpovídají mi typické hrdelní zvuky zvracení. "Počkám venku," dodávám potom a jdu na chodbu.
V ten moment se skoro srazíme se zástupkyní. Věnuje mi laskavý úsměv, protože netuší, že mám být ve třídě a učit a že tři metry od nás blije moje prvačka. Seznamuju ji se situací. Krčí rameny - dokud nezkontaktuju rodiče, dítě musí zůstat ve škole. Přemýšlím, kolik lidí tu střevní chřipku chytne a jestli já taky.
Nebudu napínat. Rodiče jsem nezkontaktovala. Ani jeden telefon nikdo nebral, na smsku nikdo neodpověděl, nikdo nezavolal zpátky. Den jsem trávila běhám mezi telefonem a záchody, kde jsem průběžně kontrolovala stále dávící žačku. Plus normálních šest hodin výuky. Obědvat se mi podařilo ve tři, ale samým vztekem jsem si to ani nevychutnala.
Myslím, že rodiče by potřebovali mít taky svou žákovskou knížku. Za dnešek jasná pětka.